Co bude po 11. červenci

převzato

Pokud se zastaví dodávky ruského plynu, ekonomika se zhroutí, lidé budou mrznout, stát se zadluží a staneme se žebráky. Hřát nás bude jen pocit, jak jsme to těm Rusákům nandali.

Otázka zní stále naléhavěji: Co bude po 11. červenci? V ono nenápadné datum má začít ohlášená odstávka plynovodu Nord Stream 1, kterým teče většina ruského plynu do Evropy. Důvodem je pravidelná údržba, ale z Německa zaznívá obava, že kohoutky zůstanou zavřené i po jejím skončení. Není-li taková obava lichá, je na cestě katastrofa.

Nejvyspělejší evropská ekonomika, Německo už teď vykázalo schodek zahraničního obchodu, zatímco předtím se topilo tři desetiletí v obchodním přebytku, jehož rozsah až ohrožoval makroekonomickou stabilitu partnerů. Avšak zatím Němce tlačila jen inflace, nedostatek čipů, válka a pandemická uzávěra v Číně. K tomu by se tedy přidal nedostatek suroviny, kterou automobilky, cementárny, chemičky nebo sklárny nedokážou ničím nahradit. Německá vláda už mluví o přídělovém hospodářství, ale těžko se přiděluje něco, co není. Uklidnit nás může jen to, že když spustí krize, která zastaví půl průmyslu, cena plynu klesne. Ropa už klesá pod 100 dolarů za barel s vyhlídkou na pokles poptávky.

Jak je připraveno Česko? Premiér Petr Fiala se to pokusil popsat v projevu k národu, který vyšel komentátorům až komicky popletený. Zásobníky se plní, ale patří zahraničním společnostem, které mohou plyn dodat komukoliv. Českých státních rezerv je teď čtvrt miliardy kubíků, což je dobré porovnat se spotřebou na úrovni devíti miliard kubíků. Kdyby se kohoutky s ruským plynem zavřely a zahraniční vlastník českých zásobníků dal přednost zahraničním zákazníkům, spotřebujeme státní rezervu už v létě.

Aby to nebylo tak jednoduché, přidalo se ještě pár dalších komplikací. Texaský terminál pro vývoz zkapalněného plynu ve Freemontu v červnu hořel. Není sice největší ze sedmi takových amerických terminálů, ale na burze vznikla panika s dalším dramatickým růstem exportní ceny plynu. V Americe to mělo překvapivě pozitivní důsledky, protože tam šla cena plynu naopak dolů, omezení vývozu posílilo nabídku doma. Až se Freemont spraví, tak se to otočí. Proto to sledují v Bílém domě s neklidem. Jestli se obnoví vývoz na úkor domácích dodávek, ceny plynu v Americe porostou a budou dál živit inflaci. Ta je vnímána americkými Demokraty jako hlavní nebezpečí pro listopadové volby do Kongresu.

Inflace je teď v USA hodnocena jako největší domácí problém. Motorem je válka na Ukrajině a ruský plyn, ale takhle přímo si to voliči nespojují. Jen v jednom mají jasno, vina je dávána prezidentu Joe Bidenovi. A tady s námi historie trochu zažertovala. Američtí stratégové sledovali jako hlavní cíl války na Ukrajině oslabení Ruska a pád Putina. Místo toho válka přináší oslabení Spojených států a riziko návratu Donalda Trumpa. Ten ostatně v minulých dnech prohlásil, že za jeho vlády by tato válka nikdy nevznikla.

Česko by teoreticky zavření ruských kohoutků nemělo zaskočit, sami jsme vyzývali k odchodu od tohoto nebezpečného zdroje. Jenže jak se nyní postupně dozvídáme, dokonce i čtvrtinu našeho dovozu plynu, který byl vydáván za norský, tvořil fakticky plyn ruský. Mohlo nám být jedno, jak si to obchodníci mezi sebou v trubkách prohazují, ale teď už to jedno není. Poukázal na to ve své výzvě k národu premiér Fiala, a protože je obdařený schopností vidět Babiše všude, kladl za vinu minulé vládě, že smlouvy o dodávkách norského plynu neobnovila.

Babiš se neobratně bránil, že přece vláda nemá co mluvit do provozu v privatizovaných plynovodech. Kdyby však podlehl svodům norského plynu a nějak se do těch trubek vetřel, dnes by mu to premiér Fiala právem vytknul. V úterý Norskem probleskla stávka vedoucích zaměstnanců plošin na těžbu ropy a plynu, jednoho z menších odborových svazů, který by však dokázal ochromit celý průmysl. Stávka skončila stejného dne na zásah vlády. Odbory couvly, ale mzdové požadavky vyřešeny nebyly. Nic není jistého, ani norský plyn.

Pokud Rusko přeruší dodávky plynu (a vlastně vyslyší naše plamenné výzvy), nastane krize, jakou jsme nepoznali. To je taky přesně situace, pro kterou skutečnou vládu potřebujeme. Pokud se nic neděje, může se z tribun usmívat kdejaký trouba. Až krize to protříbí, a v krizi nelze obstát s pouhými úsměvy.

Trochu znervózňuje, že premiér Fiala se často mýlí. Jsou to banality, mluví o stlačeném plynu místo kapalném, žene vládu do jednání s norským dodavatelem, kde není partnerem, mluví o plné kontrole českých elektráren, jako kdyby chtěl subvencovat životní úroveň uhlobaronů a akcionářů ČEZ. Na Slovensku přitom stačilo pohrozit, že vláda zvedne zdanění zisku energetických společností na 50 procent, aby během dnů vznikla dohoda o snížení ceny elektřiny na zlomek toho, co platíme my.

Nad problémem se zamyslel Jan Keller na portálu Argument. Nevyčítá chyby premiérovi, nemůže vědět všechno. Má přece kolem sebe vládu, kde jsou reprezentovány jednotlivé resorty. Samozřejmě, že ministři mají hlavně politickou odpovědnost, ale jsou obklopeni náměstky, mohou se zeptat. Bohužel, teď jsme zrovna ty odborné náměstky zrušili, takže zbydou jen ti političtí. No dobrá, jsou tu ještě poradci. Jenže i tam se tlačí věrní straníci, kteří se neuchytili na ministerských funkcích…

Problémy mají i jiné vlády.

Německá vláda se chystá koupit čtvrtinový podíl v energetické společnosti Uniper, která je největším odběratelem ruského plynu v Německu. Jinak by hrozilo, že zkrachuje. Jsou zvažovány dvě alternativy, jedna jako aktivní podílnictví a druhá jako tiché partnerství, bez hlasovacích práv. Informoval o tom list Handelsblatt. Společnost drtí nákup drahého plynu do zásobníků. Odhaduje se, že by potřebovala nových 9 miliard euro. Vláda prý zvažuje, kolik z toho daňoví poplatníci unesou. Proti tomu stojí obava, že finanční pád takového rozsahu by mohl vyvolat lavinu platební neschopnosti, kde pak přijdou všichni o všechno. Ministr hospodářství Robert Habeck mluví o riziku „momentu Lehman Brothers“, investiční banky, jejíž pád v září 2008 spustil finanční krizi Západu.

Účinnější obranu proti energetické krizi, než jsou subvence upadajících dodavatelů, představuje systematické budování obnovitelných zdrojů. Jako obzvlášť zajímavou si dovoluji označit zprávu, že obnovitelné zdroje v Německu letos v prvním pololetí vyrobily elektřinu, která pokryla polovinu (49 %) německé spotřeby. Byl příznivý rok, víc foukalo a svítilo. Trochu jim pomohlo i funění českých kritiků, kteří to považují za holý nesmysl.

Francie se chystá znárodnit provozovatele jaderných elektráren EDF, jak ohlásila premiérka Elisabeth Borneová v pondělí v rámci prezentace vládního prohlášení ve francouzském Národním shromáždění. EDF má stárnoucí flotilu jaderných elektráren, ve kterých se objevují praskliny, takže polovina byla odstavena a Francie přerušila vývoz elektřiny. Náklady na nové elektrárny zase neplánovaně rostou. Cenu elektřiny přitom francouzská vláda zastropovala. Je tedy logické, že na sebe chce převzít odpovědnost za provoz dodavatele.

Premiérka argumentovala naléhavostí klimatických opatření, která vyžadují plnou kontrolu nad energetickou budoucností země, a vedle toho rovněž potřebou obhájit suverenitu vystavenou důsledkům války a „příštím kolosálním změnám“. Stát proto bude usilovat o 100 procentní ovládnutí polostátní EDF, kde už drží 84 procent kapitálu.

Státní vlastnictví by mohlo podle agentury Bloomberg uklidnit věřitele. Už na konci minulého roku činila čistá zadluženost EDF 43 miliard euro. V dubnu proto bylo nutné zvýšit základní kapitál společnosti o 3,2 miliardy euro. Byla to reakce na snížení ratingu s negativním výhledem, protože EDF má problémy jak s opravami svých vlastních elektráren doma, tak s termíny a růstem nákladů nové jaderné výstavby doma i v Británii.

Prezident Emmanuel Macron se přesto nechce vzdát svého jaderného snu, že se postaví 6 až 14 nových jaderných elektráren do roku 2050, samozřejmě z veřejných peněz. Už teď však byla Francie v ostrých diskusích s Evropskou komisí kvůli nepovolené státní podpoře. Znárodnění EDF by tak vyřešilo i tento problém.

S potřebou řešit výpadek ruského plynu je to naléhavější. Ve Francii byla rozšířena pomoc při renovaci domů pro úspory tepla, kde stát hradí polovinu nákladů. Nabízí se to i domácnostem se středními příjmy. Pomoc má formu půjčky, u které se průběžně hradí jen úroky. Na splátky jistiny by došlo je v případě prodeje nebo dědictví.

Klima nepřemluvíme, ale o válce by se dalo jednat. Kdyby válka skončila a Evropská unie ztratila důvod k sebebičování odmítáním ruského plynu na nezbytnou přechodnou dobu, než se zbavíme fosilních zdrojů, vrátili bychom se k původnímu scénáři. Z tohoto scénáře také vychází taxonomie zelených investičních příležitostí, kterou nakonec nyní přijal bez dalších úprav Evropský parlament. Premiér Fiala uvítal, že obsahuje přípustnost investic do plynu a do jádra. Ono to však zdaleka není tak přímočaré a obsahuje to spoustu podmínek.

Především, taxonomie nic nenařizuje ani nepovoluje. Definuje pouze pohled EU na to, co lze považovat za zelené investice a jak je odlišit od „natírání na zeleno“. Každý velký investor dnes předkládá veřejnosti výkaz toho, jak vychází vstříc environmentální a sociální udržitelnosti. Obrací-li se k evropské veřejnosti a chce-li něco označit za „zelené“, musí se odkázat na taxonomii.

Nejde jen o ochranu klimatu a adaptaci na klimatické změny, taxonomie přináší morální podporu také oběhovému (bezodpadovému) hospodářství, ochraně vodních zdrojů, obraně životního prostředí před znečišťováním a biodiverzitě. Na zemědělství nebo sociální ohledy by mělo dojít příště.

Nás teď zajímá plyn a jádro, ze kterých se premiér Fiala tak radoval.

Plynové elektrárny, nad kterými by taxonomie zamhouřila oko, musí být pochopitelně s nejvyšší účinností, pokud možno s kogenerací elektřiny a tepla a s využitím pro dálkové vytápění. Musí však splňovat i nejpřísnější emisní standardy a mohou vznikat jen tam, kde je nelze nahradit obnovitelnými zdroji. Tato zařízení na využití zemního plynu přitom musí být schopná přejít do roku 2035 na obnovitelné nebo bezuhlíkaté plyny.

Jádro může trvale fungovat jen v reaktorech IV. generace. Česká vláda zatím počítá s generací III plus, ale takové projekty mohou vznikat jen do roku 2045. Na prodloužení životnosti stávajících elektráren lze pracovat jen do roku 2040.

V krizi letošní zimy nelze o nových zařízeních mluvit, tady nám taxonomie ani neublíží, ani nepomůže. Nejvíc by nám pomohl konec války. Vláda by měla využít všechny podpůrné prostředky pro zduření své kvalifikace, aby si uvědomila takovou potřebu a začala v tomto směru aktivně jednat. Stejně tak by si měla povšimnout, že jiné země berou ruský plyn i přes všechna embarga, dokud samozřejmě teče. Pak by ovšem bylo vhodné nedělat všechno pro to, aby netekl.

Peníze, které by snad vláda chtěla vynaložit na odkup ČEZ, by zemi mnohem lépe posloužily, kdyby byly vynaloženy na podporu rekonstrukce budov a budování obnovitelných zdrojů. Systém takové podpory by měl být co nejjednodušší, ať se do toho pustí všichni. Další zdroje mohou zajistit daně ze zisků, které padají z nebe v podobě vysokých cen energie nebo finančních zisků z extrémních českých úroků. Možná jen debata na téma takových změn by mohla lidem usnadnit život poklesem cen.

Co se stane, když to neuděláme? Ekonomika se zhroutí, lidé budou mrznout, stát se zadluží a staneme se žebráky. Hřát nás bude jen pocit, jak jsme to těm Rusákům nandali.