Michail Gorbačov muž perestrojky a glasnosti

Nebohý Gorby, který včera odešel z tohoto světa, nepochybně zůstává velkým státníkem a nadšeným vizionářem. Jeho osobnost určitě nebyla jednoduchá, představuje symbol věčných pokusů dohodnout svět bez válek a násilí, jeho záslužnou roli historie teprve ocení. Málokterý politik ovlivnil naše současné životy natolik jako právě zesnulý Michail Sergejevič Gorbačov, který si na svá bedra odvážně vzal (i proti vůli části armády) obtížný úkol překonat příkopy mezi dosud antagonicky nesmiřitelnými systémy.

Nesporně byl rozhodným a cílevědomým, snaživým komunistickým aparátníkem, zaníceným idealistou, jenž chtěl vylepšit podmínky života ve své vlasti; jeho původní snahou bylo zásadně modernizovat myšlenky socializmu a sovětský systém, ve který zpočátku plně věřil, později však trpce seznával, že jeho pokusy o dílčí, polovičaté reformy jsou v podstatě marné a neúčinné. Paralelně s dobou se vyvíjelo i jeho osobní přesvědčení.

V padesátých letech tradičně začínal, jak nám vyprávěl, jako konformní stalinista (jinak to ani nešlo), později jako hloubavý leninovec již přemýšlel o formách jak resuscitovat Sovětský svaz, mj. prostřednictvím osvědčeného Leninova NEPu, aby v letech perestrojky pružně přecházel na platformu sociální demokracie (neboť podle jeho znalostí skutečný socialismus fungoval pouze ve Švédsku!), po té se v devadesátých letech, zejména na základě zkušeností ze zahraničních cest, stal důsledným liberálem (vždy se pyšnil, že během jeho vrcholné éry se až na malé výjimky nestřílelo, a že i samotný rozpad Sovětského svazu – který bezprostředně nezavinil a jehož hluboce litoval – proběhl nekrvavě). Na posledním setkání před 11 lety se nám představoval již jako přesvědčený demokrat, netajil se ale výhradami, nebyl si totiž zcela jistý, zda v budoucnu soudobý kapitalismus  demokratický systém plně zachová.

Jako státník dosahoval větších úspěchů a popularity v zahraničí než doma.
Vůči svým západním zahraničním partnerům býval až nesovětsky upřímný a přes četná varování (např. maršála Achromejeva) i velmi důvěřivý, občas proto až naivně podléhal jejich ne vždy upřímným argumentům. Ve stáří potom jenom smutně litoval, že jej tehdy tito noví přátelé často abmanuli. “Dnes by si museli spíše zapřít nos mezi očima, než aby mně popřeli gentlemanské dohody, které jsme ústně uzavřeli při procesech sjednocování Německa, kdy se všichni opakovaně dušovali, že se NATO ani o píď neposune na východ!” říkával nám zklamaně. S R. Reaganem, G. Bushem st., M. Tatcherovou, F. Mitterandem a H. Kohlem se stýkal i na penzi, jen neradi mu připouštěli tuto tragickou změnu postojů Západu.

Přes původní upřímné (a možná někdy až naivní) snahy o modernizaci a upevnění globální pozice SSSR přerostla reálná situace nakonec  Gorbačovovi přes hlavu. Početné řady jeho kritiků mu neodpustí zánik této supervelmoci (který dokonal Jelcin). “Možná jsem se rozpadu mohl pokusit zabránit, jistým následkem by ale rozhodně byla krvavá občanská válka! Za tuto cenu jsem si však své křeslo nechtěl zachránit!”

Jeho tragický osud státníka a vlastence se asi nemůže příliš lišit od osobních pocitů W. Churchilla, který se narodil do nejmocnější světové říše královny Viktorie, nad kterou tehdy slunce nezapadalo, aby umíral v hospodářsky nemocné a politicky oslabené Anglii zbavené kolonií, kterou odmítala pustit do evropských struktur nejen jí zachráněná Francie, ale dokonce i poražené Německo.
V poslední době Gorbačova nesmírně zraňoval nepřirozený vývoj vztahů mezi dvěma bratrskými slovanskými národy, jejichž jednotlivé rodiny bývají národnostně navzájem promíšeny natolik, že je nelze jednoznačně ani rozlišit.

Tvrdil, že již před dvaceti lety se probouzel důvodnými obavami z možnosti záměrného vyprovokování nepřátelství mezi Rusy a Ukrajinci. “Komu to má sloužit? Kdo za těmito provokacemi stojí?”” ptal se znepokojeně. Nekompromisně odmítal nařčení z údajné ruské genocidy na Ukrajině během děsivého hladomoru v třicátých letech. “Vždyť tenkrát možná ještě více lidí umíralo hlady v Povolží, na Kubáni a jinde v Rusku! Navíc kromě Stalina vládli Sovětskému svazu hlavně Ukrajinci! Chruščev, Brežněv a i já jsem po matce vlastně taky Ukrajinec!”

Asi není příliš známo, že Gorbačov uchovával k nám, Čechům a Slovákům, k Československu a České republice osobitý vztah; často rád vzpomínal, jak první pochybnosti o tehdy všeobecně panujících dogmatech a nejasné povědomí o možných alternativách demokratického uspořádání  společnosti získával v “české kolonce” na univerzitní koleji. Když přišel jako prostý chlapec z chudých stavropolských stepí pod Kavkazem na studia do Moskvy, setkal se na univerzitě poprvé s cizinci. Díky svému družnému a zvídavému naturelu pronikl do skupinky spolubydlících československých studentů a brzy se stal její nedílnou součástí, společně si vařili, bavili i slavili, studovali a navzájem si půjčovali nejen skripta, chodili za zábavou a na výlety a hlavně dlouho do noci vzrušeně diskutovali. V nekonečných debatách tak Češi pozvolna zviklávali zpočátku dogmaticky neotřesitelné názory mladého Michaila a nenápadně mu otevírali oči; právě prostřednictvím českých spolužáků se dozvídal, že existuje i jiný pohled na svět než dosud znal.

