Esej Petra Hampla o ideologiích a fantazijních vyprávěních

Čerstvě znovuzvolený maďarský premiér Viktor Orbán pronesl na nedávné konzervativní konferenci CPAC projev, ve kterém shrnul strategické zásady, jaké mají umožnit patriotickým a populistickým hnutím vítězit na globalistickými silami. Vedle očekávatelných záležitostí typu zakládání vlastních médií a vytváření sítí místních buněk varoval také před konspiračními teoriemi. „Tím byste přišli o většinu voličů,“ prohlásil. Extrémní levici a extrémní pravici dokonce definoval nikoliv podle míry násilnosti, ale na základě toho, že dává prostor konspiračním teoriím.

Shodou okolností vyšel ve stejnou dobu článek Chrise Robertse, který upozornil na zajímavou zákonitost v americké politice posledních desetiletí. Ten, kdo dá prostor konspiračním teoriím, ten pokaždé prohraje. Ta možnost se nabízela oběma stranám. Byly případy, kdy nějaký ultraprogresivistický politik zahynul při podezřelé dopravní nehodě. A byly případy, kdy vyhrál vlastenecký kandidát a zároveň došlo k poruše volebního softwaru nebo automatů. I Sorosovi lidé tedy měli dost materiálu, aby mohli vytvářet přesvědčivě znějící konspirační příběhy. Ale nedali jim prostor, sledovali jasně ideologickou linii a vyhrávali. Ani Donald Trump neposkytl v roce 2016 žádný prostor pro dohady, že by snad zastával konspirační teorie. Mluvil o ekonomice, o zahraniční politice a o tom, co třeba změnit.

Děláš problémy? Tak jsi konspiratik

Chris Roberts tvrdí, že existují dva základní pohledy. Podle jednoho jsou současné problémy způsobené „malou, monolitickou, neviditelnou a téměř neporazitelnou skupinou spiklenců,“ druhý nabízí „sociologii elit jako hlavní vysvětlení dominantních historických trendů doby.“ Základní problém toho prvního přístupu spočívá podle Robertse v tom, že zastánci konspirací se navzájem ujistí, že jen oni mají správný náhled, navzájem se povzbuzují k radikálnějším postojům a společně dospějí k historkám, které znějí většině veřejnosti naprosto bláznivě.

Ve stejném týdnu se na konspirace zaměřila také další velká postava americké antiglobalistické opozice – Sohrab Ahmari (americký katolík iránského původu). Ahmari upozorňuje na novou strategii mainstreamového tisku, který za konspirační teorie označuje všechny projevy nesouhlasu s oficiální globalistickou ideologií. Skuteční analytici tak jsou stavěni do jedné řady s magory, který věří, že na vchodu Nadace Gatesových je nápis Centrum pro snížení světové populace nebo že Pepsi je tajnou zkratkou pro „pay each penny, save Israel” (zaplať každou penny, zachraň Izrael) nebo že seriál o Tomovi a Jerrym je židovskou zbraní pro zničení západní civilizace. Nebo s lidmi, kteří tvrdošíjně věří, že pokud má někdo z něčeho prospěch, musel to také zorganizovat.

Plošné označování všeho antiglobalistického za konspirační teorie tak má vlastně dvě skupiny vítězů. Samozřejmě jsou jimi ideologové, kteří loni prosazovali nový úděl, teď bubnují do války proti Rusku a příští rok budou propagovat zase další téma. Ale dalšími vítězi jsou propagátoři teorií o tom, že přistání Američanů na měsíci proběhlo ve studiu nebo že newyorská Dvojčata byla vyhozena do povětří izraelskou tajnou službou. Před 10 lety byli okrajovou skupinou, dnes se o jejich přízeň uchází řada opozičních politiků. A platí za to ztrátou schopnosti oslovit většinu. Vznikla tak tichá symbióza, kde jsou vlastně všichni spokojení. Mainstream ztratil soupeře. Konspiratici v klidu vytváří uzavřené kruhy stoupenců, ze kterých se dají snadno tahat peníze. Ti stoupenci se cítí dobře, protože jsou obklopeni lidmi, kteří bezvýhradně sdílí jejich vidění světa. I někteří opoziční politici na tom mohou dobře balancovat a trvale udržovat pár mandátů (bez možnosti cokoliv prosadit). Kde je tedy problém?

