Pravolevé kleště

Eduard Chmelár před časem varoval před extremismem liberálního středu. Tento extremismus vychází z neoliberální posedlosti trhem, progresivistické posedlosti neustále se proměňujícími lidskými právy a z nadšení pro velké technokratické projekty sociálního inženýrství (genderového, klimatického, energetického). Jako každý extremismus si i ten liberální vytváří vlastní realitu, která se opírá o řadu jednostranných či vyloženě absurdních tezí typu: veškerou energii získáme ze slunce a větru, pohlaví je věcí volby, migrace všechny obohacuje, svoboda se neobejde bez mobility kapitálu, nadnárodní korporace nelze efektivně danit, americké vojenské intervence přinášejí demokracii, ruský útok na Ukrajinu nesouvisí s rozšiřováním NATO. Čím více se tato mediálně-politická pseudorealita sráží se skutečností, tím represivněji ji brání – omezuje informaci i veřejnou diskusi, démonizuje demokratické alternativy.

Není nutně diktaturou jedné strany, většinou definuje jakousi novou národní frontu „demokratických“ stran obsazujících středové pozice a ostatní politické síly nálepkuje jako extremistické či populistické. V českém prostředí tento extremistický střed zahrnuje současnou vládní koalici plus mimoparlamentní sociální demokraty a Zelené, zatímco strany jako ANO, SPD či KSČM jsou odmítány jako populistické či extremistické. Francouzský střed ovládá prezident Macron se svým hnutím, zahrnuje však také větší část nominální opozice socialistů se zelenými zleva a republikánů zprava. Skutečná opozice Mélenchona a Le Penové je stigmatizována jako populistická, extremistická či fašistická.

Centristický, liberální extremismus však není pouze záležitostí politických stran. Média, nevládky, státní správa, justice, evropské instituce i akademické prostředí poskytují jeho strážcům pevné pozice, z nichž ho rozvíjejí k novým extrémům, i nástroje, jimiž společnosti vnucují konformitu se svými výplody. Ale jeho síla by byla poloviční, pokud by neměl na své straně velký byznys. Korporacím tato ideologie mobility a sociálního inženýrství vyhovuje, zajišťuje jim přísun pracovní síly i investiční příležitosti. Pokud od nich vyžaduje ústupky v klimatu, genderu či etnické diverzitě, mohou s nimi žít snadněji než s požadavky na spravedlivou mzdu, zaměstnanecká práva, respekt k rodinnému životu či patriotismus, s nimiž je kdysi konfrontovaly tradiční levice a konzervativní pravice.

Tato obludná koalice slaví úspěch na mnoha frontách. Ale jedno jí uniká. Běžní lidé, dolních devadesát procent, prostě lid. Mimo momentů davové paniky si lid zachovává smysl pro realitu a navíc nechce být vykořisťován, ani převychováván. Stupňující se extremismus vládců sleduje s rostoucí nevraživostí. Ti pak útočí ideologií, propagandou a potlačováním realističtějších názorů. K nejefektivnějším ideologickým zbraním patří ty, které vycházejí z klasického doporučení „rozděl a panuj“.

Centristé dělí lid hned dvakrát. Především sami na půdě liberálního středu překonávají pravolevé dělení a vytvářejí dělící linii mezi sebou samými a ostatními. Navzdory svému extremismu se prezentují jako představitelé demokracie, rozumu, slušnosti, normality, k nimž není alternativ. Drze osočují z extremismu své oponenty, kteří přitom demokraticky hájí zájmy společenské většiny a k realitě mají nepoměrně blíže. Vzhledem k tomu, jak liberální centrismus ztrácí pozice, vystupuje do popředí druhé dělení, které oponenty rozděluje na údajně „extrémní“ pravici a levici. To má zajistit, že se lidově orientované síly nespojí proti společnému liberálnímu nepříteli. Udržují tím u oponentů iluzi, že pokud jen trochu sleví ze svých „extremistických“ představ, centristé je velkomyslně uznají za partnery a rozdělí se s nimi o moc.

Socialisté i konzervativci už několikrát takto skočili liberálům na lep, což vedlo k jedinému možnému důsledku, skončili bez programu i bez voličů. Přesto je tato konstrukce natolik mocná, že samotní odpůrci centra se stále sžívají s liberálními nálepkami a vymezují se výrazněji jeden vůči druhému, než vůči společnému nepříteli ve středu.

***

Podívejme se touto optikou na nedávné francouzské volby. Střetly se zde tři politické bloky: liberální střed Emmanuela Macrona, národně-konzervativní strana Marine Le Penové a radikálně levicový blok Jeana-Luca Mélenchona. V prezidentských volbách se Mélenchon těsně nedostal do druhého kola, které Macron vyhrál nad Le Penovou. Následné parlamentní volby dopadly podobně. Macron ztratil parlamentní většinu, ale s 250 křesly si udržel nejsilnější parlamentní skupinu. Mélenchonův blok získal 151 křesel, ale z toho přes padesát připadá socialistům a Zeleným, kteří mají programem i stylem blíže k Macronovi než k Mélenchonovi. Samotný Mélenchon má 75 míst, což je méně než 89 Marine Le Penové, která disponuje druhým největším klubem v Národním shromáždění. Ačkoliv první kolo prezidentských voleb jasně ukázalo, že většina Francouzů už nedokáže Macrona vystát, s centristickými spojenci bude moci pokračovat.

