Rusko-ukrajinský konflikt: Válka propagandy

Vyznamenání odsoudil Evropský parlament a polské, židovské a ruské organizace zastupující statisíce svých předků, kteří byli pod Banderovým vedením přímo zavražděni. Ale pro-fašisté v ukrajinském mocenském komplexu se nenechali odradit. Za vlády Petra (“čokoládového krále“) Porošenka, vybraného USA na post prezidenta po převratu, který byl předtím aktivním informátorem amerického velvyslanectví v Kyjevě, byl Banderovi opět navrácen nejvyšší status a jeho narozeniny byly vyhlášeny státním svátkem. Ve Lvově stojí vedle bývalého polského katolického kostela překvapivý Banderův pomník a triumfální oblouk, spolu s dalšími pomníky a přejmenovanými ulicemi na západní Ukrajině na počest tohoto válečného zločince.

V rámci tajných operací CIA „stay-behind“ (obecně známých jako operace „Gladio“) ve střední a východní Evropě byli Ukrajinci rekrutovaní z OUN a dalších ultranacionalistických skupin využiti k zahájení povstaleckého hnutí proti sovětskému státu, které zahrnovalo pašování zbraní, používání tajného rádiového vysílání, špiony, komanda, banditismus, atentáty a sabotáže. Podle odtajněné (původně „tajné“) historické studie CIA odmítla Agentura vydat vražedného vůdce OUN Sovětskému svazu, aby podzemní hnutí a jeho destabilizační snahy na Ukrajině zůstaly nedotčeny. Místo toho dvě složky CIA, Úřad pro koordinaci politiky (OPC) pro tajné operace a Úřad pro zvláštní operace (OSO) pro tajné projekty, při nichž vláda USA poskytovala krytí, obě chránily OUN a úzce spolupracovaly s protisovětskou Ukrajinskou povstaleckou armádou a zapojily se do „aktivit psychologické války zaměřených proti [komunistickým] polským, československým a rumunským cílům na hranicích Ukrajiny“. OPC a OSO „souhlasí s tím, že ukrajinská organizace [Ukrajinská nejvyšší rada osvobození] nabízí neobvyklé možnosti pronikání do SSSR a napomáhání rozvoji podzemních hnutí za železnou oponou“.

V rámci neutuchajícího úsilí (dodnes) o „rozbití“ Sovětského svazu/Ruska stála CIA v čele, k níž se připojila poslušná podřízená MI6 (alias Tajná zpravodajská služba /Velké Británie/), při infiltraci střední a východní Evropy v období Varšavské smlouvy a v postsovětském období s cílem zničit vliv Moskvy v regionu a suverenitu samotného Ruska. Mezi její spojence v počátcích studené války patřili vysocí představitelé katolické církve ve Vídni a protikomunistické složky ve Vatikánu, kteří agentuře pomáhali shromažďovat cenné zpravodajské informace v regionu, zejména o Polsku, Maďarsku a Ukrajině. Ve stejném období zahájila CIA operaci „Rudá socha“, jejímž cílem bylo podnítit nacionalistická hnutí za nezávislost v sovětských republikách. Američany vycvičená komanda seskočila padákem na sovětskou Ukrajinu a spojila se s protisovětskými bojovníky. CIA nakonec vyslala 85 agentů, z nichž tři čtvrtiny byly zajaty, což skončilo jako neúspěch komunistického „návratu“, předzvěst invaze v Zátoce sviní o deset let později.

Po potlačení ukrajinského povstaleckého hnutí se mnoho banderovců, včetně Mykoly Lebedy, jednoho ze zakladatelů OUN a Banderova poručíka vyškoleného gestapem v nemilosrdných metodách mučení, stalo emigranty. Lebeda, který působil jako ministr zahraničí OUN a šéf její proslulé tajné policie, pak americká armáda označila za „známého sadistu a kolaboranta Němců“. Po válce emigroval do Mnichova, kde hrál důležitou roli v nově vzniklém a tajně CIA řízeném Rádiu Svobodná Evropa, propagandistickém orgánu financovaném USA, který vysílal do východní Evropy. Během druhé světové války byl Lebed údajně oblíbencem německých SS.

