Nutný šok. Profesor Budil k tomu, jak to zde dopadne a v čem žijeme

Parlamentní listy – rozhovor

Pane profesore, ve vztahu k současnému západnímu establishmentu jste se vyjádřil, že je méně schopný, než se zdá. Potýká se nyní ve větší či menší míře s otázkou, zda tlačit Ukrajinu ke smíru s Ruskem. USA a východ EU nechtějí, západ EU váhá. Na dveře klepe každopádně zima. Sune se někam spor daných křídel na ose „Ukrajina“?

Toto dilema může vyřešit samotný vývoj válečného konfliktu. Navzdory různým analýzám, předpovědím a účelovým dezinformacím je patrné, že ruské jednotky mají na bojišti převahu. Přes značnou materiální, logistickou a zpravodajskou podporu ze strany Spojených států amerických, Velké Británie a dalších států NATO armáda Ruské federace a milice odštěpeneckých republik postupují pomalu, ale jistě na Donbase. Ohlašovaná velká ukrajinská protiofenzíva směrem k Chersonu se zatím nijak výrazně neprojevila a záškodnické akce v týlu situaci nezvrátí. Ruská ekonomika se po vyhlášení sankcí nezhroutila, pozice ruského prezidenta se zdá být pevná a Rusko se geopoliticky snaží profilovat jako stát vedoucí vzpouru proti současnému globálnímu řádu, jehož hegemonem jsou Spojené státy americké.

Je především na ukrajinské vládě v čele s prezidentem Zelenským, aby ukázala, že se obejde bez svých zahraničních protektorů a mentorů, a samostatně zvážila, jakou budoucnost si přeje pro svoji zemi. Má to být obdoba Libanonu nebo Sýrie, států rozvrácených permanentní občanskou válkou? Nebo zchudlých latinskoamerických republik, z nichž odchází produktivní část populace? Jestliže se dosavadní trend nezmění, vyčerpání z války, zimy a chudoby může vést k pádu ukrajinského režimu a výjevy z Kyjeva budou připomínat nedávné scény z Kábulu. Jak se pak bude americká administrativa zajímat o Ukrajinu? Asi tak jako o dnešní Afghánistán…

Pozici České republiky v globální ekonomice máte za periferní. Vláda je však hrdá na to, že v míře razance postupu proti Rusku a v pomoci Ukrajině jsme „na špičce“. Jak tuto hrdost vnímáte?

Nijak ji nesdílím. Primárním úkolem vlády je hájit národní zájmy a svrchovanost. Součástí této strategie musí být pochopení povahy změn, které ve světě probíhají, a nalezení takového postupu, aby si Česká republika ve vznikající mocenské konstelaci zajistila důstojné, samostatné a respektované postavení. V roce 1918 se nám to zcela nepodařilo. Výsledkem byl rok 1938 i 1948. Rovněž roku 1989 si nově ustavené politické elity neuvědomily, že se po skončení studené války nacházíme v pozici poražených a že z této skutečnosti bude odvozeno naše podřízené periferní umístění v politické a ekonomické hierarchii Západu. V současné době hrozí, že nás loajalita vůči mocenským centrům, která jsou v úpadku, strhne do propasti.

Události na Ukrajině představují jeden ze symptomů velké proměny geopolitické konstelace, v jejímž rámci končí hegemonie Spojených států amerických a jejich satelitů. Těžiště světové hospodářské a politické moci se po dvou staletích opětovně přesouvá do Asie. Globální jih zahrnující státy jižní Asie, Latinské Ameriky a Afriky revoltuje proti aroganci a paternalismu Západu a Čína a Rusko z této vzpoury pragmaticky těží. Naše národní hrdost by měla vyplynout ze schopnosti uplatnit se v těchto nových podmínkách natolik, abychom mohli konečně plnohodnotně využít svůj tvořivý a podnikatelský potenciál. Hlavním tématem nadcházející doby bude industrializace a modernizace takzvaného třetího světa čítajícího šest miliard osob. To je velká výzva a příležitost pro náš průmysl, inženýry, podnikatele a vývozce. Zbavme se však mentality podřízenosti vůči Washingtonu a Bruselu. Nic jim nedlužíme.

Jak velká část české společnosti je ochotna jít v zimě „přes bolest“ a vzít si v chladné domácnosti svetr, jak proklamuje Pekarová? Kam směřuje spor mezi tímto idealismem a částí společnosti, která preferuje praktické potřeby?

Nehovořil bych o idealismu, ale o naivitě řadových občanů a cynismu vládních kruhů. Rozhodnutí, že Česká republika bude vystavena energetické krizi ohrožující její hospodářství a důstojné podmínky života jejích obyvatel, bylo přijato mimo území našeho státu. Není ale přípustné, aby se občané naší země stali rukojmím a podílníkem cizí geopolitické hry, která je navíc zjevně zpackaná. Vláda a mainstreamová média vytvořily v zemi válečnickou atmosféru prostoupenou rétorikou nenávisti, xenofobie a rasismu, který by byl za normálních okolností trestný. Tyto negativní emoce se obracejí nejenom proti vnějšímu „nepříteli“, ale i proti řádným obyvatelům České republiky, kteří uplatňují své ústavní právo svobody slova a projevu. V civilizované zemi je nemyslitelné, aby ministr vnitra veřejně označil občany s odlišným názorem za škodlivý hmyz. Toto, a nikoliv snížená pokojová teplota, jsou skutečné šrámy na duši národa.

V minulosti jste řekl, že aby česká společnost po této krizi zaujala důstojné postavení ve světě, musí být soudržná. Nyní se však nezdá, že by tábory „vezmi si svetr“ a „nemíním trpět za Ukrajinu“ byly soudržné. Co s tím?

