Severoamerikánská armáda přehlušila svůj neslavný útěk z Afghánistánu božím dopuštěním na Ukrajině. Ve stínu ukrajinského vraždění téměř nikdo nevzpomíná na afghánský výprask a nepostřehl ani čerstvý letecký medailový mejdan v USA.
Dvojice posádek čtyřmotorových bitevních letounů AC-130J Ghostrider byla vybrána, aby získala Mackay Trophy 2021, udělovanou letectvem a Národní leteckou asociací za nejzáslužnější let roku. Trofej je uznáním jejich hlídkování během téměř bezhlavého až hysterického stažení severoamerikánských lidiček z Afghánistánu. Jednalo se asi 2000 bytostí, které jsou vydávány za tlupu amerických diplomatů.
Celkem 18 letců ze 73. expediční eskadry speciálních operací obdrželo uznání 30. června.
Když USA v létě 2021 dokončily své stažení z Afghánistánu, Taliban rychle obsadil území. 15. srpna vstoupili bojovníci Tálibánu do hlavního města Kábulu, což donutilo USA k rychlé evakuaci komplexu velvyslanectví ve městě.
Uprostřed této evakuace byly dva AC-130J, volací znaky Shadow 77 a 78, nasměrovány z letecké základny Al Dhafra ve Spojených arabských emirátech, aby poskytly blízkou leteckou podporu evakuujícímu personálu. V praxi to znamenalo, že čtyřmotorový transportní letoun C-130 vyzbrojený převážně rychlopalnými kanony mohl ze vzduchu masivně ostřelovat nějaké bytosti na zemi, které se velení Severoamerikánců nelíbily. Talibanci znali možnosti letounu, a protože nechtěli v té době konfrontaci s USA, a nechávali velké čmeláky v klidu kroužit nad kábulským letištěm. Dnes je z toho severoamerikánské hrdinství.
Medaile dostali letci (čili personál letadla, protože piloti jsou jenom části posádky letců v letadle) neboť posádky letadel „udržovaly vizuální dohled nad veškerým americkým personálem směřujícím na mezinárodní letiště Hamíd Karzai a poskytovaly video v reálném čase ministru obrany Lloydu J. Austinovi III. a předsedovi sboru náčelníků štábů generálu Marku A. Milleymu.“
Za těmito kecy je fakt, že poskytovaly informace o situaci nejbližších speciálním jednotkám a letadlům připraveným v akci, kdyby došlo na letišti k nejhoršímu. Nějakého blbého Austina III. měli vojáci v té chvíli upřímně na háku – a diplomaté také.
Trapnost zastínily medaile
Američtí vůdci v roce 2021 měsíce ujišťovali Afghánce, že stažení armády neznamená konec americké angažovanosti. Dokonce i poté, co 31. srpna odešli poslední vojáci, měly zůstat 650členné bezpečnostní síly, aby chránily masivní komplex velvyslanectví. A vzhledem k tomu, že americká ambasáda zůstala, ostatní západní organizace stahovaly své človíčky z absurdistánu jenom laxně a do absurdistánu nadále proudily zásoby a finanční pomoc.
Vzpomínám si, že lidská bytost jménem Matthieu Aikins někde na internetu (bohužel nemám link) k tomu uvedla: „…Ale teď rebelové postupovali tak rychle, jak je jejich motocykly mohly unést. Ve čtvrtek 12. srpna padlo město Herát a Taliban dobyl Ghazni, 70 mil jihozápadně od hlavního města. Tálibán slíbil, že neublíží ambasádám a mezinárodním skupinám, ale nad Bidenovou administrativou visel přízrak teroristického útoku v Benghází, při kterém v roce 2012 zahynuli američtí diplomaté. Pokud by zahynul byť jen jediný Američan, jak by se demokraté mohli bránit, že důvěřovali Talibanu?
Ve čtvrtek Biden nařídil ambasádu uzavřít a diplomaté začali ničit utajované materiály a přesouvali operace na letiště, kam přiletělo 3000 amerických vojáků a námořní pěchoty, aby evakuovali americké občany a jejich spojence.
Taliban bude brzy před branami. Dá se Kábul ubránit? Teoreticky se hlavní město mohlo pochlubit působivou silou: desítkami tisíc vojáků a policistů, mezi nimi nejelitnější jednotky země. Ale i kdyby se Kábul podařilo zadržet, zdálo se, že Ghaní konečně uznal, že válka je prohraná, a zahájil tajná jednání s Talibanem.
Podle afghánských představitelů a amerických diplomatů jeho vyslanec v Dauhá Abdul Salam Rahimi rozvíjel zpětný kanál k vedení hnutí – nejen k Baradarovi, hlavnímu vyjednavači, ale i ke dvěma mocným vojenským zástupcům Sirajuddinu Haqqanimu a Mawlawi Yaqoubovi , synovi zesnulého vůdce mully Omara.
Tálibán řekl, že nechce vést krvavou bitvu o Kábul, bitvu, která by mohla znamenat zničení jeho bank a ambasád a nevládních organizací, jeho institucí, celého systému.
Ve čtvrtek byla v podstatě vyjednaná kapitulace; Taliban by souhlasil s dvoutýdenním příměřím, aby delegace z Kábulu mohla odcestovat do Dauhá a vypracovat podrobnosti o přechodné vládě. Tu noc, ve snaze objasnit Ghaniho záměry, s ním Antony Blinken, ministr zahraničí USA, hovořil prostřednictvím videokonference. Podle amerického diplomata Ghani řekl, že bude souhlasit s dohodou (k Blinkenově úlevě). Byl připraven rezignovat.
V pátek 13. srpna se obyvatelé Kábulu probudili se zprávou o americké evakuaci. Byl to islámský den odpočinku. Přestože Tálibán postupoval, stále se nedostal do nejbližších měst a kábulské ulice byly tiché…
Tu noc jsem šel na rozlučkovou párty v Zelené zóně, ve stejné zablokované ulici jako kanadské a britské velvyslanectví. Mnoho cizích státních příslušníků sídlících v Kábulu opustilo zemi během pandemie, ale těch pár, kteří zůstali, bylo náhlým pádem vlády stejně překvapeno jako všichni. Když jsme se shromáždili na trávníku před penzionem nevládní organizace a hltali nahromaděná vína a whisky, některým bylo do pláče, zatímco jiní šíleně tančili.
Rozhodnutí amerického velvyslanectví stáhnout se znamenalo, že většina ostatních západních organizací se také evakuovala, ačkoli ambasády Íránu, Ruska a Číny – amerických rivalů – zůstaly. Když se na večírku rozšířila fáma, že americká armáda za pár dní uzavře komerční lety na letišti, lidé se dostali k telefonům a pokusili se provést novou rezervaci; většina vstupenek byla vyprodána.
Poté mě jeden přítel přesvědčil, abych s ním šel na další večírek v domě vysokého afghánského úředníka, někoho blízkého Ghanimu… Ghani zakázal vysokým úředníkům opustit zemi, ale den po večírku můj hostitel prošel letištěm v doprovodu jednoho příbuzného prezidenta.
V sobotu 14. srpna, na začátku pracovního týdne, byly ulice centra Kábulu plné chaosu, přeplněné lidmi vyřizujícími zoufalé pochůzky. Někteří se snažili získat pasy nebo letenky, jiní stáli v dlouhých frontách před bankami. Byl nedostatek hotovosti. Hodnota místní měny náhle klesla; lidé chtěli dolary…“
CIA, ani jiné dobročinné čarodějnické organizace, nedokázaly předpovědět, co se v lidském dynamickém světě bude dít, když náhle šlo všechno v Afghánistánu do hajzlu – někdo tomu bordelu může říkat systémové selhání. Prostě pyramida moci a vůle se zhroutila.
Děsné mejdo: Lidé padali z oblohy
A kvůli tomu, že náhle bylo v Kábulu všechno v hajzlu, se začaly nad kábulským letištěm vrtět dva AC-130J (Shadow 77 a 78) a jejich obsluhovatelé dostali medaile: Nějaký poručík, skupinka kapitánů, jeden major a skupinka seržantů a také tři „starší letci“.
Pokud jde o medailové komedie, posádky Shadow 77 a 78 nebyly jediné. Oceněni za své úsilí při evakuaci Kábulu byla omedailována i řada členů posádky transportních vojenských C-17, kteří přistáli na mezinárodním letišti Hamída Karzáí v Kábulu, aby letecky přepravili personál a civilisty. Skupinka byla oceněna Záslužným leteckým křížem a Leteckou medailí.
Pokud jde o C-17, osádky si skutečně užily. Bylo to děsné mejdo: Evakuace byla původně určena pro vlastní občany civilizovaných zemí, kámoše USA, tedy třeba země EU nebo Austrálie, držitele zelených karet a víz a omezenou skupinu místních obyvatel, většinou současných a bývalých severoamerikánských zaměstnanců.
To se změnilo v noci na 15. srpna, kdy tisíce zoufalých Afghánců obsadily civilní terminál a doslova se vylily na asfalt letiště.
V pondělí ráno bylo natočeno C-17 amerického letectva, jak startuje davem. Několik lidí bylo rozdrceno pod koly, zatímco jiní se drželi na spodní části motorů nebo kol a zemřeli, když se C-17 zvedla. Spadli z oblak na rodnou hroudu.
Zatímco se tyto snímky přehrávaly celosvětovému publiku, Západ byl nucen otevřít náruč afghánským uprchlíkům. Aniž to chtěly, USA zřídily obří tranzitní tábory v Dauhá a dalších vojenských základnách v zámoří, aby „zpracovaly“ afghánské evakuované osoby k přesídlení.
Ale kdo by si dneska na to vzpomněl. USA v Afghánistánu prohrály, ženy byly v Afghánistánu znovu zahnány do kouta a Taliban má západ na háku.
