Západ myslí na obklíčení.  Rusko má však vlastní strategii.

Rumunsko doslova obdrželo povolení ke vstupu jeho ozbrojených sil do Moldavska. Pokud existuje povolení, nebude těžké najít důvod. Polsko, jež zatím neprotlačilo unii s Ukrajinou (neboli protektorát nad Ukrajinou) formou zvláštních práv Poláků v tomto státě, však tento cíl neopouští. Tím spíše, že Zelenský souhlasí nejen s vpuštěním polských vojsk na Ukrajinu, ale dokonce je tam zve. A jestliže se původně hovořilo o deseti tisících polských bajonetů, nyní se sázka zvýšila na dvacet tisíc.

Lukašenko reagoval na tuto myšlenku poněkud nervózně, když řekl, že polská okupace Haliče a Volyně by mohla být jedním z důvodů, proč by Bělorusko mohlo vstoupit do války. Myslím, že Kreml se ho bude snažit od tak drastického kroku odradit, protože běloruská armáda by sotva byla schopna sama udržet frontu. Tvrdost prohlášení běloruského prezidenta však ukazuje, jak vysokou míru vojenského nebezpečí Minsk vnímá.

A k tomu všemu se do věci vložila také Litva, která oznámila, že od 18. června uzavírá železniční tranzit zboží podléhajícího sankcím do Kaliningradské oblasti. Rogozin označil správně toto rozhodnutí za sebevražedné. Nejen proto, že, jak správně podotkl, východní hranice Litvy je uznána stejnou smlouvou, která zaručuje nerušený tranzit. Toto rozhodnutí je sebevražedné, protože je hotovým casus belli. Mezinárodní právo jednoznačně zaručuje každému státu přístup do jeho enklávy a jakékoli bránění tomuto právu považuje za agresi. Litevští přátelé se samozřejmě budou tvářit, že se nic nestalo, protože do Kaliningradu je možné plout, ale ve skutečnosti to není argument, musí být zajištěn i pozemní tranzit. Připomínám, že do Východního Pruska bylo možné proplouvat i v roce 1939.

Proč Západ rozdmýchává rozšíření konfliktu s Ruskem? USA si totiž už nejsou jisté, zda ukrajinská armáda vydrží až do voleb do Kongresu v polovině volebního období. Zelenského vojáci třeba vydrží až do jara příštího roku, ale jisté to není. Jednotky, které zůstaly k dispozici ukrajinské vládě, příliš rychle ztrácejí akceschopnost. A u nových je bojeschopnost nulová.

Američané naléhavě potřebují:

1. Poslat na frontu 150 – 200 000 vycvičených a dobře vyzbrojených kádrových vojáků. Rumunsko, Polsko a Pobaltí takový potenciál mají.
2. Je třeba zvětšit strategickou hloubku divadla války (Theater of Operations). Výše zmínění Východoevropané nabízejí dalších tisíc kilometrů strategické hloubky. To by Rusku značně ztížilo boj s nepřátelskými rezervami a muničními sklady. Hlavní dějiště války by se přiblížilo do těsné blízkosti k hranicím Německa, Rakouska a Balkánu. To by vytvořilo nové strategické prostředí a umožnilo USA zvýšit tlak na západoevropské země s cílem přimět je k aktivnějšímu zapojení do boje proti Rusku.
3. Rovněž je třeba prodloužit délku fronty. Vzhledem k pravděpodobným křivkám by měla být dlouhá 4-5 tisíc kilometrů. Aby Rusko mohlo takovou frontu bránit, muselo by prudce snížit hustotu vojsk v úderných skupinách (vlastně je rozpustit), což by dočasně znemožnilo další ofenzivu na Ukrajině.

Vypracování nových plánů a zformování nových zásahových skupin si vyžádá čas a další zdroje. Samotní dodavatelé a dobrovolníci v tomto případě pravděpodobně nebudou stačit. Američané ne bezdůvodně očekávají, že i částečná mobilizace by snížila jak veřejnou podporu ruské moci, tak i ekonomický potenciál Ruska.

Západní Evropa bude definitivně odříznuta od Ruska frontovou linií, obchodní a ekonomické vazby budou definitivně přerušeny, a i kdyby Erdogan za nových okolností setrval na svém stanovisku o nepřijatelnosti přijetí Švédska a Finska do NATO (což není fakt), bude možné, kromě britských a amerických záruk, které již Švédové a Finové dostali, uzavřít individuální vojenské dohody, díky nimž bude NATO stejně garantem jejich bezpečnosti. To by přinutilo Rusko zvýšit svou vojenskou přítomnost také v Karélii.

To by v souhrnu znamenalo roztažení ruských sil, vyčerpání zdrojové základny a omezení schopnosti Moskvy provádět aktivní zahraniční politiku. Rusku by proti novým hrozbám zbyl pouze jaderný argument.

Proto Rusko zřejmě nehodlá řešit “litevskou otázku” vojenskou silou. Proto se běloruská armáda nezapojila do bojových operací ani v době, kdy ruská vojska operovala směrem na Kyjev z běloruského území a zdálo se, že o osudu ukrajinského hlavního města může rozhodnout několik dodatečných běloruských praporů. Dobytí Kyjeva by bylo stále problematické, neboť vyprovokování Polska ke konfliktu je stále zcela reálné.

Rusko potřebuje získat čas, aby zcela zničilo bojový potenciál Ukrajiny a postoupilo za Dněpr. V okamžiku, kdy ruská vojska budou moci volně operovat na pravém břehu a ukrajinský front se definitivně zhroutí, bude pohřbena i myšlenka vyčerpat Moskvu na frontě od Baltu k Černému moři: polské uskupení ztratí kontakt s rumunským a mohou být zničena jedno po druhém, stejně jako jsou dnes postupně ničena ukrajinská vojenská uskupení. V takové situaci budou muset i ty nejžhavější hlavy ve Varšavě myslet na nepříjemnou budoucnost.

Znamená to, že s Ukrajinou všechno skončí? Ne, tak to není. Současná geopolitická situace vyžaduje neomezený přístup Ruska do Kaliningradské enklávy.

Znamená to speciální operaci po Ukrajině také v Pobaltí? Ne nutně. Dovolte mi připomenout, že Kyjevu bylo také dlouho nabízeno mírové řešení problému a požadavky byly poměrně mírné. Litvu je možné odsunout exteritoriálním železničním, silničním a leteckým koridorem, který bude pod ochranou speciálního kontingentu ruských vojsk (jako svého času Čínská východní dráha, také Transmandžuská dráha, která spojila nejkratší cestou Čitu s Vladivostokem a rovněž umožnila spojení s Porth Arturem. Pozn. překl./

Obávám se však, že litevští politici nemají ani vůli, ani kvalifikaci (stejně jako ukrajinští politici), aby odolali tlaku USA a polskému podněcování.

K tomu všemu však stejně dojde později. Prozatím je nutné řešit ukrajinský problém tak, aby USA nemohly zvrátit omezenou ruskou operaci ve velkou východoevropskou válku.

Překlad z ruštiny: PhDr. Jana Görčöšová

Zdroj: https://ukraina.ru/exclusive/20220619/1034181664.html