Válka na Ukrajině: Za záchranu ruského lidu (a Francie)

Dobová karikatura jedné z protiruských koalic. Všimněte si, kdo se směje v pozadí.

… ale Putin poražený hrdinským ukrajinským odporem, Putin ponížený, Putin zdrcený drtivou porážkou jeho armády, obrazy plačících ruských vojáků, Suchoje padající jako mouchy, tanky opuštěné na bojišti, jeho loď – admirál potopená… Rusko zničeno sankcemi, ekonomicky na kolenou, se zhroutil rubl, populace na pokraji svržení svého „diktátora“, hladová po demokracii a McDonalds… „Putin řezník“, zvěrstva páchaná armádou Rusko, mučení, masakry a znásilňování civilisté, „zločiny proti lidskosti“, jednomyslné odsouzení „mezinárodního společenství“; Putin izolovaný na „mezinárodní scéně“, ostrakizovaný, opuštěný svými posledními příznivci, odříznutý od světa, zalezlý jako zvíře v kremelském bunkru; Putin nemocný, umírající na rakovinu, leukémii, Parkinsona, opuštěný manželkou, koupající se v jelení krvi; Putin zahnaný do kouta, u zdi, připravený na cokoli, včetně jaderného holocaustu, pokud ho co nejdříve nezavraždíme…

Stručně řečeno, to je vize války na Ukrajině, kterou by legitimizoval „průměrný obyvatel Západu“, informovaný mainstreamovým tiskem, nepřetržitými zpravodajskými kanály a oficiálními tiskovými zprávami z kancléřství. Jednoznačná vize, bez nuancí a ústupků, na vrcholu „existenční hrozby“, kterou by Vladimir Putin a jeho slovanské hordy představovaly pro naše krásné liberální demokracie… Drobným problémem je, že vše výše uvedené je samozřejmě zcela mylné (na výjimku, kdo ví, co je jelení krev)… Můžeme mít tedy jinou vizi toho, co se děje tam, na hranici mezi Západem a slovanským světem? Ruská vize, možná i trochu francouzská?

Od starověkých otroků po Untermenschen Třetí říše …

Další vize, která, abyste se do ní plně ponořili, vyžaduje návrat v čase, téměř před 3000 lety, na úsvitu evropské civilizace. Neboť již od starověku byl nešťastný slovanský lid předmětem nelibosti, opovržení a nutno říci i prudkého rasismu ze strany jiných indoevropských národů. Bylo tomu tak již v době Řeků a Římanů, kteří je stavěli na poslední stupeň barbarství, ba ještě níže, do jakési podlidskosti bližší živočišnosti. Podobnou xenofobii nacházíme u skandinávských, germánských a potažmo anglosaských národů. To se v historii odráželo v nájezdech, masakrech a deportacích do otroctví organizovaných Řeky, Vikingy (uvědomte se, že slovo “otrok” francouzsky “slave”, latinsky “sclavus”, anglosasky “esclave” a znamená „otrok“), a dokonce z muslimského světa.

V moderní době se tato tradice rasové nenávisti nachází v nacistické politice „etnických čistek“ východní Evropy, slovanské nebo asimilované (Poláci, Ukrajinci, Srbové…), a samozřejmě také fantazírovaná ze samotného Ruska, podmínka nutná k vybojování dostatečného „životního prostoru“ pro nadřazenou árijskou rasu. Genocida Slovanů, redukovaná na hodnost Untermenschen (podčlověk), je ve skutečnosti srdcem rasisticko-nadřazené utopie Třetí říše, jak je dokonale vysvětleno v Mein Kampf .a potvrzeno politikou systematického vyhlazování Slovanů v Polsku a na Ukrajině – ale také sebevražednou operací Barbarossa z roku 1941, při níž jednotky SS projevily skutečně nelidskou neúprosnost vůči civilnímu obyvatelstvu a sovětským válečným zajatcům. Teprve po porážce u Stalingradu nacistický režim zaměřil svou vražednou zuřivost, poněkud ze zášti a frustrace, na nešťastné Židy, což byla do té doby spíše otázka jejich přesunu na Madagaskar.

