Agónie Západu

Západ to tak ale nevidí. Washington a Londýn vedou křížovou výpravu proti Moskvě a Pekingu. Řvou a jsou připraveni na všechno. Ale co mohou skutečně udělat?

Summit G7 v Bavorsku a summit NATO v Madridu měly oznámit, že Západ potrestá Kreml za jeho “zvláštní vojenskou operaci na Ukrajině”. Jestliže však byl vytvářen obraz jednoty Západu, skutečnost svědčí o jejich odtržení od reality, ztrátě publika ve světě a nakonec i o konci jejich nadřazenosti.

Zatímco Západ je přesvědčen, že na Ukrajině jde o hodně, svět vidí, že čelí “Thukydidově pasti” [1]. Budou se mezinárodní vztahy nadále organizovat kolem nich, nebo se stanou multipolárními? Osvobodí se dosud podrobené národy a získají suverenitu? Bude možné uvažovat jinak než v kategoriích globální nadvlády a věnovat se rozvoji každého jednotlivce?

Západ vytvořil narativ o ruské “speciální vojenské operaci” na Ukrajině, který přehlíží jeho vlastní kroky od rozpadu Sovětského svazu. Zapomněli na svůj podpis Charty evropské bezpečnosti (známé také jako Istanbulská deklarace OBSE) a na to, jak ji porušili, když přiměli téměř všechny bývalé členy Varšavské smlouvy a některé nové postsovětské státy, aby se k ní postupně připojily. Zapomněli na způsob, jakým v roce 2004 vyměnili ukrajinskou vládu, a na státní převrat, jímž v roce 2014 dosadili v Kyjevě k moci banderovské nacionalisty. Poté, co udělali čistku v minulosti, obviňují ze všech neduhů Rusko. Odmítají zpochybňovat své vlastní činy a domnívají se, že v té době byli k moci donuceni. Jejich vítězství pro ně tvoří zákon.

V zájmu zachování tohoto imaginárního narativu již doma umlčeli ruská média.

Bez ohledu na to, jak moc se prohlašují za “demokraty”, je lepší cenzurovat nesouhlasné hlasy, než lhát.

A tak přistupují k ukrajinskému konfliktu bez rozporů, přesvědčujíce sami sebe, že mají povinnost soudit sami, odsoudit a sankcionovat Rusko. Vydíráním malých států se jim podařilo získat od Valného shromáždění OSN text, který jim zřejmě dává za pravdu. Nyní mají v plánu Rusko rozložit, jak to udělali v Jugoslávii a jak se o to pokusili v Iráku, Libyi, Sýrii a Jemenu (strategie Rumsfeld/Cebrowski).

Za tímto účelem začali izolovat Rusko od světových financí a obchodu. Odřízli ho od přístupu k systému SWIFT a Lloyds, čímž mu znemožnili nakupovat a prodávat i převádět zboží. Domnívali se, že to způsobí jeho hospodářský kolaps. Ve skutečnosti 27. června 2022 Rusko nebylo schopno splatit dluh ve výši 100 milionů dolarů a ratingová agentura Mody’s ho prohlásila za nesplatitelné [2].

To však nemělo požadovaný účinek: každý ví, že rezervy ruské centrální banky jsou plné zahraniční měny a zlata. Kreml zaplatil 100 milionů, ale kvůli západním sankcím je nemohl převést na Západ. Uložil je na depozitní účet, kde čekají na své dlužníky.

Mezitím Kreml, kterému Západ přestal platit, začal prodávat svou produkci, zejména uhlovodíky, jiným odběratelům, zejména Číně. Směny, které již nelze uskutečnit v dolarech, se uskutečňují v jiných měnách. V důsledku toho dolary, které jejich odběratelé dříve používali, proudí zpět do Spojených států. Tento proces začal již před několika lety. Jednostranné západní sankce jej však prudce urychlily. Obrovské množství dolarů, které se hromadí v USA, způsobuje masivní nárůst cen. Federální rezervní systém dělá vše pro to, aby se o něj podělil s eurozónou. Růst cen se velkou rychlostí šíří po celém západoevropském kontinentu.

