K výročí popravy českých pánů

CESTA LIDÍ

Co je pravda? ptal se

zatčeného

neznalý prokurátor.

Pravda je cesta

živých lidí!

Mistra Jana zavedla

před koncil.

Ejhle člověk!

Ti, co ho provázeli,

nepřijali,

že o svědomí

se hlasuje

Pak v poli ukázali,

kdo drží prapor,

když se za pravdu bojuje

Ejhle lidé!

Cesta jejich vzdoru

vedla až na Bílou horu.

Poprava kacířů

zabrala smrtce

trojnásobek času

než bitva sama.

Dělám jenom svou práci,

uklidňoval se Mydlář.

Ztupil šest mečů

Jedním ozbrojili anděla

aby ze sloupu střežil

úmysly každého,

kdo přežil

Jedna říše, jedna píseň, jedna cesta!

Ty, které vedly k životu,

zasypávali žhavým popelem

z kacířských spisů

Kráčeli po nich dál, naboso…

Nebojte se! křičelo kamení

odrolené ze skal,

když ztesávali v lesích oltáře

a pozvedali kalich –

znamení

života, který se nebojí,

na útrapy nehledí,

nelže a nekrade

Z otce na syna

z matky na dceru

drželi jednotu

svědomí s rozumem,

než se Tábor znovu

stal programem.

Po tři sta letech

pravda zvítězila.

Na chvíli

Ty okamžiky vítězství

jsou čím dál kratší.

Zadání trvá,

ale cesta se nám ztrácí.

Paměť zděděnou synem po otci

si znovu vyvlastnili,

falešní proroci.

Byla snad generace

Jana Palacha a Karla Kryla

tou poslední,

co ještě dokázala

držet prapor?

Rozhlédněme se,

než přijde tma.

Už se šeří.

Hledejme a nalézejme

muže na slovo vzaté

a ženy – vědoucí,

že o pravdě se nevyjednává

v kostnicích s kostlivci

Neboť Pravda je cesta

živých lidí