Deukrajinizace: příčiny a perspektivy

Ukrajina “šče nevmerla”, “ale „vmerti musit” / Ukrajina “ještě není mrtvá”, “ale musí zemřít“/. To by mělo být zřejmé i těm nejskeptičtějším pozorovatelům ruských úspěchů. V rámci poznání nevyhnutelného rozpadu ukrajinské státnosti se ruské vlastenecké kruhy – v nejlepší shodě s tradicí – pustily do nesmyslné a bezohledné debaty o tom, která města a obce bývalé Ukrajiny mají být připojena k Rusku a která ne, a co udělat s těmi nepřipojenými: dát je Polsku, nechat je nezávislé.

Nejomezenější, nejzabrzděnější, a z toho důvodu globální krizi nezvládající občané stále trpí kvůli ukrajinským dluhům vůči Západu a odůvodňují nutnost zachování jakési Ukrajiny tím, že někdo ty dluhy zaplatit musí. Bojí se, že jinak budou ukrajinské dluhy svaleny na Rusko.

Je třeba říci, že ve světových dějinách poměrně často i vítězné mocnosti souhlasily s tím, že poraženým zaplatí určitou kompenzaci za uznání změny hranic. Vláda Sofie Alexejevny vyplatila Polákům náhradu za Kyjev a Petr Veliký Švédům za Pobaltí. Nejednalo se o “nákupy”, jak se domnívají někteří krajané, jejichž pošramocené mozky odvozují z faktu zaplacení peněz “právo” moderního Ruska na tato území. Byla to právě jen platba za uznání nových hranic.

Útěchou může být fakt, že v našem případě tento mechanismus nefunguje. Už nefunguje. Pokud by se Ukrajina dobrovolně připojila k Rusku v procesu postsovětské integrace, Moskva by získala nejen lidi a území, ale také dluhy. Kyjev by mohl trvat na tom, aby Rusko převzalo část dluhu, a to i v tom případě, že by se dobrovolně zřekl suverenity nad Krymem a Donbasem: kdo dostane výrobní kapacity, ten zaplatí poměrnou část dluhu. Myslím, že v rámci odvrácení války by s tím Rusko tehdy souhlasilo.

Nyní je však situace radikálně odlišná. Právo Ruska na anexi území je zajištěno vojenskou silou a legitimizováno referendy místního obyvatelstva. Ukrajina se snaží zabránit připojení těchto území k Rusku silou zbraní. Západ (hlavní věřitel Kyjeva) vystupuje jako spojenec Ukrajiny. De facto se podílí na bojích (žoldnéři, dodávky zbraní, instruktoři atd.). Tyto nepřátelské akce také financuje. Konec konců – přece to byl Západ, jenž vyhlásil zničení a rozbití Ruska za svůj cíl a mlčky nadále schvaluje pravidelná prohlášení, která přicházejí z Kyjeva, že žádní dobří Rusové neexistují a všichni by měli být zabiti (včetně starých lidí, žen a dětí).

Cílem západních půjček poskytnutých Ukrajině je tedy zničit Rusko a ruský lid. I kdyby Rusko anektovalo celou Ukrajinu, není povinno nic převzít (žádné ukrajinské dluhy). Zničení Ukrajiny představuje nevyhnutelnou součást porážky Západu. Porážka Západu by znamenala vytvoření nového světového řádu, v jehož rámci by vítězové napsali nové mezinárodní právo, které by nahradilo původní, Západem zničené. Pochybuji, že Rusko a Čína budou chtít do nové ústavy této planety zapsat svou povinnost zaplatit dluhy všech zlikvidovaných přisluhovačů USA.

Finanční hledisko při rozhodování o osudu Ukrajiny tedy můžeme pominout. Nebo spíše lze vzít v úvahu pouze tu část, která se bude týkat nevyhnutelných nákladů na integraci nových území.

Podle mého názoru bude hlavním faktorem – který bude rozhodovat o tom, kolik a která území bude Rusko schopno anektovat – globální rovnováha sil a schopnost/neschopnost Západu klást relativně dlouhodobý organizovaný kolektivní odpor.

V případě, že se Západ ukáže být dostatečně silný na to, aby další konfrontace byla příliš nákladná, a pokud se mu podaří vyhnout se kapitulaci, může se ukázat jako vhodné podělit se o západní oblasti Ukrajiny s jejími evropskými sousedy v rámci kompromisního míru.

Pokud se na rozdělení podílejí dvě strany, obě mají zájem na co nejhladší legitimizaci tohoto procesu. Jediným způsobem, jak plně legitimizovat územní změny (při uzavření kompromisního míru mezi Ruskem a Západem), je úplná likvidace ukrajinské státnosti.

Všimněte si, že kompromisní mír je nepravděpodobný případ, kdy jsou zúčastnění přesvědčeni o nemožnosti (nebo přílišných nákladech) úplného vítězství, a proto nadále platí současný ochromený systém mezinárodního práva, založený na principu silnějšího. V takovém případě může likvidaci členského státu OSN nařídit pouze Rada bezpečnosti OSN. Je evidentní, že pouze zainteresovanost účastníků konfliktu na obou stranách na likvidaci Ukrajiny umožní, aby takové rozhodnutí bylo přijato prostřednictvím Rady.

Jak jsem již uvedl, v současné situaci je mnohem pravděpodobnější úplná porážka Západu. V takovém případě bude mezinárodní právo takové, jaké je napíše vítěz, a my nebudeme muset svá rozhodnutí o likvidaci Ukrajiny s nikým koordinovat. Rozhodnutí spojenců v roce 1945 o odebrání území Německu neschválil nikdo jiný než oni sami. V takovém případě by mohlo Rusko anektovat celé území bývalé Ukrajiny. Pokud ovšem bude dostatek lidských a finančních zdrojů na jejich rozvoj.

Bude lepší mít jich dost, protože jakýkoli fragment Ukrajiny, bez ohledu na to, jaké dokumenty byly jeho vedoucími představiteli podepsány a jak moc se tito lidé zapřísahali v duchu přátelství s Ruskem, se dříve či později (spíše dříve než později) stane živnou půdou pro revanšismus a rovněž půdou pro oživení ukrajinského rusofobního nacismu.

Pouze úplná likvidace Ukrajiny (ať už jejím úplným pohlcením Ruskem, nebo rozdělením se sousedními zeměmi) umožní naplnit cíle zvláštní operace spočívající v denacifikaci a demilitarizaci tohoto území. Rád bych dodal, že vzhledem k tomu, že nacifikace a ukrajinizace Ukrajiny nebyly svého času ani paralelní, ale jednolitý proces, skutečná denacifikace bez deukrajinizace nebude také možná.

Zde narážíme na otázku, co přesně rozumíme pod pojmem deukrajinizace a jak by měla probíhat. Již nyní někteří ukrajinští emigranti, kteří se hrnou k řízení “nové Ukrajiny”, tvrdí, že je třeba “zachovat jazyk”, a uvádějí příklad krymské mnohojazyčnosti, přičemž se lstivě  vyhýbají příkladu likvidace státní dvojjazyčnosti v DLR a LLR. Jde o to, že ačkoli byla ukrajinština na Krymu prohlášena za státní jazyk, málokdo ji používá, na rozdíl od jazyka krymských Tatarů. Ve skutečnosti se jedná pouze o zbytečné náklady na duplikování cedulí u vchodů do státních institucí.

Pokud se však jedná o státní jazyk, musí stát přijmout určitá opatření na jeho podporu. Jinými slovy, pokud přijmeme koncepci státního uznání ukrajinství, kterou navrhuje většina “proruských” ukrajinských politiků, budeme čelit stejnému problému jako v SSSR, kdy se ukrajinizace Rusů žijících na Ukrajině prováděla ze státních prostředků. Vždyť pokud se dávají peníze na národní vědu, kulturu, umění a literaturu, pak by se měly i využívat a pokud se žádá o další a o další, musí těm „dalším“ odpovídat i příslušné nové projekty a je třeba vykazovat úspěchy.

