Jak Rusko oklamalo „Západ“ a zvedlo se z kolen (2. díl) – Dvojitý úkol a druhá tvář Medveděva

Dmitrij Medveděv v Putinově týmu s využitím image systémového liberála kryl, připravoval půdu a podílel se na vytvoření první armády na světě a trvale soběstačné ekonomiky, což bylo pro mnohé překvapením. Putin vytvořil stabilní politickou konstrukci, tandem Putin-Medveděv, který byl schopen odolat tlaku zvenčí i zevnitř a porazil Západ jeho vlastními zbraněmi. Tehdy Medveděvova neznámost pro širokou veřejnost předurčila jeho místo v ruských dějinách vedle Vladimira Putina.

Tandem Putin-Medveděv nasměroval po falešné cestě hlavní síly Západu schopné tehdy zničit Rusko a zabránil předčasné konfrontaci se Spojenými státy. Jinými slovy, tandem Putin-Medveděv sloužil jako jakási kapsule Nejvyšší moci před politickými turbulencemi. Medveděv sloužil jako tlumič vnějšího tlaku a hromosvod uvnitř země. Byl to on, kdo bezvýsledně pro USA „ochotně mávaje rukama třepetal vzduchem“, kdo pro USA „nastartoval“ přestavbu a lá „Gorbačov“ a získal čas tím, že na čas vypnul ostražitost Západu.

Glosa překladatele: Když nastoupil poprvé do své prezidentské funkce Putin, bylo toho ještě mnohem více, co signalizovalo, že Rusku stačí udělat neopatrný krůček a bude s ním konec. Tehdy všichni na Západě Rusko milovali. Domnívali se, že konečně pro ně nadešel den, kdy fouknou a už se to stane. Putin (a jeho „komanda“) však jednal i v této situaci jedině tak, jak mohl, aby se Rusko nezhroutilo. Jeden z jeho nejpůsobivějších činů, nebo chcete-li výsledků jeho tehdejší politiky, bylo vyřešení situace v Čečně. Ač se pak Západ snažil a snaží rozdmýchávat nepokoje i tam, dnes Kadyrov stojí pevně za Putinem jako málokdo jiný. Dobře pochopil, co by znamenalo pro jeho národ, kdyby jeho „malý kousek země“ zůstal osamocen, bez ochrany Ruska, že by dnes mohli být pevnou součástí jiného světa, který by jim toho mnoho neponechal. Jako třeba nenechal nám. Když se vykresluje obrázek kolem Putina neustále se zapomíná na to, že nestačí podpora, byť velká, od občanů, že musí být odpovídající síla i tam „nahoře“. Někdy „tady na západě“ je Putin vykreslován pomalu tak, jako že je téměř osamocen. Kdo aspoň tuší, jak se ve skutečnosti bojuje o moc, a jak jedině se dá dlouhodobě udržet, tak to musí chápat. Jinak by Putin již dávno nebyl u kormidla Ruska.

Denně jsme byli indoktrinováni liberálním pohledem na svět. Jako jediné správné kritérium bylo prezentováno tržní hodnocení ekonomiky a cen podle západního vzoru. Že všechna pravidla a míry, které byly vyvinuty pro nadvládu západních zemí, jsou právně závazná pro všechny země jako mezinárodní normy. Zejména „tiskařský lis“ Fedu a status rezervní měny zajišťují, že západní země mají neekvivalentní směnu se zbytkem světa.

Glosa překladatele: V tom hraje velkou roli i, velice jemně řečeno, podivuhodné určování HDP jednotlivých zemí podle západních standardů. Již delší dobu se ukazuje, že neodráží skutečný stav ekonomiky v jednotlivých zemích. Mimochodem víte, že podle ekonomických ukazatelů je v první skutečné „sedmičce“ světa ze zemí „G7“ pouze USA, Japonsko a Německo? 

Víc než to, v trvalém režimu se z ekonomik zemí, které mají zdroje, neustále odčerpává nahromaděný „tuk“ prostřednictvím burzovních cen, takže tyto země ani neuvažovaly o státních investicích. Podporovány jsou pouze zahraniční investice nebo půjčky z mezinárodních fondů a rozvojových bank, jako jsou MMF, WB, EBRD a ADB, které jsou v podstatě koloniální správou globální elity.

Glosa: Pamatujete vždy tu velkou slávu, když se něco takto investovalo u nás?

Zcela by se mohlo klidně stát, že kdyby Putin neodmítl hrát podle pravidel světové elity (podvodníků), Rusko by stále platilo neúměrně vysoké poplatky a při jakémkoli vážném odporu by mohli ruskou ekonomiku zadusit. Západ byl již uvnitř Ruska a elita se rozdělila na dva tábory: zastánce dohody (kapitulace) a zastánce boje (za dosažení suverenity).

