Profesorova sebevražda

Když mám usuzovat na vývoj Evropy, nejlepší a nejvýstižnější je popis současného stavu. Z 10,5 milionů kilometrů čtverečních tvoří evropská část Ruska cca 4 miliony km čtverečních – tedy nezanedbatelnou část. To zmiňuji proto,

že se podařilo podporou různých animozit Rusko od Evropy hospodářsky oddělit,

byť jsou obě části propojený hustou sítí funkčních produktovodů a  dopravních tepen. Hledáme-li komu toto oddělení vyhovuje, musíme se podívat mimo Evropu, přes oceán. Teď bych si teoreticky mohl pohladit své ego, protože už více než rok píšu,

že jádro problémů, vzdor líbivým pohádkám o svobodném obchodu, tkví ve strachu Spojených států před spojením ruských zdrojů a německé technologie.

Proto se prostřednictvím severoatlantické politiky realizované spolkem NATO, když odhlédneme od okupační smlouvy s Německem, Spojené státy pevně uchytily na Evropském kontinentu. Dokonce natolik, že když byl 1. srpna 1975 byl všemi 35 zeměmi přijat Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), tak do těch 35 zemí byly započítány Spojené státy (a Kanada). Nedávno se odehrál summit NATO v Madridu, s řadou dokumentů. Mezi ně patří přijetí nové strategické koncepce, zvýšení počtu vojáků ve nejvyšší pohotovosti ze současných 40 000 na 300 000 do příštího roku a pozvání Finska a Švédska do aliance. A samozřejmě náčrt nové strategické koncepce, která varuje před Ruskem (jak jinak) a před Čínou, které je v čl.13 protokolu summitu vytýkáno totéž, to jest, že se „snaží rozvrátit mezinárodní řád založený na pravidlech.“

A když pátráme po těch pravidlech, tak zjistíme, že jde především o představu, která hraničí s obsesí, že Spojené státy musejí být jedinou velmocí na světě a že musíme podřídit světovou tržní ekonomiku jejich politickým zájmům. Místo svobodného obchodu sankce, abychom ty druhé donutili k pláči (poručík Dub^TM). Prostě dvěma slovy Pax Americana. Když Erik Best ve svém Finalword zmínil prakticky totéž, reagoval jeden z „diskutujících“ téměř bez dechu:

Bohuslav Novák

Je to hezké, že NATO vytváří své strategické koncepce. Zdá se, že každá další koncepce rozšiřuje okruh těch, co nesdílejí naše zájmy a hodnoty. Nebylo by dobré se zamyslet nad tím, proč tomu tak je? Nakonec budeme stát proti celému světu. Problémem je, že pravdu bude mít ten silnější, že? A to my nebudeme.

Ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, František Němec v roli Luboše náčelníka horské služby, strčil hlavu do sněhu, když si spočítal, že nejpravděpodobnějším otcem malého Vaška je on sám. Vašek ho sleduje a po odpovědi na otázku co dělá: „Měřím kvalitu sněhu,“ udělá totéž. Luboš ho napomene:

„Také nemusíš opakovat po mně každou blbinu.“

Proč tohle někdo neopakuje, alespoň dvacet krát denně, premiéru Fialovi? Český premiér napsal 4. července pro POLITICO stanovisko, ve kterém uvádí, čeho chce Praha dosáhnout během svého půlročního předsednictví v Radě EU. „Seznam našich současných problémů je dlouhý a vypadá hrozivě, ale všechny poukazují na jedno společné téma: nevidíme naše rozdíly jako nevýhodu, ale využíváme je jako naši největší sílu,“ píše Fiala.

Úkolem Evropy nyní je: Přijmout rozmanitost a spolupracovat proti Rusku

To je neuvěřitelné, že tohle napíše profesor politologie, pokud má zdravý rozum.