Problém je v tom, že jsou zafixovány mocenské poměry. Přestože sebevražednost elit stoupá a přestože klesá jejich schopnost cokoliv řešit, není výsledkem vzestup opozice.

Co je a co není konspirace

Protože pro čtenáře může být obtížné rozlišit, co je a co není konspirační teorií, pokusím se to ukázat na příkladu „velké výměny“ Alberta Camuse, která je za konspirační teorii často označována. Albert Camus přitom neříká nic jiného, než že existuje dlouhodobý trend, kdy roste podíl neevropanů v populaci západoevropských zemí a že tito neevropané nejspíš jednou početně převáží. To je běžná teorie. Každý rok můžeme pozorovat, zda trend pokračuje, jestli zrychluje nebo zpomaluje, jestli se mění nějaké jiné parametry a na základě toho teorii o velké výměně zpřesňovat. Možná dokonce jednou zjistíme, že velká výměna ustala (kéž by). Možná také zjistíme, že postup výměny obyvatel závisí na nějakých ekonomických či sociálních parametrech apod.

„Velká výměna“ jakožto konspirace by spočívala ve vyprávění, že existuje nějaká tajná skupina, která naplánovala výměnu evropského obyvatelstva a teď svůj plán uskutečňuje. Ten plán pochopitelně nemůžeme pozorovat, protože přece nemůžeme vědět, co se na té které schůzi tajné skupiny stalo. Nezbývá nám tedy než věřit těm, kdo s kněžskou neomylností zjevují pravdu a kdo ji publikují ve videích na youtube. Nemusíme pozorovat ekonomické či sociologické parametry, protože se beztak všechno rozhoduje v temných sklepeních, kde probíhají tajná jednání.

Jakkoliv to může na první pohled působit dojmem, že rozdíl je jen kosmetický, konspirační a nekonspirační myšlení většinou vede k opačným závěrům a opačným akcím – jak se to projevilo i během covidu.

Ilumináti ležící, spící

Klíčovým rozdílem je pak otázka popperovského „falsifikátoru.“ Tedy otázka: Lze si představit nějaké zjištění, které by nás přinutilo uznat, že se mýlíme? U velké výměny jakožto teorie je to jasné. Pokud by se kupříkladu zastavila migrace a pokud by prudce klesla porodnost obyvatelstva neevropského původu, pak to znamená, že jsme se mýlili. To, co jsme považovali za velkou výměnu, byla jen časově omezená událost.

U velké výměny jakožto konspiračního vyprávění žádný falsifikátor neexistuje. Ukáže nová statistika, že se migrace zastavila? Vypravěč prohlásí, že statistika byla zfalšována. Klesne porodnost cizinců? Vypravěč prohlásí, že porodnice lžou. Bude vybudován plot na hranicích? Vypravěč prohlásí, že migranti přicházejí tajnými podzemními tunely. Neexistuje důkaz, který by přijal.

Pro posluchače může být matoucí, že i konspirační teorie obsahuje fakta, která jsou pravdivá. Pochopitelně! Metoda jejího vytváření je totiž stejná, jakou použili Svěrák a Smoljak ve filmu o Járovi Cimrmanovi. Film obsahuje řadu historicky pravdivých údajů (arcivévoda žil na Konopišti, Křižík se zabýval elektřinou, Čechov napsal Tři sestry apod.) a každý z nich je doplněn fantazijní historkou. Vzniká tak obraz světa, který je ucelený a logický, nicméně nepravdivý.

Chris Roberts upozorňuje, že hlavním problémem konspiračních teorií je to, že jsou rozvíjeny v uzavřené skupině, tato skupina se radikalizuje a protože žádný nápad nemůže být vyvrácen, dospěje se po čase k naprosto bláznivým vyprávěnkám. Z původního (a správného) postřehu, že při atentátech 11. září se americké tajné služby dopustily až podezřele mnoha zanedbání a chyb, se konspiračka posune k vyprávění o tom, že prý BBC odvysílala zprávu o útoku o nějakých 30 minut dříve, než k němu došlo. Takové směšné báchorky kompromitují celou opozici.

Jenže proti tomu všemu je třeba přiznat, že sociologické a ekonomické teorie jsou nudné, složité a neinspirativní. Každý si raději poslechne zábavné a tajuplné konspirační vyprávění než analýzu, ze které ho po deseti minutách bolí hlava. Když chce politické hnutí rozšiřovat řady příznivců, potřebuje něco chytlavějšího než společensko-vědní teorie.

K čemu jsou na světě ideologie

Existuje tedy ještě nějaká jiná možnost? Samozřejmě, že ano. Ideologie! Všechna hnutí, která kdy v evropských dějinách prosadila nějakou společenskou změnu, byla ideologická (případně ideologii kombinovala s náboženstvím).

Z nespočtu definic, co je to ideologie, je pro nás podstatné, že se jedná o výklad světa založený založený na biologických, ekonomických, sociologických nebo podobných principech, tyto principy jsou ovšem hrubě zjednodušeny a uzpůsobeny pro potřeby nějaké společenské vrstvy. Té pomáhá, aby si uvědomila společný zájem a aby ho prosadila.

Konspirace a ideologie mají společný základ v tom, že se opírají o lidovou zkušenost. Třeba o zjištění, že velká média lžou, farmaceutickým korporacím nezáleží na zdraví uživatelů a bohatí pokaždé ošidí ty chudé. Tím ale podobnost končí.

Ideologie definuje skupinu, kterou hájí, a tím i definuje skupiny s nepřátelskými zájmy. Stanovuje příčiny jejich konfliktu a říká, jaké změny mají být prosazeny. Dokáže mobilizovat příznivce, a to nejen k jednorázové vzpouře, nýbrž k dlouhodobému systematickému úsilí. A dokáže vytvářet emotivní stavy podobné náboženskému nadšení.

Třeba starý marxismus. Hájí zájem dělníků, aby se s nimi slušně zacházelo a dostávali rozumně zaplaceno. Příčinu problému vidí v tom, že továrníci mají fabriky a dělníci je nemají. Řešením je provést takovou majetkovou změnu, kdy továrny budou patřit dělníkům a inženýrům, a kdy z nich žádní majitelé nebudou vytahovat zisky.

Nebo můj nacionalismus. Hájí zájem příslušníků určitého národa (přesněji: občanů určitého národního státu), aby mohli normálně žít, pracovat a vychovat další generaci, což zahrnuje nejen ekonomické záležitosti, ale i ochranu kultury a životního stylu. Problém vidí v tom, že klíčová rozhodnutí přijímají lidé, kteří patří k nadnárodní vrstvě a nejsou dostatečně spojeni s konkrétní zemí. Nejsou s ní spojeni životním stylem, emocemi ani ekonomickými zájmy. Řešením je změnit poměry tak, že veškeré rozhodovací pravomoci budu přesunuty na úroveň národního státu a aby rozhodovatelé byli motivováni orientovat se na zájmy obyvatel, nikoliv na zájmy spojenců a investorů.

Nebo liberální demokracie. Hájí zájmy těch, kdo se domnívají, že na celoplanetárním volném trhu (nebo v celoplanetární diktatuře, což je fakticky totéž) by měli lepší podmínky než v současné době. Problém vidí v existenci národních států a místních vlád zaměřených na zájmy místních obyvatel, nikoliv na zájmy planety. Řešením je odebrat státům tolik pravomocí, že veškeré lidstvo bude fakticky řízeno z jednoho bodu.

Pomůže modlitba k Billu Gatesovi?

Všimněte si, že z každé ideologie jasně vyplývají poměrně konkrétní ekonomické a společenské cíle, ke kterým se hlásí. Dokážete odhadnout předem, jaké kroky bude podporovat socialista a jaké kroky liberál. Konspirační teorie jsou k takovým cílům skeptické a raději se zaměřují na šíření poznání. Až všichni lidé pochopí podstatu tajného spiknutí, budeme osvobozeni. Je tedy především zapotřebí šířit světlo poznání a zprostředkovat nevědomým masám pravdu o tajném spiknutí kabalistů či iluminátů.

