Demajdanizace vědomí: základy technologie

Většina hádek, včetně těch, které přerostou v dlouhotrvající spory, nevznikla s opravdovým úmyslem někoho urazit nebo ponížit, ale na základě interpretace událostí “poníženou” stranou.  V jistém okamžiku přestávají lidé rozlišovat své vnímání situace (subjektivní hodnocení) od faktů (objektivní reality).

To je základem každé majdanské technologie. První fází je vytvoření skupiny “názorových vůdců” /také: vůdců veřejného mínění, v ruštině zkratka LOM; pozn. překladatele/ a skupiny “spravedlivých a nestranných médií”. V této chvíli se jak “vůdci”, tak média snaží být co nejvíce konzistentní s agendou diktovanou veřejným míněním. Zdůrazňuji, že nejde o skutečný stav věcí, ale o veřejné mínění. Lidé mají tendenci věřit tomu, kdo říká to, co chtějí slyšet.

Ve druhé fázi začnou média a “vůdci”, kteří již získali důvěru většiny obyvatel, agendu postupně upravovat. Uvedu příklad: dva politici z konce 90. let. Oba kdysi ukradli strategický podnik, vytvořili si nebo koupili mediální impérium a navázali politické kontakty. Obecně se z nich stali oligarchové. Ti, kteří se chystají na Majdan, vytvoří v očích veřejnosti negativní obraz toho z nich, který je nakloněn hájení zájmů národního podnikání. Budou propírat jeho špinavé prádlo, nazývat ho zločincem, “rukou Kremlu” a mimo Rusko také zrádcem a pátou kolonou Moskvy. Druhý bude představen jako talentovaný podnikatel, který vytvořil jmění od nuly, filantrop a lidumil, Evropan do morku kostí, ochotný podělit se o své zkušenosti s ostatními a naučit je poctivým metodám, jak dosáhnout životního úspěchu.

Ve třetí fázi je obyvatelstvo indoktrinováno, že moc v zemi je v rukou malé skupiny lumpů, které všichni nenávidí. Stačí je smést (jednoduše vyhnat, vždyť jsou tak nenávidění, že je nikdo nebude bránit), předat moc do správných rukou a země bude mít okamžitě řeky mléka a másla, vlci se budou kamarádit s beránky a nastane všeobecný blahobyt na základě absolutní spravedlnosti.

Aby se propagandistické přípravy na “revoluci” i samotný puč mohly uskutečnit, poskytne Západ vnější krytí. Zajistí “správným” médiím a vůdcům obrovské publikum a bude sociálně vylučovat „ty špatné”. “Kultura likvidace”, o níž se nyní mluví jako o novém fenoménu v americkém a evropském veřejném životě, se v postsovětském prostoru aktivně uplatňovala již v 90. letech. Proto současná generace Ukrajinců, kteří se ocitli jako uprchlíci v Evropě, překvapuje své dobrosrdečné hostitele tím, že je aktivně “likvidují” za jakýkoli pokus o objektivní posouzení reality.

Na rozdíl od Evropanů, kteří si “kulturu likvidace” teprve osvojují, na Ukrajině v ní vyrostly dvě generace; pro Ukrajince je to imanentní stav, mají to v sobě a nemohou být jiní. Mimochodem, politicky aktivní bývalí stoupenci Majdanu v Rusku se také snaží praktikovat “likvidaci” všech, kdo s nimi nesouhlasí. Narážejí zde však na problém spojený s absencí povinné státní ideologie, na širokou pluralitu společnosti, ochotu většiny k otevřené diskusi a neochotu jít v řadě podle příkazů guru. Proto také – po krátkém období bouřlivého rozkvětu tohoto druhu majdanských odchovanců – v ruské realitě uvadají, jejich sekty se postupně scvrkávají na několik desítek městských šílenců a sami se stávají zlostnou a zamýšlenému cíli neodpovídající menšinou.

Ale to jen proto, že většina majdanské veřejnosti uprchla na Západ a ruská pátá kolona se k nim přidala. Pro rychlý růst majdanského vědomí v zemi není dostatek výživného vývaru. A Západ je už příliš slabý a chudý na to, aby ho znovu uvařil.

“Kultura likvidace” se projevila už v samotné povstalecké fázi. Politici a veřejně činné osoby v cílové zemi dostali na výběr: buď se přidají k povstalcům, nebo budou označeni za “protidemokratického zkorumpovaného despotu krvavého režimu”, cesta na Západ jim bude uzavřena (někteří z nich již v polovině minulého století s obtížemi získávali víza), hrozí jim zablokování účtů, zničení podniků atd. Takovému tlaku by odolal jen málokdo. Úřady se doslova zhroutily tváří v tvář nepříliš zaplněným, ale správně prezentovaným demonstracím “lidí s jasnými tvářemi, deseti cizími jazyky a pětadvaceti vysokoškolskými vzděláními”.

Část ruské odborné veřejnosti a politických elit je stále ještě ohromena snadností, s jakou  padly bez odporu zdánlivě neotřesitelné režimy. Aby vysvětlili “kouzlo Majdanu”, vymýšlejí nové termíny (jako je např. “mentální válka”), snaží se vytvořit “ideologické bašty”, které by měly sjednotit společnost, snaží se odhalit, ukrást a ovládnout “technologii Majdanu”. A nevěří, že to vše bylo již mnohokrát popsáno a realizováno na všech úrovních, od státní (revoluce) až po domácí (charismatické sekty).

Opravdu byste si měli přečíst právě Lenina. Ne jeho pokusy vysvětlit, proč by se revoluce měla v rozporu s Marxem organizovat v rolnickém Rusku, a ne na urbanizovaném Západě, ani jeho křečovité blouznění o éře vojenského komunismu, jež byla už při zrodu mrtvá. Lenina je třeba číst pro to, co uměl dokonale přenést do života (což  v praxi také dokázal).  Čtěte série článků o tom, jak provést revoluci. Jedná se především o díla napsaná v březnu až září 1917, od Dubnových tezí až po Stát a revoluci.

Většina z nich popisuje praktický proces, který byl reakcí na konkrétní změny politické situace v Rusku na jaře a na podzim roku 1917. Jsou užitečné nikoliv z hlediska dávno překonaných faktů, ale jako ukázka maximální flexibility revolučního vedení, které už tehdy bylo připraveno popřít své včerejší teze a zítra vyvrátit ty dnešní. A udělat to velmi přesvědčivě. Kniha “Stát a revoluce”, napsaná v srpnu a září 1917 a vydaná již v květnu 1918, je Leninovou teoretickou reflexí jeho praktických činů.

Ve srovnání s Leninovým odkazem jsou doporučení Gena Sharpa pro “nenásilné” převraty jen zjednodušeným komiksem pro hlupáky. Lenin využil veškerou vnější podporu, kterou se mu podařilo získat, ale spoléhal se především na vnitřní zdroje, neboť bojoval o moc proti silnému, ozbrojenému protivníkovi, který byl připraven klást značný odpor – a také ho kladl. Metodika Gena Sharpa předpokládá, že moc v cílové zemi je předem neutralizována vnějšími silami a že shromáždění “lidí s jasnými tvářemi” jsou jen vnější zástěrkou pro převrat, divadelní inscenací, která má zakrýt práci diplomatů a zpravodajských agentů.

K výše uvedenému dodávám, že Lenin se svým teoreticky podloženým NEPovským manévrem a posléze Stalin se svou praxí potlačování oponentů uvnitř vládnoucí strany poskytli také vynikající návod, jak udržet levicově radikální revolucionáře u moci co nejdéle (bez thermidoru, bonapartismu a reorganizace). Zároveň je konečný výsledek jejich činnosti negativní, neboť je nezvratným důkazem, že čím déle se radikálně-revoluční moc drží, tím větší jsou škody na státu a společnosti, tím větší jsou ekonomické a demografické ztráty (aktivní levici, která ráda srovnává tempo růstu populace v letech stalinismu a v pozdním SSSR s obdobím 90. let, bych rád poradil, aby srovnávala tempo růstu populace v Rusku – SSSR před rokem 1917 a po něm, a také aby nezapomněla, že krize 90. let je přímým pokračováním krize pozdního sovětského systému).

Technologie výroby majdanů je tedy opakovaně popisována jak na vysoké (vědecké – v tomto případě leninsky vědecké) teoretické úrovni, tak na úrovni nejjednodušších návodů pro pologramotné pouliční masy. Je to právě technologie – řada po sobě jdoucích koordinovaných technických úkonů, které při splnění nezbytných doprovodných podmínek vedou k požadovanému výsledku. Organizátoři majdanu nejsou schopni dosáhnout úspěchu v Rusku, protože jim chybějí nezbytné doprovodné podmínky. Vláda je především připravena bojovat a nelze ji potlačit hrubou vnější silou, protože se opírá o největší jaderný arzenál na světě. Proto se teď vede s Ruskem zničující finanční a hospodářská válka.

Protože však součástí této války je i Američany vyvolaná (horká) ukrajinská vojenská krize, mohou se objevit nezbytné doprovodné podmínky. Faktem je, že spolu s ukrajinskými územími získá Rusko deset až dvě desítky milionů nových občanů, jejichž vědomí je zcela majdanizováno. Jak vážné to je, to vidíme na Krymu a v Donbasu, kde se majdanizaci bránili nejaktivněji, posledních osm let nebyla tato území součástí Ukrajiny, ale i tam proběhla nejtvrdší a nejhlubší majdanizace, a proto se od zbytku Ruska citelně liší. Není náhodou, že bývalí aktivisté ukrajinského Majdanu a zklamaní vůdci neúspěšného ruského Majdanu z roku 2012 tolik tíhnou k Rusku.

Dvě desítky milionů obětí majdanské lobotomie, kompaktně žijících na určitém území – to je opravdu hodně. Jejich de-majdanizace by neměla proběhnout nekontrolovaně, tak, jak se to stalo na Krymu a jak k tomu byly donuceny DLR a LLR.

Mnozí si myslí, že proces de-majdanizace vědomí je jednoduchý jako pravda:  když se změní obsah televizních pořadů, učebnic a hlavních propagandistických tezí – všichni budou okamžitě resetováni. Tak to nefunguje. Jistě, musí se změnit obsah propagandy a školní osnovy, ale nelze očekávat, že dojde k okamžitému přeprogramování. Člověk není robot. Majdanizace vědomí s pomocí médií a vybraných vůdců trvala třicet let. Mohli bychom být rádi, kdyby de-majdanizace mysli trvala jenom dvacet let, a ne čtyřicet.

Je však třeba mít na paměti, že ukrajinská společnost je velmi různorodá. Její významnou část (až polovinu) představují ti, kteří stále sympatizují s Ruskem (na svobodě jich však zůstalo velmi málo), a ti, kteří jsou ochotni pokorně poslouchat jakoukoli vládu. Právě oni jsou adepty na první klienty dlouhodobé de-majdanizace. S nimi není kam spěchat. Sami nebudou projevovat zbytečnou politickou aktivitu a jejich děti (ty, kterým je nyní 5-6 let) a zejména jejich vnuci budou již plně demajdanizovaní normální lidé.

Druhá polovina je rozdělena na tři nestejné části. První a nejpočetnější jsou aktivní stoupenci Majdanu, kteří z přesvědčení nenávidí Rusko a považují ho za agresora. Nyní hromadně umírají na frontě; v únoru a březnu také aktivně emigrovali do Evropy a budou tam znovu utíkat, jakmile se ruská armáda znovu ocitne před branami Kyjeva, Záporoží, Dněpropetrovska a vstoupí do Charkova, Nikolajeva a Oděsy.

Na frontě dochází k nevybíravé recyklaci, s tím nic nenaděláme, takže se budeme muset smířit s nutností, že nedokážeme oddělit zrno od plev, a budeme muset zabíjet další. Tím  rychleji se zlomí odpor a sníží se i počet těch, kteří nemohou být de-majdanizováni.

Potenciálním emigrantům by měla být poskytnuta morální a informační podpora, která by je měla přesvědčit, aby svůj odjezd neodkládali. Měli by ztratit iluze a pochopit, že na osvobozených územích nebude Rusko budovat ani Ukrajinu, ani Evropu, ale Rusko. Nechte je utéct, čím více jich uteče, tím méně problémů pro nás. A bude také méně „kanónenfutru“ pro ukrajinskou armádu.

A konečně nejmenší, ale nejnebezpečnější kategorií představují ti, kteří jsou těžce a navždy pošramoceni Majdanem. Ti nikam nepůjdou a bohužel nebudou všichni zabiti na frontě. Budou prohlašovat, že toto je “jejich vlast” a že zde budou “bojovat proti agresorovi”. Ti nejhloupější z nich začnou páchat diverze a sabotáže, vylepovat letáky apod. Dostanou tresty vězení a pak budou navždy pod dohledem těch, kteří mají dozor nad nimi v popisu práce.