Rusko nebylo připraveno na konfrontaci se Západem, který měl neomezené zdroje a finanční možnosti. Zastánci cesty dohody (kapitulace) se Západem mohli Rusku klidně useknout hlavu. Země stála před neuvěřitelně těžkým úkolem: Nepozorovaně proplout mezi Skyllou a Charybdou – připravit se na nevyhnutelnou budoucí válku, tj. vytvořit silnou armádu a udržitelnou ekonomiku.

Glosa překladatele: Rusko si muselo začít budovat nově potřebný průmysl samo. Téměř všechno bylo zničeno, kromě těžby surovin. Muselo z prachu vydupat a obnovit i svou prakticky rozloženou armádu, muselo znovu pozvednout zemědělství, protože se po přestavbě ukázalo do velké míry závislé na dodávkách potravin ze zahraničí. Muselo obnovovat svůj průmysl a to nejen za překážek vnějších, ale i uvnitř své vlastní země. Takzvaná neoliberální opozice byla, jak se zdálo (Ale ono to bylo trošku jinak – objasnění bude dále), u kormidla prakticky všeho důležitého. Z Ruska utíkalo mnoho zisků, za jeho suroviny se platilo jen tak, aby se neřeklo a často se zpožděním. Evropa tak skoro měla svůj sen, levné zdroje energie za hubičku. A i jiných surovin. Jenže pořád podle ní a celého „západního světa“ bylo stále příliš mnoho Rusů, kteří tak Západu „ujídali“ z „jeho“ koláče.

Ruský šroub k americkému závitu

Mnichovský projev Vladimira Putinav roce 2007 je „oficiálním“ začátkem geopolitického boje za obrodu Ruska. Dnes už si ani nelze představit tehdejší povýšené tváře v publiku, které s úsměškem na tváři milostivě naslouchaly ruské hlavě státu. Dnes ruský prezident V. Putin nemusí nic říkat – nyní Putinovo mlčení buď zaráží, nebo může u západních lídrů vyvolat „průjem“.

Glosa překladatele: Všimněte si poznámky o těch „povýšených výrazech tváří“. Nikdo tehdy nebral slova prezidenta Ruska vážně, tedy alespoň ne na Západě a také – kupodivu – mnozí patrioti v Rusku! Putin však v podstatě použil stejnou taktiku, jako používá světová „věrchuška“, totiž že řekl téměř přímo, co hodlá dělat a kam směřuje. Ovšem s tím rozdílem, že ho prostě „nebrali“ za nic jiného, než za „kecálka“, omlouvám se mu, ale tak to působí, jak se následně Západ nadále choval. Maximálně zintenzivnili snahu o Ruský Majdan, proto si přece vypěstovali imidž pro „bojovníka proti korupci“ – Navalného.

Tehdy však bylo skutečně nutné obnovit svrchovanost Ruska, a proto se objevili, stejně jako v neklidných dobách, Minin a Požarskij, Susaninové naší doby (1). Jak Putin později přiznal, neexistovala žádná armáda, žádná ekonomika a nebudete přece „hrozit atomovými bombami“ při každé příležitosti. Západ mohl tehdy celkem klidně Rusko ekonomicky přiškrtit a zinscenovat Majdan.

Při použití vojenské analogie by se dalo říci, že Putinovým úkolem v tandemu bylo přivolat na sebe „nepřátelskou palbu“ a vytvořit tak iluzi pro své nepřátele. Že pokud bude odstraněn, mohou jednat s Medveděvovým Ruskem. Dmitrij Medveděv zase jako systémový liberál kryl Putinovi záda, krotil liberální elitu a sloužil jako hromosvod pro patriotickou část Ruska. (Ve skutečnosti v politice existuje pouze jedno rozdělení, které se však nevyjadřuje slovy, ale činy – pak se politická scéna dělí na vlastence a zrádce bez ohledu na stranickou příslušnost. Nic jiného není. Lhostejný – rovná se ovněž zrádce. Kdo nehájí zájmy země je prostě zrádcem, kdo není ochoten za ni bojovat je zrádcem. Stejně jako ten, kdo hájí jen svoje úzké zájmy. – pozn. překl.)

A podle naznačeného plánu byly všechny hlavní síly schopné zničit Rusko nasměrovány na falešnou cestu. Byl získán čas na přezbrojení armády a mobilizaci hospodářství. Západ promarnil spoustu času a úsilí v naději, že odstraní Putina, nikdy se jim však nepodařilo zažehnout v Rusku Majdan. A uvnitř Ruska byly použity osvědčené metody – hodný Král, zlý sluha, tedy Medveděv.

Chronologie Ruska za poslední období a důležitá Medveděvova rozhodnutí ukazují, že v praxi hájil zájmy Ruska stejně tvrdě jako Putin. Každému je jasné, že Rusko svěřené Medveděvovi dalo poprvé od rozpadu Sovětského svazu vojenskou silou lekci limitrofům v podobě Gruzie. Díky Medveděvovi a jeho image Západ přijal rusko-gruzínskou válku v srpnu 2008 relativně celkem klidně.

Za Medveděvova prezidentství se mnohonásobně zvýšily platy vojáků a výdaje na obranu (nezapomínejme, že s Putinem jako předsedou vlády – pozn. překl.). Propustil A. Kudrina, Západem uznávaného jako nejlepšího ruského ministra financí za odpor proti státním investicím, zneužívání Fondu národního blahobytu (Kudrinova soukromá pokladnička) a zvyšování vojenských výdajů. Pro zajímavost, Michail Kasjanov (zrádce vlasti) je Západem uznáván jako nejlepší ruský premiér všech dob.

Je tu Medveděvův významný podíl na blížící se krymské operaci a objevení se „zdvořilých“ lidí. Serďukov také pracoval pod záštitou Medveděva. Jako vrchní liberál měl co dělat, aby škodlivé akce liberálů utlumil. Medveděv se aktivně podílel na státních investicích do obnovení ekonomiky a financoval armádu, když chyběly peníze pro sociální sféru.

Vzpomeňte si na Medveděvův slavný výrok – „Peníze nejsou, ale vy se držte“ («Денег нет, но вы держитесь»). Nelhal, protože v té době vše vydělané státem šlo pod přísnou kontrolou podle vojenské zásady „nejprve ekonomika a pak příjmy“. Medveděvovi bylo rozkázáno, aby „odpovídal za celé Rusko“ – aby to vzal na sebe uvnitř a být jako Ivan Susanin pro Západ a liberály.

Díky tandemu Putin-Medveděv má Rusko první armádu na světě a udržitelnou soběstačnou ekonomiku, kterou uznává celý svět.

Samozřejmě je třeba posuzovat lidi podle jejich činů. Jak vidíme, často se ze vznešených „Strelkovů“ vyklubou nepřátelští agenti. Ocejchovaní „Serďukovci“ jsou čestní muži Vlasti a Cařihrad (Царьград) je doupětem páté kolony, mnozí patrioti jen „hurá vlastenci“.

Glosa překladatele – protože to nejdůležitější je jednoduché a prosté a až tak neuvěřitelně „nudné“ a „všední“ – bez jídla, vody a energie, a jako stát, či co, bez smysluplné ochrany území a průmyslu, neuděláte nikde na světě nic. A co vlastně pro život potřebujete důležitého navíc? Ano, oblečení a tak podobně, ale to se dá zajistit pak snadno. I improvizovaně. Když to srovnám, pak před rokem 1989 bylo Československo, nehledě na všechny nedostatky, opravdu velmi silným státem. A proto jej bylo třeba nejen zlikvidovat, všechno pomluvit, jako že není třeba nic moc vyrábět, teď už si to budeme moci koupit, znehodnotit jeho měnu (pamatujete si to všechno ještě? Za veksláckého kursu…), ale i za pomoci separatistů jak českých, tak slovenských rozdělit. Hádejme v čím zájmu … A k tomu jsme měli ještě dobře vycvičenou a schopnou armádu.

A když k tomu přičtete surovinové bohatství Ruska …

To vše je také to, co nechce vidět ani EU, ani Anglie, ani USA (i když ty jsou podstatně více pragmatické) a to ani nemluvím o „našich“ vládách. Nějaké ty věci „navíc“ jsou sice znakem civilizační úrovně, ale samy o sobě se ukazují k ničemu. Postupně se z toho pak stává smetí na vyhození, které jen zabírá místo. Prostě a jednoduše nakonec přestanou fungovat – bez energie. „Zlaté tele“ západní civilizace je ve skutečnosti „Zlaté tele“ individualistů, kde je každý více méně jen za sebe. Je to „Zlaté tele“ lupičů, podvodníků, vrahů, lichvářů a chtivosti.

A já tvrdím, že tohle bude také hrob pro „Nový divný svět“, protože jak zkracování počtu obyvatel a jeho chudnutí se samo nezastaví (ať to bude probíhat jakýmkoliv způsobem), a ani za pomoci „kouzelné formule“ – tak a teď to zastavíme! Tady zafunguje reálná ekonomika, která nezná slitování. Když neuděláte nic reálného, nemůžete ani pak nic prodávat a ani vám nikdo nic neprodá za vaše – nakonec – pouhé obarvené papírky nebo jak chtějí digitální nuly a jedničky. A jednak se budou „tam“ nahoře v hodně krátké době, řádově maximálně do roka po případném vítězství rvát o místo na „Slunci“ a nadšeně si budou „podřezávat hrdla“ (Pokud už to nedělají dnes). Prakticky doslova a do písmene. Bude tam totiž také mnohem méně místa i než se dnes zdá, že kolik ho tam bude … Vnucuje se mi myšlenka o Pyrrhově vítězství…

Úpadek technologií a techniky, který také bude následovat, bude sice relativně pomalejší (ovšem při absolutním nedostatku energie to pak bude ze dne na den), ale nezastavitelný. Už dnes je věda prakticky v každém oboru utlumována a navíc se stále více prosazují čistí kariéristé a genderově vhodní „vědci“, bez užitečných znalostí. Jen opakují svoje mantry. Situace ve školství také dává celkem jasnou odpověď, jaká nejspíše bude budoucnost „Západu“. Ostatně to samé bude probíhat i tehdy, stane-li se „náš“ západ „jen“ samostatnou enklávou v rozděleném světě. A vlastně už to prakticky probíhá. Vládnou mu totiž lidé, kteří neumí myslet pozitivně na nic jiného, než na moc a majetek. Všechno ostatní si kupují.

A ukazuje se také, že celá současná západní ekonomická „věda“ stojí na velmi vratkých nohách. Kolikrát se v ní za posledních sto let měnily základní postuláty? A pokud se podaří vymanit se z NWO plánu, bude muset být od základu změněna. Totiž navrácena ke správnému chápání, co to vlastně ekonomika je. Ostatně stejně jako ještě minimálně zdravotnictví. Ale určitě se ukáže, že by toho bylo víc.

Západ začal svoje chování, tedy jeho „správné elity“, měnit v okamžiku, kdy se cítila tato „elita“ dostatečně silná, aby všechno začala měnit do podoby, kterou původně zamýšlela (viz moje překlady statí od Andreje Fursova). Avšak jednotlivé kroky, jak se zpočátku zdálo, byly brány i opozicí NWO jenom za jakousi formu degradace „těch elit“. Málokdo si ale uvědomuje, že ještě Clinton zákony přímo podporoval například „institut“ rodiny. Jako vztah muže a ženy, jako otce a matky, podle „starých“ hodnot. Až právě, z počátku tak oslavovaný (a kupodivu i částí opozice), Obama, z úplně té samé politické strany, začal všechno měnit a procházelo mu to, skoro kupodivu, téměř bez většího odporu. Dokonce si pamatuji, že bylo řečeno, že až on odejde, tak se změní v první řadě zákony o sociálním pojištění a bylo to bráno jako krok zpět i tou opozicí.

Autor: Achmet Burchanov (2020), zdroj: Aftershock.news

Achmet Burchanov je politolog a ekonom. Globální politika, ekonomika, euroasijská integrace, postsovětské země. Narodil se v Nukusu, Uzbecká SSR. Vzděláním je inženýr ekonomie, vystudoval Tomský stavební institut. Pracoval v daňových strukturách Uzbekistánu a Ruska. Od roku 2005 žije v Almaty. Píše články o geopolitice a ekonomice předních světových mocností a postsovětských republik. Zajímá se o historii, geografii a demografii zemí světa.

(1) Život pro cara je Glinkova první velká opera, která jej uvedla do povědomí mnoha ruských skladatelů své doby. Dílo se původně jmenovalo Ivan Susanin, ale sám Glinka ho později přejmenoval. Děj se odehrává v období kolem roku 1612, kdy mladý ruský rolník Ivan Susanin obětuje svůj život pro cara zachráněním před skupinou záškodnických Poláků. Sám car sledoval pracovní pokrok a později dokonce požádal o pozměnění titulu. Toto dílo sklidilo velký úspěch už při premiéře, která se konala 9. prosince 1836 pod vedením Catterio Cavose, který napsal operu ve stejném stylu ve své rodné Itálii. Ačkoli je tato opera spíše italská než ruská, dokázal její autor velmi dobře zacházet s recitáty, čímž se z opery stává nádherné dílo, které inspirovalo orchestrální práce několika předních ruských skladatelů pozdější doby. Sám car autora za toto dílo odměnil honosným prstenem, který měl cenu minimálně tehdejších 4000 rublů.