Když se dostal do sporu s poválečnou OUN-B se sídlem v Německu, CIA ho spolu se stovkami německých nacistů, včetně válečných zločinců, jako byl důstojník SS Otto von Bolschwing, propašovala do Německa. Otto von Bolschwing (hlavní organizátor konečného řešení), do USA. Lebed pracoval v New Yorku pod falešným jménem jako protisovětský zpravodajský agent. Ukrajinci byli tehdy i nyní považováni za nástroje politiky studené války, jejímž cílem bylo zničit Sovětský svaz/Rusko. „Bývalí členové ukrajinského podsvětí, kteří se nyní nacházejí ve Spojených státech,“ napsala CIA v přísně tajném dokumentu, „budou využíváni v maximální možné míře.“

Boj Ukrajiny za státnost je spojen s ultranacionalistickými snahami o de-rusizaci země, které po převratu v roce 2014 vedly k omezení praktikování ruské kultury. Zákon z roku 2019, kritizovaný organizací Human Rights Watch, vyžadoval, aby všechny rozhovory vedené veřejnými činiteli a veškerá školní výuka po ukončení základních škol byla vedena v ukrajinštině a aby všechna cizojazyčná média, s výjimkami udělenými angličtině a jazykům EU, nikoli však ruštině, poskytovala ukrajinskou verzi. Zákon prosadil v parlamentu jeho předseda Andrij Parubij, spoluzakladatel Sociálně-národní strany (SNPU), která vznikla po vzoru Hitlerovy Národně socialistické strany. Parubij prohlásil, že SNPU je „poslední nadějí bílé rasy, lidstva jako takového“. V roce 2004 se SNPU přetvořila ve fašistickou stranu Svoboda, jejíž vůdce Oleh Tjahnybok, bývalý poslanec parlamentu (Rady), v tom roce vystoupil s projevem, v němž vyzval Ukrajinu, aby se zbavila „moskevsko-židovské mafie“, což jsou známá slova z Třetí říše.

Ačkoli krajně pravicové strany mají v Radě malou moc, skupiny jako prapor Azov mají velkou moc v ukrajinských pouličních milicích, národní gardě, kyjevské policii a pravidelné armádě. USA původně v roce 2015 zakázaly pomoc Azovu kvůli jeho neonacistické orientaci a útokům na migranty a romskou a LGBT komunitu, ale následující rok zákaz zrušily. První velitel Azovu a bývalý poslanec parlamentu Andrij Bileckij prohlásil, že národním cílem Ukrajiny je „vést bílé rasy světa do posledního křížového tažení … proti Untermenschen [podlidem] vedeným Semity“. A navzdory prosbám nejméně 40 členů amerického Kongresu, aby Azov byl zařazen na seznam „zahraničních teroristických organizací“, Obamova, Trumpova a Bidenova administrativa nereagovaly.

Proč americká mainstreamová média (MSM) věnují tak málo pozornosti rasistické agendě a válečným zločinům Azova (jako by se válečných zločinů dopouštěli jen Rusové), vedoucí vojenské síly, která se snaží potlačit hnutí za nezávislost v oblasti Donbasu? Je možné, že mnoho reportérů mainstreamových médií v USA, Velké Británii a dalších západoevropských zemích sdílí podobné, vskutku rasistické předsudky? Od únorového ruského útoku krátce popsané případy afrických a asijských státních příslušníků, kterým ukrajinští úředníci bránili v odchodu ze země během počátečního ostřelování Kyjeva, odhalily jednu stránku rasových aspektů konfliktu. Ale zpravodajství MSM o bílých Ukrajincích prchajících z válečných zón do jiných zemí poskytlo jasnější představu o tom, jak americká MSM zachází s „hodnými“ a „nehodnými“ oběťmi na základě rasy.

Několik významných britských, amerických a dalších západních novinářů se zaměřilo na ukrajinský útěk v rámci narativu rasově nadřazené ideologie. Například anglický televizní moderátor pracující pro Al-Džazíru Peter Dobbie se takto vyjádřil o ukrajinských obětech války: „Jsou to prosperující lidé ze střední třídy … ne lidé, kteří se snaží dostat pryč z oblastí v severní Africe. Vypadají jako jakákoli evropská rodina, se kterou byste žili v sousedství.“ V Británii zpravodajka ITV Lucy Watsonová, která hovořila z polského nádraží, kam dorazili ukrajinští přistěhovalci, vyjádřila šok z pohledu na bílé válečné uprchlíky: „Teď se jim stalo něco nemyslitelného. A tohle není rozvojový národ třetího světa. Tohle je Evropa!“ Její americká kolegyně v Polsku, reportérka NBC News Kelly Cobiellaová, se rozplakala ze solidarity s bílými: „Řečeno na rovinu, nejsou to uprchlíci ze Sýrie, jsou to uprchlíci ze sousední Ukrajiny. …. Jsou to křesťané, jsou to běloši. Jsou velmi podobní lidem, kteří žijí v Polsku.“ Zpravodaj CBS Charlie D’Agata nabídl přímé hodnocení, že Ukrajinci jsou „relativně“ bílí, a proto hodnější než Arabové: „Tohle není místo – při vší úctě – jako Irák nebo Afghánistán….. Je to relativně civilizované, relativně evropské – i tato slova musím volit opatrně – město [Kyjev], kde byste to nečekali a ani nedoufali, že se to stane“ (kurzíva doplněna). Na hlavním francouzském kabelovém zpravodajském kanálu BFM TV novinář Phillipe Corbe rovněž použil rasové hierarchické bodování tragédie: „Nemluvíme tady o Syřanech…. Mluvíme o Evropanech, kteří odjíždějí v autech, jež vypadají jako naše, aby si zachránili život.“

Od rasových předsudků lze snadno přejít k předsudkům národnostním, a proto se v tendenčním zpravodajství amerických mainstreamových médií o invazi také projevila neochota analyzovat povahu, historii a příčiny konfliktu. MSM také cenzurují hlasy, které zpochybňují dominantní narativ, aby diskurz nenaplnily alternativními způsoby interpretace krize. V MSM se nepodařilo najít žádný zdroj, který by se zaměřil na roli USA při podněcování války, na nedávnou a související historii vlastních amerických invazí nebo na dopady sankcí na běžné ruské občany. Nejméně polovina Rusů vybraných pro rozhovory s americkými zpravodajskými agenturami byla vybrána pouze kvůli svému odporu k válce, přestože 80 % Rusů po dvou měsících války invazi podporovalo.

Kromě protiruských předsudků, kterými je od bolševické revoluce (a pro imperialisticky smýšlející Brity od krymské války) zamořeno mediální zpravodajství o Sovětském svazu/Rusku, existuje nová koalice neokonzervativních sil v Demokratické straně a jejích spojenců ve zpravodajských službách, IT průmyslu a hlavních mediálních institucích v USA a Velké Británii, která mobilizuje veřejné mínění v USA. Od doby vlády G. W. Bushe jsou vysílací a kabelové zpravodajské kanály plné zahraničněpolitických analytiků, kteří pocházejí z komunity vysloužilých zpravodajských důstojníků, vysokých vojenských a obranných činitelů a politiků, z nichž mnozí jsou současně na výplatní pásce obranného průmyslu, ale aniž by o tom diváci věděli. Patří mezi ně takové osobnosti jako čtyřhvězdičkový generál ve výslužbě Jack Keane, generál David Petraeus a bývalí ministři obrany Leon Panetta a Condoleezza Riceová. Tyto střety zájmů zůstávají v neoliberální bezbřehé a etické a militarizované politické kultuře USA většinou nepovšimnuty.

Ve washingtonských ozvěnách se neustále obnovuje koloběh korporátní státní propagandy. Jak poznamenali Edward Herman a Noam Chomsky ve své klasické studii o zpravodajské propagandě, jen málo novinářů, kteří se zabývají zahraniční politikou, je ochotno ohrozit své výsadní postavení v korporátních médiích a hledat zdroje mimo komplex národní moci – Bílý dům, ministerstvo zahraničí, ministerstvo obrany, CIA a think-tanky v oblasti Washingtonu. Novinář Stephen Kinzer uvedl, že nejhorším aspektem uzavření veřejné debaty o politice USA ve východní Evropě je to, že „tisk se jí tak horlivě účastní“, když „přehnaně démonizuje Putina“ a „líčí Rusko jako dravého nepřítele, který se nás chystá rozdrtit“. To vedlo noviny, jako je jeho bývalý zaměstnavatel New York Times, „k tomu, že se staly ještě militantnějšími než Pentagon“.

Zprávy o Rusku a Ukrajině, které přicházejí z médií, se do značné míry opírají o manichejské zobrazení obou hlav států. Na jedné straně stojí zlý duch Putin s velkými ambicemi obnovit Sovětský svaz přejetím zemí bývalé Varšavské smlouvy, což nevyžaduje žádné důkazy, protože za zveřejnění nebo vyjádření nepravdy o Rusku a Putinovi nehrozí žádný trest. V diplomatických popisech Joea Bidena je Putin „vrah“, „válečný zločinec“, „vražedný diktátor“ a „ryzí zločinec“, a přesto je v Evropě Biden stále považován za předního světového vůdce a státníka. A pak je tu novodobá Johanka z Arku v osobě Volodymyra Zelenského, hrdinného nacionalisty ministerstva zahraničí, kterému západní média vyjadřují pravý obdiv. G. W. Bush ho nazval „Winstonem Churchillem naší doby“.

MSM se nezabývá jeho autokratickými a represivními kroky (mnohem více než v Rusku). V posledních několika měsících Zelenskyj zakázal všech 11 opozičních stran a podpořil „zmizení, mučení a dokonce i vraždu řady lidskoprávních aktivistů, komunistických a levicových organizátorů, novinářů a vládních úředníků obviněných z ‘proruských’ sympatií“. Mezi zakázanými byla i druhá největší strana na Ukrajině, jejíž vůdce Viktor Medvedčuk byl zatčen za „zradu“ – konkrétně za zpochybňování integračních snah země s EU, které prezident považuje za stranící Rusku.

V říjnu 2021 zveřejnilo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů Pandora Papers, seznam světových vůdců, bohatých osobností, politiků, celebrit a dalších, kteří ukládají své peníze na zahraniční účty za účelem vyhýbání se placení daní. Nejvíce politiků bylo v tomto odhalení uvedeno na Ukrajině, což odpovídá zařazení této země na seznam trvale nejzkorumpovanějších v Evropě podle Transparency International, „protikorupční“ organizace financované americkou vládou a korporacemi.

Proti Zelenského nacionalistické a hrdinské image odhalily dokumenty Pandora Papers, že Zelenskij a jeho obchodní partneři v televizní produkční společnosti Kvartal 95 investovali do „sítě offshorových firem, která se datuje nejméně od roku 2012“. V tomto roce začala jeho společnost produkovat pravidelný obsah televizní stanice „vlastněné [ukrajinsko-izraelsko-kyperským miliardářem] Ihorem Kolomojským, oligarchou [a politickým patronem Zelenského], kterého provází obvinění z mnohamiliardových podvodů“. Mezi offshorová aktiva, která Zelenskij a jeho partneři ukrývají, aby se vyhnuli daňovým povinnostem, patří také „tři prvotřídní nemovitosti v centru Londýna“. Z jeho obchodních partnerů se příhodně stali vládní úředníci.