Tento monstrózní projekt nacistů přesto stál 30 milionů mrtvých ruských lidí, kteří museli bojovat čistě a jednoduše o své holé přežití. Rusové i dnes velmi intenzivně vnímají nesmírnou oběť, kterou jejich rodiče a prarodiče nabídli, aby zachránili svůj lid a svou identitu. Každý Rus má ve své rodině nespočet mrtvých, jako by to mohl mít každý Francouz po válce 1914.-18. To je i případ samotného Vladimira Putina, který v každém svém projevu neopomene připomenout tento hrdinský a obětavý rozměr Rusů za druhé světové války: „bojovat proti nacismu“ pro ně nebylo omezeno víceméně na poslední chvíli odporu (jako u francouzských komunistů), ale opravdový „existenciální“ boj proti neúprosné moci, která přísahala jeho absolutní zničení …

Bylo by ale mylné se domnívat, že germánští nacisté byli na to sami: před vypuknutím války byly velké anglosaské mocnosti (v prvé řadě Anglie a Spojené státy ) ve skutečnosti jednoznačně zastánci německé moci v jejím „boj proti bolševismu“ a podporovaly je finančně a dokonce i vojensky. A jakmile nastal obrat Stalingradu a nevyhnutelná německá porážka, posedlost Američanů a pravděpodobně pravý důvod jejich vylodění v Normandii (když už bylo vše rozhodnuto na vojenské úrovni), vůbec nebylo „záchranou Evropy před nacistickým barbarství“, ale omezení postupu Rudé armády ve střední Evropě… Kromě toho mohli Němci během války počítat s podporou části populací střední a východní Evropy, kdyyž organizovali svou kampaň za očištění od Slovanů. Ať už šlo o chorvatské ustašovce (které najdeme o 50 let později při “práci” proti Srbům ex-Jugoslavii), šlo i o část Poláků, ale také Ukrajinců (známé nacionalistické hnutí „banderovců“, antisemitské, ale především anti-ruské).

Od anglosaského imperialismu k americké „výjimečnosti“

Abychom plně pochopili současnou situaci, musíme vzít v úvahu také hluboce manichejskou a nadřazenou mentalitu Anglosasů,  zejména Spojených států. Americká elita pocházející z anglických puritánů. Je poznamenaná ideologií svého „manifestního osudu“, doslova se považuje za „nově vyvolený lid“, kterému Bůh Starého zákona vložil absolutní právo být nad ostatními národy (počínaje nešťastnými indiány, kteří byli brutálně vyhlazeni podle stejného modelu jako obyvatelé Kanaánu při návratu Židů z Egypta). Odtud pochází tento nesnesitelný „dvojí metr“, přítomný již v Pentateuchu, který se rovná výroku: „Máme božské právo dělat si s vámi, co chceme, ale je vám absolutně zakázáno vztáhnout na nás ruce, a dokonce nám odporovat!”

V moderní době je tento hluboce totalitní náboženský supremacismus vyvolávající „dvojí metr“, který jej doprovází, ztělesněný v doktríně „americké výjimečnosti“, v jejímž jménu si Spojené státy jednostranně nárokují právo hrát si na „četníky“ a velet „mezinárodnímu společenství“, přičemž se bezostyšně osvobozují od pravidel, která uvalují na ostatní prostřednictvím své měnové (petrodolarové) a vojenské nadvlády (ta je tím povolena). Velmi příhodná „výjimečnost“, když dojde na to, že američtí politici ospravedlňují, a dokonce jsou na to hrdí, že srovnali se zemí celá města termálními bombami (Drážďany) nebo atomovými bombami (Hirošima, Nagasaki), grilovali vietnamské ženy a děti napalmem, a dokonce, jak prohlásila “sympatická” Madeleine Albrightová, zavinila smrt více než 500 000 nevinných dětí na Blízkém a Středním východě (Irák, Afghánistán, Sýrie atd.). Zatímco sami sobě drze lžou v nejdokonalejší obviňující inverzi, o údajných srbských masových hrobech, masakrech miminek v kuvajtských inkubátorech, útocích syrskými chemickými zbraněmi a dalších lstivých manipulacích řízených s podporou korporátních médií. Přitom si zapomenou udělit s nejdokonalejším cynismem „Nobelovu cenu míru“ s příchutí krve (kolik nevinných rodin bylo rozmělněno na kusy Obamovými dálkově řízenými drony?).

