Démon zjednodušování

esej z Petrohradu

Na jaře roku 1996 se skupina novinářů z ruské televize seznamovala s americkým volebním systémem. Všude nás zvali a přijímali. V předvolebních štábech stran, ve všech hlavních televizních společnostech. Když ve washingtonské kanceláři CNN přišla řeč na její práci, byli moji kolegové u vytržení. Tato společnost pro ně byla paprskem světla a nedostižným vzorem. А já jsem snad ze zlomyslnosti řekl: ale vždyť je tady i jeden nedostatek. Potom mi představitelé «demokratických veřejných sdělovacích prostředků» nadávali v autobuse- co ses do toho pletl, narušil jsi celé to blaženství, zatracený estébáku. Byli přesvědčeni, že každý, kdo za sovětských časů pracoval v zahraničí, byl «odtamtud». А já jsem přitom v té kanceláři řekl všeho všudy jen jedno slovo: simplification – zjednodušování. A mimochodem se mnou ředitel Washingtonského oddělení ihned souhlasil. Skutečně řekl: ano, to je pravda.

Zjednodušování je šikovná věc. Vlastně se nedá říct, že je to lhaní, ale také to není celá pravda. Jak se s tím má člověk srovnat? Nevím. Ale nesmí lhát. Tohle je všeobecně rozšířená nemoc, něco jako pandemie. Televizní čas je stále dražší, je nutné stále rychleji vyjadřovat myšlenky. A mluvit pravdu, nebo se k ní alespoň přiblížit, vyžaduje znalosti, rozbor, zvážení plusů a mínusů, černého a bílého. Ale to je zdlouhavé a nudné. Takže takto vznikají ty rádoby pádné, krátké formulace, které jsou v podstatě blábol.

Čerstvý příklad: nedávno vynyšlený výraz «kolektivní Západ». Vypadá to pohodlně – plácl jsi to a je to. Nějaký kolektiv tam existuje, kdo by to popíral? Ale je hodně zředěný, různorodý, různě zaměřený. Nevím, kdo tento termín vymyslel. Možná diplomati, aby se mohli ospravedlnit — ti neřádi se prý sjednotili a nic s tím nenaděláme. Ale něco s tím dělat možné je a je to potřeba. Házet své nepřátele na jednu hromadu je oblíbená činnost hlupáků. «Кdo si nehledá přátele, je sám sobě nepřítelem», – to je moudrost sice východní, ale velmi dobře použitelná ve vztazích se Západem.

Tomu, kdo se alespoň trochu nahlédl nejen jako turista, ale trochu hlouběji, do života různých zemí kontinentu, připadá praštěné házet do jednoho pytle s Rumunskem Francii, nebo Rakousko a Estonsko. Všude mají svůj osobitý život, kulturu, historii, tradice. A mimochodem i svoje zcela osobité a navzájem odlišné «barevné revoluce», své rozpory, přátele a nepřátele, a to ne někde kdoví kde, ale uvnitř samotných těchto zemí. Ale my je všechny natíráme stejnou barvou. A přitom máme v každé zemi spoustu našich skutečných přátel! Lidí, kteří milují a popularizují naši kulturu a upřímně hájí své stanovisko.

Démon zjednodušování slaví ještě jeden pochybný úspěch: v souvislosti s dodávkami zbraní na Ukrajinu, jichž se účastní i země východní Evropy, se z některých médií do našich uší valí Poláci, Češi, Slováci, Bulhaři, kteří můžou za všechny hříchy světa. Zkrátka a jednoduše- je to jejich vina. A to, že zdaleka ne všichni představitelé těchto národů jsou zajedno se svými vládami, zůstává mimo záběr. Vždyť už se třicet let na nic neptáme obyčejných lidí, ti nás nezajímají. Politici a byznysmeni- to je jiná. Ale i ti jsou jen z některých zemí. Východní Evropa je v našich médiích, hlavně v televizi, dávno zapomenuta. Zdá se tedy, že na té současné situaci s rusofobií máme svůj velký podíl. Tam v zahraničí už vyrostla celá pokolení, která o Rusku nevědí vůbec nic. A na tomto pozadí může jakékoli svinstvo, jakékoli lhaní přinášet své hnusné plody. Následkem toho se děje to nejhorší, ale zákonité: proud špíny, který se valí z tamních médií, rozsévá bacily vzájemné nenávisti mezi národy.

