Ohryzaná Ukrajina. Američané vydělají. Jan Schneider nastínil scénář, který se v Kyjevě líbit nebude

Parlamentní listy – rozhovor

Energie je klíčová, míní bezpečnostní analytik a chartista Jan Schneider. „Nebudou-li energie, nebude z čeho obnovovat Ukrajinu,“ říká a dodává, že bez energie nebude možné ani zbrojit. Připomíná také, jak Fiala kritizoval Evropskou unii v roce 2014 a vrací mu jeho slova. „Do této doby se evidentně nehodí,“ soudí pak o současné vládě. Pokud se má krize na Ukrajině vyřešit, je podle něho hlavní přestat válčit, což prý možná vyřeší zima, která v této oblasti už pár konfliktů zamrazila. Ale také to, že „vina Západu“ bude čím dál zřejmější.

Česká republika před dvěma týdny převzala předsednictví v Radě EU. Vláda si stanovila následující priority: poválečná obnova Ukrajiny, energetická bezpečnost, posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru, strategická odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí. Co na to jako celek říkáte? Může v tom Fialova vláda uspět?

Nejdůležitější je energetická bezpečnost. Nebudou-li energie, nebude z čeho obnovovat Ukrajinu. Evropské obranné kapacity budou moci být posíleny pouze vyjmutím cepů a halaparten z muzeí, protože továrny budou sotva temperovat, aby jim nezmrzly rozvody vody. Strategická odolnost krachující evropské ekonomiky se stane prázdným pojmem a odolnost demokratických institucí bude vystavena kritické zatěžkávací zkoušce rozvášněným davem.

Co se týče zajištění energetické bezpečnosti, vzpomeňme na čím dál slavnější eurokritický projev současného premiéra Petra Fialy na kongresu ODS 2014:

„Na všechno má Brusel jednu odpověď. Když se něco nedaří, tak je to proto, že jsme ještě málo evropští. Zajímavé ale je, že co funguje na národní úrovni, v Bruselu nějak selhává. Současně ale stoupá míra iracionality. … Jsou vysoké ceny energií pro domácnosti a podnikatele? Tak stanovíme povinně procenta obnovitelných zdrojů, zakážeme jadernou energii, několikanásobně zdražíme energie a budeme konkurenceschopnější s ostatním světem, který na takovéto ideologické nesmysly kašle a dělá, co je pro něj výhodné. Připadá vám to logické? Mně tedy ne. Je to proti zdravému rozumu, dokonce mám občas dojem, že politika Evropské unie je už i proti mírně nemocnému rozumu. Chováme se chvílemi jako blázni, ti si také myslí, že jsou úplně normální.“

Takže nyní bude Fiala podroben zkoušce podle svých vlastních kritérií – zdali bude kašlat na ideologické nesmysly a bude dělat, co je z hlediska zajištění energetických dodávek nezbytné, anebo jestli půjde proti zdravému rozumu – a bude si přitom připadat jako „úplně normální“.

Mnozí experti a ekonomové si nevěřícně kladou otázkou, jak chce naše česká vláda zajistit energetickou bezpečnost EU. Nekřivdí vládě? Anebo je to skutečně hodně sebevědomý cíl?

Co k tomu říci? Snad jen to, že mezi chtěním a realitou může být dost velký rozdíl.

Nejlépe to lze ilustrovat anekdotou, jak po Národní třídě projížděl kočár kněžny Lobkowicz. Abeles šťouchl do Roubíčka: „Co tak nablble čuměj, Roubíček?“ A Roubíček zasněně pravil: „Ještě jednou bych se chtěl milovat s kněžnou Lobkowicz …“ Abeles pološeptem vyzvídal: „Tak to voni, Roubíček, už jako se slečnou kněžnou někdy něco … jako tamto …?“ Roubíček se vrátil do drsné reality: „Ále houbelec. Ale už jednou jsem chtěl.“

Takže až nám bude opravdu zima, budeme vzpomínat, že vláda už jednou velmi sebevědomě chtěla zajistit energetickou bezpečnost.

Odolnost demokratických institucí. Co vás napadne, že to může znamenat v praxi? Jsou snad naše demokratické instituce málo odolné? Vůči totalitním tendencím například? Nebo vůči dezinformacím?

Skutečně demokratické instituce jsou z principu sebevědomé a odolné; bojí-li se však, pak zřejmě právem, protože nejsou demokratické, nemají čisté svědomí a svému osudu nakonec stejně neujdou.

K tomuto tématu se hodí připomenout výrok Gilberta Keitha Chestertona: „Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. … Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. … Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. … Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“ (Jistá teorie o tyranech, 1905)

Sousloví „boj proti dezinformacím“ není ničím novým, i když v poslední době získává nové rozměry. Vláda chystá speciální zákon v tomto smyslu, aby pro příště vyloučila možnost, že budou některé údajně dezinformační weby blokované protizákonně. Prý nepůjde o cenzuru a nebude potírat názory nebo lži, ale „strategicky nebezpečné informace“. Není to prostě tak, že obrana státu se musí soustředit i do virtuálního prostoru?

K tomu lze pouze ocitovat Petra Fialu, protože v roce 2014 ve zmíněném projevu řekl větu, jejíž děsivou aktuálnost si uvědomujeme až dnes:

„Dámy a pánové, mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá zpráva je, že Česká republika je jedno z nejlepších míst pro život, jaké můžete ve světě najít. Ta špatná je, že děláme hodně pro to, aby tomu tak nebylo.“

Dotkli jsme se vlády Petra Fialy. Jak vůbec její dosavadní působení v obecnějším měřítku hodnotíte? Jistě se lze shodnout, že nastoupila v nezáviděníhodné situaci. Co na její výkon z pohledu informovaného občana říkáte?

Na to bych odpověděl dalším citátem z Fialova čím dál proslulejšího projevu na 25. kongresu ODS v roce 2014, který začínal památnou sentencí, naznačující „intelektuální mohutnost“ řečníka:

„Dámy a pánové, setkáváme se proto, abychom se navzájem setkali. Už to je hodnota.“

V projevu pak můžeme najít následující slova:

„Našim sponzorům mohu říci: financovat ODS je pro vaši budoucnost lepší investice než financovat golfový turnaj. A hnutí ANO je taky neposílejte, na peníze, které dostávají od Andreje Babiše, stejně nemáte. Nám by pro celou ODS stačil jeho roční osobní příjem. Ale ten mu brát nebudu, jeho voliči si myslí, že je bezpečnější, když je ministr financí hodně bohatý. Naši voliči si zase myslí, že je lepší, když je předseda jejich strany hodně inteligentní.“

Ano, Fiala je reálný průmět této myšlenky v podání pětikoalice.

A pokud jde o tu nezáviděníhodnou situaci, v níž se tato vláda deformací volebního zákona ujala exekutivy, pak lze pouze litovat, že nečekala, až bude záviděníhodná situace. Do této doby se evidentně nehodí.

Od konce února dominuje téma ruské invaze na Ukrajinu, v reakci na niž EU uvalila vůči Rusku už několik sankčních balíků. Zdá se ovšem, že ekonomické sankce se Ruska moc nedotýkají, ale hlavně likvidují evropské ekonomiky. Nakolik lze analyticky zhodnotit, zda to tak skutečně je, a nakolik je to pouze zjednodušené vidění problému?

Lze to tak přesně analyticky vyhodnotit, jak přesná – a hlavně úplná! – budou vstupní data. Dílčí analýza je vždy určitým zjednodušením problému. Důkladnou analýzu bude možno učinit až po určité době po konfliktu, kdy bude možno vyhodnotit, jak bohaté státy do konfliktu vstupovaly a jak bohaté byly po něm. Platí tu ono staré pravidlo „sledujte stopu peněz, vše ostatní je ideologie“.

Nicméně z mého pohledu všechno napovídá tomu, že vámi zmíněná tendence je realitou. Ve hře je ale mnoho neznámých a celá situace je nová, protože jde o nebývalou koincidenci několika vážných krizí, což činí všechny prognózy velmi křehkými.

Pokud jde o dopad sankcí na Rusko, dlouhodobě lze konstatovat, že Rusku jen prospívají, jako březové metličky při saunování. Díky sankcím se například Rusko stalo v mnoha oblastech soběstačným a není důvod předpokládat, že se nevypořádá i s dalšími překážkami.

Rusové navíc nejsou hned zpovykaní kvůli nějakým výkyvům v životní úrovni – spíše je motivuje hrdost, což je až do extrému posíleno urážkami, kterými je Západ častuje.