Třetí rozdíl souvisí s tím, že ideologie jsou spojeny s normálním vzděláním, vědou a racionalitou. Mohou být skeptické k některým novotám (vzpomínáte ještě na odsudek, že kybernetika je buržoazní pavěda?), ale v zásadě se snaží vědeckých poznatků využívat. Konspirační teorie jsou mystické a mají tendenci pokládat vědu za nepřítele.

Tím není řečeno, že nic z konspiračních teorií nemá mít svoje místo. Nejspíš existují lidé, kteří potřebují něco hlubšího a mystičtějšího, než jim mohou poskytnout ideologie. A nejspíš není náhodou, že konspiračním vyprávěním jsou nejvíce otevřeni věřící tradičních náboženství. Musíme počítat i s možností, že v rámci konspiračních vyprávění občas vznikne myšlenka, která by nás nenapadla a která se zpětně ukáže jako pravdivá. Navíc je hranice mezi politickou konspirační teorií a osobně zaměřenou ezotérikou mnohdy nejasná. To, co je škodlivé až ničivé z hlediska politického hnutí, to může být přínosem pro osobní život a výrazným psychickým povzbuzením. A je to dobré i pro rozvoj kreativního myšlení.

Nevýhodou je naopak to, že zatímco stará božstva měla někdy dobrou a někdy špatnou náladu, konspirace jsou vždy jenom temné. Údajná tajná sdružení iluminátů (nebo třeba Bill Gates) mají vždy jen ty nejhorší úmysly a není možné je zastavit. Lidé žijící v takových představách jsou pak často sami depresivní a zatrpklí. Kéž by měli aspoň nějaký oltáříček, kde by mohli obětovat Gatesovi nebo Rothschildovi. Nejspíš by to nezabralo, ale cítili by se lépe. Nesmějte se. Znám osobně člověka, který je přesvědčen, že svým vzýváním matky Země způsobil smrt Davida Rothschilda. V jiných ohledech to je člověk naprosto racionální.

Pomůže modlitba k Billu Gatesovi?

Je zjevné, že panství nové aristokracie se rozpadá. Téměř všechny myslitelné scénáře vedou jen ke dvěma možným závěrům. Buď současná vládnoucí vrstva posílí svou moc. Potom se ještě více projeví její sebedestruktivní tendence a bude ještě rychleji směřovat k zániku, přičemž s sebou strhne i západní civilizaci jako celek. Nebo bude vládnoucí vrstva nucena přistupovat na kompromisy a přijímat rozumná řešení. Tím ale podryje to, na čem je založena její moc, to znamená, že na síle ztratí powerpointové prezentace a umělé finanční produkty a na ceně naopak stoupne reálná výroba, reálné zemědělství, inženýrský přístup a poctivá práce.

Tak potřebná změna by tedy mohla být dosah. Jenže ona je na tom stále hůře také antiglobalistická opozice! Kromě Maďarska chybí projekty a hnutí jako Trump roku 2016 nebo AfD roku 2015. Před pěti lety jsem pokládal za samozřejmé, že s tím, jak bude rozklad elit postupovat, budou také ztrácet schopnost rozvracet opozici, takže automaticky začnou vyrůstat silná lidová hnutí. Dnes vidím, že je to mnohem složitější. Vládnoucí elita se může rozpadnout, a přesto nemusí vyrůst smysluplná opozice. Výsledkem pak nebude změna, ale stále horší stav mezi špatným vládnutím a naprostým chaosem.

To je to, o co se dnes hraje. Spor mezi ideologiemi a konspiračními vyprávěnkami je jen jednou ze součástí té hry. Ale součástí důležitou. Konspirační příběhy jsou dobré pro vznik terapeutického hnutí nebo možná i pro vznik nového náboženství, ale politická opozice potřebuje ideologii.