Je velká škoda, že z «monumentálního» cyklu o vzniku a vývoji rusofobie, který se linul celý den z prvního televizního kanálu, se divák dozvěděl pouze o intrikách a podrazech druhé strany. Ani činnost Petra Prvního, ani staletí úspěšného obchodování, ani naši evropští spojenci v četných válkách nejsou pro tyto tak zvané historiky téma. Rád bych se takových «ideologů- propagandistů» zeptal: věříte v naše vítězství? Jak si představujete budoucí svět? Jako nekonečné soupeření, boj všech proti všem? Určitě ne. Tak se připravujte na vítězný mír, dívejte se do budoucnosti.

A ještě by mne zajímalo, jaké knihy měli zamlada v knihovničce ti, kdo si pletou opravdovou, hlubokou a neokázalou lásku k vlasti s ultrapatriotickým slovním blouzněním. Jak je vidět, nebyly tam knížky jako Tři kamarádi, Bílý tesák nebo Ivanhoe, a ještě chybělo mnoho a mnoho dalších knih, které nás učily dobru, odvaze, kamarádství, bez ohledu na to, že byly (ta hrůza) napsány na Západě. Mimochodem, ve školních osnovách mnoha evropských zemí, a dokonce i v Americe, je i Tolstoj a Dostojevskij.

Zamlada jsme uměli nazpaměť české filmy. Hecovali jsme se mezi sebou citáty z Limonádového Joa, ze Starců na chmelu. Jakými cestami se dnes ubírá česká kinematografie? Vždyť tam je, existuje, rozvíjí se. Ale jejich filmy nevidíme- jen na festivalech. Zato našimi kiny v široké frontě mašíruje americká filmová produkce.

Všichni si pamatujeme obchod s literaturou socialistických zemí na Něvském prospektu. Kolik jsme tam koupili překrásných knih! A teď? Náklady knih, napsaných v zemích Východní Evropy, jsou velmi malé, přičemž se většina knih překládá a tiskne za cizí granty. Pravda, divadla tu a tam přijela, ale byly to jen krátké epizody. Kultura zemí střední a východní Evropy — a nejenom — vidíme tady třeba francouzské filmy? – se u nás doma stala Popelkou. V televizi je zaměření zahraničních rubrik dávno jiné- Amerika, Německo, Anglie, Francie….. Ale i odtamtud se k nám dostávají pouze zprávy, tak, jak je chápou dnešní šéfredaktoři- tedy politika, skandály, události, přírodní katastrofy. Život lidí, jejich starosti- to do formátu vysílání nepatří.

Ani Čechy, ani Slovensko, ani Rumunsko, ani Polsko, ani Maďarsko, ani Bulharsko se na televizních obrazovkách už mnoho let neobjevují, pokud tam něco nevybuchne, pokud nepřijde povodeň nebo nezemře prezident, případně nezvolí jiného. To je podle televizních redaktorů zajímavé. Co se tam děje? Jak tam lidé žijí? Obyčejné lidi neslyšíme, a proto se, ať chceme nebo ne, v našem éteru vytváří negativní obraz těchto národů.

Velice rád bych doufal, že nyní, kdy nás známý pták se zářivým ocasem (zžejmě Puškinův zlatý kohoutek- pozn. překl.) přece jen klovl do onoho místa, si stát konečně vzpomene, že na propagaci sebe sama nelze šetřit. A začne využívat obrovský potenciál mnohaleté kulturní interakce našich zemí. Vždyť je to skutečný poklad, nahromaděný za léta socialistického rozvoje. Ano, skutečně rozvoje, růstu. Myslíte, že ve východním Německu nevzpomínají se steskem na podniky, pracující na plnou kapacitu, které jsou dnes prodané, zbankorotované, zavřené? A v Čechách a na Slovensku že se nepamatují na obrovské sociální programy bytové výstavby na bezúročné půjčky se splatností dvacet let? Nebo že v Bulharsku zapomněli na zemědělství zavalené objednávkami až po krk? Když jsem pracoval v Evropě, tohle všechno jsem viděl a vyprávěl jsem o tom. A tato vzpomínka na mír, na klidný život bude stále zřetelněji vynikat na pozadí současných reálií. Nazývali nás pohrdavě socialistickým táborem, jenže teď se národy zemí Východní Evropy dostaly do koncentračního tábora, jejich ekonomiku dusí protiruskými sankcemi, zahánějí je do recese jak telata na jatka.

