Prezidentka Čaputová vyznamenala kolaboranty z období 2. světové války

Na snímku slovenská prezidentka Zuzana Čaputová s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, dalším ochráncem nacistů.  

Lze se jen domnívat, jakou roli sehrála lobby předsedy Nadace Antona Tunegu Jana Figela, který už déle brojí za nekriticky pozitivní obraz o zmíněné trojici. Na různých připomínkových událostech participuje i KDH, včetně současného předsedy Milana Majerského. Ten dokonce přirovnal aktivisty Bílé legie k Janu Kuciakovi a Martině Kušnírové, protože i ti “stejně toužili po pravdě a životem zaplatili za to, že ji chtěli zkoumat a vynášet na světlo”. Figeľ zase navrhl „martýrem naší svobody“ postavit na Náměstí svobody v Bratislavě památník, píše slovenský historik Adam Šumichrast.

V každém případě, poradci mohli prezidentce vysvětlit, že když někdo bojoval proti komunistickému režimu, demokrata to z něj ještě nedělá. Pravdou je i to, že samotný antikomunismus představoval jeden z definičních prvků fašistických a pravicových diktátorských režimů. Zmiňovaní odbojáři působili ve strukturách lidáckého režimu, jehož ideologií byli ovlivněni. Všichni tři absolvovali Vyšší vůdcovskou školu Hlinkovy mládeže.

Poradci mohli prezidentce vysvětlit, že když někdo bojoval proti komunistickému režimu, demokrata to z něj ještě nedělá.

Tunega spolu s Púčikem během SNP působili i jako tzv.. hlásky zpravodajského oddělení Hlavního velitelství Hlinkovy mládeže, čili fakticky vykonávali informátorskou a konfidentskou činnost. Jimi podávané informace se po vypuknutí Povstání dostávaly i přímo Němcům. Hlásky kromě toho šířily šeptanou propagandu proti povstalcům a zahraničnímu odboji. Tunega byl po válce potrestán lidovým soudem za trestný čin kolaborantství (napomáhání činnosti fašistických okupantů nebo domácích zrádců).

Jejich další působení je nutno vnímat v kontextu poválečné lidovecké (ľudácké) emigrace působící na Západě, která se kryla za demokratické ideály a principy, ačkoli v jejích řadách působili lidé jako Ferdinand Ďurčanský. Ten ve válečném slovenském státě v letech 1939–1940 zastával post ministra vnitra a zároveň ministra zahraničí. Nakonec západní mocnosti lidovecké politické exulanty vnímaly primárně jako bývalé Hitlerovy spojence, a proto zůstaly navzdory jejich snahám na úplném politickém okraji.

Bílé legii i trojici popravených se svého času věnoval jeden z nejlepších slovenských historiků Jozef Jablonický, který byl sám za minulého režimu perzekvovaný. O politických procesech po druhé světové válce napsal několik studií a tématu antikomunistické rezistence se aktivně věnuje řada historiků. Figelem vytvářený obraz o tom, že jde o neznámé, „bílé“ místo našich dějin, je nepravdivý.

Jablonický o jejich případě konstatuje: „Kauza A. Púčik a spol. byla jen pokračováním předchozích aktivit lidoveckého podzemí ve spojitosti s existencí lidoveckého exilu. Jednotlivci z lidoveckého exilu neusilovali o demokratický režim na Slovensku. Chtěli obnovit totalitní režim z let 1939–1945… Po listopadu 1989, po pádu komunistického režimu, o Púčikovi a jeho společnících se psalo mnoho, ale i tak, že základní reálie se neznaly nebo obcházely. Pero vzali do rukou autoři, kteří Púčika a jeho společníky vyzdvihovali na piedestal mučedníků, bojovníků proti komunistické totalitě v duchu hesla Za Boha a za národ … Jenže celý případ Púčik a spol. nepatří do historie pronásledování za náboženskou činnost. Byl to případ politický v podmínkách studené války.“
 
Přestože jde v kontextu uvedeného případu o silnou analogii, antikomunistickými bojovníky byli i Hitler, Mussolini či Franco. Ze strany paní prezidentky tak jde o, mírně řečeno, řádný přešlap. O to větší, že zároveň vyznamenala i oběti lidoveckého režimu.

 Zdroj: První zprávy a Pravda