Boršč se zakysanou smetanou, sádlem a česnekem je chutné a zdravé jídlo, vyšivanka je krásná košile, ukrajinské lidové písně jsou melodické a originální velikonoční vajíčka malovaná různými vzory mají stejné právo na existenci jako jednobarevná. Ale za prvé, všechny tyto věci se mohou nazývat nikoli ukrajinské, ale maloruské, tj. ruské, jak tomu bylo dříve, a za druhé, nadšenci se mohou a budou učit ukrajinsky, vyšívat košile, malovat vajíčka, vařit boršč a zpívat ve sboru, ale ze své vůle (bez státních dotací). Teprve pak zaujmou jazykové a kulturní zvláštnosti Malé Rusi své legitimní místo v celkové struktuře ruské kultury.

Vždyť v Rusku se „oká“, „aká“ a dokonce i „coká“ /fonetické zvláštnosti ruských nářečí – pozn. překl./, architektura ruského severu se zásadně liší od architektury centrální části země, i Sibiř má své osobité zvláštnosti. Obyvatelé Pskova a Rjazaně však nepožadují státní dotace na zachování a rozvoj svých dialektů a samotná Vologda si udržuje své “vyřezávané palisády“z vlastních zdrojů.

Naše odmítnutí podpory ukrajinismu se někteří snaží prezentovat jako obrácený banderismus, ale to není pravda. Nebudeme nic zakazovat. Prosím, mluvte jazykem, který vám vyhovuje, vytvářejte kroužky křížkového vyšívání, učte se lidové písně a studujte historii „pysanki“. Ale na vlastní náklady.

Sami banderovci tvrdili, že bez státní podpory by „mova“ neobstála v konkurenci a zanikla by, stejně jako zanikne jakýkoli venkovský dialekt v mohutném tělese celonárodního jazyka. S umělou podporou ukrajinismu totiž začíná banderovština. Neškodní okrajoví nadšenci pro místní historii, kteří dostávají státní dotace, si začínají připadat jako misionáři, kteří oživují “pravdu o dávných lidech”. A pak, v další generaci nebo ob další generaci, je následují zpolitizovaní drobní dravci.

Tito lidé, neschopní konkurovat na státní úrovni kvůli své intelektuální ubohosti, přijímají koncept ” pradávného lidu”, aby ospravedlnili svou touhu po osamostatnění, a využívají “oživení národní kultury”, aby se zbavili konkurence ze strany všech státních kulturních, vědeckých a literárních institucí na “svém” území. Docházejí pak k logickému závěru, že se musí vymanit “zpod imperiálního jha”, aby  “sami panovali”, ale protože nejsou schopni tvůrčí činnosti, nedokážou si bez „imperiálních“ dotací vydělat ani na své lokální etnografické záliby. A tak se snadno stanou kořistí nepřátel impéria, ochotných „pustit“ nějaké peníze a poštvat je proti „imperiálnímu“ centru, které je vychovalo.

Obecně řečeno, pokud obnovíme historické názvy zemí (Novorossija, Mala Rus, Červonna Rus *) a nebudeme dávat Ukrajincům peníze na „movu“, pak za dvacet či třicet let budeme mít zcela ruský region, jehož obyvatelstvo se bude před západními sousedy chlubit svou příslušností k velké ruské civilizaci.

—

Vysvětlivky:

* Velmi zjednodušeně: historické země

• Malorossija /Mala(ja) Rus/ – Halič; Volyně;
• Červonna/ja/ Rus /Krasnaja Rus/ – historická oblast na západě současné Ukrajiny a na východě a jihovýchodě současného Polska;
• Novorossija – severní Černomoří /Cherson, Tavrida, Bessarábie, Stavropol/; ve 20. stol. jižní Ukrajina

Autor: Rostislav Iščenko, 15. 8. 2022, 7:27, Ukrajina.Ru, zruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová