autor: Pepe Escobar
Teheránský summit sjednocující Írán-Rusko-Turecko byl fascinující záležitostí hned v několika ohledech. Zdánlivě o mírovém procesu v Sýrii, který byl zahájen v Astaně v roce 2017, ale společné prohlášení na summitu však náležitě poznamenalo, že Írán, Rusko a Turecko budou pokračovat ve „spolupráci na likvidaci teroristů“ v Sýrii a „nebudou přijímat nová „fakta o Sýrii“ ve jménu porážky terorismu.” Jde tedy e hromadné odmítnutí výjimečné unipolarity „války proti teroru“, která kdysi ovládala západní Asii.
Postoj vůči globálnímu šerifovi
Ruský prezident Vladimir Putin ve svém vlastním projevu se vyjádřil ještě otevřeněji. Zdůraznil „konkrétní kroky k podpoře vnitřního syrského inkluzivního politického dialogu“ a většinu z věci nazval pravými jmény: „Západní státy v čele s USA silně podporují separatistické tendence v některých oblastech země a drancují její přírodní zdroje, s cílem nakonec rozdělit syrský stát.“ Takže v našem třístranném formátu budou „dodatečné kroky“ zaměřené na „stabilizaci situace v těchto oblastech“ a především „navrácení kontroly legitimní vládě Sýrie“.
V dobrém i zlém skončí dny imperiálního plenění. Bilaterální schůzky na okraj summitu – Putin/Raisi a Putin/Erdogan – byly ještě zajímavější. Kontext je zde klíčový: shromáždění v Teheránu se konalo po Putinově návštěvě Turkmenistánu koncem června na 6. Kaspickém summitu, kde byly přítomny všechny pobřežní národy včetně Íránu, a po cestách ministra zahraničí Sergeje Lavrova v Alžírsku, Bahrajnu, Ománu, a v Saúdské Arábii, kde se setkal se všemi svými protějšky z Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC).
Moskevský moment
Vidíme tedy ruskou diplomacii, jak pečlivě spřádá svou geopolitickou síť od západní Asie po střední Asii – se všemi sousedy, kteří touží mluvit a naslouchat Moskvě.
V současné době se rusko-turecké vztahy přiklání k řízení konfliktů a jsou silné v obchodních vztazích. Vztahy Írán-Rusko jsou úplně jiná hra: mnohem více strategického partnerství. Není tedy náhoda, že Iránská národní ropná společnost (NIOC), načasovaná na teheránský summit, oznámila podepsání dohody o strategické spolupráci s ruským Gazpromem ve výši 40 miliard dolarů. To je největší zahraniční investice v historii íránského energetického průmyslu – velmi potřebná od počátku 21. století.
Na rozvoj ropných polí se vztahuje sedm obchodů v hodnotě 4 miliard dolarů; další se zaměřují na výstavbu nových exportních plynovodů a projektů kapalného plynu – LNG. Kremelský poradce Jurij Ušakov radostně prozradil, že Putin a íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí na svém soukromém setkání „diskutovali o koncepčních otázkách“. Překlad: měl na mysli velkou strategii, jako je ve vyvíjejícím se složitém procesu integrace Eurasie, ve kterém jsou tři klíčové uzly Rusko, Írán a Čína, které nyní zintenzivňují své propojení. Strategické partnerství Rusko-Írán do značné míry odráží klíčové body strategického partnerství mezi Čínou a Íránem.
Írán říká „ne“ NATO
Chameneí o NATO to řekl tak, jak to je: „Pokud je cesta pro NATO otevřená, pak organizace nevidí žádné hranice. Pokud by to na Ukrajině nebylo zastaveno, pak by po chvíli aliance pod záminkou Krymu rozpoutala válku.“
Nedošlo k žádným únikům informací o Společném komplexním akčním plánu (JCPOA) mezi USA a Íránem – ale na základě nedávných jednání ve Vídni je jasné, že Moskva nebude zasahovat do jaderných rozhodnutí Teheránu. Nejenže si jsou Teherán-Moskva-Peking plně vědomi toho, kdo brání JCPOA, aby se vrátil na správnou cestu, ale také vidí, jak tento kontraproduktivní blokovací proces brání kolektivnímu západu v tolik potřebném přístupu k íránské ropě.
Pak jsou tu frontové zbraně. Írán je jedním ze světových lídrů ve výrobě dronů: Pelican, Arash, Homa, Chamrosh, Jubin, Ababil, Bavar, průzkumné drony, útočné drony, dokonce i kamikadze drony, levné a účinné, většinou nasazované z námořních platforem v západní Asii.
Oficiálním postojem Teheránu není dodávat zbraně národům ve válce – což by v zásadě zneplatnilo riskantní americké „informace“ o jejich dodávkách Rusku na Ukrajině. Přesto se to stát vždy může, vezmeme-li v úvahu, že Teherán má velký zájem o nákup ruských systémů protivzdušné obrany a nejmodernějších stíhaček.
Po skončení embarga vynuceného Radou bezpečnosti OSN může Rusko prodat Íránu jakékoli konvenční zbraně, které uzná za vhodné. Ruští vojenští analytici jsou fascinováni závěry, k nimž Íránci dospěli, když bylo zjištěno, že proti armádě NATO nebudou mít žádnou šanci; v podstatě vsadili na partyzánské války (lekce z Afghánistánu). V Sýrii, Iráku a Jemenu nasadili instruktory, aby vedli vesničany v jejich boji proti Salafistickým -džihádistům; Írán vyrobil desítky tisíc velkorážných odstřelovacích pušek, ATGM a termolamery; a samozřejmě zdokonalil i své montážní linky dronů (s vynikajícími kamerami pro sledování pozic USA). Nemluvě o tom, že Íránci současně stavěli docela dobré rakety dlouhého doletu. Není divu, že ruští vojenští analytici odhadují, že se od Íránců lze takticky hodně naučit – a to nejen na frontě bezpilotních letounů.
Balet Putin-Sultán
Nyní k setkání Putin-Erdogan – vždy poutavý geopolitický balet, zvláště vezmeme-li v úvahu, že sultán se ještě nerozhodl naskočit do eurasijského integračního vysokorychlostního vlaku.
Putin diplomaticky „vyjádřil vděčnost“ za diskuse o otázkách potravin a obilí a zároveň zopakoval, že „ne všechny problémy týkající se vývozu ukrajinského obilí z černomořských přístavů jsou vyřešeny, ale bylo dosaženo pokroku“.
Putin měl na mysli tureckého ministra obrany Hulusiho Akara, který začátkem tohoto týdne ujistil, že zřízení operačního střediska v Istanbulu, zavedení společných kontrol na výstupních a příletových bodech přístavu a pečlivé sledování bezpečnosti plavby na transferových trasách jsou problémy, které mohou být vyřešeny v nejbližších dnech. Putin s Erdoganem zřejmě také jednal o Náhorním Karabachu (bez podrobností). Co pár úniků rozhodně neodhalilo, je to, že v Sýrii je pro všechny praktické účely situace zablokována. To zvýhodňuje Rusko – jehož hlavní prioritou je v současné době Donbas. Recep Tayyip Erdogan to ví – a proto se možná pokoušel získat nějaké „ústupky“ v „kurdské otázce“ a Náhorním Karabachu.
Ať už si Putin, tajemník Rady bezpečnosti Ruska Nikolaj Patrušev a jeho místopředseda Dmitrij Medveděv o Erdoganovi skutečně myslí cokoli, jistě hodnotí, jak je k nezaplacení vypěstovat si takového nevyzpytatelného partnera schopného přivést kolektivní západ k naprostému šílenství. Istanbul se letos v létě proměnil v jakýsi třetí Řím, alespoň pro ruské turisty vyhnané z Evropy: jsou všude. Nejzásadnějším geoekonomickým vývojem posledních několika měsíců však je, že západem vyvolaný kolaps obchodu/zásobovacích linek podél hranic mezi Ruskem a EU – od Baltského po Černé moře – konečně zdůraznil moudrost a ekonomický smysl Mezinárodního severo-jižního dopravní koridoru (INTSC): významný úspěch geopolitické a geoekonomické integrace Ruska, Íránu a Indie.
Když Moskva mluví s Kyjevem, mluví přes Istanbul. NATO, jak globální Jih dobře ví, nedělá diplomacii. Jakákoli možnost dialogu mezi Rusy a několika vzdělanými obyvateli Západu se tedy odehrává v Turecku, Arménii, Ázerbájdžánu a Spojených arabských emirátech. Západní Asie stejně jako Kavkaz se mimochodem nepřihlásily k hysterii západních sankcí proti Rusku.
Rozlučte se s dálkovým ovládačem
Nyní porovnejte vše výše uvedené s nedávnou návštěvou regionu takzvaným „vůdcem svobodného světa“, který vesele střídá podání ruky s neviditelnými lidmi až po čtení – doslova – čehokoli, co mu předloží ke čtení.
Mluvíme samozřejmě o americkém prezidentovi Joe Bidenovi. Fakt: Biden pohrozil Íránu vojenskými údery a jako pouhý prosebník prosil Saúdy, aby těžili více ropy, aby vyrovnali „turbulence“ na globálních trzích s energií způsobené sankční hysterií kolektivního Západu. Kontext: do očí bijící absence jakékoli vize nebo čehokoli, co by se podobalo návrhu plánu zahraniční politiky pro západní Asii. Ceny ropy tedy po Bidenově cestě náležitě vyskočily: ropa Brent vzrostla o více než čtyři procenta na 105 dolarů za barel, čímž se po několikaměsíčním klidu vrátila zpět nad 100 dolarů. Jádrem věci je, že pokud se OPEC nebo OPEC+ (který zahrnuje i Rusko) někdy rozhodnou zvýšit své zásoby ropy, udělají to na základě svých vnitřních úvah a nikoli pod tlakem sankcí. Pokud jde o imperiální hrozbu vojenských útoků na Írán, kvalifikuje se to jako čistá demence. Celý Perský záliv – nemluvě o celé západní Asii – ví, že kdyby USA/Izrael zaútočily na Írán, prudká odveta by se s produkcí energie v regionu jednoduše vypařila s apokalyptickými důsledky včetně kolapsu bilionů dolarů v derivátech.
Biden pak měl tu drzost říci: „Udělali jsme pokrok v posilování našich vztahů se státy Perského zálivu. Nenecháme vakuum, aby Rusko a Čína zaplnily Blízký východ“. No, v reálném životě je to „nepostradatelný národ“, který se sám proměnil ve vakuum. Pouze koupení a placení za arabské vazaly – většinou monarchy – věří ve vybudování „arabského NATO“ (autorské právo jordánského krále Abdalláha), které by se postavilo Íránu. Rusko a Čína jsou již všude v západní Asii i mimo ni.
De-dolarizace, nejen euroasijská integrace
Není to jen nový logistický koridor z Moskvy a Petrohradu do Astrachaně a poté přes Kaspické moře do Enzeli v Íránu a dále do Bombaje, co otřásá USA a Západní Evropou. Jde o zvýšení bilaterálního obchodu, který obchází americký dolar. Jde o BRICS+, jehož součástí touží být Turecko, Saúdská Arábie a Egypt. Řeč je i o Šanghajské organizaci spolupráce (SCO), která oficiálně přijme Írán za řádného člena letos v září (a brzy také Bělorusko). Jde o BRICS+, SCO, ambiciózní čínskou iniciativu „Pás a Cesta“ Belt and Road Initiative (BRI) a Hospodářskou unii Eurasie (EAEU), které jsou vzájemně propojeny na jejich cestě k partnerství Velké Eurasie. Západní Asie může stále ukrývat malou sbírku imperiálních vazalů s nulovou suverenitou, kteří jsou závislí na finanční a vojenské „pomoci“ Západu, ale to je minulost. Budoucnost je nyní – první tři země BRICS (Rusko, Indie, Čína) pomalu, ale jistě koordinují své překrývající se strategie napříč západní Asií, přičemž do všech je zapojen Írán. A pak je tu Velký globální obraz: ať už jsou obcházení a hloupá schémata amerického „stropu cen ropy“ vymyšlená, faktem je, že Rusko, Írán, Saúdská Arábie a Venezuela – nejmocnější země produkující energii – jsou absolutně synchronizované: o Rusku, o kolektivním západě a o potřebách skutečného multipolárního světa.
(překlad K.K.)
