Petr Hampl
V první části jsem shrnoval některé myšlenky z knihy Prolomení hradeb dvojka, která nedávno vyšla.
To se zejména týká závěrečné části, která se zabývá možností (nadějí), že vláda nové aristokracie bude ukončena a západní společnosti se začnou vyvíjet zcela jiným způsobem než v posledních 30 letech.
Pokusil jsem se ukázat, že ačkoliv jsou sebevražedné tendence nové aristokracie vyšší, než kdo mohl doufat, přesto se nedaří využít jejich zbabělosti a neschopnosti ke změně režimu. Pokusil jsem se také ukázat, že problém není v jednotlivých politických projektech, nýbrž v tom, že není zformována společenská vrstva, ze které by mohli vzejít noví vůdcové. Vrstva schopná, relativně vzdělaná a cílevědomá. Při minulých revolucích byly takovými vrstvami měšťanstvo, obchodníci, větší farmáři nebo třeba městská inteligence. Takové vrstvy lze najít i v současné době, ovšem vesměs stojí na globalistické straně. Pořád ještě mají pocit, že jim globální moc dokáže nabídnout lepší podmínky a lepší životní šance než národní státy a spojenectví s nižšími vrstvami.
To se může velmi rychle změnit a nejspíš změní, problém je ale v tom, že tu není žádná skupina lidí, ke které by se dezertéři z řada spojenců nové aristokracie mohli nabalovat.
V knize tvrdím, že není čas na formování nových politických projektů. Nejdříve musí vzniknout sociální vrstva, ze které by aktivisté a leadeři mohli vzejít. Současné opoziční populistické projekty totiž prosazují správné věci, ale nejsou schopny oslovit většinovou veřejnost a nedokážou se ani stát místem formování kontraelity.
To dokumentuji na třech metodách prosazení změny, do kterých investovala protisystémová opozice obrovskou energii a které zjevně nevedou k výsledkům.
První z nich jsou demonstrace. „Úspěch americké Tea Party byl pomíjivý. Původně drážďanská Pegida dokázala pořádat pravidelné demonstrace s desetitisíci účastníků po více než dva roky, navzdory stupňujícím se represím. Ve vrcholném období demonstrovalo až 100 tisíc lidí. Přesto nedosáhla ničeho. Lidé se nakonec unavili, vůdcové vzpoury museli utéct z Německa a síla režimu nebyla oslabena. Podobně dopadla kratší vlna demonstrací v německém Chemnitz v roce 2018 a neuspělo ani masivní hnutí Žlutých vest,“ uvádím. A mohl bych přidat protesty kanadských kamioňáků, které v důsledku posílily vládu Justina Trudeaua.
Druhou slepou uličkou jsou veřejné besedy. Původně byly zamýšleny k tomu, aby se určité myšlenky dostaly k širší veřejnosti, ale postupně došlo k tomu, že je navštěvuje stále stejná skupina lidí. Jedná se o velmi aktivní odpůrce režimu, často statečné lidi, kteří jsou ovšem vesměs pokládáni za podivíny nebo aspoň za lidi s bizarními politickými názory.
Velmi kritický jsem i k alternativním médiím. „Poté, co velká média degenerovala z poskytovatele zpravodajství a komentářů v propagandistická centra, alternativní média nezaplnila uvolněný prostor, nýbrž se většinou zaměřila na poměrně malé uzavřené skupiny čtenářů a diváků, akceptovala bulvární styl a přestala ověřovat pravdivost informací. Nakonec to je uspokojivé pro provozovatele takových médií i pro jejich diváky, ale ambice zasáhnout širší veřejnost zmizela. V mnoha případech je to dokonce kontraproduktivní – alternativní konspirační server Inforwars pravděpodobně přispěl k porážce Donalda Trumpa v roce 2020, protože zradikalizoval část jeho příznivců a ti jej nakonec dotlačili k postojům, se kterými nesouhlasily jiné skupiny jeho voličů.“
Připomínám v této souvislosti postřeh Curtise Yarvina, že alternativní média dokážou v současné době zabít jakoukoliv informaci. Pokud se třeba podaří odhalit nějaký tajný vládní záměr a tato informace je publikována nejprve v alternativních médiích, vláda se už ani nemusí snažit něco vyvracet. Pro většinu veřejnosti je informace (byť pravdivá) v kolonce „šílené konspirace“.
Jestliže to všechno nevede ke změně poměrů, co tedy dělat? Ve skutečnosti existuje řada zdánlivě nenápadných, nicméně účinných možností, jak
- urychlit rozklad stávajícího ekonomického a mocenského systému,
- usnadnit vytvoření kontraelity
- pomoci vytvořit strukturu, která by v případě zhroucení současného systému aspoň částečně zajistit fungování společnosti.
Tomu se budu věnovat zase příště.
