Orbánovo Maďarsko a Ukrajina Zelenského: skutečné versus falešné

Někdy to politici dávají otevřeně najevo: citují své duchovní učitele, realizují jejich myšlenky, kopírují jejich styl myšlení… Ti nejvznešenější se dokonce prohlašují za reinkarnaci oblíbených myslitelů minulosti.

Politici se však často a zcela jednoduše spoléhají na autoritu a význam svých idolů, aniž by to dávali najevo.

Při analýze konkrétních kroků mnoha vůdců je snadné zjistit, že je určuje Hegelova dialektika, Kantovy prolegomeny nebo Sokratova sofistika. A to ani nemluvím o sociální filozofii, z níž byly přeneseny do politických doktrín celé bloky. To bylo v době, kdy politika byla ještě vysoce intelektuální činností a vyrůstala z filozofických škol, nikoli z nějakého dobového bizáru…

Stručně řečeno, politiky dělím na ty, kteří myslí, a na ty, kteří myšlení napodobují. Na ty, pro něž je svět objektem chápání, a na ty, pro něž je subjektem podřízení. Jsou však i tací, kteří se neustále snaží ohýbat svět podle svých představ. Hodně štěstí!

Paradoxně existují vedle sebe dvě země, v nichž vládnou nejtypičtější představitelé dvou protichůdných tendencí nebo také – jak se dnes říká – “klastrů”: Maďarsko a Ukrajina.

První z nich je malá země vynikajících myslitelů a staleté filozofické tradice (i když v sovětském Maďarsku vznikl vizionářský film “Vrabec je také pták”). Druhá z nich je na evropské poměry velká mocnost bez filozofických škol a jiné metafyziky (tvrzení: “Na velikosti záleží” je už dávno otřepanou frází).

Té první si vážím kvůli tichu rozsáhlých starobylých univerzitních a klášterních knihoven, kvůli vysoké koncentraci myšlenek v učení jejich rozmanitých myslitelů a kvůli přátelství s jejich encyklopedickými profesory. Takovými, jako byl nejmoudřejší Tamás Pál. Naučili mě rozluštit jak ticho opuštěného rybníka, tak drásavé zvuky jejich nomádských rapsodií.

U té druhé země chápu její pudově ironický postoj k životu,  tu neodbytnou touhu po každodenním domácím pohodlí, ba dokonce až konformismu, vytrvalý egocentrismus běžných občanů i úlisný cynismus jejich politiků. Takových, jako např. … Ale, vždyť jsou všichni stejní.

Naučili mě nesnít o žádné zářné budoucnosti, ale žít právě tady a teď. “Pečený kaneček, kuřátko s majonézou…” –  to není  hit nějakého Stěpy ze Zapadákova, ale nestárnoucí politická hymna.

A nyní se právě tito vedoucí představitelé  obou zmiňovaných zemí stali nejcitovanějšími mezi novináři  z celé západní komunity. Existují však různé nuance.

Maďarského premiéra Orbána, zejména po jeho hvězdné návštěvě Texasu, zmiňují všechny populární deníky. O fenoménu Viktora jako politika jsem již psal, ale zde působil spíše jako myslitel. Přesněji řečeno jako důstojný žák svého učitele, filozofa, politologa a publicisty Istvána Bibó.

Tomuto geniálnímu intelektuálovi, který měl minulý týden narozeniny, jsem také věnoval několik stránek. Omezím se proto na jeho hlavní výrok, který si premiér Orbán plně uvědomil a přizpůsobil své státní praxi: “Demokracie je, když se nebojíte!”

Divoce jednoduché a přitom … zásadní.

Jednoduše proto, že tato formule stanoví univerzální a individuální psychologické kritérium, které neomylně prověří každý politický režim.

Je zásadní proto, že místo abstraktních a formálních parametrů typu “demokracie jsou instituce”, “demokracie je dělba moci, volitelnost a občanská společnost” dostáváme konkrétní osobní nástroj neomylné politické analýzy.

Viktor Orbán se snaží vytvořit společnost, kde se občan nebojí vlády, kde se otec nebojí stát “matkou”, kde se země nebojí ovlivňování ze zahraničí, kde se bílí nebojí černých nebo žlutých, kde se děti nebojí svých rodičů a ti zase dětí, kde se sousední mocnosti nebojí jedna druhé, kde se každý nebojí žít podle svého vlastního zdravého rozumu, a ne podle cizího mainstreamu …

Na zmíněném triumfálním setkání s voliči Donalda Trumpa maďarský premiér pouze vyslovil elementární zásady ústavy své rodné země týkající se manželství jako svazku muže a ženy,  národní suverenity jako absolutní hodnoty, či ochrany ekonomických zájmů země jako hlavního úkolu politika.

