Kdo a proč uspořádal novou kosovskou krizi

Rýpnutí nebo trest?

V posledních dnech července se Evropa ocitla na pokraji nové války. Války mezi Srbskem a kosovskými separatisty (jejichž území EU a USA uznávají jako zvláštní stát – Republiku Kosovo s hlavním městem v Prištine). A všechno proto, že od 1. srpna měla začít platit nová pravidla pro Srby v Kosovu. Za prvé, Srbové museli vjíždět do kraje výhradně na základě dokumentů, které vydávaly kosovské úřady (a ne na základě svých srbských pasů). Za druhé, kosovští Srbové museli vyměnit čísla svých automobilů ze srbských (tedy z těch, kde se Kosovo považovalo za jedno z území Srbska, na ty, kde byla značka Republiky Kosovo) – a tím de facto přiznat nezávislost kraje.

Podle jedné z verzí za eskalací stojí Priština. V Kosovu chápou, že zde a nyní nemohou přinutit Bělehrad uznat nezávislost kraje. Proto kosovští Albánci vzali do výzbroje taktiku “tisíce rýpnutí”. V průběhu mnohých let kosovské úřady, s využitím bezvýhradní podpory západních zemí, uspořádávají minikrize, při nichž nutí srbské vedení (jež zásadně odmítá řešit problém silou, tedy novou kosovskou válkou) smiřovat se s jakýmisi novými kroky Prištiny směrem k suverenitě. Smiřovat se, a tím tedy s nimi souhlasit. V rámci této koncepce souhlas Bělehradu  smířit se s vjezdem do Kosova výhradně na základě kosovských identifikačních dokumentů je dokonce ne krokem, ale skokem směrem k uznání nezávislosti kraje.

Podle druhé verze byla krize vyprovokována Američany a Evropany. V roce 2021 USA s určitými obavami posuzovali rýpance kosovských úřadů – ve Washingtonu se domnívali, že když se na Bělehrad bude příliš tlačit, tak to může přivést k ještě většímu sblížení mezi Srbskem a Čínou (považující zemi za své evropské předmostí). A podobné obavy  poskytovaly alespoň jakousi ochranu před kosovskými činy – separatisty vždy mohli povolat do Washingtonu a vysvětlit pravidla hry. Nicméně 24. února roku 2022 se tato pravidla změnila. Spojené státy a EU požadují od evropských zemí kolektivní podpoření protiruských sankcí, ale prezident Srbska Alexandr Vučič to udělat nechce. Ve výsledku se bortí mýtus o izolování Ruska a bořitele je třeba demonstrativně potrestat. Nebo, alespoň, zastrašit. Ano, prezident Srbska Alexandr Vučič se, pravděpodobně, pokouší vysvětlit Američanům, že srbské obyvatelstvo je absolutně proruské, a tedy takového druhu podpora ho může stát (jakož i jakéhokoliv srbského politika, který by se podepsal pod sankcemi) politickou kariéru, načež k moci v Bělehradě přijdou doopravdy protizápadní síly. Nicméně Američanům tohoto druhu vysvětlení, podle všeho, nepříliš  vyhovovala.

Srbské židle

Ve výsledku se srbské úřady (pokračující platit za chybu, udělanou před více než dvaceti lety, kdy kapitulovaly po bombardování NATO vydáním svého prezidenta a přijetím de facto nezávislosti Kosova) ocitly na konci července ve velmi komplikované, málem bezvýchodné situaci. A souvisí tato komplikovanost s pokusem Bělehradu sedět na několika židlích.

Na jedné straně, srbské elity vlečou zemi do EU, a Brusel žádá po Bělehradu přiznání Kosova a, podle všeho, má v úmyslu přijímat oba státy současně. Na druhé straně, oficiální vedení Srbska nemůže přiznat nezávislost Kosova, jelikož to může vyvolat opravdovou vzpouru srbského obyvatelstva. Vzpoura nesmyslná a nelítostná. Na straně třetí, Bělehrad není připraven vyhrožovat provokatérům z Prištiny novou válkou ze strachu před tím, že do této války vstoupí na straně kosovských separatistů NATO. “Celková situace z hlediska bezpečnosti na severních obecních úřadech Kosova zůstává napjatá. Mise KFOR pod vedením NATO pozorně sleduje situaci a je připravena zakročit, pokud se stabilita ocitne pod hrozbou”, bylo uvedeno v KFOR šířeném (formálně mírotvorný, ale v podstatě kontingent NATO v Kosovu) prohlášení.

A u Srbů existovaly všechny důvody k tomu, aby se domnívali, že toto prohlášení nemá vůbec formální charakter. Jde o to, že Severoatlantická aliance nyní potřebuje demonstrativně rozhýbat svalstvo. Po odmítnutí NATO vmísit se do situace na Ukrajině by si někdo mohl myslet, že aliance je “papírový tygr”. A jestliže poté NATO odmítne bránit ještě jednoho svého spojence (Kosovo) před “vpádem” ze strany Srbska, mnohem slabšího z vojenského hlediska státu, než je RF, může se sesypat reputace aliance. Aliance, tolik potřebné pro Spojené státy i pro kontrolu Evropy, i pro zadržování Ruska s Čínou.

Diplomatické hry a omezení způsobily to, že k večeru 31. července se situace na administrativní hranici Kosova a Srbska (kterou albánští Kosovci a Západ považují za státní) a také na hranici mezi srbskou enklávou a severním Kosovo (tak zvanou Severní Mitrovice) a ostatním územím vyhrotila do krajnosti. Kosovští Srbové postavili barikády, Albánci přesouvali vojska na hranice, a prezident Vučič vystupoval s výhružnými prohlášeními. Srážka se zdála být nevyhnutelná.

Udělali přestávku

Ale v posledním okamžiku kosovské úřady přece jen ustoupily. “Po konzultací se zástupci USA a Evropské unie”  Priština souhlasila “s odložením” zavedení nový čísel automobilů a identifikačních dokumentů o 30 dnů.

Bělehradu takový výsledek zcela vyhovoval. Prezident Vučič poděkoval všem vnějším partnerům – jak zástupcům ruského MZV, “kteří přesně zpozorovali, co se děje, a reagovali velmi a velmi korektně”, tak i eurokomisaře pro zahraniční politiku Josepa Borrela. Samotný Borrel požadoval od kosovských Srbů, aby bez meškání rozebrali barikády, a od Bělehradu a Prištiny, aby pokračovali v diplomatickém dialogu “k celkové normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem, potřebnou pro jejich další evropskou integraci”.

Velvyslanec USA v Kosovu Jeffrey Hovenier je zase přesvědčený, že příčinou krize byly “dezinformace a nepochopení rozhodnutí”, schválených kosovskými orgány. A za 30 dnů, podle slov velvyslance, “propracujeme otázku s vládou a našimi kolegy v Evropské unii tak, aby tato rozhodnutí byla lépe pochopena a aby napětí kolem nich zmizelo”.

Verzí toho, proč Kosovo odstoupilo (nebo přesněji proč ho přinutili ustoupit) může být několik. Není vyloučeno, že událost, ke které došlo, se stala výsledkem připravenosti Vučiče jít vabank, tedy přece jen zahájit válku. Ano, do ní by vstoupilo NATO. Ano, Srbsko by utrpělo. Nicméně utrpěl by i Západ – pokud USA a úředníci aliance potřebovali válku v Evropě, tak evropské obyvatelstvo, bez toho nespokojené s vlastními elitami, by nebylo nadšené. A mohlo by vyjádřit svou nevoli vystoupeními v ulicích. A navíc by bylo zničeno schéma vydírání Srbska – vydírání funguje pouze tehdy, když vydíraný se bojí přestoupit červenou čáru a proto trvale platí vyděrači. Pokud se však rozhodne přestoupit, tak vydírat už není čím.

Proto, pravděpodobně, si USA a EU vzaly měsíční přestávku. V této době budou americké a evropské úřady uskutečňovat jednání se srbským vedením, během nichž ho budou tlačit k přijetí nových pravidel hry.

Pokud však učiníme předpoklad, že samotná krize byla vyprovokována jako trest Srbsku za jeho vztahy s Ruskem, tak musela být zakončena právě takovou “vyjednávací přestávkou”. Během níž budou USA a EU požadovat od Bělehradu ústupky v ruském (nebo i v čínském) směru proto, aby zkrotili ctižádost kosovských úřadů. Ještě na nějakou dobu.

Gevorg Mirzajan

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://expert.ru/2022/08/1/kosovskiy-krizis/?utm_referrer=mirtesen.ru&utm_campaign=transit&utm_source=mirtesen&utm_medium=news&from=mirtesen