Na snímku příslušníci čečenských speciálních protiteroristických sil “čistí” průmyslovou zónu Severodoněcka, kde se jednotky ukrajinské armády pokouší opevnit podobně jako v Mariupolu.
Na rozdíl od propagandistů vojenští a političtí experti velmi dobře vědí, že ruská Speciální operace postupuje tak, jak má. Jednotky útočí na Severodoněck, postupují v oblasti Gorskije a Izjum a obcházejí opevněnou oblast u Avdějevky.
Jistě – mnozí Rusové by dnes chtěli slyšet trochu jiné zprávy. „Útočíme na Oděsu, postupujeme směrem k Žitomiru a na Krivoj Rog a zatím bez boje obcházíme kyjevskou opevněnou oblast“ – to jsou názvy míst, která by pohladila ucho. A ne „nějaké vesnice“, o kterých Rusové před začátkem speciální vojenské operace většinou ani nevěděli. Ne osvobození Kamyševachy – dokonce i té Velké – ale osvobození Dněpropetrovska očekávali mnozí jako bleskovou záležitost.
A teď jsou někteří hurá-patrioti zklamaní z vlastních představ. Začínají říkat, že ruské jednotky postupují příliš pomalu – prý se všemi následky, které z toho vyplývají. Kritizují údajnou nerozhodnosti ruské armády a její neochotu jít rychle do vítězného konce. Tyto červy pochybností samozřejmě ráda živí západní a ukrajinská propaganda, která občanům Ruska a Ukrajiny říká, že válka (jak říkají naší opravdu velmi speciální operaci) selhala, a že je prý čas, aby Moskva přemýšlela, jak se dostat z údajně patové situace s co nejmenšími ztrátami.
Propast mezi propagandou a realitou
Tak proč se ale názor vojenských expertů – nejen ruských, ale i amerických – zásadně liší od bubnů západní propagandy? Proč jsou extrémně skeptičtí vůči ukrajinským šancím uhrát nějaký přijatelný výsledek vůči speciální operaci? Proč tak intenzivně nyní vyzývají Kyjev, aby co nejrychleji uzavřel příměří s Moskvou za jakýchkoli Putinových podmínek? Proč tak naléhavě doporučují, aby se Ukrajina vzdala suverenity alespoň nad Doněckem (DLR), Luhanskem (LLR) a Krymem?
Prostě proto, že na rozdíl od propagandistů vědí, že ruská operace probíhá přesně tak, jak má. Jistě – počáteční nedostatek koordinace mezi jednotkami Ruska a spojenci, nedostatek dronů kvůli byrokratickým celním předpisům při jejich importu, to všechno je fakt. Obecně však operace postupuje jedinou možnou strategií, která vede k úspěchu: mletím ukrajinské živé síly a následným osvobozováním území kousek po kousku. Nejde o to, co by veřejnost tak ráda viděla (rychlé porážky kyjevského režimu s velkolepými masívními útoky na města), ale to, kvůli čemu jsme do toho šli: Pečlivá demontáž amerického protiruského projektu s minimálními ztrátami a maximální efektivitou.
Jsou to naši lidé
Jednou z hlavních věcí prostě je uchránit co nejvíce civilních životů obyvatel osvobozených území. Proto se ruská armáda snaží jen minimálně používat těžké dělostřelectvo ve městech a pálit na obytné budovy, které jako živé štíty využívá ukrajinská armáda. Nejen z důvodů humanitních. Rusko totiž neokupuje území s cizím obyvatelstvem (jak USA v Iráku a Afghánistánu, když nejprve srovnaly se zemí tamní města bez ohledu na civilní ztráty, protože necítili nic k Arabům či jim cizím Paštunům). Rusko přece osvobozuje svá území – s ruským obyvatelstvem (i když propagandou částečně zombifikovaným).
Po speciální operaci bude nezbytné tato území a tyto lidi integrovat zpět do ruského prostoru. Integrace s jejich vnitřně cítěným osvobozením (komplex ekonomických, vzdělávacích, sociálních a mnoha dalších opatření) bude mnohem náročnější než fyzické osvobození. A čím méně jejich příbuzní a přátelé během speciální operace umírají či jsou zraněni, čím méně jejich domy ničí ruské bomby, tím jednodušší bude integrace.
My nejsme kyjevský režim
Problémy s integrací jsou však jen jedním z důvodů údajně relativně pomalého postupu operace. Dalším důvodem je nedostatek profesionálních vojáků k provedení několika rozsáhlých operací současně. Síly Ruska a svazových republik jsou na tom z kvantitativního hlediska daleko hůře než počet vojáků Kyjeva. Ten provedl už několik vln mobilizace, zatímco v Rusku se neuskutečnila žádná. Bez toho nelze očekávat masivní a simultánní vlny ofenzivy jak na jihu, tak na východě.
Otázka pro ty, kteří by si tyto masívní vlny přáli: Jakou cenu jsou ochotni zaplatit, aby se jejich fantazie naplnily? Na příkladu ukrajinské armády je totiž vidět, že zapojení násilně mobilizovaných do bojových operací vede k prudkému nárůstu ztrát. Jsou ruští turbopatrioti připraveni obhájit o měsíc rychlejší dobytí Charkova za cenu mnoha životů Rusů, kteří by byli prostřednictvím mobilizace zapojeni do bojových akcí? Do bojů, na které prostě nejsou dostatečně vycvičeni a připraveni – jako to bylo svého času v Čečensku a Afghánistánu.
Přejí si ti, kteří chtějí rychlá vítězství, v západních televizích propagandistické výpovědi matek, jejichž děti byly „násilně poslány na smrt“? A co když ty ženy vyjdou do ulic na protestní shromáždění? Rusko totiž není Ukrajina. My nemůžeme lhát a skrývat masové ztráty či rozhánět shromáždění protestujících matek obušky.
Operaci je samozřejmě možné radikálně urychlit. Vedlo by to však k daleko vyšším ztrátám – jak na straně naší armády, tak na straně našich budoucích spoluobčanů. Což by ostatně mohlo mít za následek i pokles podpory speciální operace ze strany ruské veřejnosti. Podpory, která je hlavním štítem před neúčinností sankcí a propagandistického tlaku Západu. Podpory, bez které Rusko válku s USA na své „ukrajinské periferii“ bude zvládat mnohem obtížněji.
Prostě řečeno: není třeba spěchat. Důležité je vyléčit Ukrajinu, a vrátit tak do ruské společnosti plnohodnotné lidi – s minimálními oběťmi ruských vojáků a ukrajinských civilistů.
Autor: Gevorg Mirzajan, zdroj: Vzgljad, překlad Protiproud