Poděkovat může Mélenchonovi. Potom co v prvním kole vypadl z prezidentské volby, vyzval své stoupence, aby nevolili Le Penovou. Půlka pak nešla volit vůbec a z těch zbývajících větší část podpořila Macrona a menší Le Penovou. Kdyby využil svého práva mlčet nebo dokonce podpořil Le Penovou, mohla prezidentská volba dopadnout jinak. Totéž se opakovalo mezi prvním a druhým kolem parlamentních voleb, kdy mélenchonovci mobilizovali více proti kandidátům Le Penové než proti těm Macronovým. Spolu s liberálním středem tvrdili, že staví hráz proti „fašismu“; podle nich nejspíše zachvátil třetinu francouzských voličů. Téměř polovina nevolila, třetina podpořila kandidáty Macrona a čtvrtina navzdory doporučením kandidáty Le Penové. Většina mélenchonovců tak zbrzdila Macronův volný pád a dala mu tím menšinovou kontrolu nad parlamentem.

Ale Mélenchon mohl těžko jednat jinak. Ačkoliv se vydává za levicového populistu jihoamerického ražení a hlas francouzských lidových vrstev, platí to jen z menší části. Opírá se totiž o dvě další vlivné voličské skupiny: salonní revolucionáře (radikalizované městské liberály a neomarxisty v médiích, státní správě, školství a kultuře) a muslimy odmítající tradiční francouzské hodnoty (Mélenchona doporučovali imámové). Ani muslimové, ani salonní revolucionáři by mu neodpustili jakékoliv sblížení s Le Penovou; ale hrozbou údajného fašismu se nechává šálit stále méně lidí a stavitelům protifašistických hrází se posměšně říká „bobříci“.

Nerozmělněným hlasem lidových vrstev, pro něž má městská elita jen pohrdání, dnes není Mélenchon, nýbrž Le Penová. Její voliči podle toho také volili do parlamentu. Tam, kde do druhého kola nepostoupil jejich kandidát, raději hlasovali pro krajní levici (téměř polovina) než liberální střed (necelá pětina). Pokud by bývali volili jako většina mélenchonovců, měla by krajní levice podstatně méně křesel a Macron by možná dosáhl na parlamentní většinu. Jinými slovy, zatímco francouzská levice zatím většinou nechápe, že s liberálním extremismem neskoncuje bez spojenectví s neliberální pravicí, velká část této pravice už tomu začíná rozumět.

***

Z toho by se měla poučit levice nejen ve Francii, ale také u nás a kdekoliv jinde. Pokud hájí tradiční levicový program tedy důstojnost práce proti vykořisťování kapitálem, musí vědět, že spojence nemůže hledat v liberálním středu. Levicoví liberálové či liberální socialisté jsou natolik posedlí genderem, antinacionalismem, antirasismem, Evropou, změnou klimatu a udržováním politické korektnosti, že stoupence původního levicového směřování budou považovat v lepším případě za zpozdilé a v tom horším za vyloženě nebezpečné. Ale není důvod, aby neliberální levice s nimi ztrácela čas a pokoušela se je o čemkoliv přesvědčovat. Mimo politicko-mediální matrix je jich stále méně a jsou stále méně důvěryhodní.

Naopak je třeba vidět spojence napravo od středu, mezi konzervativci, kteří si uvědomují, jak globalizovaný kapitalismus rozkládá rodiny i národy a kteří brání hodnoty, jež jsou vlastní společenské většině. To neznamená, že se neliberální levice s neliberální pravicí na všem shodnou či že by dokonce splynuly. Mohou se však shodnout, že musí bránit národní svrchovanost před nadnárodními strukturami, demokracii před technokracií, místní ekonomiku před evropskou či globální, lidskou důstojnost před všeobecným ztržněním, vztahy uvnitř přirozených společenství před abstraktními právy, realistickou zahraniční politiku před vývozem demokracie, možnost svobodně myslet a diskutovat před liberálním autoritářstvím.

Jistě by se toho našlo více. Je proto na místě společné hledání zahájit. Pravý i levý okraj se musí přestat proti sobě vymezovat a ignorovat prázdné fráze o hrozbě fašismu či komunismu, tato historická zla nás dnes neohrožují a čarování s nimi pouze pomáhá zastírat řádění liberálního extremismu. Především je třeba si uvědomit, co pochopila velká část voličů Le Penové i menší část mélenchonovců – společně mohou vytvořit kleště, které sevřou přebujelý a extremistický liberální střed.

Autor: Petr Drulák, zdroj Časopis Argument