Nárok na totální nadvládu Spojených států a jejich anglosaského a germánského panství (ale bohužel také od Sarkozyho, naše ubohá stará Francie…) se musel nevyhnutelně střetnout s určitým počtem jiných národů, které jsou stále početnější, které se staví proti tomuto nároku na hegemonii a které brání nebo obnovují svou nezávislost. Zpočátku bylo možné tyto vzpurné národy pokořit krajně pravicovými polovojenskými juntami (Latinská Amerika), „barevnými revolucemi“ (typu íránského šáha nebo Borise Jelcina…), dokonce i tehdy, když člověk chtěl být přátelský s jeho přáteli z vojensko-průmyslového komplexu, za pár kobercových bomb nebo raket (Srbové z Jugoslávie, Iráčané, Libyjci). Je pravda, že došlo k několika malým chybám (Castrova Kuba, Vietnam, islamistická revoluce v Íránu, v poslední době Afghánistán), ale stejně bylo vše pod kontrolou, na jedné straně byl jednoznačně „tábor dobra“ vedený Yankeeji, kteří stanovovali pravidla mezinárodní hry, a na druhé „tábor zla“, který představoval několik izolovaných „darebáckých států“, jako je Venezuela, Írán, Severní Korea a spol. A od pádu Berlínské zdi, zhroucení Sovětského svazu a přeměny Ruska na divoký kapitalismus mohli Američané konečně zvítězit: byl to „konec dějin“, „nový světový řád“. » unipolární, Americká říše rozšířená na celou planetu, nerozdělená nadvláda neokonzervativců, Wall Street a Hollywoodu – globální hegemonie, jakou lidstvo nikdy předtím nepoznalo, ekonomickou a průmyslovou, finanční, monetární, vojenskou, politickou,

Probuzení ruského lidu

Ale je to tady, „božské překvapení“, jak by řekl Maurras: Putine dorazil. Ruský lid se vzpamatoval, přivedl své oligarchy kapitalisty zpět do souladu, přezbrojil se vojensky, ekonomicky a především morálně. Znovu získal víru ve svůj osud, hrdost na svou kulturu a mravy, ostrý pocit své identity a duchovní partikularismus, který je v přímém protikladu ke konzumnímu materialismu Západu. S pevným záměrem stát se opět velkou regionální velmocí a znovu získat svou autonomii v multipolárním světě, v němž žádní lidé nemohou tvrdit, že jsou nad ostatními. V očích anglosaských imperialistů je to tolik nesnesitelných nároků, že se méněcenný národ změní na rebelující otroky a chce se emancipovat…

Ó, jistě, zpočátku jsme ho nebrali příliš vážně, tohoto malého agenta KGB bez velkého charismatu; ale najednou, v době války v Sýrii, jsme si uvědomili, že je mnohem, mnohem silnější, než jsme si představovali, a že skutečně předělal Rusko na velmoc na vysoké úrovni, že bude těžké, ne-li nemožné, poslat ho zpátky do řady. Ještě horší je, že od tohoto znovuzrození Ruska USA a jejich spojenci zažívají neúspěch za neúspěchem pokaždé, když se pokoušejí prosadit silou a zastrašováním, jako za starých dobrých časů Reagana a Bushova klanu: neschopnost svrhnout Bašára al-Asada, Hugo Chaveze a dokonce i jeho nástupce Madura; povstání latinskoamerických zemí v čele s Mexikem a Brazílií; neposlušnost a nyní dokonce přímé nepřátelství arabských zemí produkujících ropu, donedávna bezpodmínečných spojenců; distancování se Indie, frontální opozice Turecka, progresivní emancipace afrických zemí…