Styk s cizinci, byť z lido demo zemí tábora socialismu, nebyl v SSSR tolerován, Michail se o tom přesvědčil osobně, když mu o prázdninách jeho spolužák a celoživotní přítel Zdeněk Mlynář poslal do jeho rodné vísky pohlednici z Prahy a on byl vzápětí vyšetřován pro nedovolený styk s cizinou! Přes zjevnou podezíravost úřadů neformální a ryzí přátelství přetrvalo, navíc do této české party vplula i jeho dívka Raisa, intimní přítelkyně české stipendistky Gábiny Olmové (pozdější profesorky pražské VŠE), která byla též svědkyní na jejich svatbě. Zásluhou českých kamarádů se mladý Michail dychtivě seznamoval s pro něj dosud netušenou existencí jiných a přitom (jak postupně uznával) rovnocenných kultur, názorů a přístupů. V tehdejších podmínkách tuhé izolace sovětských občanů představovali pro něj Češi nečekaně otevřené okno do světa, objev tolerance a názorové plurality apod.

Československo Gorbačov poprvé navštívil až po ostudné srpnové okupaci v roce 1969, kdy se se ale svými spolužáky nesetkal.

Nedoceněna zůstává jeho oficiální návštěva v dubnu 1987, kdy přijel s pevným rozhodnutím neodkladně zahájit demontáž našeho normalizační režimu. Pražská ambasáda s moskevskými poradci mu však navrhla vyměnit stárnoucího Husáka za údajně nadějného Jakeše, jehož jediného znal z dřívějších setkání. Gorbačov předpokládal, že Jakeš urychlí perestrojku a bude směřovat k “obrodě socializmu v Československu”, jak zně též správný překlad blahopřejného telegramu. Změny v ČSSR si Gorbačov záměrně vybral jako prototyp následných reforem v celé východní Evropě. Za hladký průběh výměny genseků v Praze byla zdejší ambasáda dokonce dávána za vzor všem sovětským zastupitelským úřadům ve východoevropských metropolích.

Zapomínána bývá jeho soukromá návštěva o deset let později (co všechno se za tu dobu změnilo), kdy se ve strašnickém krematoriu smutně loučil se svým druhem Zdeňkem Mlynářem. Nad jeho rakví se otevřeně přihlásil k odkazu Pražského jara a veřejně přiznal k jeho inspirativním myšlenkám!

V roce 2009 Gorbačovův fond uspořádal v Moskvě mezinárodní konferenci o československých revolucích v letech 1968 a 1989. Michail Sergejevič mne tehdy požádal, abych na ni přivedl houževnaté bojovníky Věňka Šilhana a Ludvíka Vaculíka, jichž si osobně vysoce vážil. Sověti je totiž považovali za hlavní představitele čs. opozice, a proto je nenechali žalářovat a udělat z nich mučedníky a národní hrdiny. Nicméně profesor Šilhan onemocněl a spisovatel Vaculík účast odmítl. Gorbačov tedy alespoň zaslal Šilhanovi, vůdci čs. odporu proti srpnové okupaci, zvolenému na Vysočanském sjezdu za odvlečeného Dubčeka do čela strany, svoji knihu s dedikací “generálnímu tajemníkovi s úctou generální tajemník”. Když v hlavním vystoupení na této hojně navštívené konferenci se M. S. Gorbačov mj. otevřeně vyznal, že ve svém srdci nosí lásku k Čechoslovákům, jimž je za mnohé velmi vděčen (vedle obdobných pocitů, které chová k národům bývalého Sovětského svazu), nebyla to rozhodně pouhá zdvořilostní fráze.

V létě 2016 Nadace Železná Opona úspěšně pozvala Gorbačova do Prahy, bohužel těsně před zahájením konference se pro nemoc omluvil a poslal videopozdrav.
Gorbačov se navzdory důrazným varováním osobně obětoval, aby se snažil najít porozumění a způsob koexistence mezi protichůdnými systémy a odvrátit smrtelné jaderné soupeření a definitivně ukončit studenou válku a zásadně tak změnit poměry mezi Západem a Východem ze stádia nebezpečné konfrontace na prosperující mírovou kooperaci; z dnešního pohledu však jeho přelomové snahy bohužel zůstaly silně nepochopeny.
Nikdo nemůže popřít, že za časů vlády Gorbačova – od druhé světové války až dodnes- nebyl svět nikdy bezpečnější a trvalý mír nebyl tak blízko. Existovaly reálné naděje na dosažení dohod o celosvětovém jaderném odzbrojení a prosazení mírových forem řešení krizí mezi Východem a Západem. Je velkou ztrátou pro lidstvo, že současní státníci nejsou schopni pokračovat v kurzu nakročeném Gorbačovem.

Domnívám se tedy, že nejen jeho nepopiratelné mimořádné osobní zásluhy – např. o mírové sjednocení Německa, by nyní měly přimět současné světové lídry, aby jeli do Moskvy poklonit se jeho nehynoucí památce. Velký světový státník odešel v nejméně vhodné době, kdy lidstvo opět stojí před kruciální výzvou najít si opravdového vůdce, jenž ho bezpečně převede současným kritickým minovým polem a zachrání Zemi před zničující jadernou katastrofou.