V padesátých letech naverbovala britská správa semajské muže do bojů proti komunistickému odboji. Jeden z nich vzpomíná: Zabíjeli jsme, zabíjeli a zabíjeli. Malajci si často v zabíjení dopřáli pauzu, přehrabovali se v kapsách nepřátel, brali jim hodinky a peníze. My jsme ani nepomysleli na hodinky nebo peníze. Mysleli jsme jen na zabíjení. Jo, skutečně jsme se opájeli krví.

Extáze

Překlápění mezi různými, často rozporuplnými stavy vysvětluje teorie modulární mysli. Lidská osobnost není homogenní celek. Sestává z množství modulů evolučně osvědčených pro různé situace a působících atavisticky, autonomně, nezávisle na komplexnějších kognitivních procesech. Mezi nimi i modus bojové extáze, ve kterém se náš svět NATO+ právě nalézá.

Prvním zjištěním je potvrzení jeho atavismu, autonomie a nezávislosti na komplexnějších kognitivních procesech. Slepá nenávist a boj proti Rusku perzonalizovanému Putinem sledují archetypické vzorce extatického boje naší tlupy proti cizí. Navzájem se ve svém nenávistném bojovém opojení ujišťujeme, nepřítele je třeba démonizovat, upřít mu atributy citu, rozumu, lidskosti, nepřítel je ztělesněním zla. Bojovnost je třeba podpořit naší morální převahou dobra a vyhlídkou vítězství. Kdo není s námi, je proti nám. Pochybnosti jsou zradou. Veškeré ohledy stranou, teď jde jen o to, zabíjet Rusy.

Dalším potvrzením je podřízení rozumu a racionálního myšlení atavistickému modu. S moudrostí, že první obětí války je pravda, se setkal každý a že mediální zpravodajství pochází výhradně z americko-ukrajinských zdrojů přinejmenším tuší také každý. Přesto jsou nejabsurdnější tvrzení bez námitek a kritického posouzení přijímána a dále kolportována jako hotová fakta. Rusové bezdůvodně napadli Ukrajinu, bombardují ukrajinská města a obytné čtvrti, plánovitě znásilňují, mučí a vraždí civilní obyvatelstvo, zabíjejí vyděšené občany. V Buče pozabíjeli tisíce lidí, v Krematorsku další tucty raketou. Situace v déle okupovaných regionech bude ještě horší. Je to genocida, volají Volodymyr Zelenskyj i Joe Biden a politici i žurnalisté západního světa to po nich tisíckrát opakují.

Informace si ověřuji z různých zdrojů, vysvětlovala v televizním interview předsedkyně strany někdejšího mírového hnutí Annalena Baerbock, z amerických, britských, anebo i z nezávislých jako Bellingcat.

Mládí i elán by nasvědčovaly, že to myslí vážně. Člověku, zvyklému informace si aktivně vyhledávat, zatrne: tohle jsou informační zdroje ministryně zahraničí nejmocnější evropské země? Německo nemá vlastní rozvědku? Anebo cenzura ruských dezinformací postihla už i BND? Či se jí ministryně ani neptá a spoléhá na zahraniční propagandistickou agenturu?

Kteří z politiků a žurnalistů se na boji za válku s Ruskem podílejí vědomě, kteří z pragmatického kalkulu a kteří sami propadli atavistickému opojení, je těžké rozlišit. Válečná propaganda a cenzura ruských dezinformací postihly prakticky všechny pro občana běžně dostupné zdroje – tisk, rozhlas, televizi, internet včetně internetových vyhledávačů a sociálních sítí. Ze všech stran se dozvídá to stejné, musí to tedy být pravda. Nezávislých zdrojů sice existuje dost, ale není samozřejmé je vyhledávat a není jednoduché odlišit seriózní informace od válečné propagandy a fantazií. K tomu bývají v naprosté většině anglofonní, řidčeji německé, vzácně české.

První oběť

Podívejme se tedy blíže na nejdramatičtějšího případ, masakr v Buče. Ve středu 30. března se z ní ruské jednotky stáhly, což ve čtvrtek potvrdil starosta Anatolij Fedorjuk. Ačkoliv je každá událost v ukrajinské válce zaznamenávána mobily, tweety, Facebookem, střílení civilistů na ulicích nezaznamenal nikdo. Ani v pátek a v sobotu se žádná zmínka o masakrech neobjevila. V sobotu a v neděli Buču obsadil prapor Azov a začal čistit město od sabotérů a ruských kompliců. Sobotní New York Times v Buče zaznamenaly několik civilistů zabitých za nejasných okolností. V neděli pak NYT zveřejnily video ukrajinského ministerstva obrany s desítkami mrtvých na ulicích a obviněním Ruska z masových vražd. Rusko zprávy označilo za podvrh a provokaci a požádalo o svolání Rady Bezpečnosti OSN. Na úterním zasedání RB britská předsedkyně ruskou žádost odložila a místo ní se projednávala žádost Ukrajiny včetně Zelenského návrhu na vyloučení Ruska. Mezitím se v médiích počet obětí zvýšil na stovky a ve středu USA zavedly proti Rusku včetně Putinových dětí další balík sankcí. O měsíc později se objevila videa, podle kterých ruské jednotky zabily osm zajatců.

Řada analytiků dokazuje, že masakry byly inscenované, podrobně analyzují indicie, pochybují, zda vůbec k nějakým masakrům došlo, Čína je označuje za další v řadě amerických podvodů. S takovými informacemi se ovšem mediální konzument nesetkal, takže spolehlivě ví, že ruští vojáci v Buče povraždili stovky civilistů, že zabité hází do masových hrobů, že bombardují civilní objekty včetně porodnic, že znásilňují ženy a děti.

Civilisté ovšem umírají v každé válce a poměr civilních obětí k vojenským je jedním z ukazatelů její brutality. V druhé světové válce byl 1,5 až 2,0, v roce 1999 při bombardování Jugoslávie 4,1 až 10,0, v roce 2003 v irácké válce 0,8, v roce 2014 při izraelské válce v Gaze 1,0 až 3,0.

Zpráva OSN registrovala k 21. dubnu celkem 2 345 zabitých civilistů včetně Luhaňska a Doněcka. Vyjdeme-li z ruských údajů a odhadů USA, činily přibližně ve stejné době vojenské ztráty na obou stranách mezi 5 400 až 14 000 mrtvých. Poměr civilních ztrát k vojenským by tak byl řádově mezi 0,06 až 0,4. I když připustíme, že reálně mohu být vyšší, v porovnání s jinými válkami jsou mimořádně nízké. Konzument si s tím může porovnat, co se dozvídá z mediálního zpravodajství. Zdrženlivost ruské armády ohledně civilních cílů ostatně dosvědčují i američtí vojenští analytici a ruskou perspektivu podává například Alexandr Dubrovský.