To, co se změnilo ve vztazích USA s Ruskem, není jen agresivita supervelmoci – rozmístění základen NATO až po okraj Moskvy, což umožňuje první úder -, ale stejně důležité je i opuštění diplomacie. Dokonce i Ronald Reagan, který pěnil o „říši zla“, se zapojil do détente a uzavírání vojenských smluv s mnohem hrozivějším nepřítelem, než je Rusko, tedy se Sovětským svazem. Trumpa a členy jeho nejbližšího okolí obvinili Clintonovi demokraté ze zrady už jen proto, že hovořili s ruskými představiteli. A v pokračující hysterii Russiagate mainstreamová média odhodila veškeré předstírání vyvážené a objektivní žurnalistiky.

Výrazným kontrastem je politické a MSM pokrytí útoků na Kapitol z 6. ledna a bombardování vládních budov a vražd protestujících a policistů odstřelovači neonacistických a dalších krajně pravicových skupin na kyjevském Majdanu (centrální náměstí) v roce 2014, které vedly ke státnímu převratu a k útoku praporu Azov na Donbas, ale které se americká hlavní média rozhodla z velké části ignorovat. Vzhledem k tomu, že podle posledního průzkumu Gallupovy agentury se MSM těší menší důvěře (16 % důvěry v noviny, 11 % v televizní zpravodajství) než téměř kdykoli v minulosti, možná by novináři měli přehodnotit svou individuální roli surových propagandistů americké zástupné války na Ukrajině a korporátního státu.

Organizované úsilí vlády USA o destabilizaci Ruska, které započalo v éře studené války v CIA, nikdy nepolevilo a Ukrajina zůstává hlavním koridorem pro uskutečnění rozbití ruské suverenity. Studie Rand Corporation pro americkou armádu z roku 2019 zcela jasně ukazuje, co konflikt na Ukrajině způsobilo, a není to jednostranný příběh, který podávají New York Times a CNN. Jde o ožebračení Ruska. Zpráva poskytuje armádě (a pravděpodobně i Bílému domu) konkrétní ekonomickou, geopolitickou a vojenskou taktiku a strategii, jak tohoto cíle dosáhnout:

• Brání ruskému vývozu ropy a plynovodu Nord Stream do Evropy.
• Uvalit větší sankce a podpořit odliv ruských mozků.
• Zvýšení vojenské intervence v Sýrii a „podpora změny režimu v Bělorusku“
• „Využít napětí na jižním Kavkaze“, „omezit ruský vliv ve střední Asii“ a „zpochybnit ruskou přítomnost v Moldavsku“.
• Zvýšení počtu pozemních sil a cvičení USA a NATO v Evropě.“
• „Odstoupení od smlouvy INF“
• „Investovat do nových schopností manipulace s ruským rizikem“
• „Poskytnout smrtící pomoc Ukrajině“

Mnohonárodnostní Ukrajina je z pohledu USA pouhým pěšákem v globální mocenské hře, v níž se USA snaží udržet unipolární postavení ve světě, v němž ruské, čínské a indické prosazování zásad rovnováhy moci nebude impériem vyslyšeno. Média hlavního proudu (až na vzácné výjimky) odmítají ve svém zpravodajství uvádět tato poměrně otevřená a zjevná pravidla hry, a to proto, že sami investují do udržení angloamerické globální hegemonie.

Autor: Gerald Sussman, článek Russia-Ukraine Conflict: The Propaganda War vyšel na counterpunch.org 27.7.2022. Překlad v ceně 1170 Kč Zvědavec.

Poznámka editora (webu Zvědavec): Konec poslední věty v originále zněl …a to proto, že sami investují do udržení angloamerické globální hegemonie a nadvlády bílé rasy. (…and that’s because they themselves are invested in the perpetuation of Anglo-American global hegemony and white supremacy).

Dovolil jsem si upravit překlad a vypustit tu nadvládu bílé rasy, protože je to nesmysl. Mainstreamová média naopak naprosto nekriticky straní barevným a různou formou degradují a ponižují bílé. Vím, že autor je profesorem urbanistických studií a mezinárodních a globálních studií na Portland State University. Je tedy pod tlakem woke aktivistů a je možné, že několikeré zmínění „bílé rasy“ v nelichotivém světle a vůbec tahání za rasistickou kartu v článku je jeho úlitba novým bohům.