Půjde to rychle, Češi musí být připraveni. Profesor Ivo Budil o vládě a válce

Parlamentní listy – rozhovor

„V uplynulých letech jsme se přesvědčili o tom, že se dějiny zrychlují a že během krátké doby může dojít k zásadnímu přehodnocení geopolitického a hospodářského uspořádání světa,“ soudí filozof, profesor Ivo Budil. Česká společnost dle něj musí být dost silná, aby v novém řádu zaujala důstojné postavení a nebyla už jen kolonií. V rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz také uvažuje, zda současná vládní politika není pomstou současné koalice voličům Babiše a Zemana.

Pane profesore, společenská jednota směřující k pomoci ukrajinským uprchlíkům byla rozčeřena incidenty s romskými uprchlíky. Jak to vnímáte? Lze vlastně ještě hovořit o společenské jednotě?

Především se nedomnívám, že by se dalo od začátku hovořit o společenské jednotě. Do značné míry šlo o mediální fikci. Pomoc válečným uprchlíkům je morální imperativ a bezpochyby řada našich občanů byla stržena skutečným nezištným altruismem ve vztahu k Ukrajincům, kteří se uchylovali na naše území. Milan Kundera ale kdysi vymezil jednu z podob kýče jako kolektivní opájení se vlastní ušlechtilostí a morální nadřazeností, která se v tomto konkrétním případě navíc spojila s politickou mocí. Vznikla atmosféra hysterického vynucování společenského souhlasu a jednoty – a stigmatizace či perzekuce všech, kteří se z různých důvodů nehodlají ke zmíněnému mentálnímu rozpoložení připojit. Pro společnost nastává vysoce riskantní situace, protože v případě, že se situace vyvine jinak, než je očekáváno, a většinou tomu tak bývá, lidé budou postrádat alternativní strategii pro vypořádání se s nastalými okolnostmi.

Analytici vyhlížejí s obavami podzim. Očekává se, že vlivem nastupující inflace a s hrozbou zastavení dodávek ruských paliv může dojít k rozvratu sociálního smíru. Lze tomu ještě zabránit?

Sociálně citlivá vláda s jasnou představou o rozvoji a obraně národního hospodářství by to bezpochyby dokázala; to ale bohužel není případ současného kabinetu, jehož cíle nebyl zatím schopen nikdo uspokojivě vymezit. Jde o křížové tažení proti „barbarské mocnosti na Východě“? Jde o proměnu České republiky ve vzornou zemi či utopii „progresivismu“? Jde o sociální pomstu vůči nižší střední třídě za její předpokládanou volební podporu Andreje Babiše a Miloše Zemana? Jde o upevnění podřadného periferního postavení České republiky v rámci západního hospodářského systému? Obávám se, že ani členové vlády nejsou ve své intelektuální těkavosti s to své záměry náležitě objasnit. Racionálním východiskem je lidové hnutí za vyhlášení předčasných voleb a víra v pud sebezáchovy a v demokratický instinkt českého národa.

Jak jako sociolog předpovídáte vývoj konfliktu – „pomáháme Ukrajině vs. staráme se o svou životní úroveň“ – v západní Evropě? Zaznívají hlasy, že např. francouzská veřejnost by mohla ztratit chuť platit ekonomické důsledky války.

Především jsme se nikdy neměli dostat do situace, že válečný konflikt, který vypukl mezi dvěma nečlenskými státy NATO, vůči nimž nemáme žádné explicitní spojenecké závazky, by ovlivnil naši životní úroveň a hospodářskou prosperitu. Žijeme v demokratické společnosti a francouzský, italský či český lid má právo žádat po svých vládách, aby si ujasnily své priority. Úkolem vlád je sloužit domácím voličům, a nikoliv jakékoliv zahraniční populaci. K čemu nám byl veškerý akademický a expertní arzenál bezpečnostních a mírových studií a mezinárodních vztahů, do něhož byly investovány nemalé finanční prostředky, když nebyly schopny zamezit riziku, o němž věděl takřka každý poučený laik? K čemu nám byly nadnárodní instituce zaštiťující se ušlechtilými ideály a arogantně peskující své členy za jejich údajné nedodržování, když nezabránily největší geopolitické katastrofě na pomezí Evropy od skončení studené války? Nedělejme si iluze. V zásadě jakýkoliv představitelný výsledek války na Ukrajině bude mít na evropské národy velmi negativní dopady. Doufejme, že je budou řešit již jiní vůdcové našeho kontinentu.