Taktéž zůstane konzumentovi utajené, že hlavní příčinou civilních ztrát je taktika dobrovolnických praporů hájících města a využívající obyvatelstvo po vzoru Islámského státu jako lidské štíty. Palebné posty, muniční sklady, velitelská stanoviště jsou umísťovány v civilních zařízeních jako nemocnice, školy, obytné domy, sídliště. Při útocích na ně umírají i civilisté, to jsou – podle válečného práva legitimní – kolaterální ztráty.

Kolaterální ztráty nejsou jediné. Z více než 14 000 obětí osmileté utajované ukrajinské občanské války 2014-2021 bylo přes 3000 civilistů. Většina zahynula v důsledku průběžného ostřelování donbaských měst a obcí pod hlavičkou protiteroristické operace, v západních médiích taktně přezdívané porušování minských dohod. V letech 2018-2021 zemřelo 381 civilistů, z nich ovšem 310 (81,4%) na separatistických územích a 62 (16,3%) na území kyjevské Ukrajiny. Počátkem roku 2022 intenzita ostřelování prudce stoupla tak, že bylo nutné obyvatele evakuovat do Ruska. Ostřelování donbaských měst pokračuje i nadále, pro západního konzumenta ovšem nadále utajeně.

Tradice

Pachatelem není ani tak ukrajinská armáda jako dobrovolnické prapory, nejznámější z nich prapor Azov. Jejich obrázek se v západních médiích za poslední rok radikálně změnil. Co bylo ukrajinskou neonacistickou polovojenskou organizací, které FBI připisovala spojení s neonacistickou ideologií, se přeměnilo nejprve na běžnou krajní pravici a posléze na jednotku ukrajinské armády.

Dobrovolnické prapory navazují na dlouhou tradici ukrajinského nacionalismu včetně 14. granátnické divize SS Galizien, bojující na straně německé armády proti partizánům a Rudé armádě, a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která v průběhu války masakrovala polské, židovské, romské a ruské obyvatelstvo a v závěru bojovala i proti Němcům. Cílem je Blut und Boden, Ukrajina čisté rasy etnických Ukrajinců, potomků nordických rurikovců. Nacionalističtí vůdci jako Stepan Bandera či Mykola Lebed se po válce vyhnuli stíhání spoluprací s britskou MI6, respektive s americkou CIA, které v ukrajinském nacionalismu viděly zbraň studené války. Od roku 1949 až do roku 1990 ho CIA podporovala a využívala pro skryté operace proti SSSR v rámci operace Aerodynamic.

Nacionalistiká seskupení se nově etablují ještě v závěru Perestrojky a zejména pak po vyhlášení samostatnosti 1991. Nejvýznamnější jsou Sociálně národní strana (Svoboda) a Pravý sektor. Svobodu Evropský parlament odsoudil v roce 2012 pro její rasismus, antisemitismus a xenophobii, podporu naopak nalezla v USA. Do roku 2014 se všechny pohybovaly na okraji voličského zájmu a nepřekonaly hranici pro vstup do Verchovne rady.

To se rázem změnilo pučem v únoru 2014, ve kterém převzala vedení Svoboda, nacionalisté ovládli mocenské pozice i ulice měst a spustili teror proti proruským sympatizantům. V květnu pak řídili oděský masakr a Azov zahájil vojenské tažení proti donbaským regionům, které se odmítly protiruské pučistické vládě podřídit.

V politickém spektru se ultranacionalisté jeví jako nevýznamní, avšak reálně se stali směrodatnou silou. Suplují policii, terorizují veřejná shromáždění, regionální správu, novináře, umělce, Romy, napadají policii, blokují transporty, vyhrožují Zelenskému smrtí, rehabilitují nacistické kolaboranty a po celé zemi jim budují pomníky.

Ukrajina se tak po roce 2014 stala jedinou evropskou zemí, která se otevřeně hlásí ke kultu nacistické ideologie a rasové nadřazenosti. To z ní učinilo atraktivní centrum mezinárodní sítě pravicového extrémismu, největší shromaždiště bílých rasistů a neonacistů z celého světa. Na Národní vojenské akademii indoktrinuje armádu protiruskou ideologií skupina tradicionalistických důstojníků Centuria s výcvikem v Kanadě, USA, Francii, Británii. CIA tajně cvičí paramilitaristické jednotky k boji proti ruské armádě. Ty na oplátku jezdí školit rasisty do USA, kteří se zase podílejí na bojích a válečných zločinech na Donbasu. Mezitím USA vyzbrojují, dosud s výjimkou neonacistických praporů, armádu smrtícími zbraněmi.

S počátkem ruské invaze se to mění. Podle osvědčených modelů operace Cyklon v Afghánistánu či umírněných rebelů v Sýrii CIA financuje, cvičí a vyzbrojuje neonacistické prapory jako povstalecké jednotky. Varování, že tak buduje novou Al-Kájdu, že se zbraně dostanou na černý trh a že nakonec budou použity proti nám, se míjejí účinkem. Jednapadesát mrtvých v Christchurchi či deset mrtvých v Buffalu ohlašují nastupující éru bílého teroru, napříště vyzbrojeného nejmodernější vojenskou technikou. Protitankovou střelu Javelin prodávají Ukrajinci na internetu za 30 000 dolarů, francouzskou houfnici Caesar za 120 000.

Na Bělehrad!

Střízlivého pozorovatele, jehož paměť obsáhne víc než pár posledních týdnů, ohromí tři aspekty: nehoráznost válečné propagandy, její účinnost a všeobecná ochota obětovat jí základní pilíře západní civilizace – svobodu, demokracii a lidská práva, ba dokonce i hospodářskou prosperitu.

Putin se dopustil zločinu agrese, volá prezident země, která se jen od počátku tohoto století dopustila zločinů agrese proti Afghánistánu (za účasti Ukrajiny), Jemenu, Iráku (za účasti Ukrajiny), Pákistánu, Somálsku, Libyi, Ugandě, Sýrii, znovu Iráku a znovu Libyi, z toho pětkrát za jeho viceprezidentství. Na rozdíl od Ruska se u žádné z nich nemůže dovolávat článku 51 Charty OSN o právu na kolektivní sebeobranu, ba ani je více či méně věrohodně zdůvodnit.

Putin je válečný zločinec, který bombarduje města, nemocnice a vraždí civilisty, volá prezident země, pro kterou je bombardování měst včetně nemocnic a civilní infrastruktury v Německu, Japonsku, Koreji, Vietnamu, Kambodži, Laosu, Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Sýrii a Jemenu standardní součástí vojenské taktiky. Navzdory bombastické ukrajinské propagandě, nezávislé potvrzení ruského útoku na infrastrukturu, která by zároveň nebyla legitimním vojenským cílem, zatím chybí. Na rozdíl od pokračujícího ostřelování donbaských měst dobrovolnickými sbory a ukrajinskou armádou.

Je to vražedný diktátor a čistý násilník, označuje Putina prezident země, která dosadila či podporovala vražedné diktátory v Íránu, Guatemale, Kongu, Laosu, Dominikánské republice, Jižním Vietnamu, Brazílii, Indonésii, Ghaně, Iráku, Kambodži, Angole, Argentině, Pákistánu, Chile, Salvadoru, Grenadě, Panamě, Haiti, Hondurasu a Egyptu. Země, která podniká atentáty na cizí státníky a buduje teroristické organizace. Která pod hlavičkou války proti teroru zavrhla Ženevskou konvenci, zavedla brutální techniky výslechů, legalizovala mučení, proslavila se věznicí v Abu Ghraib, zřídila si mučírny v Polsku a dalších zemích i mimozákonnou věznici v Quantanámu.

Země, která volá po potrestání ruských válečných zločinů bez zmínky, že když se nezdařilo zabránit vyšetřování amerických válečných zločinů Mezinárodním trestním soudem, uvalily USA na jeho vyšetřovatele sankce a přijaly zákon o osvobození svých zločinců vojenskou silou. Podobně jako Británie, která obstruuje vyšetřování vlastních válečných zločinů. Dokonce i Česko, které osmdesát let své zločiny na Cikánech a sudetských Němcích nevyšetřovalo, se náhle odhodlalo vyšetřovat ruské.

Je to genocida, opakuje po Zelenském prezident země vzniklé genocidou původního obyvatelstva a odhaluje tak míru absurdnosti válečné propagandy. Skutkovou podstatou zločinu genocidy je záměr zničit skupinu na základě její národnosti, etnicity, rasy nebo náboženství. Nepovažujeme-li nadřazenost bílé rasy za náboženství, neexistuje žádná indicie ruského záměru zničit skupinu, nejméně ze všeho pak ukrajinský národ. Stejně jako neměl záměr zničit slovenský národ prezident Masaryk, když hovořil o jednotném národu Československém. Opačně to tak jednoznačné není. Propagovaná nenávist vůči ruskému etniku, masakry v Oděse a jinde, systematická derusifikace, osm let bombardování donbaských měst až po výzvy k zabíjení ruských dětí záměr zničit skupinu na základě její národnosti nepochybně vykazují.

Cílevědomost

Vybudovat nepřítele takového kalibru vyžadovalo desetiletí příprav. Po rozpadu SSSR se rýsovalo období přátelství a spolupráce, uskutečnění vize Společného evropského domu od Lisabonu po Vladivostok. Původně s ní přišel v roce 1956 Charles De Gaulle, Leonid Brežněv na ní navázal v roce 1981, v roce 1987 ji zopakoval Michail Gorbačov v Praze, propagují ji Vladimír Putin, Dmitrij Medvěděv, Emmanuel Macron a další.

Po rozpadu SSSR zbývá na světě jediná velmoc. Její přední starost je nedopustit ohrožení své unipolární hegemonie. Spojení Německa s Ruskem takovým ohrožením je, o společném evropském domu nemluvě. Postavit se otevřeně proti ovšem nelze. Ale jsou zde státy, s jejichž novými vůdci udržuje dobré vztahy ještě z dob, kdy jimi nebyli. Václav Havel a Lech Walęsa se tedy po zhroucení SSSR náhle začali obávat ruské rozpínavosti a naléhat na přijetí do NATO. V roce 1999 byly ČR, Polsko a Maďarsko přijaty a NATO zahájilo svou historicky první bojovou akci, bombardování Jugoslávie, nejbližšího ruského spojence v Evropě. V roce 2002 USA odstoupily od Smlouvy o nešíření balistických zbraní a začaly v postsovětských zemích podporovat či organizovat barevné revoluce. V roce 2008 označil Putin přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO za přímé ohrožení bezpečnosti Ruska. Odpovědí mu bylo oznámení záměru jejich přijetí. V létě pak Gruzie zaútočila na rusky hovořící města v Osetii a Abcházii a ruský protiútok vyvolal v Evropě první vlnu otevřeně štvavé protiruské kampaně.

Nebezpečí spojení Evropy s Ruskem přesto nezmizelo. V roce 2011 zahajují Německo s Ruskem přípravy plynovodu Nord Stream 2. Rozkol bylo třeba přitvrdit. USA se musí angažovat na Ukrajině, v Gruzii a Moldávii, přičemž nejvyšší cenou je Ukrajina, píše Washington Post v roce 2013. V následujícím roce je v Kyjevě pučem dosazena protiruská vláda. Protiteroristická operace proti proruským separatistickým regionům podle instrukcí CIA a plánu RAND Corporation měly vyprovokovat ruský zásah a boje s jednotkami visegradských států. Rusko se ale zásahu zdrželo, válka se nekonala a výstavba Nord Stream 2 mohla pokračovat. Nicméně se NATO od roku 2014 na válku s Ruskem průběžně připravuje.

Přípravou je i budování nepřítele v následujících letech. V roce 2014 Rusko napadlo Ukrajinu a anektovalo Krym, opakují média tisíckrát, až se to pro konzumenta stane historickým faktem. V měsíčním taktu je zaplavován novými a novými aférami typu represe umělkyň z Pussy Riot, sestřelení MH17, otrávení Alexandra Litviněnka, Sergeje Skripala, Alexeje Navalného, manipulace amerických voleb, hackování západních institucí a průmyslu, internetových útoků, trollích farem, dezinformací a špionáže, represe proti opozici a svobodě projevu, oligarchie a korupce, psychicky narušeného brutálního diktátora Vladimíra Putina. Česko přispívá aférkami typu ricinových atentátů či vrbětických výbuchů a zametáním stop po osvobození Rudou armádou.

Vesměs vykazují shodný scénář: pachatelství je připsáno Rusku a Putinovi a následují týdny mediálního morálního rozhořčení. Aféra je časem vyvrácená či alespoň zpochybněná, ale o tom se již konzument nedozví. Argumenty, analýzy, pochybnosti, důkazy jsou ruskými dezinformacemi, které nemají v médiích co pohledávat. Kouřící pistolí jsou sankce přijaté okamžitě po odhalení, dříve, než vůbec mohla být fakta věrohodně ověřena a vyšetřena – jasná indicie, že se nejednalo o reálnou událost, ale o psychologickou operaci k jejich zdůvodnění. Smyslem je kumulace nepřátelství a nenávisti vůči Rusku do kolektivního bojového modu. Nicméně nebezpečí spolupráce Evropy s Ruskem stále zažehnané není. Nord Stream 2 je přes veškerý nátlak a sankce USA, Ukrajiny, Polska, baltických a dalších ochotných států dokončen, zbývají už jen certifikační formality.

S Trumpovým nástupem v roce 2016 začíná spolupráce s Ukrajinou na vývoji biologických zbraní, hromadění jaderného materiálu a příprava na válku s Ruskem. V lednu 2021 pak nastupuje v USA garnitura, která režírovala již puč v roce 2014, Joe Biden, Antony Blinken, Victoria Nuland, odhodlaná původní plán dotáhnout.

Bezprostřední příprava začíná hned v dubnu 2021. Nejprve si Biden za uvolnění sankcí proti Nord Stream 2 opatřil příslib Angely Merkel, že projekt bude v případě ruské agrese zastaven. V červnu probíhá na Ukrajině pod britským velením cvičení Kozácký palcát, simulující pozemní konflikt s Ruskem. Na říjnovém summitu G20 v Římě Biden zástupcům Británie, Francie a Německa poskytl náhled do tajných zpravodajských dokumentů o plánované invazi. V listopadu na klimatické konferenci COP26 s nimi seznámil rovněž prezidenta Zelenského, který jim ale odmítal uvěřit. Summit G7 v prosinci varuje Rusko před masivními konsekvencemi v případě agrese a připravuje pro takový případ závazná konkrétní opatření a bezprecedentní sankce. V prosinci a lednu buduje NATO cesty pro masivní dodávky nejmodernějších smrtících zbraní; množství Stingerů, Javelinů a dalších zbraní bylo dodáno již před 24. únorem. V lednu Zelenského tajně navštívil ředitel CIA Burns, aby ho o plánech ruské invaze přesvědčil.

10. února ohlásil Biden počátek invaze na 16. února. Když k ní nedošlo, prohlásil, že je přesvědčen, že k ní v následujících dnech stejně dojde. Neodvolává se na zpravodajské služby, ale na své přesvědčení. Je sám. Rusko plány invaze popírá, Německo, Francie ani Čína žádné přípravy na invazi nevidí, ba dokonce ani Zelenskyj a ministr obrany Reznikov. Uklidni se a nedělej paniku, vzkazuje Bidenovi Zelenskyj.

Úspěch

To je klíčový okamžik. Od něho se odvíjejí dva protichůdné narativy a z nich vyplývající hodnocení a postoje.

Podle narativu zemí NATO+, přijímaného většinou mediálních konzumentů, měly jediné USA správné informace o ruských plánech a invazi předvídaly. Všechny ostatní zpravodajské služby včetně ukrajinské selhaly. Putin invazi plánoval celá léta, a pokud to popíral, lhal. Putin je nepřítelem vlastního lidu a obnovení SSSR je jeho trvalou obsesí. Kdyby se mu podařilo obsadit celou Ukrajinu, nezastavil by se a pokračoval by až k nám. Jen hrdinní ukrajinští obránci a NATO nás před ním mohou ochránit. Proto je třeba Ukrajinu podporovat všemi prostředky a nedopustit ruské vítězství. Vedle médií nachází tento narativ hlavní oporu v psychice bojového modu.

Opačný narativ vychází z předpokladu, že příprava invaze vyžaduje opatření, která zpravodajské služby nemohou přehlédnout. Jestliže je rozvědky žádného státu ještě počátkem února nezaznamenaly, je jediným vysvětlením, že Putin nelhal a invazi nepřipravoval. Bidenovo přesvědčení nespočívalo ve zpravodajské analytice, ale ve znalosti scénáře, podle kterého se pro Rusko stane vynuceným tahem.

Pro tento narativ svědčí nejen konzistentní snaha nedopustit spolupráci Německa a Evropy s Ruskem. Odpovídá mu i protiruské nasměrování majdanského puče včetně protiteroristické operace proti donbaským regionům, nepřipuštění mírového řešení na základě Minských dohod, průběžné ostřelování donbaských měst, gradující vojenská podpora a dodávky zbraní. Vycházejí ze strategie přetížit a rozvrátit Rusko, vypracované v roce 2019 na zakázku státní administrativy think-tankem Rand Corporation.

Zejména však pro něj svědčí aktivity bezprostředně předcházející invazi. V říjnu podepisují USA a Ukrajina Chartu strategického partnerství. V prosinci plánuje NATO na Ukrajině instalaci útočných raketových systémů, jaké v roce 1962 vyvolaly kubánskou krizi, a Zelenskyj oznamuje Bidenovu nabídku okamžitého přijetí do NATO. V únoru oznamuje záměr revidovat nukleární status Ukrajiny a dramaticky zesiluje bombardování donbaských měst. Na březen byla plánována ofenzíva ukrajinské armády podle ukrajinského zákona z roku 2018 o reintegraci Donbasu a Zelenského dekretu z roku 2021 o deokupaci a reintegraci Krymu. Útok na Krym ovšem znamená útok na Rusko. Pokud k tomu dokumenty tajných služeb poskytnuté CIA Číně při vědomí, že je obratem předá Rusku, například konkretizovaly Bidenovu nabídku, znamenala by obrana Krymu a Donbasu fakticky napadení člena NATO a třetí světovou válku. Speciální vojenská operace se jevila jako menší zlo. Bidenovo přesvědčení vycházelo ze správných předpokladů.

Angela Merkel ani účastníci G7 Bidenovým zpravodajským informacím o přípravách ruské invaze nevěřili o nic víc než Zelenskyj nebo šéf CIA Williams Burns. Přísliby zastavení Nord Streamu 2 a hrozby bezprecedentních sankcí v případě agrese považovali za úlitbu, za druh diplomatického nátlaku na Rusko, neboť reálně agresi nikdo neočekával. Nyní se však nečekané stalo skutkem a přísliby splatnými. Německo zastavilo Nord Stream 2 a EU zavedla proti Rusku bezprecedentní sankce s cílem způsobit mu hospodářské škody a ochromit jeho schopnost válku financovat. Nebezpečí spojení Německa a Evropy s Ruskem bylo předběžně zažehnáno.

Bidenova příprava však šla o krok dál. Plán speciální vojenské operace předpokládal vyřazení ukrajinské protivzdušné obrany, obsazení kyjevského letiště Hostomel s následným výsadkem lehkých invazních jednotek, jejich rychlým proniknutím do centra města a obsazením strategických bodů po vzoru Prahy 1968. Celá operace měla zabrat několik dní. Jenomže Biden plán znal a výsadek v Hostomelu byl již očekáván. Porážka ruských jednotek v Hostomelu a kolem Kyjeva rozhodla o dalším vývoji. Speciální vojenská operace přerostla do zástupné války NATO s Ruskem, či přesněji do války o americkou světovou hegemonii.

Pěšáci

Ukrajinské vítězství v bitvě o Kyjev vzbudilo naděje, že by ukrajinská armáda vyzbrojená západní technikou mohla nakonec zvítězit, ruské jednotky vytlačit a celistvost Ukrajiny včetně Donbasu a Krymu obnovit. Do jaké míry tomu věřili vojenští stratégové a do jaké to byla další psychologická operace s cílem přimět Ukrajinu k válečné eskalaci, lze těžko odhadnout. Běžné analýzy jí proti ruské vojenské mašinérii, dimenzované na válku s NATO, nedávaly nejmenší šance. Vycházely ovšem z předpokladu války v plném rozsahu, ne ze speciální vojenské operace s limitovaným nasazením sil a prostředků a s ohledy na civilní ztráty.

Na druhé straně bylo od počátku jasné, že Rusko nemůže porážku připustit a že otázkou není výsledek, ale rozsah prostředků nezbytných k jeho dosažení. Dosud nepovažovalo za nutné sáhnout k otevřenému vyhlášení války, mobilizaci, masivnějšímu navýšení svých jednotek ani k rozsáhlému nasazení bombardovacího letectva. Mezitím jsou ale i investice do vyzbrojení Ukrajiny a protiruské propagandy příliš vysoké, než aby mohl Západ ruské vítězství strávit. Ke kompromisu není ochotná žádná strana, takže speciální vojenská operace dává USA reálnou naději přerůst do evropsko-ruského válečného konfliktu.

Ruská taktika se po počátečních neúspěších přizpůsobila a využívá své převahy artilerie, letectva a protivzdušné obrany k pomalému, avšak nezadržitelnému postupu. Ukrajinská armáda nemá obranu proti ruskému dalekonosnému dělostřelectvu, které nejprve spolu s letectvem vyřadí velitelské posty, komunikační zařízení, zásoby munice a pohonných hmot a decimuje stavy mužstva i techniky. Poté následuje dobytí oslabených pozic. Ukrajinská artilerie disponuje zbraněmi z dob SSSR, zásoby munice z postkomunistických zemí mezitím došly a zbraně dodávané státy NATO nemohou ruskou deseti až patnáctinásobnou převahu artilerie vyrovnat. Za americkou hegemonii umírá denně 100-200 ukrajinských vojáků (reálně snad dvojnásobek, podle některých odhadů dosud až 50 000) a neznámý počet ruských, nemluvě o zraněných a zmrzačených. Ale stojí to za to, dodala by Madeleine Albright.

Půjde-li vše podle předpokladů, brzy k nim přibudou další. Česko se chystá nakoupit čtyřiadvacet amerických stíhačů F-35 a padesát německých tanků Leopard 2. Útočné stíhače F-35 Lightning II nejsou určeny k obraně domácího vzdušného prostoru. Technologie stalth i schopnost nést atomové pumy jsou koncipované k útoku na nepřátelské území, ne k obraně. Náklady nerozhodují, na přípravě války proti Rusku se šetřit nedá.

Změnila se i ruská strategie. Namísto sesazení kyjevské vlády se soustřeďuje na osvobození ruských či převážně rusky hovořících území, především Doněcké a Luhanské lidové republiky, jejichž nezávislost Rusko v počátku konfliktu uznalo, a Chersonu a Záporoží se záměrem referend o jejich dalším osudu. Pravděpodobně následuje postup na jihu do oblastí Mikolajev a Oděsa, navazujících na proruské Podněstří v Moldávii a odřezávající Ukrajině přístup k Černému moři, případně na Charkov na severu.

Ztráta ruských a rusky hovořících oblastí není jedinou hrozbou. Východní Halič s centrem Lvovem a západní Volyň s centrem Žitomyr, po první světové válce součásti Polska, byly Jaltskou konferencí přiřčeny Ukrajině a Bělorusku. Podle ruských zdrojů se je Polsko s podporou USA hodlá připojit zpět k Polsku. To může dobře být ruská propaganda, avšak polská přeochota pro vojenskou mírovou misi na západní Ukrajině i Dudovy námluvy ohledně odstranění hranic poskytují látku ke spekulacím. Nejistý je i osud Podkarpatské Rusi s její pestrou minulostí mezi Rakouskem, Uherskem, Ruskem, Československem a Ukrajinou, kde maďarské obyvatelstvo tenduje k Orbánovým proruským postojům. A začnou-li se měnit hranice, může následovat sjednocení Rumunska s Moldávií s přesahem na rumunskou menšinu, druhou největší na Ukrajině. Ukrajině bezprostředně hrozí zánik a rozparcelování mezi sousední státy.

Avšak i bude-li Ukrajina ještě za dva roky existovat, její vyhlídky nejsou radostné. Díky obludné korupci tvořila spolu s Moldávií již před rokem 2014 ostrůvek chudoby uprostřed východní Evropy. Od vyhlášení samostatnosti do roku 2021 ji opustilo deset milionů lidí, pětina obyvatelstva, zejména mladých a vzdělaných, a od počátku války dalších pět milionů – celkem dvojnásobek ztrát z druhé světové války. Se secesí Donbasu přišla o svá průmyslová centra a nerostné zdroje včetně uhlí. Škody způsobuje i protiruská hysterie – Ukrajina odmítá platit za ruský plyn Rusku a raději ho kupuje oklikou přes EU. Ukrajinské zlaté rezervy již odkoupily USA. Očekávaný pokles letošního HDP je 45-50 %, nemluvě o zadluženosti, zničené infrastruktuře, milionech ztracených pracovních míst, omezeních vývozu a rozpadu sociální koheze. K tomu denně narůstá dluh za dodávky zbraní podle amerického zákona o půjčce a pronájmu – Británie i SSSR/Rusko splácely dluh z druhé světové války do roku 2006. Dokud je Ukrajina ochotná válčit, oddaluje její bankrot pouze finanční podpora USA a EU, větší než celý ruský vojenský rozpočet. Nemá na vybranou.