Ti chytřejší půjdou jinou cestou. Budou se snažit infiltrovat ruská média, vládní agentury, nevládní organizace a tvůrčí svazy. Po obsazení strategických výšin a zakotvení v nich začnou tiše, ale pravidelně dělat to, co umí jen oni – připravovat ruský Majdan. Budou spolupracovat se zbytky ruské majdanské opozice a sdílet s nimi schopnost pracovat v utajení, napodobovat své vzory, vytvářet celá uskupení ve státních úřadech a firmách, provádět měkkou majdanskou propagandu na státní náklady a prosazovat své lidi do stále vyšších funkcí. Aktivní budou zejména v mediální sféře, kde už nyní není situace zdaleka normální.

Jediným způsobem, jak tuto invazi zastavit, je zákaz této „profese“ (nejlépe oficiální, založený na přijatém zákoně, ale možný je i zákaz nevyslovený). Byl jsi aktivistou na Majdanu? Promiň, ale potom nemůžeš pracovat ve státní správě, v médiích a při výchově a vzdělávání mladé generace.

Jsi fyzik? Talentovaný? Tady máš kancelář, tady je Tvé vybavení – vynalezni nový reaktor nebo objevuj tajemství vesmíru.  Ale učit nemůžeš. Jsi spisovatel?  Můžeš dělat korektora. Pokud nechceš – rekvalifikuj se, získej novou profesi. Staň se polárníkem. Potom ti  možná vydají  deníky o práci v Arktidě nebo v Antarktidě.

Obecně by měla být tato skupina co nejvíce odříznuta od možnosti ovlivňovat mysl a srdce milionů lidí.

Slovo má velkou moc. Slovo zabíjí jistěji než kulka. V rukou mistra může být slovo ničivější než zbraň hromadného ničení. Právě slovo přitahuje miliony lidí jako lumíky na sebevražedný pochod za abstraktní spravedlností, bezprecedentním “štěstím pro všechny” nebo “univerzálními lidskými hodnotami”. Když se pak ti, kteří přežili, rozhlédnou kolem sebe, nemohou uvěřit, že rozvrat kolem sebe vytvořili oni sami.

Proto by mělo být vše, co je spojeno s Majdanem  (nejen jeho nacistická složka, ale opravdu vše), prohlášeno za absolutní zlo. Stejně jako se dnešní fašisté stydí za slovo fašista (hledají eufemismy), měli by se budoucí majdanisté (a že jich bude, i když v malém počtu) stydět za svůj způsob myšlení. Majdanský standard myšlení by se měl stát pro společnost ostudnější nemocí než pomočování.

Přirozenou otázkou je v tomto případě věta, jak tento majdanský myšlenkový standard definovat, aby člověk přesně věděl, na co si má dávat pozor a za co se má stydět. Je to jednoduché. Zásadním postojem majdanizovaného jedince je naprosté odmítnutí kompromisu v diskusi. Nehádá se s vámi, aby zjistil pravdu, tu už zná, ale aby vás obvinil ze všech hříchů najednou. Můžete buď přijmout jeho názor, nebo se stát jeho nepřítelem. Nemluvím o formě diskuse a korektnosti argumentů. I když i to je důležité, protože majdanisté se obvykle nestydí vyjadřovat na adresu svých oponentů. Hlavní je však neochota vyjednávat a snaha vnutit diskutujícímu jejich “jediný správný”, “pokrokový” a “vědecký” pohled na realitu.

Síla každé společnosti spočívá ve svobodě projevu. Staří Řekové tomu dobře rozuměli. Proto, aby se předešlo riziku jednomyslnosti, bylo mnoho populárních charismatiků  ostrakizováno ( profylakticky vyloučeno na deset let). Nemůžeme je vyhnat, můžeme je pouze marginalizovat.

Pokud se člověk cítí nepříjemně kvůli politickým, kulinářským nebo literárním preferencím někoho jiného, znamená to, že nebyl nebo není marginalizován. Pokud trpí tím, že křesťanství popírá homosexualitu, a požaduje přepsání Bible, protože chce být hlavou “homosexuální křesťanské” církve, pak je tak majdanizovaný, že uzdravení není možné (nechápe, že vlk a beránek se nemohou spojit v jednom zvířeti), a žádný talent nemůže nahradit škody, které jeho majdanizace způsobí společnosti, pokud mu bude dovoleno svobodně šířit své názory. Zejména mezi mladými lidmi.

Zákon zakazuje obyvatelstvu vlastnit vojenské zbraně.  Ale slovo, které přenáší a dokonce propaguje negativní, destruktivní myšlenky, jež rozvracejí společnost a stát, je ještě horší. Šíření takových myšlenek je třeba zabránit – v zájmu ochrany životů a životního prostředí milionů lidí.

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová