Když koncem roku 1942 stál Rommel před branami Alexandrie, měly tři letecké flotily a čtyři tankové skupiny, které Hitler v létě 1941 vyslal proti SSSR, všechny předpoklady proniknout nejen k Suezskému průplavu, ale také do Sýrie ovládané režimem z Vichy, stejně tak i do Iráku, který se připravoval na proněmecké povstání, a dokonce i do Íránu, jehož vláda byla rovněž proněmecká.
Írán byl zároveň branou do Britské Indie, nejexponovanějšího místa impéria, k jehož hranicím se z východu řítilo Japonsko.
Celkově vzato, kdyby k útoku na SSSR v roce 1941 teoreticky nedošlo, mohla politická mapa světa vypadat úplně jinak a celková geopolitická situace by byla pro SSSR kupodivu mnohem horší, protože pravděpodobný pád Británie by odstranil poslední překážku pro vytvoření jednotné protisovětské fronty všech hlavních světových mocností. Včetně USA, kde byly v té době (jako ostatně vždy) silné pronacistické nálady a pro které by po porážce Británie neměla válka s Německem smysl. Naši spojenci tedy měli důvod nemít Hitlera a jeho okolí v lásce.
Němečtí generálové a politici nebyli v Norimberku za válečné zločiny pověšeni (mnozí generálové SS, kteří aktivně vyhlazovali statisíce lidí, se trestu vyhnuli vůbec, ale popraveni byli šéfové OKV: Keitel, Hitlerova loutka, která nerozhodovala samostatně, a jeho zástupce Jodl, který dokonce ani nepodepisoval zločinné rozkazy, protože to byla Keitelova výsada).
Byli oběšeni a uvězněni za to, že zmařili první americkou kombinaci fašistické globalizace planety.
Na druhou stranu masové vraždy byly záminkou, nikoli důvodem. Všichni, kdo pro ně pracovali a kdo byli v budoucnu potřební, byli Američany zachráněni, když ne před soudem, tak před přísným trestem.
Dokonce i Walter Schellenberg, šéf SD, Heydrichův a Himmlerův nejbližší spolupracovník a oblíbenec, byl zproštěn všech obvinění kromě členství ve zločineckých organizacích a dostal pouze šest let. Odsouzen byl pouze za členství v NSDAP a SS. Neodseděl si ani tento minimální trest a kvůli nemoci byl předčasně propuštěn.
Ve svých vzpomínkách, které napsal ve Švýcarsku v letech 1950-1952, Schellenberg podrobně popisuje jednotlivé operace své služby na Západě, ale nepíše nic o své práci na Východě.
Mezitím byl Abwehr (vojenská rozvědka) od počátku roku 1944, po odstoupení admirála Canarise, přičleněn k RSHA (Generálnímu ředitelství říšské bezpečnosti), ale ve skutečnosti na něj dohlížel Schellenberg, který tak sdružil ve svých rukou všechny hlavní zpravodajské služby Říše.
Domnívám se, že bude správné předpokládat, že Schellenberg právě proto neodhaloval operace SD na Východě, protože byly společně i s agenty předány Američanům a ti pokračovali v práci pro ně i po válce.
Je jasné, proč Spojené státy zachránily před šibenicí krk, na němž seděla tak cenná zpravodajská hlava. Tím spíše, že Schellenberg vždy zastával prozápadní postoj a od podzimu 1941 usilovně pracoval na uzavření separátního míru na Západě.
Ale 22. června 1941 začal jiný proces, zpočátku zcela nepozorovaný, proces znovuzrození Ruska.
Na začátku války nebyl SSSR příliš stabilní zemí.
Stalinisté mají naprostou pravdu, když říkají, že represe nebyly organizovány z ničeho nic. Byl to prvek latentní občanské války, která v sovětské společnosti pokračovala po celá 20. a 30. léta. Boj uvnitř bolševického vedení, jehož součástí byla porážka trockismu i zničení tzv. leninské gardy, čistka v armádě, opakované čistky OGPU-NKVD a stranické čistky, to byla jen špička ledovce.
Jeho “nadvodní” částí byl boj proti basmačům /Turkestánské osvobozenecké hnutí, pozn. překl./ který trval prakticky až do začátku Velké vlastenecké války, a také boj proti povstalcům z horských národů Kavkazu, který trval ještě v roce 1941.
“Pod vodou” byla obrovská masa ruského rolnictva, kněží, řemeslníků, bývalé maloburžoazie z dob NEPu / Nová ekonomická politika byla politika omezeného soukromého podnikání zahájená sovětskou vládou v březnu 1921 po 10. sjezdu komunistické strany/, ale i “vyvlastněných” z řad “bývalého lidu” a nových “rodinných příslušníků nepřátel lidu”. Byli mezi nimi různí lidé, kteří měli různé postoje k moci, ale tyto vrstvy jako celek byly neustále pod represivním tlakem, který vyvolával ohlušující odpor, jenž se občas projevoval i otevřenou formou.
Nevíme, jak by se události vyvíjely, kdyby se úřadům podařilo odpor zcela potlačit, nebo zda by dlouho potlačovaný protest vyústil v další výbuch občanské konfrontace, ale je třeba si uvědomit, že v předvečer války byly v SSSR ve skutečnosti dvě země. Jednu známe z báječných sovětských filmů, kde se radostně budovala šťastná budoucnost pro celé lidstvo. A druhá se možná chtěla připojit, ale byla pod silným socioekonomickým tlakem, který omezoval práva mnohých na základě sociálního původu.
22. června se obě země spojily. Po určitou dobu začala potřeba bránit vlast a zachránit lid před nevyhnutelným vyhlazením, které by nastalo, kdyby válku prohrály, převládat nad všemi rozpory, které společnost rozdělovaly.
Stalin nebyl o nic méně zkušený a citlivý politik než Churchill. Proto na rozdíl od svých kolegů z politbyra okamžitě rozpoznal obrovský potenciál konsolidace společnosti a dokázal tento proces vést.
Proto došlo k částečnému obnovení práv pravoslavné církve a jejímu většímu zapojení do veřejného a politického života země, k návratu armády k tradiční ruské uniformě s nárameníky a k přípitku “Za ruský lid!” na kremelské recepci na počest vítězství 24. května 1945.
Bylo to Rusko, které se náhle vynořilo zpoza zad SSSR a zlomilo páteř fašismu. A to již nebylo možné ignorovat ani v zahraniční, ani ve vnitřní politice.
Z ideologických důvodů se sovětské úřady samozřejmě nemohly vzdát koncepce vzestupu národnostních periferií na úkor svazového centra, tedy na úkor Ruska. Ale spolu s “novým historickým společenstvím – sovětským lidem”, které zůstalo pro slavnostní události, se na oficiální úrovni začalo stále častěji připomínat, že na Západě se “všichni jmenujeme Rusové”.
Velmi pomalu se ruština začala stávat synonymem pro “sovětské” i v rámci země. Proto i dnes můžeme v rozlehlých oblastech Ruska najít “ruské Armény” a “ruské Kazachy”, “ruské Moldavany” a dokonce, nedej bože, “ruské Ukrajince” (na rozdíl od prvních tří jmenovaných zní poslední výraz stejně jako “ruský Rjazaněc”).
V kultuře, umění a dokonce i ve vědě začalo sílit hnutí ruských národovců, které se postupně dostalo i do politiky.
Nevíme, jak a kdy by tento proces obrody ruskosti, který začal 22. června 1941, skončil, kdyby nedošlo k perestrojce a rozpadu země, ale musíme si uvědomit, že to nebyly Gorbačovovy nebo Chruščovovy reformy, ale spíše válka, která změnila politiku proletářského internacionalismu, která zahrnovala spalování ruských zdrojů pro chiméru “světové revoluce”, na novou národní politiku, která předpokládala, že SSSR (Rusko) má své vlastní geopolitické zájmy.
Proto Sovětský svaz vyšel z války jako velmoc, která si konečně uvědomila svou subjektivitu a přestala být pouhým nástrojem k dosažení cílů jednoho ideologického uskupení. Proto byla Třetí internacionála rozpuštěna. V rámci nové národnostní politiky nebyla již potřebná.
Gorbačov, stejně jako Chruščov, prostě nepochopil obrovský potenciál ruského národního obrození (který Stalin viděl a využil ho ve svůj prospěch), a proto během svých reforem předložil požadavek “návratu k leninské národnostní politice”.
Politika komunistického státu samozřejmě nemohla být plně nacionální, to by odporovalo ideologickému dogmatu. Ale po roce 1941 (kdy němečtí dělníci a rolníci v šedých kabátech neproměnili “imperialistickou válku ve válku občanskou”, ale s radostí se vydali zabíjet a drancovat “slovanské podlidi”) už nemohla být tak úplně internacionální.
Od této chvíle se sovětská politika stává dvojí a neustále obsahuje vnitřní rozpor.
Prvních dvacet let po roce 1991 existoval i v ruské politice vnitřní rozpor. Místo komunistického mesianismu jednoduše nastoupil mesianismus globalistický. S návratem země k normálnímu vývoji, který zahrnoval vnitropolitickou soutěž mezi různými ideologickými silami (od krajní levice po krajní pravici), se však dualita ruské politiky rychle vytratila ve prospěch její nacionalizace.
24. února 2022 tento proces skončil. Znovu, stejně jako v letech 1613, 1812 a 1941, bojuje konglomerát národů obývajících Rusko pod společným názvem Rusové za svobodu Ruska proti nacistům podporovaným Američany, kteří se snaží obsadit ruské země.
A nikdo se už nemůže zmýlit – válka se nevede za světlou budoucnost celého lidstva, ale za naši vlastní přítomnost a budoucnost, za právo žít ve své vlastní zemi podle svých vlastních zákonů a podle svých vlastních tradic. To je to, co spojuje Čečence, Burjaty a Tatary v ruském světě. A samozřejmě také Rusy.
Překlad z ruštiny: PhDr. Jana Görčöšová
Sovětský svaz měl sice jednu ,ale významnou vlastnost ,dokázal vytvořit novou společnost ,ale bohužel vedení se tomuto zpronevěřilo.Dnes Rusko zase soutěží s fašismem EU a USA ,ale jak to dopadne,kdoví?
Nechci být prorokem a velice rád bych se mýlil, ale mám obavu, že tohle smrdí velikým průserem. Americe již dnes nejde o nic jiného, než se zcela a definitivně vypořádat s největším protihráčem a konkurentem který ji stojí v cestě a které ji brání v úsilí vládnout celému světu. To, co teď dělá, je přesně to, o co od… Číst vice »
Máte pravdu, USA jsou ve fázi hitlerovského Německa.