Na pokračování války a na pokrytí ukrajinského finančního deficitu požaduje obránce demokracie Zelenskyj 500 tanků, 300 raketometů, 1000 houfnic a 5 miliard, nověji již 9 miliard dolarů měsíčně. Vyhlídky ovšem nejsou valné. 1000 houfnic M777 je celá výzbroj USA, US Army disponuje celkem 340 raketomety HIMARS a něco přes 500 tanků dají dohromady Británie s Německem. 60 miliard dolarů je víc než HDP Běloruska či Chorvatska, 100 miliard je slovenský HDP. Náklady rekonstrukce odhaduje Ukrajina na 750 miliard dolarů a žádost o přijetí spolu s Moldávií do EU naznačuje, odkud je očekává.

Berserkové

Extáze zabíjení zakončená vlastní smrtí je rovněž jedním z modů naší psychiky. Jeho evoluční význam pro přežití tlupy v boji je zřejmý. Historicky je sledovatelný třeba od spartského Leonida I. nebo keltských berserků až po novodobé příklady posledního vzdoru (last stand). Padlí bývají zpravidla oslavováni jako hrdinové, ovšem obrana Berlína nebo japonských ostrovů byly nepochybně také hrdinné, nicméně zpětně se jeví jako nelidské a nesmyslné stupňování ztrát v situaci již prohrané války. Motivací je způsobit nepříteli před vlastní smrtí co největší škody a neomezuje se jen na válečné konflikty. U jedinců je tento modus znám jako amok a jeho projevem je například rychle stoupající počet případů střelby ve školách.

Hrdinná obrana Ukrajiny připomíná obranu Berlína či japonských ostrovů, ale v jednom ohledu se liší. Německo i Japonsko byly odkázány samy na sebe, jejich rozhodnutí bojovat do posledního muže byla autonomní, vycházející z vlastní válečnické kultury. V případě Ukrajiny hovoří příliš mnoho indicií pro to, že boj do posledního Ukrajince autonomním rozhodnutím Ukrajiny není.

Počínaje pučem sil sebeobrany v únoru 2014 za podpory USA a první vládou sestavenou Victorií Nuland je nastaven radikálně protiruský kurs. Podle instrukcí USA nasadila vláda armádu proti vlastnímu obyvatelstvu pod hlavičkou protiteroristické operace, zárodku současné války. Mírové řešení na základě Minských dohod sjednaných Ukrajinou, Ruskem a OBSE za zprostředkování Francií a Německem, USA nepřipustily. Počátkem března byl Zelenskyj připraven vyjednávat o mírových podmínkách, avšak představitel EU pro zahraničí Josep Borrell ho vzápětí usměrnil: Tato válka bude vyhrána na bojišti, Ukrajina zvítězí a povstane ještě silnější. A ukrajinský ministr zahraničí Kotleba to po něm poslušně opakuje.

Že by tomu západní stratégové sami věřili, je víc než pochybné. Bitvy rozhoduje palební síla a mnohonásobnou ruskou převahu nelze nevidět. Cílem však není zvítězit, ale oslabit ruskou armádu opotřebováním na ukrajinských obětech. K tomu je ovšem třeba udržovat Ukrajince v permanentní bojové extázi nejen dodávkami stále těžších zbraní, řízením válečných operací agenty CIA a mýty o konečném vítězství, ale i likvidací politické opozice, bezohlednou represí proti zrádcům a čistkami vnitřních nepřátel.

Konečným extatickým cílem je, vypůjčím-li si Adolfův oblíbený deuteronomistický výraz, Rusko vernichten, zničit. Zničit ruskou ekonomiku, přikazuje prezident Biden, udělat z rublu trosky. Je třeba změnit ruský režim, nařizuje, tenhle chlap nemůže zůstat u moci. Sjednocené NATO završilo obklíčení Ruska ze severu a z jihu umožní přijetí Gruzie otevření druhé fronty reintegrací Abcházie a Osetie. Jednotky rychlého nasazení NATO budou navýšeny ze 40 000 na 300 000 mužů. Už nestačí Rusko jen přetížit a rozvrátit, Bidenova administrativa hledá způsob, jak ho z morálních a strategických důvodů rozbít na malé státečky.

Ohrožení existence Ruska je ovšem podle článku 27 ruské vojenské doktríny vedle atomového útoku na Rusko nebo jeho spojence jediným důvodem k použití jaderných zbraní. Avšak americké ministerstvo obrany ubezpečuje, že nukleární válku lze vyhrát a Pentagon sestavuje její nový manuál. Velitel britské armády již vojáky na třetí světovou válku připravuje.

Posedlost poškodit nepřítele bez ohledu na vlastní ztráty nepostihla jen Ukrajinu, kde by to ještě mohlo být vysvětlitelné. Do válečné euforie se propadl i mírový projekt EU. Staromódní výrazy, frekventované v Chartě OSN, v Lisabonské, ba i v Severoatlantické smlouvě, jako mír, rovnost, dohody, kompromis, předcházení konfliktům, řešení konfliktů jednáním, byly z politické rétoriky vyškrtnuty a nahrazeny novými, jako nepřipustit, oslabit, izolovat, donutit, potrestat, porazit, zvítězit. Dokonce i Češi, kteří se sami ještě nikdy nebránili a nebojovali, teď Ukrajince pilně vyzbrojují a hecují do války.

Již po roce 2014 zredukovaly sankce evropský export do Ruska až o 50’%, nyní však Evropa prožívá přímo sankční orgie a pořádá závody o vyzbrojení Ukrajiny. Nedávno vytvořený Evropský mírový nástroj se rychle a tiše vyvinul v nástroj financování zbrojních dodávek a vojenské expanze. Západ zůstane při Ukrajině až do hořkého konce.

