Tajný zákon proti dezinformacím aneb Co je šeptem…

převzato

Ministerstvo vnitra připravuje nový zákon, kterým chce potírat šíření dezinformací. Mimo jiné má umožnit i blokaci webů, které je zveřejňují. Práce na návrhu zákona však probíhají poněkud nestandardním způsobem.

Redaktoři portálu iRozhlas totiž zjistili, že při jeho přípravě nebyla dodržena legislativní pravidla vlády (zde). Zákon totiž chybí v plánu legislativních prací. Což je u norem řešících dosud neupravené záležitosti, kterou tento zákon nepochybně je, nutnou podmínkou (zde). Proč se tomu tak v tomto případě nestalo?

Pokud je zákon v legislativním plánu uveden, je k němu vypracován i věcný záměr definující v podstatě jeho zadání a stanovující způsob řešení dané problematiky. Ten je pak předložen k připomínkování příslušným státním orgánům a institucím a dále i profesním komorám, kterých se připravovaná norma nějak dotýká. Mohou jej přitom připomínkovat i profesní sdružení, organizace podnikatelů, případně vědecké a odborné instituce. Protože však norma nebyla do legislativního plánu zařazena, nebyl pro ni vytvořen ani věcný záměr a odborná veřejnost tak byla z připomínkování vyloučena. Nebylo totiž co připomínkovat. A protože se dá jen těžko uvěřit tomu, že k nedodržení legislativních pravidel došlo „nedopatřením“, nabízí se vysvětlení, zda právě to nebyl ten cíl, proč byla porušena. Tedy držet vše pod pokličkou a na návrhu nechat pracovat pouze úzký tým sestavený z reprezentantů různých složek a institucí státu, především těch bezpečnostních. Toto podezření podporuje i skutečnost, že všichni jeho členové byli zavázáni mlčenlivostí.

Zákon má upravovat pravidla, na jejichž základě bude možno určité portály označit jako „šiřitele dezinformací“ a následně je i blokovat. Bude tedy do budoucna možné řešit legálně situace obdobné té, jaká nastala po ruské agresi proti Ukrajině, kdy bylo takto zablokováno hned několik webů. Tenkrát však žádná právní úprava, která by takový krok umožnila, neexistovala. A byť je cíl, který tím byl sledován, pochopitelný a legitimní, faktem je, že šlo o nelegální improvizaci. Podle mne si toho byly všechny zainteresované strany (tedy vláda, tajné služby i společnost CZ.NIC, která vlastní blokaci provedla) moc dobře vědomy, a proto se třeba ani vláda nepokoušela nechat si tento krok posvětit nějakým předběžným opatřením soudu. Každý soudce by ji s tím totiž vyhnal. A on je přeci jen rozdíl jednat protiprávně „nevědomky“, nebo nerespektovat rozhodnutí soudu, který blokaci explicitně odmítl.

Stát nicméně přijetím zmiňovaného zákona mimoděk přizná právě to, že tehdejší blokace webů byly protiprávní. Což bude mimo jiné i silný argument pro jejich provozovatele, až se budou domáhat na CZ.NIC odškodnění. Podle mne tak mají velkou šanci uspět. Ve finále to však stejně nejspíš zaplatí stát. Nedokážu si totiž představit, že by společnost CZ.NIC weby blokovala, aniž by měla od vlády přislíbeno, že jí bude případné sankce kompenzovat.

Tajnosti, které kolem návrhu této právní normy panují, evokují v člověku podezření z jejího možného zneužití. Klíčové přitom bude, jak v ní budou pojmy „dezinformace“ a „dezinformační web“ definovány. Je tu totiž nebezpečí, že by vedle portálů opravdu šířících propagandu zemí, které nás zrovna dvakrát nemusí, mohly být na jejím základě blokovány i ty, které jsou pouze kritické buď k vrchnosti naší, nebo té evropské. Budou zkrátka označeny za šiřitele „nepřátelských dezinformací“.

Některé náznaky toho, že toto nebezpečí hrozí, už ostatně přicházejí. Už teď jsou totiž označována některá nesouhlasná stanoviska veřejnosti nebo projevy její nespokojenosti za důsledek „ruské propagandy“. Ta podle agentury AP například „rozdmýchává strach z krize a rostoucích cen pohonných hmot a potravin“ (zde). No já tedy nevím, ale když člověk přijde do obchodu a vidí, jak ceny zase o něco povyskočily, tak k tomu, aby mu došlo, že bude mít do kapsy čím dál hlouběji, žádného „nepřátelského dezinformátora“ nepotřebuje. Nebo, že by zboží ve skutečnosti nezdražovalo, cenovky na regálech byly falešné a dávali je tam ruští agenti?

Snaha hledat viníka nesouhlasu veřejnosti s některými „pokrokovými“ myšlenkami v „ruských dezinformátorech“ čouhá jak palec z děravé ponožky i ze zprávy „Zvláštního výboru pro zahraniční vměšování do všech demokratických procesů v Evropské unii, včetně dezinformací“ (zde). V ní se třeba píše, že za popíráním genderové teorie stojí „genderově zaměřené dezinformační útoky“ a „šíření dezinformací o osobách LGBTIQ+ podněcujících nenávist“. Takže když lidé odmítají neustále omílání problematiky desítek genderů a považují to za uměle vytvořenou blbinu, tak je to důsledek činnosti „dezinformátorů“? To jako vážně?

Ještě víc však Zpráva „tvrdí muziku“ v otázce klimatických změn:

„…je naléhavě nutné řešit problém zavádějících informací a dezinformací v oblasti klimatu; vítá úsilí konference COP26 o přijetí univerzální definice zavádějících informací a dezinformací v oblasti klimatu a o navržení opatření k řešení této otázky…“

V této oblasti se tak má stát princip „hlásání jediné pravdy“ naprostou realitou a kdo si ji dovolí zpochybňovat, tomu bude vypálen cejch „dezinformátora“. Znamená to tedy, že v případě přijetí výše zmiňovaného zákona proti dezinformacím, bude moci být dotyčný i umlčen?

Odpovědět na tuto otázku zatím nelze. O tom, jak bude norma vypadat, se totiž jak odborná, tak i laická veřejnost dozví až ve chvíli, kdy bude předložena do parlamentu. Což je vzhledem k tomu, jak závažnou a ve vztahu k zachování svobody slova i citlivou problematiku řeší, zarážející a je na místě se po důvodech tohoto tajnůstkaření ptát. Osobně se nemohu zbavit pocitu, že si političtí zadavatelé zákona jsou moc dobře vědomi jeho kontroverznosti a zneužitelnosti, a tak se budou snažit jeho znění utajit do poslední chvíle.

Protože co je šeptem, to je čertem…