Jak velký problém se rýsuje v české veřejnosti, pokud jde o skutečnou bídu a skutečný nedostatek? V minulosti zaznívalo, že v naší zemi je výrazná vrstva lidí, kteří žijí těsně nad hranicí chudoby.

Je to velký problém, protože český národ se dokáže občas sjednotit, je pracovitý, výkonný a vzdělaný, ale kvůli svým plebejským kořenům tíhne k rovnostářství a má silný smysl pro sociální spravedlnost. První republika selhala mimo jiné proto, že dovolila, aby se statisíce lidí ocitly v nedůstojné chudobě. Volby v roce 1946 proto představovaly nejen náhlé vzedmutí sympatií ke komunismu či k panslavismu, ale byly především plebiscitem proti sociální nespravedlnosti a necitlivosti předválečného režimu. Návrat všeobecné bídy a chudoby, nezaměstnanost, nedostupnost bydlení, strádání starých lidí a rozklad sociální a zdravotní infrastruktury za současného vzestupu úzké a zámožné oligarchické vrstvy oddělené od zbytku společnosti vysokými zdmi, strážemi a ostnatými dráty, by měly pro českou společnost fatální následky. Je to cesta do Latinské Ameriky a do bludného kruhu chudoby. Nezapomeňme, že Argentina nebo Uruguay byly v historicky nepříliš vzdálené době bohatými zeměmi.

Pokud smíme požádat o váš osobní odhad – bude ukrajinský konflikt vyřešen do konce roku?

Upřímně řečeno, nevím. Válka bývá většinou vysoce iracionální událost, která se poté řeší racionálními prostředky. Obávám se, že v případě války ve východní Evropě je tomu přesně naopak. V pozadí konfliktu byl pravděpodobně velmi racionální kalkul, o němž ale nevíme, zda se jej jeho původcům daří naplňovat. Postrádám realistickou až cynickou politiku, která omezí veškeré zbytečné škody tím, že předem otevřeně deklaruje své cíle a tím poskytne základ pro jednání. To, co se odehrává na Ukrajině, však připomíná buď konflikt, který se vymkl zpod kontroly, jakým byla například první světová válka, nebo náboženské či ideologické vyhlazovací tažení neznající kompromisu. Velmi mi chybí autentické mírové hnutí, které bylo aktivní od 60. do 80. let 20. století. Kde je Bertrand Russell dnešní doby? A jestliže by existoval, dostal by vůbec mediální prostor? Válka je obrovským selháním západních mocenských struktur. Když v roce 168 před naším letopočtem vytáhl syrský vládce Antiochos IV. s velkým vojskem proti Egyptu, vyšel mu poblíž Alexandrie vstříc římský vyslanec Gaius Popillius Laenes bez jediného ozbrojence. Před Antiochem vyznačil v pouštním písku čáru, kterou Syřané nesmí překročit. Antiochos se s celou armádou obrátil a vrátil se zpět do Sýrie. Bohužel, na dnešním Západě nebyl nikdo s dostatkem autority a respektu, kdo by byl schopen vyznačit čáru.

Ve Spojených státech se chystají ,,midterms”, tedy kongresové volby v polovině mandátu Joea Bidena. Donald Trump podpořil několik republikánských kandidátů. Můžeme čekat cosi jako politické znovuzrození amerického prezidenta?

Možné to samozřejmě je, i když s ohledem na věk Donalda Trumpa a v důsledku názorového tříbení v rámci Republikánské strany se v této souvislosti hovoří rovněž o možné nominaci na úřad prezidenta guvernéra Floridy Rona DeSantise, bývalé guvernérky Jižní Karolíny Nikki Haleyové, bývalého viceprezidenta Mika Pence, a dokonce i Trumpova prvorozeného syna 44letého Donalda Trumpa juniora, čímž by se zrodila prezidentská dynastie. Další vývoj bude určitě vzhledem ke vnitropolitické situaci ve Spojených státech amerických zajímavý.

Kandidoval jste na předsedu Trikolory. Pokud přehlédnete jednotlivé české národně-konzervativní subjekty, co vidíte? Jste spokojen s jejich politickou produkcí?

Bohužel se v rámci národně konzervativních sil v České republice stále nezdařilo ustavit relevantní platformu, která by představila ucelenou vizi obnovení plné svrchovanosti země, vybudování silného národního hospodářství a definování dlouhodobých národních zájmů. Bez vymezení jasného a srozumitelného jazyka nelze přikročit ke konkrétním praktickým činům. Slovník některých stran, které mají blízko k národnímu konzervatismu, Trikoloru nevyjímaje, je příliš prostoupen pozůstatky neoliberalismu, jež působí anachronicky a zapříčiňují myšlenkovou paralýzu a programové zmatení. Jiné politické síly se zase zaměřily na relativně úzkou voličskou vrstvu, která jim sice poskytuje celkem stabilní mocenskou základnu, ale bez šance oslovit širokou veřejnost.

V uplynulých letech jsme se přesvědčili o tom, že dějiny se zrychlují a že během krátké doby může dojít k zásadnímu přehodnocení geopolitického a hospodářského uspořádání světa. Česká společnost musí být dostatečně silná a vnitřně soudržná, aby v novém řádu zaujala důstojné místo odpovídající jejímu potenciálu. Jedno z velkých ponaučení z uplynulých 30 let spočívá v poznání, že nesmíme dopustit, abychom byli opět začleněni do využívané periferní zóny světového hospodářského systému. Proto musíme překonat animozitu a zbytečné ideologické předsudky a pracovat na konvergenci pravicových a levicových konzervativních sil. V situaci, v níž se nacházíme, nejde již o střet mezi levicí a pravicí, ale o osudový zápas mezi hospodářským a kulturním liberalismem ve službách globálního kapitálu a mezi jedinci, kteří jsou spjati s určitým politickým teritoriem, které trochu staromilsky nazývají svojí vlastí a na němž chtějí zajistit místním obyvatelům ekonomicky, duchovně a sociálně co nejdůstojnější životní podmínky. Státy by neměly soupeřit o to, který z nich vyplení co nejvíce přírodních a lidských zdrojů, ale o to, kdo vytvoří nejlepší podobu lidské existence.

Na evropské úrovni se v tomto smyslu upínaly naděje, např. k Marine Le Penové či k Matteovi Salvinimu. Volby vyhrál Viktor Orbán. Jak si tento politický směr stojí v celoevropském měřítku?

Maďarsko se vzhledem ke své velikosti a poloze nachází na okraji evropského veřejného života, nicméně politické aspirace a úspěchy Viktora Orbána jsou bezpochyby inspirativní. Ukazují, že pokrytectví, chamtivost a krize pozdního liberalismu jsou v evropských podmínkách překonatelné. Národní konzervativci mají proti svým soupeřům velkou nevýhodu. Zatímco globalisté a liberálové se snaží vnutit všem společnostem bez ohledu na místní specifika jeden univerzální model, národní konzervativci musí sladit své představy s lokální tradicí a s historickou zkušeností. Nelze tedy bezmyšlenkově imitovat Orbánův model, který je bytostně maďarský, ale vytvořit jeho svébytnou českou, slovenskou, polskou či francouzskou variantu.