Hospodářská prosperita Evropy závisí na zdrojích energie, především nafty a plynu, z nichž téměř 60 % dodává Rusko. Lacino, dlouhodobě, přes všechny konflikty studené války vždy spolehlivě. V březnu však tuto hlavní tepnu ruské ekonomiky USA a Británie zakázaly. Z pohledu poškození nepřítele je to plauzibilní opatření, vždyť válečnou mašinerii financuje Kreml z poplatků za ropu a plyn. Evropa se tedy ochotně podvolila bez ohledu na vlastní ztráty.

Při bližším pohledu se však nabízí otázka, čí poškození vlastně Bidenův zákaz sleduje. USA samy jsou třetím největším vývozcem ropy na světě. Její cena, stoupající již od roku 2019 a akcelerovaná sankcemi, má samozřejmě negativní důsledky na pandemií destabilizované americké hospodářství, míru inflace i životní úroveň, ale samotné embargo ruské ropy a plynu jim žádné škody navíc nezpůsobuje. Americké koncerny ostatně ruskou ropu i nadále dovážejí bez ohledu na Bidenův zákaz. Po mimořádném profitu amerického farmaceutického průmyslu z covidových vakcín teď profituje americký zbrojní průmysl jak z pomoci Ukrajině, tak z přezbrojení armád NATO, a naftařský průmysl z odstavení konkurence a náhrady laciných ruských zdrojů drahými americkými.

Rusku vynesla vysoká cena nafty a plynu navzdory sankcím rekordní zvýšení příjmů o 50 %. Perspektivu ztráty západních trhů si vynahrazuje na východních, zejména čínském a indickém. Rubl se namísto trosek stal nejsilnější světovou měnou roku. Sankce nevedly ke vzpouře proti Putinovi, ale k jeho všeobecné podpoře. Zda Rusku víc ubližují anebo pomáhají, je předmětem diskuzí, avšak pro vlastní cíl, Rusko izolovat, oslabit a donutit ke stažení z Ukrajiny, jsou fiaskem.

Největší škody, pomineme-li třetí svět, způsobují Evropě, kde cena energií ničí konkurenceschopnost průmyslu, roztáčí inflaci a hrozí energetickým kolapsem. Náhrada za 90 % ruské ropy naráží jak na technické problémy jako logistika dopravních řetězců a dané parametry rafinérií, tak zejména na fakt, že potřebná kapacita prostě není na trhu k dispozici a že záměr má za následek její další skokové zdražení. Dočasné letní navýšení produkce OPEC nenahradí pokles ruské těžby, Rusku ovšem kompenzovaný vyšší cenou. Alternativní plány omezit ruské příjmy z ropy cenovým stropem se jeví jako sotva realizovatelné či přímo kontraproduktivní a Rusko již oznámilo, že státům, které ho budou uplatňovat, přestane ropu dodávat. Sankce na ruskou ropu tak připomínají hada zakousnutého do vlastního ocasu: čím méně jí Rusko vyveze, tím bude dražší. Devastující účinky postihnou především evropské hospodářství a rozvojové země, ruské méně, pokud vůbec.

Ještě dramatičtější následky má evropská ochota potrestat Rusko snížením dovozu ruského plynu o dvě třetiny do konce roku a úplným nahrazením – t j. 40 % evropské spotřeby – do konce desetiletí. Náhradní kapacita není na trhu k dispozici a Bidenovy přísliby amerického LNG se ukazují jako nereálné. Rusko v březnu reagovalo zavedením platby za plyn v rublech a zastavilo dodávky Polsku, Bulharsku, Holandsku a Finsku, které platby v rublech odmítly. V květnu vyšly Evropě vstříc Ukrajina uzavřením trasy přes Sochranovku, a Rusko zastavením dodávek plynovodem Jamal a zavedením sankcí proti Gazprom Germania zabavenému Německem. V červnu omezilo dodávku plynovodem Nord Stream 1 o 40 % se zdůvodněním, že Siemens nevrátil pumpy předané k údržbě. Údržbu provádí Kanada, které v navrácení brání sankční režim. Německo zachvátila panika. Ministr hospodářství Robert Habeck dokonce navrhl sankce obejít navrácením přes Německo. Plyn opět proudí, ale jen na 20 % kapacity.

Evropa s Německem v čele zděšeně zjišťuje rozdíl mezi trestáním a válčením. Putin používá energii jako zbraň, hrozí se Ursula von der Leyen, když energie jako zbraň proti Rusku trefila evropskou nohu a hrozí globálními důsledky. Německo se připravuje na výpadek plynu, udílí občanům skurilní rady, jak energií šetřit, snížit teploty na pracovištích i doma až na 15° C, omezit dopravu, vypnout veřejné osvětlení včetně dopravních semaforů, připravit ohřívárny pro lidi bez topení, revidovat politiku zelené Energiewende, zavést přídělový režimu na plyn s důsledkem hospodářské recese nepředvídatelného rozsahu. Češi se pojistili a nic jim nehrozí, Německo vypomůže. S důvěrou mohou očekávat podzim a zimu. Posaď se a sleduj evropskou sebevraždu, radí analytik.

Recese evropského hospodářství, již před sankcemi postiženého covidovým kolapsem dopravních řetězců a inflací, je pouze jedním důsledkem sankcí. Hospodářská recese hrozí i USA, avšak nejdramatičtěji jsou zasaženy rozvojové země. Explodující ceny energií a potravin, narušení dopravních řetězců, pokles světové ekonomiky, důsledky ukrajinské války a sankcí způsobují globální hrozbu hladu a hladomorů. Náhrada ruských zdrojů pro Evropu za ceny, které se vymykají možnostem rozvojových zemí, znamená pro mnohé jejich obyvatele smrt hladem. Počet ohrožených se ze 135 milionů zvýšil v průběhu dvou let pandemie na 276 milionů a sankcemi na 323 milionů. Po státním bankrotu Srí Lanky hrozí celá kaskáda bankrotů dalších zemí. Jenže pro mnohé z nás není hlad problémem, ale předností, sarkasticky či vážně konstatuje profesor George Kent na webu OSN, hladoví jsou ti nejproduktivnější. Děti zemřelé hlady se do válečných ani hospodářských ztrát nezapočítávají.