Ve skutečnosti to není Putin, ale Spojené státy a jejich lokajové, kteří jsou stále více izolováni. Znechuceni jejich arogancí, brutalitou, lžemi a permanentním dvojím metrem v jednáním, naprostou absencí morálky a lidskosti vůči ostatním národům se celý svět postupně odvrací od lidí ze Západu a buduje jiný svět bez nich, se svým bankovním a měnovým systémem odpojeným od dolaru, s jejich špičkovými průmyslovými odvětvími, jejich obchodními a obrannými dohodami, jejich internetem, jejich vlastními soutěžemi, sportem a hudbou… A od té doby ve skutečnosti je to Západ, kdo potřebuje zbytek světa, a ne naopak (pro ropu, pro pšenici, pro kovy a kovy vzácných zemin…), to se promítá do katastrofické ekonomické krize, kterou v současnosti zažíváme a která je zrychlována sebevražednými sankcemi proti Rusku…

Grygar: Ani letité popírání nezakryje zvěrstva Kyjeva na Donbasu

A Ukrajina v tom všem…

Současný konflikt na Ukrajině je tedy třeba chápat v tomto kontextu nevyhnutelného úpadku Západu, finanční krize a lidových revolt. Nyní je to téměř deset let, co si Američané, kteří si opožděně uvědomili, že Putin nevtipkoval ale myslel to vážně a skutečně zpochybňoval jejich eschatologickou nadřazenost, jsou zoufale odhodláni udělat vše, aby odstranili Putina a svrhnout ten nezvládnutelný ruský lid – a „všemi“, je nutné pochopit, že „opravdu všemi“ prostředky, jak demonstruje prudké odmítnutí neokonzervativců, demokratů a vůdců NATO přijmout jadernou doktrínu NFU („No First Use“ – nepoužít jaderné zbraně jako první). Bohužel pro ně – a naštěstí pro Rusy – jsou Spojené státy natolik sužovány korupcí, klientelismem, obezitou, rasovým násilím a nyní ideologií “wake”, že už nemají prostředky pro své ambice; a dělá je to velmi, velmi rozzuřené a velmi, velmi podlé – ve skutečnosti trochu jako vůdci Třetí říše poté, co si uvědomili, že Stalingrad znamenal konec jejich tisíciletých snů…

Konečným pokusem, po neúspěchu pokusu „vousatých islamistů“ (Al-Káida, Čečenci, Daeš…), je poštvat proti Rusku ty evropské národy, které sdílejí rasovou nenávist ke Slovanům. Odtud pochází puč na Ukrajině v roce 2014, který zorganizovalo velvyslanectví Spojených států a který vedl k nahrazení legitimního proruského prezidenta Janukovyče prozápadní loutkou podporovanou stranami krajní pravice nebo dokonce otevřeně neonacisty (strana Svoboda, Pravý sektor); ale také „měkký převrat“ banderistických milicí, které převzaly současného prezidenta Zelenského, avšak zvoleného v rámci programu usmíření s Ruskem, a donutily ho torpédovat Minské dohody (které zajišťovaly autonomii samozvaných Donbasských republik) a zahájit tuto vražednou politiku útlaku a permanentního bombardování ruských menšin (samozřejmě za naprostého mlčení mediálního Západu ). Proameričtí globalisté zde hrají svou poslední kartu, kartu tragického rozdělení Ukrajiny mezi Západ, který se identifikuje spíše se starou germánskou a rakousko-uherskou Evropou, aspirující na vstup do NATO a Evropské unie,  ovládanou menšinou extremistů hrdě se hlásících k pronacistické spolupráci a otevřeně volajícím po kulturní, ne-li etnické, očistě rusky mluvícího obyvatelstva; a na východ Ukrajiny tvořenou etnicky ruskou populací na Krymu a Donbasu, lidí, kteří se v roce 2014 začali legitimně bát, když viděli, jak dědici Třetí říše přicházejí k moci, a kteří okamžitě požádali Rusko o ochranu (dokonce i pro Krymy, což svědčí o jejich čisté a jednoduché připoutanosti k „mateřské zemi“)…