Vím, že to není dar, ale trest, protože se musí vypořádat s těmi co jej nemají. Ale ať ten konflikt na Ukrajině skončí jakkoliv, Rusko nikam nezmizí, hranice s Ruskem také ne a bude nutné najít nějaký modus vivendi. Spolupracovat proti Rusku – to je ryze velmocenská politika. Zašlapat ho, vytřít s ním podlahu – ptám se s kým to chce Petr Fiala realizovat? S NATO, s Bundewehrem? Pak má Lavrov pravdu, když říká že mu současný stav připadá jako rok 1942, kdy se proti Sovětskému svazu sešikovala celá Evropa. A má k tomu vůbec český premiér mandát? Zatahovat náš stát do neokolonialistické politiky, podle které má Rusko šlapat jak my pískáme? Jeho pětikoalice ze sedmi stran účastných v parlamentu získala necelou třetinu hlasů oprávněných voličů.

Když už i spoluzakladatel Občanské demokratické strany a její bývalý místopředseda Miroslav Macek glosuje zjevné přešlapy protiruské politiky:

Myslím, že ty zhruba dvě miliardy, které utratíme za půl roku předsedání Evropské unii, se vyplatí, neboť ta přemíra fángliček, oslavných řečí a poplácávání se po ramenou přesvědčí ještě více lidí, že současnou vládu je třeba vyměnit co nejdříve, než nadělá mnohonásobně vyšší škody.

***

Tato slova premiéra Fialy si dobře zapamatujte!
„My se soustředíme na to, abychom zajistili dostatek vojenské pomoci, aby Ukrajinci měli zbraně, s kterými mohou vybojovat svoji nezávislost a naši bezpečnost a naši svobodu. Oni bojují za nás.“

***

Rusové na Ukrajině vyřadili německým granátometem dodaným nedávno na Ukrajinu německou superúčinnou moderní houfnici PzH 2000.
Být německým zbrojařem, tak otevírám šampaňské a nutím Olafa (Scholze) posílat na Ukrajinu další a další zbraně až do posledního Ukrajince, který bude „ u kanónu stát a pořád ládovat.“

Fiala ví, že na tuto politiku Evropa doplatí – cituji: „Všichni trochu zchudneme“ (Schwarzenberg: Tak nebudu jezdit šestiválcem). Ach jo.

Ví Petr Fiala, že převážné části obyvatel planety Země se blokové uspořádání, ke kterému se Petr Fiala modlí, zajídá? Že bylo založeno už v roce 1961 Hnutí nezúčastněných zemí? To bylo reakcí některých zemí (Jugoslávie, Indie, Egypt, Kuba a mnohé asijské a africké státy) na polarizaci světa během studené války. Představitelé Hnutí nezúčastněných států toto dělení odmítli a rozhodli se pro budování vlastního bloku. Zakladatelský podíl na tom měl Josip Broz Tito, který se hlavně v 50. a 60. letech pokoušel šířit ideologii tehdejší Jugoslávie za její hranice, navazoval nové politické a hospodářské kontrakty a nabízel chudým africkým zemím pomoc. Později převzala iniciativu komunistická Kuba, po skončení kolonialismu se aktivněji zapojily i země Afriky.

Smysl organizace vyjadřuje havanská deklarace z roku 1979:

„zajistit národní nezávislost, územní nedotknutelnost a bezpečnost nezúčastněných zemí v jejich úsilí proti imperialismu, kolonialismu, neokolonialismu, apartheidu, rasismu včetně sionismu a všem formám zahraniční agrese, okupace, dominance, vměšování nebo nadvlády, jakož i proti velmocem a politice bloků.“ Hnutí zahrnuje téměř dvě třetiny členských států OSN s 55 % světové populace.