Kocovina

Z přímých účastníků nese oběti a škody především Ukrajina a po ní Evropa. Konec konců představuje, v čele s třetí největší světovou ekonomikou Německem, pro americkou hegemonii potenciálně srovnatelného rivala jako Rusko nebo Čína. Její oslabení a opotřebování je žádoucí, nejlépe evropsko-ruskou válkou. Být nepřítelem Ameriky může být nebezpečné, ale být jejím přítelem je fatální, varoval v roce 1968 Henry Kissinger na adresu Jižního Vietnamu; dnes by mohl přidat Afghánce, Kurdy, syrské umírněné rebely, Gruzínce, Ukrajince a Evropu. Po bombardování Jugoslávie 1999 a ukrajinské občanské válce 2014-2021 je současná rusko-ukrajinská již třetí válkou, kterou USA na mírovém kontinentu vyvolaly. Čtvrtou bude evropsko-ruská.

Plány amerických neocons, jak vyprovokují Rusko k útoku na Ukrajinu, jak ho přetíží a rozvrátí, jak Ukrajina porazí ruskou armádu, jak hlad a bída vyvolané sankcemi přimějí Rusy ke svržení Putina, jak v nastalém chaosu Rusko rozbijí na malé státečky a jediná zbylá světová vojenská supermocnost se vypořádá i s Čínou, se zvrtly v katastrofu, jejíž následky dosud nedovedeme odhadnout. Soudit je budou dějiny.

Jisté je jen, že končí éra unipolárního světa pod vedením USA a americký světový pořádek. Necelá miliarda obyvatel zemí NATO, osmina světové populace, je nadále udržována v protiruském bojovém modu narativem, jak zločinec Putin nevyprovokovaně napadl Ukrajinu, jak je ho třeba izolovat, porazit a potrestat, jak je ukrajinská válka bojem dobra demokracie proti zlu totality. Zbývajících sedm osmin světa narativ NATO nesdílí.

Plány izolace Ruska selhaly. Čína se tvrdému nátlaku na protiruské sankce odmítla podvolit, vyzvala USA, aby si zametly před vlasním prahem a připomněla jim jejich vlastní válečné zločiny. Ani Indie a další východoasijské státy si své dobré vztahy s Ruskem nechtějí nechat narušit, stejně jako Afrika a Latinská Amerika. Fiaskem se ukázaly nejen Bidenova žádost Saúdské Arábii o zvýšení těžby ropy, ale i snaha rozšířit NATO na Blízký východ a pokus přesvědčit latinskoamerické země. Sankce na Rusko uvalily fakticky pouze západní státy a několik tichomořských spojenců. Zbývajících sedm osmin světa včetně dvou členů NATO, Maďarska a Turecka, je odmítá. Západ prohrál globální válku narativů, zjišťuje Josep Borrell po summitu G20, většina světa stojí na straně Ruska.

Také snaha izolovat Čínu nemá spolehlivou oporu ani u nejbližších asijských spojenců Japonska a Jižní Koreje. Projekt Nové hedvábné stezky (Belt and Road Initiative, BRI), výstavby infrastruktury propojující země, protipól americké politiky vojenských základen, hrozeb a intervencí, jí zajišťuje ve velké části světa příznivé nekonfliktní zázemí a vliv. Původní cíle dopravního propojení Asie s Evropou se postupně rozšířily tematicky o hospodářskou spolupráci, vzdělání, kulturní výměnu, zdravotnictví až po potírání chudoby, a geograficky do Afriky, Latinské Ameriky a dokonce do Arktidy.

Rusko se na nepřátelství Západu včas připravilo obratem k Asii a vzestupujícím zemím globálního Jihu. Agresivní politika USA ho sblížila s Čínou v neomezené strategické přátelství. Společně s Brazílií, Indií a Jihoafrickou republikou tvoří sdružení BRICS, protihráče k západnímu sdružení G7. Cílem je globální ekonomická spolupráce mezi zeměmi s různým zřízením bez hegemonie USA a dolaru. V dohledu je rozšíření o Egypt, Saúdskou Arábii a Turecko, čímž vznikne nové sdružení G8, hospodářsky o čtvrtinu mocnější než G7. Zájem o členství projevují další asijské, africké a latinskoamerické státy včetně Argentiny, Mexika nebo Jižní Koreje.

Částečně se s BRICS překrývá politická, hospodářská a bezpečnostní aliance Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO), spojující Rusko, Čínu, Indii a asijské postsovětské státy v největší světové regionální sdružení, zahrnující 60 % plochy Eurasie, 40 % světové populace a 30 % globálního HDP. K alianci přistupuje Írán a perspektivně i Irák, Spojené arabské emiráty a Afghánistán. SCO je považována za zárodek nového světového řádu, založeného na vzájemném respektu a mírové spolupráci.

Počátkem ukrajinského konfliktu v roce 2013 bylo přetahování o Ukrajinu mezi Evropskou a Euroasijskou ekonomickou unií (EAEU), sdružující dnes Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Rusko a na jejíž jednání vysílá své delegace dalších čtrnáct států. Náplní je postupné prohlubování vzájemné spolupráce a organizačních struktur po vzoru Evropské unie. Až do přeprogramování Evropy byla náplní i úzká spolupráce s EU v rámci noční můry amerických neocons, vize Evropy od Lisabonu až po Vladivostok. V současnosti EAEU spolu s BRI, BRIX+ a SCO vytvářejí síť Velkého eurasijského partnerství včetně nového globálního finančního systému.

Svět se rozdělil na Západ a zbytek a speciální vojenská operace přerostla do války o americkou globální hegemonii. Pozice, kterou zaujala Evropa, je kontraintuitivní. Připomeňme, že základem Montánní unie, ze které EU vznikla, bylo poznání, že kdo nemá kontrolu výroby uhlí a oceli, není schopen vést válku. EU byla od počátku ekonomickým a zároveň mírovým projektem. Podrobení rozkládající se americké hegemonii je evropskými zájmy a hodnotami stěží zdůvodnitelné, daleko spíše jim odpovídá orientace na mírovou spolupráci od Lisabonu až po Vladivostok. Dnešní evropské válečné štváčství je zradou všeho, pro co jsme v referendech hlasovali.

Nepřeroste-li ukrajinská válka do globálního konfliktu, přijde s jejím koncem vystřízlivění a bilancování. Nepochybně se objeví kritika chyb a omylů, kterých se Západ dopustil – jsou ostatně popsány již dnes. Za ještě důležitější bych považoval analýzu, jakými metodami si skupina psychopatických osobností podřídí evropské demokraticky zvolené představitele, aby jednali v jejich intencích a proti zájmům svých občanů, svých zemí a Evropy?

Autor a zdroj: Přemysl Janýr