A dostáváme se do úplně posledních let, od zvolení Joea Bidena, se zrychlením podpory NATO pro ukrajinskou armádu, její vyzbrojování, její výcvik a přímý dohled nad polovojenskými prapory nacistických fanatiků, známými jako „prapory Azov“.  Na konci roku 2021 bylo vše připraveno pro masivní operaci proti Donbasu s celkovým projektem využití protislovanského rasismu neonacistických Ukrajinců k útoku na rusky mluvící obyvatelstvo a vyvolání reakce Ruska – což  je potom snadné označit  Rusko za „agresora“, a to umožní postavit proti němu „mezinárodní společenství“, v případě potřeby zprostředkováním některých velmi telegenických „zvěrstev“ „ruských řezníků“; tlačit na Německo, aby zrušilo projekt Northstream 2, a obecněji na Evropu, aby přestala odebírat levnou energii z Ruska, aby mohla nakupovat americký břidlicový plyn, který je mnohem dražší a znečišťující; ospravedlnit sankce, které mají „srazit na kolena“ ruskou ekonomiku, zničit rubl, zruinovat mocenské oligarchy, vyvolat společensko-politické nepokoje a nakonec, v nejvlhčích snech neokonzervativců a demokratických kruhů, rozdmýchat uhlíky nové “barevná revoluce” a proč ne státního převratu, aby se v Moskvě (znovu) dostala k moci prozápadní loutka jakými byl Jelcin (lutky a la Kasparov / Navalnyj…)

To vše vypadá jako gigantické spiknutí a odsuzovat to proto zní velmi „spiklenecky“ – až na to, že celý tento machiavelistický plán byl předem připraven různými think-tanky blízkými Pentagonu, jako je RAND Corporation, jejíž zprávy jsou nejoficiálnější otevřeně doporučující provokovat, útočit a ekonomicky i vojensky oslabovat Rusko prostřednictvím ukrajinského proxy („budeme bojovat do posledního ukrajinského vojáka“, abych použil dobrý vtip kolující v kruzích NATO). Skutečný filmový scénář, který Američané drží v tajnosti, a který mimochodem umožňuje zabít dvě mouchy jednou ranou, vyřídit Rusko a jednou provždy „neutralizovat“ a vazalizovat Evropskou unii…

„Existenční boj“ ruského lidu

Putin to všechno samozřejmě věděl a připravil se na nejhorší možný scénář, který bude Západem tlačen stále více dopředu. Od začátku však hrál s kartami na stole, vytáhl svou „červenou čáru“ – vstup Ukrajiny do NATO. Protože pokud by Ukrajina padla do západního tábora, bylo by to samotné Rusko, které by bylo zahnáno do kouta na svých hranicích, ohroženo už ve své existenci: „Kam bychom ještě mohli ustoupit? “, divil se dramaticky ruský prezident v jednom ze svých televizních projevů, když mluvil jménem svého lidu… Ano, Rusové to hlásají od začátku: Ukrajina pro ně není jednoduchou otázkou „území“ nebo „oblasti“. vlivu“: jako v roce 1941, kdy nacistická vojska vstoupila na jejich území, je to doslova otázka života nebo smrti. A lidé ze Západu to věděli velmi dobře, a to je přesně důvod, proč nadále postupovali metodicky, krok za krokem, touto represivní taktikou „efektu kliknutí“, tak drahou zakladatelům Evropské unie, a s jistotou, že ruský medvěd dříve nebo později vyjde ze svého doupě a spadne do jejich smrtící pasti …

Je tedy třeba jasně chápat, že když Putin mluví o „denacifikaci“ Ukrajiny, o „existenční hrozbě“ vůči Rusku, o „legitimní obraně“, mluví velmi vážně a to, co říká, je pravda. Jsou to Američané a jejich spojenci, kteří už 30 let provokují a útočí na Rusko, rozšiřují NATO na východ v naprostém rozporu se svými slavnostními sliby. Ve střední a východní Evropě skutečně existuje neonacistické hnutí, a dokonce jen nacistické, s požehnáním Anglosasů; existuje skutečně tisíciletá vůle obyvatel Západu domestikovat, a pro některé dokonce i vyhubit, slovanský lid Ruska; Rusko je absolutní Zlo, Nepřítel, kterého je třeba porazit, poslední překážka v honbě za tisíciletou nadvládou USA; zničit to, takže vše je dovoleno, jak vše bylo povoleno Vyvolenému lidu po jeho návratu z Egypta; propagandě, lžím, manipulaci se meze nekladou. Protože se neomezujeme na porážku nepřítele na bitevním poli, nepodepisujeme s ním příměří, nevyjednáváme: snažíme se ho ponížit, podřídit si ho, je-li to nutné i zničit …

Takže když v únoru 2022 Kyjev oznámil, že chce na svém území instalovat jaderné střely, a začal se zapojovat do velkých přesunů vojsk na hranici Donbasu, Putin věděl, že nadešel čas, že útok se blíží, že boj proti smrti musí začít. Ale na svou reakci už dozrál. Po zajištění podpory Číny se ujal vedení a v souladu s vojenskou zásadou, že „útok je nejlepší obrana“, preventivně zaútočil na Ukrajinu dokonale připravenou procedurou: oficiálním uznáním nezávislosti Donbasu, bratrskou odpovědí na žádost o dohodu na ochranu nových ruskojazyčných republik, naprosto legální a legitimní zásah v rámci uvedených dohod, vložit své jednotky mezi ukrajinskou armádu a obyvatelstvo Donbasu. S paralelním otevřením fronty na severu směrem ke Kyjevu, aby odvrátila pozornost a zabránila příchodu posil na východ (Putin proto nikdy neměl v úmyslu napadnout celou Ukrajinu, aby znovu vytvořil SSSR nebo vyfantazírované  „Velké Rusko“: nic z toho neexistuje, jde jen vynález západních médií předkládaný jako „ponižující porážka“, což ovšem není hladce provedený bitevní plán).

Dnes je Donbas z velké části osvobozen, Rusko zavádí základní služby (elektřina, pitná voda, internet, banky s distributory rublů atd.); Populace konečně znovu žije, poprvé za téměř deset let, bez strachu z ukrajinského minometu. Poslední bitva se odehrává s pozůstatky ukrajinské pravidelné armády a fanatických neonacistů, přičemž se v okolí Charkova, Kramatorsku a Sieverodněcku vytvoří několik „kotlů“. Z hlediska sankcí se rubl po prvotní panické reakci stabilizoval a i dnes je vůči euru na vyšší úrovni než před vypuknutím války; evropské země právě přijaly Putinovy podmínky platit za plyn v rublech; růst cen ropy vedl k velkému přílivu hotovosti do Ruska, které více než kompenzovalo ztrátu výdělků z války posílením svých vztahů s Čínou, Indií a dalšími asijskými zeměmi a obecněji sponzorstvím nového protizápadního prvenství ve světě. Evropa je na pokraji energetické a potravinové krize, zatímco Rusko nikdy nebylo tak silné, protože je ekonomicky nezávislé. Ruské obyvatelstvo je daleko od myšlenek na svržení Putina. Za ním stojí a jeho popularita raketově vzrostla na úroveň, kterou už dlouho neviděl. Evropané teprve začínají chápat, že páchají sebevraždu pouze ve prospěch několika amerických akcionářů. Putin ze své strany definitivně rezignoval na rozumný a vyvážený dialog s těmito západními zeměmi, které trvale lžou („Říše lží“, jak je nazývá ve svých projevech, a jak mu nedat za prvadu?) ; v této perspektivě Macronův groteskní a otřepaný výkon nepochybně značně přispěl k tomu, že mu sebral poslední iluze o vážnosti i dobrou víru v evropské „demokracie“) …