Schází vám prázdné žvanění o sdílených hodnotách? Asi je všichni nesdílí – a vadí to něčemu? Ano, vládnout je těžké a musí se to umět. Současní z Božího dopuštění vládnoucí politici se posadili do pohodlné ulity a doufají, že se dopustí minima chyb, když se nebudou pouštět do složitější činnosti a budou kopírovat dění v EU a v NATO. Institucí, které jsou ve viditelném vleku. EU ve vleku korporací a NATO vlastně také i když nepřímo. Nedělat nic čím bych mohl dopálit instituci, Orbán mi budiž varováním. To není hoax, to není pomluva, to je pragmatické jednání, narazím-li na mnohem silnějšího protivníka.

Poslední dobou se často zmiňuje řecký (antický) historik Thukydides, většinou ve spojení Thukydidova past. Ale jeho dějiny peloponéských válek má i jiné poučné historky. Jednou z nich je Mélský dialog, který pojednává o athénské invazi na kykladský ostrov Mélos roku 416 před n. l. Thukydides, který byl přímým účastníkem války (stratégos), podrobně popisuje jednání mezi vyslanci Atéňanů a vládci Mélu. Jednání se odehrává v situaci, kdy přímo u Mélu kotví mohutná athénská flotila, připravená k útoku. Athéňané dali Mélským ultimátum: Vzdát se a zaplatit Athénám, nebo být zničeni! Nechtěli ani ztrácet čas dohadováním. Slabší strana má prostě uznat jejich převahu a podrobit se. Přímo památná jsou slova:

„Silní dělají, co mohou; slabí strpí, co musí.“

Tato věta je zároveň považována za zakládající větu teorie realismu ve studiu mezinárodních vztahů.

Mélští odpovídají, že jsou v konfliktu mezi Spartou a Athénami neutrální, a jelikož tedy nejsou nepřáteli, není třeba se snažit o jejich dobytí. Athéňané se však obávají, že pokud přijmou neutralitu Mélu, budou vypadat slabí, jakožto ti kteří nebyli dostatečně mocní Mélos dobýt.

Mélští připomínají, že napadení by alarmovalo ostatní neutrální řecké státy, které se stanou nepřáteli Athén kvůli obavám z napadení. Athéňané odvětí, že takovéto chování je možná pravděpodobné od ostrovních států v Egejském moři, nicméně ne od států na řecké pevnině.

Mélští argumentují, že by bylo zbabělé a ostudné vzdát se Athéňanům bez boje. Athéňané oponují tím, že ostudné a zbabělé by bylo vzdát se pouze v případě, že by měli reálnou šanci oponenta porazit. Není nic ostudného na tom vzdát se neúměrně silnějšímu protivníkovi jako jsou Athény.

Mélští tvrdí, že i přestože jsou Athény neúměrně silnější, existuje šanci, že by se Mélos ubránil, kterou by byla škoda nevyužít. Athéňané odsoudí tento argument jako emotivní a krátkozraký a připojují, že Mélos bude své hlouposti litovat, až dojde k pravděpodobnému athénskému vítězství.

Mélští odvětí, že budou mít bohy na své straně, jelikož jejich pozice je ta morálně správná. Athéňané se domnívají, že bohové nezasáhnou, jelikož je přirozené, že silnější vládnou slabším.

Mélští tvrdí, že jim na obranu přijde Sparta. Athéňané odpoví, že Sparťané jsou pragmatičtí a nevystavovali by se nebezpečí, pokud by jejích zájmy nebyly v přímém ohrožení. Navíc by obrana Mélu byla pro Spartu obzvlášť riskantní vzhledem k síle athénské flotily.

Athéňané jsou šokováni nedostatkem realismu v mélském uvažování, opakují, že vzdát se silnějšímu nepříteli není ostudné, zejména pokud jsou nabídnuty rozumné podmínky kapitulace. Mélští však svůj názor nezměnili.

Athéňané Mélos tvrdě porazili a ostrov vyplenili. Místní bojeschopní muži byli popraveni, ženy a děti prodány do otroctví.