Evropská centrální banka není agenturou pro hospodářský rozvoj. Jejím hlavním úkolem je řídit inflaci v rámci Unie. náhlý růst cen vůbec nedokáže zpomalit, a tak se ho snaží využít ke snížení svého dluhu. Členské státy Unie jsou proto vyzývány, aby pokles kupní síly svých “občanů” kompenzovaly snížením daní a poskytováním dávek. To je však nekonečný kruh: tím, že pomáhají svým občanům, si svazují ruce a nohy s Evropskou centrální bankou, připoutávají se ještě o něco více k dluhům USA a ještě více chudnou.

Na tuto inflaci neexistuje žádný lék. Je to poprvé, co Západ musí vytírat dolary, které Washington po léta lehkomyslně tiskl. Růst cen na Západě odpovídá nákladům na imperiální výdaje za posledních třicet let. Dnes a pouze dnes Západ platí za své války v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a Jemenu.

Až dosud Spojené státy zabíjely každého, kdo ohrožoval nadvládu dolaru. Pověsily prezidenta Saddáma Husajna za to, že ho odmítl, a vyrabovaly iráckou centrální banku. Mučily a lynčovaly vůdce Muamara Kaddáfího, který připravoval novou celoafrickou měnu, a vyrabovaly libyjskou centrální banku. Gigantické částky, které tyto ropné státy nashromáždily, zmizely beze stopy. Jediné, co jsme viděli, bylo, jak si vojáci odnášejí desítky miliard dolarů zabalených ve velkých pytlích na odpadky. Vyloučením Ruska z dolarového obchodu Washington sám způsobil to, čeho se tak obával: dolar již není mezinárodní referenční měnou.

Většina zbytku světa není slepá. Pochopila, co se děje, a spěchala na Petrohradské ekonomické fórum, poté se pokusila zaregistrovat na virtuální summit Brics. Uvědomuje si – trochu pozdě -, že Rusko v roce 2016 zahájilo “partnerství velké Eurasie” a že jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov ho v září 2018 slavnostně vyhlásil na Valném shromáždění OSN [3]. Během čtyř let bylo vybudováno množství silnic a železnic, aby se Rusko začlenilo do sítí nových “hedvábných cest”, pozemních i námořních, které si představuje Čína. Bylo tak možné během několika měsíců přesunout tok zboží.

Pokles hodnoty dolaru a změna toku zboží způsobují ještě větší nárůst cen energií. Rusko, které je jedním z předních světových vývozců uhlovodíků, zaznamenalo výrazný nárůst svých příjmů. Jeho měna, rubl, nikdy nebyla v lepší kondici. V reakci na to stanovila skupina G7 cenový strop pro ruskou ropu a plyn. Nařídila “mezinárodnímu společenství”, aby neplatilo více.

Rusko však zjevně nehodlá nechat Západ, aby určoval ceny jeho výrobků. Ti, kdo nechtějí platit tržní ceny, si je nebudou moci koupit a žádný zákazník se nehodlá obejít bez nich, aby se zavděčil Západu.

G7 se snaží alespoň intelektuálně organizovat svou nadřazenost [4].. To již nefunguje. Vítr se změnil. Čtyři století nadvlády Západu skončila.

Skupina G7 se v zoufalství zavázala vyřešit celosvětovou potravinovou krizi, kterou způsobila její politika. Dotčené země vědí, co závazky G7 znamenají. Stále čekají na velký africký rozvojový plán a další kouřová zrcadla. Vědí, že Západ nedokáže vyrábět dusíkatá hnojiva a že brání Rusku v prodeji těch svých. Pomoc G7 je pouze náplastí, která je má udržet v očekávání a nezpochybnit posvátné zásady volného obchodu.