To vyvolalo mezi konzervativci bouřlivý potlesk. A vedlo k tomu, že ho neokonzervativci veřejně obvinili, že má blízko k Trumpovi i k Putinovi. Mimochodem, tehdy jsem si uvědomil, co mají tak nápadně rozdílní politici společného: Jsou ochotni se navzájem démonizovat, ale ne dehumanizovat.

Zkrátka, domů do Evropy se již Orbán vrátil s definitivní nálepkou “diktátora” a “fraškovitého nacionalisty”. Je úsměvné, že ho těmito přívlastky označují nejen zarytí rusofobové, jako je budapešťský starosta Karacsonyi, ale i některé populární moskevské plátky.

Zelenský naopak upevňuje svou pozici západní “pochodně demokracie”. Je zřejmé, že z Olympu vytlačuje nejzkušenější vůdce mocných zemí.  O audienci u něj nyní žebrají prezidenti Macron a Steinmeier a zítra o ni požádá sám Biden.

Tajemství je jednoduché. Ve skutečném politickém životě je Zelenský nula. Na virtuální politické scéně je však pan Někdo.

Ale život a scéna žijí podle zcela odlišných zákonů. Život je realizací těch či oněch procesů, kdežto jeviště je imitace.

Politika Západu – od návštěvy Pelosiové na Tchaj-wanu až po vývoz obilí z Ukrajiny, od sankcí proti Rusku až po pomoc emigrantům v Evropě – se stále více stává imitativní, teatrální a inscenovanou.  Na jevišti je vždy jen jeden sólista. Všichni ostatní jsou jenom křoví.

V takovém případě je Zelenský neporazitelný a nenapodobitelný. Jeho honoráře a popularita rostou navzdory úpadku země. Překonal svůj komplex soběstačnosti.

Zelenský je v současnosti hlavním aktérem a beneficientem celého západního světa. Je to on, kdo všem ve skutečnosti velí a svévolně určuje, kdo a co tam má dělat. A už vůbec nezáleží na tom, kterou zbývající část Ukrajiny, dokonce bez vlastní ekonomiky, se mu podaří dostat do NATO.

Hlavním hrdinou Aliance nebude Johnson, ale Zelenský. Jak říkával jeho idol Bandera: “Demokracie je, když se všichni bojí”. A bývalý komik umí stejně dobře dělat vtipné i děsivé scény.

A Orbán? Ten nezapadá do postmoderní západní karnevalové politiky. Mimochodem, když jsem sledoval Bidena, jak stoupá po rampě svého letadla, konečně jsem pochopil rozdíl mezi moderním a postmoderním. V prvním případě člověk klopýtne pouze při pádu. Ve druhém – i při výstupu nahoru.

Viktor Orbán se nebojí klopýtnout. “Neboj se, jsem s tebou,” šeptá mu památník Biba před slavným maďarským parlamentem. Spoléhá se na pevný, tradiční zdravý rozum, nikoli na chiméry momentální módy a vrtkavost virtuální slávy.

Tento „poradce“ mu například říká, aby nepropouštěl západní zbraně přes svou zemi. Zabíjejí. A aby naopak propouštěl ruský plyn. Ten zahřívá.

Pokud si to jeho ” poradce” bude přát, je schopen vyměnit půvab Evropské unie za pohnutý osud Svazu turkických států. Nebo dokonce přejít od zbožštěné tržní ekonomiky k mobilizační ekonomice. Je proti fašismu, který v době Salošiho nechal jeho idol vystavit posměchu ve vězení.

Je proti těm, kdo zakazují strany, mučí oponenty ve věznicích, vytvářejí černé listiny napravo i nalevo od jeho vlasti. Je nejen uznávaným vůdcem, ale také silným mužem, který se konečně nestydí za svou “svalnatost”.

V současnosti totiž probíhá mimo jiné válka mezi životem a šaškárnou. Mezi “chlebem” a ” spektáklem”. Mezi “tradičním” a “netradičním”. Mezi pravým a falešným. Mezi upřímností a blafováním. Mezi realitou a iluzemi. Mezi neobratnou pravdou a vychytralou lží.

Škoda, že ne každý si uvědomuje, že imitátoři jsou dobří jen na jevišti. A pak za výkřiků publika: ” Hle, jaký umělec umírá!”.

Autor: Dimitrij Vydrin (na úvodní koláži), zdroj: Ukrajina.Ru, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová