Jak řešit zhroucení kapitalistického trhu

První zprávy

Dnešní evropská krize nepatří mezi běžné cyklicky se opakující krize kapitalismu. Nynější krizi způsobil hrubý zásah vnějších sil do normálního chodu výroby, obchodu a spotřeby, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.

Princip volného trhu drasticky popřela politická objednávka. Válka na Ukrajině směnu prospěšnou oběma stranám nahradila vzájemným ničením lidí, materiálních a kulturních statků, přírodních zdrojů a mezilidských vztahů. Tlak, který vyvolá hlubokou bezprecedentní krizi, nemůže být zdůvodněn druhořadými důvody. Proto  osnovatelé války od počátku uvádějí argumenty nejvyššího nadčasového, etického typu. Sekretář NATO Stoltenberg to nedávno vyjádřil výrokem, který narušuje učebnicová pravidla kapitalistických katechismů: „Svoboda je víc než volný obchod a obrana západních hodnot je víc než zisk.“

Podívejme se zblízka na tuto rovnici, stojí to za to. Základem lidských práv západního typu je svoboda individua, která jedinci umožňuje, aby všechny své síly uplatnil ve společenské praxi. Nietzsche, kterého si pan předseda vlády Fiala četl, zřejmě se zalíbením, na dovolené, to vyjádřil razantním způsobem: Každé individuum, které za něco stojí, usiluje o maximální ukojení touhy po moci. V soudobé společnosti to nejde jinak, než uplatněním všech výhod, které svoboda umožňuje člověku dosáhnout dominantního postavení. Silný jedinec nesmí podléhat soucitu, tomuto, podle Nietzscheho, nejzhoubnějšímu jedu, který oslabuje silného jedince v boji o prvenství. Jeden náš politik na Hradě to kdysi vyjádřil jasně a bez okolků: Mám-li volit mezi svobodou a dobrem, volím svobodu! Ať tento Nietzschův princip obracíme na kteroukoli stranu, dojdeme k dost odpornému heslu, které popírá staré biblické desatero i novodobé deklarace lidských práv: Padajícího doraž!

Sekretář Stoltenberg má pravdu, že svoboda je víc než volný obchod, ale svoboda jako západní hodnota nejvyššího řádu není ničím jiným než nezbytnou podmínkou ekonomické činnosti kapitalistického, podle Karla Engliše individualistického typu. Nebudeme-li osobní svobodu člověka chápat sobecky, uvědomíme-li si její závislost na svobodě jiných (svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého), potom se bude i svoboda podnikání jevit jinak, než jak ji vidí pánové z NATO.

Vraťme se k ústřednímu tématu kapitalistické krize. Pokud jde o běžná periodická zakolísání, teoretikům a praktikům hospodářského života z toho hlava nebolí. Položí se jeden dva giganti, jak se kdysi stalo Pan American a jiným podobným esům, střední třída se posune o něco níž a chudina se z toho musí vyhrabat – ona již v takových katastrofách umí chodit. Co z toho, že pod koly krize zahyne mnoho nevinných? Nietzsche a jeho  stoupenci proto nebudou plakat, patří to k věci. Horší situace nastane, když vypukne velká krize. Amerika, klasická země kapitalismu, zaznamenala tři takové katastrofy. Ze všech, zejména z té poslední roku 2008, se mimořádně rozbolela hlava ekonomických znalců, manažerů mamutích bank, kartelů, fondů a podniků všeho druhu. Bankrot nejhůře odnesly miliony chudých lidí, kterým krize vzala střechu nad hlavou, práci, možnost udržet se vlastníma rukama nad vodou. Není snad názornější důkaz o katastrofálních důsledcích této krize než pohled na milionové město Detroit – kdysi bohaté kypící město, proslavené automobilovým průmyslem, se po dvou třech letech podobalo místu, kterým se přehnala válka. Opuštěné mrakodrapy, chátrající domky bez oken a dveří, ghetta nezaměstnaných, kteří přežívají bůhví jak, bůhví z čeho. (Podle statistik průměrný věk mužů nevýhodné pleti dosahoval sotva 35 let, nejčastější příčinou smrti bylo přitom násilí.)

Tehdy postavili politikové A. Greenspana, hlídače americké měny, před komisi, aby na něho shodili vinu za katastrofu. Vyčítali mu, že krizi nepředvídal a nebyl s to, jak již párkrát dříve, zmírnit ji, zabrzdit, utlumit. Jeho odpověď byla příznačná – krize se snesla znenadání, neměl v rukou žádná data, žádná varování, vývoj neodpovídal poučkám, o nichž se píše v učebnicích. Řekneme to jednoduše: teorie nemohla pomoct, protože vládnoucí ekonomové, po generacích školení na prestižních školách, mají za úkol především udržovat daný stav v chodu, všemi prostředky a navzdory všemu podporovat daný ekonomický systém, vzbuzovat přesvědčení, že úspěšní podnikatelé, bankéři, investoři, manažeři, kteří mají podle Niezscheho všechna práva uplatňovat své puzení k moci. (Viz studii Yanise Varoufakise, Globální Minotaurus.) Ekonomové se brání tím, že geologům nikdo nevyčítá, že nejsou s to předvídat zemětřesení. Proč proto svádět hospodářské krize na ekonomy?

Sledujeme-li bezradnost evropských vlád, jejich neschopnost se rozhodnout pro mimořádná opatření, která by aspoň zčásti ulehčila život občanům neprivilegovaných vrstev, pak to svědčí o tom, že ve svých ekonomických a politických katechismech nejsou s to najít vhodná opatření. Jak by si mohli dovolit zrušit volnou tvorbu cen? Jak by mohli vrátit státním podnikům, nahlodaným privatizačními parazity, stoprocentní rozhodování v energetice, těžbě přírodních zdrojů, zemědělské výrobě nebo v dopravě? Cožpak dovedou zabránili manipulaci cen podléhající machinacím na burze? Dovedou znemožnit složité obchody vymykající se kontrole? Mají prostředky k tomu, aby zabránili nekontrolovanému růstu a agresivitě kapitálu, který se nepodílí na růstu výroky a rozmnožuje se jakoby setrvačností? Koho z obránců daného stavu pobuřuje, že jeden z našich prezidentských kandidátů získal velké jmění prodejem „finančních derivátů“? Může tomu vůbec obyčejný občan rozumět? Pan Janeček by to měl v předvolební kampani neškoleným lidem vysvětlit. Mnohem významnější a palčivější otázka se týká schopnosti státu zajistit všechny klíčové zdroje národního hospodářství, bez nichž stát nemůže občanům zaručit základní životní potřeby a ocitá se v roli chudého pěšce vystaveného vůli silnějších figur na šachovnici Evropy a světa. Petr Fiala se  marně snaží zbavit odpovědnosti tím, že sahá po metafoře pohádek: on přece nemá kouzelný proutek.

Když ukrajinská válka přivedla princip volného trhu k bankrotu, když nad zájmy milionů občanů své země, Ruska a desítek evropských a arabských států povýšila jediný posvátný cíl – zvítězit nad atomovou velmocí, a současně odhalila slabost států sevřených bruselskými zákony, zbavených soběstačnosti a možnosti co nejrychleji a co nejúčinněji v místních podmínkách řešit katastrofální důsledky hybridní krize.

Na místě je dnes otázka, zda znovudobytí Donbasu, Luhanska a Krymu je tím pravým důvodem války, jak jej definuje Zelenskyj, šéfové NATO a Evropské unie. Ptejme se, o čí svobodu jde?  Stojí svoboda ukrajinských nacionalistů za všechny důsledky války, které pociťují občané mnoha okolních států? Kdo se dnes zajímá o svobodu milionů Rusů a lidí jiných národností postižených násilnou ukrajinizací země? Posloucháme-li válečné výzvy Zelenského, adresované Evropě a světu, nemůžeme se zbavit dojmu, že nad zájmy občanů státu staví zájmy elity, která vládne z milosti a podpory USA a NATO.  
Pokud je volný trhu v rukou siláků usilujících o nadvládu nad slabochy, sám trh se stává zdrojem konfliktů, semeništěm válek. Ale pokud je výměna materiálních a kulturních hodnot zbavena zištných zájmů, pokud v ní převládá princip spolupráce, oproštěné od „vůle k moci“, ke slovu se dostává koncept socialismu.

Čas nelítostně kvapí. Kde je záchranná brzda, která zastaví zhroucení trhu?  Řešení, které nabízí kolektivistická ekonomika, vyvolává u pravicových politiků odpor a strach. Politikové na pravém křídle, vězte:  řešení marně hledáte ve spisech Friedmanů, Hayeků nebo ideologů Chicagské školy – najdete je v ekonomických a politických teoriích socialismu. Mimořádnou krizi kapitalismu lze řešit jen prostředky, které jej přesahují. Platí tu dvě zásady. První patří k vědeckému myšlení: objeví-li se  na dané úrovni matematiky neřešitelný problém, lze jej řešit jen prostředky vyšší úrovně. Tu druhou potvrzuje denní praxe: odstranění některých skvrn nejde bez porušení látky.