Jsem optimistou, a věřím proto v názorovou flexibilitu či oportunismus širokých vrstev. Většina lidí se neztotožní s určitým názorem nebo postojem, protože k němu dospěla po hlubokém přemýšlení a morálním zvažování. Lidé jednoduše spontánně přijmou myšlenky přicházející od většiny či od autority, která by jim mohla znepříjemnit život. Nejsou intelektuály ochotnými trpět za pravdu, ale obyčejnými zranitelnými bytostmi, které chtějí přežít a nebýt zbytečně vystaveny perzekuci a stigmatizaci. Domnívám se proto, že jestliže by se změnily historické okolnosti a před lidmi by se objevila nová perspektiva produktivního, svobodného a bezpečného života, obnovila by se podobně jako v roce 1938, 1968 nebo 1989 národní jednota. To, co prožíváme nyní, je pravděpodobně pouze hysterická agónie systému, který po třiceti letech vyčerpal své morální a intelektuální síly a pozbyl zdravého rozumu a legitimity.

Vláda řeší problém s šéfem rozvědky, který byl ve styku s Redlem. Do toho Fiala oznámil, že výdaje na bydlení nad 30 % vláda občanům proplatí. Zapomněl dodat, že tak může učinit jen do výše normativních nákladů příspěvku na bydlení. Proč je image existující moci tak pošramocena? Podléhá tlaku okolností? Přecenila své administrativní a odborné kvality?

Současný kabinet je učebnicovým příkladem toho, co se označuje za „loutkovou vládu“, a zároveň důkazem, že je třeba zásadně změnit politické poměry v naší zemi. Robert Musil kdysi nazval jeden ze svých románů Muž bez vlastností. Bylo by však urážkou Musilova protagonisty srovnávat jej s členy kabinetu Petra Fialy. Jde o vládu zrozenou z cizí vůle a bez jakéhokoliv morálního závazku a pocitu odpovědnosti vůči českému národu. Doufejme, že půjde o krátkou epizodu. Její působení může ale být nutným šokem, který mnozí občané potřebují k prozření.

K tématu tzv. lipské burzy, které bublá českou společností, se připojil Babiš. ČEZ z ní prý má odejít. Vláda se tomu brání legalistickými důvody a má strach z žalob minoritních akcionářů ČEZ. Mohou tyto důvody obstát v očích občanů, kterým se dramaticky zvyšují zálohy za energie? Jde o významné téma?

Moderní průmyslová společnost byla vybudována díky dostupným zdrojům levné energie. Dramaticky rostoucí ceny elektrické energie a zemního plynu ohrožují hospodářství České republiky a životní úroveň a kvalitu života občanů. Jak již ukázali mnozí odborníci, ztráta konkurenceschopnosti českého průmyslu a uvržení milionů obyvatel do chudoby a podmínek odpovídajících poměrům v zemích třetího světa rozhodně nejsou nutné. Představenstvo Skupiny ČEZ, jíž je stát většinovým vlastníkem, by mělo rozhodnout o tom, že na energetické burze v Lipsku se bude obchodovat pouze s přebytkovou energií, přičemž české jaderné a uhelné elektrárny budou poskytovat elektrickou energii českým spotřebitelům za přijatelné ceny. Zároveň by měla být připravena dlouhodobá strategie energetické svrchovanosti České republiky zahrnující rozsáhlý program výstavby nových bloků jaderných elektráren, pokud možno při maximálním využití domácích technologických a intelektuálních zdrojů. Kdysi jsme byli jako jeden z mála států světa schopni sami postavit jadernou elektrárnu. Tuto tradici musíme oživit.

Jak se podle vašeho pozorování vyvíjí diskuse stran zmíněných problémů v českém společenskovědním akademickém prostředí? Vidíte pod tlakem okolností nějaké posuny?

Bohužel, v českém akademickém prostředí se projevuje podobná intelektuální strnulost, konformita a ideologičnost, jakou pozorujeme v politických a mediálních kruzích. Je to škoda, protože úspěšné začlenění české společnosti do rodícího se světového řádu založeného na existenci a souhře více mocenských ohnisek bude vyžadovat podstatné rozšíření našich znalostí o globálních dějinách a tradici a mentalitě mimoevropských civilizací. Náš školský systém nic podobného neposkytuje a přes veškeré proklamace o světoobčanství a globalizaci zůstává beznadějně provinční.

Druhým důležitým úkolem je boj proti iracionalitě různých aktivistických ideologií, občas nepříliš přesně označovaných jako progresivistické nebo neomarxistické, které souvisejí s pozdní fází rozkladu liberálního světonázoru. Tento kulturní liberalismus má devastující dopad především na kritické myšlení mladé generace. V tomto směru je povzbudivé, že dochází k určitému intelektuálnímu sbližování představitelů konzervativní pravice a levice, kteří dokázali identifikovat společného nepřítele.

Na závěr, pane profesore: přijal jste kandidaturu v komunálních volbách v Praze za SPD s podporou Trikolory a dalších subjektů. Co vás k tomu vedlo?

Jak jsem již řekl výše, jsem přesvědčen, že v České republice je třeba v zájmu její budoucnosti uskutečnit zásadní politické změny. To nebude možné bez jasného volebního vítězství a plného zapojení a sjednocení relevantních a patriotických kritiků současného establishmentu. Je třeba překonat dílčí výhrady, názorové rozdíly, animozity či osobní předpojatosti a ambice. Domnívám se, že dějiny tentokrát stojí na naší straně, nicméně i v případě porážky založí náš odpor tradici, na kterou budou moci navázat další generace.