A kvůli čemu? Hlubinným motorem situace, která nyní vznikla v Evropě, je dávná, po staletí přetrvávající snaha jedné země ležící na ostrově, a také dědiců a pokračovatelů jejích tradic za oceánem, poštvat proti sobě národy «kontinentu», jak říkají celé ostatní Evropě. Přitom sami vysedávají za mořem. Ostrované se odedávna báli silné a jednotné Evropy, z perspektivy vzniku jakési aliance od Atlantického po Tichý oceán měli smrtelný strach. To znamená, že je třeba dělit, drobit, zasévat sváry. Prozkoumejte dějiny evropských a světových válek. A určitě najdete špinavé stopy Albionu.

V našem městě už víc než čtvrt století pracuje Česko- ruská kulturní společnost bratří Čapků. Mám čest být jejím předsedou. Po prudkém ochlazení vztahů s Čechami se mne začali vyptávat, a obzvláště aktivně teď, když začala speciální operace na Ukrajině, co bude dál? Budete pracovat? Položil jsem tuto otázku na zasedání naší společnosti, které se konalo na konci února, a velice mne potěšila jednomyslná odpověď členů společnosti: je třeba pracovat, a to ještě více. V této přelomové době je nutné všemi silami udržovat maximální možnou úroveň vztahů, podporovat ty lidi v zahraničí, kteří bez ohledu na nesmyslnou lživou kampaň proti naší zemi nejsou narkotizováni propagandou. A takoví lidé existují, a my s nimi zachováváme spojení, vzájemně se chápeme a podporujeme.

Uvedu zde jen jedno jméno: Lenka Procházková- česká spisovatelka, bojovná publicistka, která má svůj opodstatněný názor na vývoj v našem světě a odvážně jej vyslovuje v tisku, na četných shromážděních a schůzích. Letošní jaro bylo pro Lenku Procházkovou obzvláště horké. Vystupovala 9. května v Praze na setkání , jež bylo věnováno výročí vítězství ve druhé světové válce, 2.května na pietním mítinku na Václavském náměstí na památku lidí upálených nacisty v Oděse, vystupovala před srbským vyslanectvím v Praze u příležitosti výročí bombardování Bělehradu. Bojovala za pravdu a jsem si jistý, že za ni bude dále bojovat. Takoví lidé pracují bez ohledu na covid, na zamlčování v médiích, a toto je též zbraň, schopná čelit těm falešným zprávám, o nichž se teď tolik mluví a které způsobují Rusku obrovské škody.

Štípu na chatě dříví a přemýšlím o geopolitice. Tady je takové pořádné borové poleno. Suky shora dolů a napříč. Ne, nezvládnu to. Ale není třeba se lekat. Zkusíme začít nikoli uprostřed, ale zboku. Odštípnout alespoň kousíček. Povedlo se, a já teď vím, že to půjde. Je to jako dobývání pevnosti: zdá se, že je nedobytná, ale když nepřítel prorazil hradbu nebo se vedral do brány, veškerá její síla, zaměřená ven, se zhroutila Hlavní je najít ten kousíček, který je třeba odštípnout.

Nesmíme zapomínat na slova Fjodora Michajloviče Dostojevského z jeho řeči o Puškinovi. Dnes se nám mohou zdát divná, nereálně naivní. Ale třebaže je za neklidnou mlhou života tento maják sotva vidět, přece nám ukazuje pravou cestu. Je to vlastně jeho duchovní odkaz, a ten se vyplní: «Ach, národy Evropy ani nevědí, jak jsou nám drahé! A proto věřím, že my, tedy samozřejmě ne my, ale budoucí ruští lidé už pochopí všichni do jednoho, že stát se skutečným Rusem bude znamenat právě toto: snažit se přinést už konečný smír do evropských svárů, jednou provždy ukázat východisko evropské touze ve své ruské duši, všelidské a sjednocující, umístit do ní s bratrskou láskou všechny naše bratry, a konec konců možná pronést závěrečné slovo veliké všeobecné harmonie, konečného bratrského souladu všech plemen podle zákona Kristova evangelia.!»

Sergej Andrejev

(autor je předseda Společnosti bratří Čapků, která má sídlo v Petrohradu)