Nekompromisní destrukce Mélu názorně představila, co všechno může velmocenský dialog reálně znamenat, i když se samozřejmě dá svést na mélské odmítnutí nabízeného dialogu. Často zapomínáme na to, že ten, kdo vyzývá k dialogu, má převahu, kterou samozřejmě využije i když (v případě EU) o velmocenské ambice dávno přišel.

Jsou to Spojené státy, které se staly arbitrem eurasijských mocenských vztahů a navíc nejdůležitější světovou silou.

Svrchovanost všech velmocí je založena na „podmíněném“ masakru lidstva.

Jejich (naše) „pravda“ ospravedlňuje i genocidu.

Viz bombardování Jugoslávie – Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1 200 až 2 500 mrtvých a kolem 5 000 zraněných. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatel Jugoslávie, škody pocítily nepřímo i okolní státy.

Politolog Petr Drulák: To není otázka toho, zda jsou Američané hodní nebo zlí, ale že velmoci prostě nakládají s mocí bez ohledů na ostatní. „A s vazalem může jednat buď vlídně, nebo méně vlídně. A Američané s některými vazaly jednají vlídně, a s některými méně vlídně. V tom spočívá tento vztah, ale není to vztah mezi rovnými spojenci a nikdy nebyl. Náklady rusko-ukrajinského konfliktu pak dle diplomata budou nesrovnatelně větší pro Evropu než pro USA. Naopak, USA si Evropu k sobě připoutaly a dokonce dokázaly to, co se jim léta nedařilo, totiž zaříznout Nord Stream 2.

 

A naši politici?

 

Řekl bych, že část českých politických elit žije stále v 90. letech, a proto si i dnešní vláda dala do vínku, že chce pokračovat v havlovské politice. To je politika 90. let, politika šťastné globalizace, která je dnes naprosto irelevantní. Dnes je svět mnohem temnější a brutálnější, a není úplně zřejmé východisko, jak bude vypadat nová rovnováha, nové ekvilibrium, které se nastolí. Ale bohužel zatím vše nasvědčuje tomu, že nové mezinárodní ekvilibrium bude určeno bez Evropy, to znamená, bude určeno ve Washingtonu, Pekingu, v Moskvě, a možná v Dillí, ale Evropa tam bude hrát roli jenom marginální, i když se jí toto nové ekvilibrium bude týkat. Takže v lepším případě si Evropa vydobude nějaký svůj skanzen, že ji ostatní nechají na pokoji, a budou ji využívat jako dovolenkový ráj. Nebo se v horším případě stane součástí nějakého velmocenského přetahování. Ale svět, ke kterému se vrací část našich politiků, a modlí se k Václavu Havlovi, je nenávratně pryč.

Jak dopadla peloponéská válka? Sparta drtivě porazila Athény, ale oba soupeři se natolik vysílili, že otěže převzala Makedonie. Nejprve Filip II a po něm jeho syn Alexandr Veliký. Jedna veliká moc odchází (a kope okolo sebe) a nová přichází. A tomu se říká:

Thukydidova past

Líbivá figurka profesora Fialy tyto myšlenky zahání a konfliktu se chce vyhnout, ať to Čechy stojí, co to stojí. Už nás o tom přesvědčil přímo:

„Green Deal je realita.

 

Nemá už smysl spekulovat nad tím, jak by to mohlo být jinak.

 

Teď musíme využít příležitost, jak investicemi do udržitelného rozvoje, obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodářství modernizovat českou ekonomiku a zvýšit kvalitu života,“

napsal ve svému příspěvku šéf ODS Petr Fiala, pamatujete? Aniž by zmínil, že Green Deal počítá z větší části s technologiemi, které teprve čekají na své uskutečnitele. O schopnosti našich politiků vládnout se velmi jasně vyjádřil Petr Robejšek:

…Už nemůžeme vycházet automaticky z toho, že politika chce naše dobro. To byl základ společenské smlouvy. To znamená: vy budete vládnout ve prospěch společnosti, a my se zřekneme své moci. Dáme ji vám. Vy budete vládnout ve prospěch celé společnosti, a my vás budeme poslouchat. Toto bylo založené na důvěře, že vláda chce naše dobro. Ale jak jsem už předtím rozvedl, politika vybírá špatné lidi, nebo z části špatné, z části hodně špatné, ale schopné. Vládne špatným stylem, a dostala se řadou špatných rozhodnutí do situace, kdy už nemůže vládnout ve prospěch společnosti, kdy už ji jde jenom o to, aby udržela svou moc. […]

 

To znamená, že jsme se dostali do situace, kdy společenská smlouva už ve skutečnosti neplatí. Už nemůžeme, říkám to ještě jednou se vší vážností, vycházet z toho, že vláda chce naše dobro. Logicky to nemůže chtít, protože jsou zablokováni ve svých špatných rozhodnutích, v kontextu nepříznivé situace, a je jim vždycky milejší udržení jejich vlastní moci, než prospěch společnosti, a tím se rozbíjí základna, na které stojí reprezentativní demokracie. Máme výzkumy, které jsou staré 10 let, kde se ukazuje, že to, co si přeje většina, je s nejmenší pravděpodobností to, co politika bude uvádět do reality. To znamená, že to, co si lidé nejvíc přejí, má nejmenší šanci, aby vláda uvedla do praxe.

 

Společenská smlouva, základ důvěry k těm, kteří jsou nahoře, že chtějí naše dobro, už neplatí.

Stefan Wolf z The Conversation k velmocenské krizi napsal:

Snad nejvýmluvnějším důkazem toho, že G7 nemá možnost modelovat globální správu podle svého obrazu, je skutečnost, že se nepodařilo dosáhnout dohody s ostatními zeměmi pozvanými na summit o budoucím směřování mezinárodního uspořádání. Pokud existovala nějaká naděje, že G7 a EU přesvědčí vedoucí představitele Argentiny, Indie, Indonésie, Senegalu a Jihoafrické republiky, aby zaujali jasný postoj k ruským a čínským pokusům o zničení současného mezinárodního řádu, poměrně prázdné „Prohlášení o odolných demokraciích“ na ně bylo krátké. O válce na Ukrajině se nezmínilo ani jednou.

 

Tato rostoucí propast mezi malou skupinou bohatých liberálních demokracií a zbytkem světa se projevila i na summitu NATO v Madridu, i když jiným způsobem. Již ve svém úvodním projevu dal generální tajemník NATO Jens Stoltenberg jasně najevo, že na tomto summitu budou „přijata důležitá rozhodnutí k posílení NATO v nebezpečnějším a konkurenčnějším světě, kde autoritářské režimy jako Rusko a Čína otevřeně zpochybňují mezinárodní řád založený na pravidlech.“

 

Mezi ta důležitá rozhodnutí patřilo přijetí nové strategické koncepce, zvýšení počtu vysoce připravených vojáků ze současných 40 000 na 300 000 do příštího roku a pozvání

 

Finska a Švédska ke vstupu do aliance.

 

Slábnoucí schopnost skupiny G7 řešit kritické ekonomické otázky na globální úrovni a ústup členů NATO od obranného a odstrašujícího postoje připomínajícího studenou válku společně signalizují zásadní změnu mezinárodního uspořádání. Iluze unipolarity pod vedením USA po skončení studené války je sice dávno pryč, ale nenahradí ji ani multipolární svět.

Poslední věta je ovlivněna autorovým pohledem, který lze komentovat tak, že

Západ se nostalgicky drží politiky „zadržování,“ tentokrát proti integraci globálního Jihu.

To přece nemůže být naší politikou. A už vůbec nezáleží na tom, že se k Západu hlásíme. To s tím nemá nic společného. Proč musíme kopírovat po něm každou blbinu?

Naneštěstí pro Západ, zbytek světa jde dál, společně.

napsal Leo K., zdroj: Kosa Zostra