Lze říct, že EU je tak slabá, že nemá reálnou schopnost svého největšího soupeře, tedy Rusko, udolat sankcemi? A jak je možné, že jiné světové velmoci s Putinem nadále spolupracují, byť jeho vpád na Ukrajinu také odsuzují?

EU se nechala vmanipulovat do velmi prekérní situace, v níž prostě nemůže vyhrát. EU nebyla koncipována jako vojenská, ale ani jako ekonomická zbraň. V pozadí celé evropské myšlenky bylo držet kontrolu nad Německem, aby jeho hospodářská spolupráce s Ruskem, k níž Evropa historicky směřuje, se odehrávala k prospěchu všech.

Jiné světové velmoci, včetně Spojených států, s Ruskem spolupracují více než Evropa. Dalo by se říci, že na její úkor.

Není to ale nic nového – kolik států na světě přestalo s Američany spolupracovat například po svržení guatemalské vlády (1954), po invazi na Kubu (1961), během vietnamské války (1964-75), po přepadení Grenady (1983-84) či po agresi do Iráku (2003) – byť tyto jejich vpády také odsuzovaly?

Existuje cesta ven z této těžké situace, která má de facto vliv na celý civilizovaný svět? Co může válku ukončit? A jak to celé změní bezpečnostní a ekonomickou architekturu Evropy?

Vždycky existuje řešení, bude však obtížné ho realizovat. Nejprve je nutno přestat válčit. Tomu dopomůže přinejhorším až zima, která tam v historii zmrazila už nejeden konflikt. Pomůže tomu také šířící se uznání podílu Západu na vzniku konfliktu, který na veřejnost proniká nejen citacemi politologů, jako je George Kennan, Zbigniew Brzezinski či Henry Kissinger, nebo politiků se zpravodajskou praxí jako Robert Gates, ale také výrokem papeže Františka.

Pokud jde o změnu Evropy, myslím, že Poláky ze západu Ukrajiny už nikdo nedostane, protože ta území pokládají z historického pohledu za svá. Tvrdým prozřením pro Zelenského pak bude, že pro Poláky řádění banderovců je historií, na niž se zavázali nikdy nezapomenout. Tím vlastně pomohou Rusům dokončit ze své strany tu denacifikační část jejich proponované mise.

Je možné, že polský přístup bude inspirovat Maďarsko a Rumunsko, zejména s ohledem na práva jejich jazykových menšin na Ukrajině.

Východní regiony Ukrajiny pak pod mezinárodním dohledem zopakují výsledek referend z roku 2014 a je otázkou, zda se spokojí s nějakým federativním uspořádáním v rámci Ukrajiny, nebo zda budou chtít samostatnost či dokonce požádají o přijetí do Ruské federace. Právo na sebeurčení má, jak známo, přednost před nějakými dohodami o hranicích.

Doslova ohryzaný zbytek Ukrajiny se vrátí ke své původní ústavně zakotvené neutralitě. Otázkou ale je, jak bude Ukrajina splácet dluhy vzniklé přísunem zbraní, které Spojené státy po žádné válce nikomu neodpustily. Jinými slovy, jde o další válečný konflikt, na jehož konci bude účetní uzávěrka pro Spojené státy v černých číslech. Ostatně vzpomeňme na výrok George Friedmana, že „Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje“.

Bude-li se svět pohybovat v této zhoubné trajektorii, opravdu nás nečeká nic dobrého. Nicméně naděje umírá až poslední. V současné době se kumuluje povícero krizí, takže konkrétní plány vojensko-průmyslového komplexu kolidují s plány farmaceuticko-průmyslového komplexu, a to vše se odehrává na pozadí obrovských migračních hrozeb, při současné ztrátě pozic dolaru.

Otázkou je, zda je možno se vyhnout pádu do toho, co Thúkydidés nazval pastí, když se hegemon rozhodne zabránit ztrátě svých pozic, ať to stojí, co to stojí?

Myslím, že lidstvo je už na dohled žádoucího dospění k odpovědnosti. Mělo by už konečně skončit s těmi nedůstojnými pubertálními hrátkami, v nichž hrají větší roli silné svaly, než rozum. Projevilo by se to například tím, že by se začalo chovat jinak, podle zásady „chceš-li mír, připravuj mír“, jak nedávno prorocky napsal Oskar Krejčí.