Projev Lenky Procházkové na Vlasteneckém setkání 11. 6. 2O22 v Karlových Varech

Hraniční situace

Začnu řečnickou otázkou. Co na sebe prozrazují představitelé státu, když jejich oficiálním programem je šířená nenávist vůči jinému státu a jeho občanům?

Odpověď je snadná. Takoví politici na sebe prozrazují, že nejsou schopni pro zemi, které údajně vládnou, vymyslet společný pozitivní cíl. Nemají dost rozumu, aby takový společný cíl našli a tudíž nemohou naplánovat a objasnit etapy a případné útrapy na cestě, která by k němu vedla. Spojenectví ve jménu nenávisti sice může občany zahřívat sdíleným vztekem vůči vytipovanému nepříteli, ale jen krátkodobě, což i nerozumná vláda ví. A proto průběžně přikládá pod kotel, jinak řečeno paběrkuje, aby tu velkou zástupnou nenávist plápolající momentálně vůči Rusku přiživila drobnými plaménky nenávisti ke každému, kdo kolem vatry odmítá poskakovat a mávat nenávistnými transparenty.

My Češi známe legendu o stařence, která se v Kostnici přišourala k Husově hranici s otýpkou klestí a Mistr Jan si povzdechl: Ach, svatá prostoto. V roce 1415 jistě nebylo v silách žádné z kostnických stařenek vyhledat si o Husově procesu jiné zdroje než ty oficiálně schválené koncilem, ale Mistrovi rodáci, kteří si jeho kázání v Betlémské kapli vyslechli a porozuměli naléhavosti jejich obsahu, je dokázali nejen zapsat, ale i v opisech šířit dál. Čtvrt století před evropským vynálezem knihtisku byly myšlenky českého intelektuála přijímány v jeho vlasti napříč společenskými vrstvami, což pak vedlo k husitské revoluci.

Dnes, více než 600 let poté, co se Husovo heslo Pravda zvítězí stalo krédem posvěceným ohněm, nás současná údajně demokratická vláda nutí přijímat lež a hledače pravdy udávat. S občany, kteří si dovolí mít jiný názor než ten vládou předepsaný, je zacházeno jako s nepřáteli státu a hrozí jim trestní stíhání. Takže tmelem povinné nenávisti k Rusku je strach. Strach upozornit na sebe a být za odlišný názor vyloučen z houfu tzv. slušných lidí, obyčejný lidský strach o práci, strach před šikanováním dětí, strach z násilí, kterým už někteří z fanatiků vyhrožují. Strach, který láme charaktery a nutí lidi k přetvářce. Tak jako kdysi, tak jako včera. Totalita se vrací, pomníky se kácí a odvaha k odporu se ztrácí. Jako by šlo o všeobecné vítězství zbabělosti. Tak daleko to však ještě není.

I naše dnešní vlastenecké setkání je důležitým mezníkem na cestě k nápravě věcí veřejných. A je ve veřejném zájmu o jeho průběhu informovat a zaznamenat myšlenky a návrhy, které tu zazní.

Pojem vlastenectví a vlast zní mnohým mladým lidem nevčasně, neboť jsou od školky vedeni k pocitu, že národy už nejsou důležité a že dokonce překážejí při přechodu lidstva do jiného levelu. Evropa bez hranic a národních států má být základním kamenem pro nový světový řád. Náš Starý svět se má změnit v pařeniště, jehož unifikované výpěstky budou používány podle vyššího plánu, než je vůle jedince. Osobní tužby a představy takto vypěstěného nového typu člověka budou zakrnělé, nebudou už mít podhoubí v rodině, ani zázemí a inspiraci v národní kultuře. To všechno by totiž zdržovalo od završení té veliké změny, která už probíhá, aniž bychom si ji v plebiscitu většinově odsouhlasili. Prorocká díla autorů sci fi se tak mohou stát skutečností už za našich životů.

Není to první rozhodnutí o nás bez nás. Jenže tentokrát nejde „jenom“ o převedení vlastnických práv k naší vlasti na cizího protektora, protentokrát se má celá Evropa změnit v protektorát, v němž cizí nadnárodní moc diktuje zákony a závazky a udílí tresty za jejich neplnění. Má k tomu účelu dohližitele, které verbuje a formuje už desítky let a nové si vychovává od kolébky.

Pokud se hněváme na dnešní mladé lidi, že se necítí být Čechy, ale Evropany, měli bychom si uvědomit, že jsou obětí záměrného klamu. Ten je vede k tomu, že nespravedlivě cítí pohrdání nebo lhostejnost ke své vlasti a současně žijí v iluzi o stavu a postavení dnešní Evropy. Jistě znáte úsloví navoněná bída. Tak se charakterizují lidé, kteří navenek maskují svůj úpadek z obavy před odsudkem společnosti. Evropa (respektive EU) zrychleně ztrácí ve světě svůj kredit, ale navenek se chová jako furiantský výčepní, který zve na pivo každého, kdo se přiblíží k pípě. Předstírá, že má sklep plný sudů a že bude narážet i po zavíračce. Přitom stáčí už poslední lok.

EU už je jen navoněná bída, avšak stále ještě se drží pohromadě strachem a vzájemným osočováním. Pokusit se z tohoto úpadkového spolku odejít vyžaduje odvahu. Tu naši vládní politici nemají, nemají ani motiv, neboť jsou to jen lokajové v cizích službách. Než je svrhneme, musíme však vědět, co budeme chtít od těch, kterými je pak nahradíme.

Obrodný proces, který musí směřovat k obnovení suverenity České republiky, by ale neměl nastat spontánní vzpourou, protože už víme, jak probíhají barevné revoluce a kdo, a proč je financuje. Samotné slovo proces naznačuje, že musí jít o změnu, která probíhá v čase, čili je rozfázovaná. Už jenom první fáze, která by měla definovat cíl a získat pro něj podporu myslících občanů, nebude v zemi, kde vládne cenzura, snadná. A to je teprve začátek procesu. V následné fázi by měly skupiny složené z odborné veřejnosti vypracovat okruhy nutných změn. Jiné skupiny pak musí naplánovat a vysvětlit praktické kroky, kterými lze tyto změny uskutečnit. Teprve tehdy, až plán obnovy bude vypracovaný, veřejně šířený, pochopený a podporovaný většinou společnosti, pro něj můžeme hledat představitele, kteří jsou schopni jej hrdě hájit i před koncilem, ať už zasedá v Bruseli či v jiné … řekněme to bez vulgarity… cizí metropoli, která si nárokuje naši poslušnost. Naši předkové tu odvahu měli. Jejich boje o suverenitu národa se táhnou českými dějinami jako červená niť.

Vítězství nebyla nikdy dlouhodobá. Ale to už je osudem země, která leží na průsečíku vlivů, že si svá práva musí znovu a znovu uvědomovat a vydobývat.  Kdo bojuje, občas prohraje. Ale kdo nebojuje, už prohrál. Dnes jsme na řadě my. Desítky předchozích generací vlastenců se na nás dívají a čekají, pro co se v této hraniční situaci rozhodneme. Zda zvolíme hanbu a přežívání na kolenou anebo promyšlený a statečný odpor, jehož výsledek je nejistý.

Na závěr připomenu citát mého otce spisovatele Jana Procházky z jeho knihy Politika pro každého: „Možná nemáme naději, ale nesmí to na nás být vidět.“