Můžeme to říci rovnou, americký plán selhal; Rusko se postavilo na odpor a vyšlo z utrpení silnější. Ohromující protiruská rétorika Západu, shrnutá v úvodu, tento šílený rejstřík „podřízení“, „ponížení“, „totální destrukce“, zdaleka neodrážející realitu na zemi, není nic jiného než odhalení fantazie o sadistické všemohoucnosti západního tábora, o jeho manichejské a tisícileté psychologii, o jeho popírání reality. Tato nenávistná propaganda nemá nic společného se světem, jaký je, pouze tak, jak by si to naše neurotická arogance přála – a jak tomu nyní a nikdy nebude, k největší úlevě lidstva. Zbývá jen doufat, že Američané a jejich spolupachatelé z NATO si uvědomují své selhání a neponoří se do šílenství z frustrace a nepřejdou k zoufalému apokalyptickému jednání, podobně jako nacisté z Židy (“Protože jsme nevyhráli, zahyneš s námi”, což je to, co bylo na konci konců “konečným řešením“) …

Závěr: za záchranu Francie a Ruska…

Tento text byl napsán příliš rychle, s přílišnou vášní, někdy subjektivně. Určitě jsou v něm zkratky, aproximace, možná pár chyb… Ale to hlavní tam je, a to hlavní je, že se nesmíme nechat ovlivnit, zastrašit a třeba i terorizovat drtivou mašinérií západní propagandy, nepřetržitými zpravodajskými kanály, dobře mínícími umělci a celou tou klikou “Tábora Dobra”; nespouštějte oči a nenechte se zdrtit všemi těmi v profesních, společenských nebo rodinných vztazích, kteří jsou rozhořčeni vaší „podporou genocidy Ukrajinců“, stejně jako byli včera rozhořčeni vaším odporem ke zdravotnímu průkazu a anticovidu („Ale zabiješ naše prarodiče!“). Putin a všichni Rusové s ním jsou v právu. Spravedlnost, morálka a pravda jsou na jejich straně, tady na „naší“ straně, protože troufám si říci, že v těchto chvílích se úplně identifikuji s obrovským štěstím, s těmito nádhernými, hrdými a úspěšnými lidmi, s Dostojevským, Rachmaninovem a Solžnicynem, a je mi ctí, že mám pár kapek jejich krve v té své.

A je tu také jistá hrdost na to, že jsou Francouzi, jediní lidé ze Západu, kteří od dob Voltaira a Kateřiny II, vždy projevovali k Rusům obdiv a upřímné přátelství s ruskými bělogvardějci z Azurového pobřeží a projevovaném generálem De Gaulle, Hélène Carrère d’Encausse a Romainem Garym. Jsem pevně přesvědčen, že naše společná záchrana spočívá v regeneraci „francouzsko-ruského páru“, těchto dvou starých pozemkových a selských mocností, jejichž společným údělem je čelit anglosaskému merkantilismu – a je mi výsadou, že se již cítím dítětem takové rodiny…

Autor: NICOPOL, zdroj: Agoravox, překlad První zprávy, úpravy a Nová republika