Poznámky k šancím dosáhnout politické změny

převzato

Curtis Yarvin je americký analytik a blogger, který se dlouhodobě, důkladně a velmi originálním způsobem zabývá tím, jak změnit politické poměry USA, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Jasně a jednoznačně píše o tom, že používání pojmů se posunulo proti starším časům:

• To, co dnes velká média nazývají výrazem „demokracie“, tom se dříve říkalo „oligarchie“. Jedná se o společnou vládu rozptýlené a jen nejasně definované menšiny, která působí v řadě nejrůznějších institucí od vlády přes korporace, média, univerzity až po církve a banky. Taková vláda nemůže být svržena volbami ani revolucí, protože volby i revoluce mění vždy jen jednu instituce (např. parlament, prezidenta apod.)

• To, čemu se dříve říkalo „demokracie“, to je dnes nazýváno termínem populismus.

Články Curtise Yarvina jsou k dispozici na adrese.
 
Přidávám pár postřehů k jeho myšlenkám:
 
Válka, mír a neutralita

„Neutralita je jediným neagresivním způsobem, jak dosáhnout míru. Bohužel, když většina lidí mluví o míru, myslí tím ve skutečnosti vítězství. Na vítězství se všichni shodnout nemůžeme, na neutralitě ano.

 
Jednou ze složek neutrálního stylu míru je například řešení konfliktů uti possidetis: válka skončí a každý si ponechá přesně to území, které má nyní. Novou hranicí je současná fronta.”

Dodávám k tomu, že naším prokletím je hledání konečných řešení. Mnohdy by nám stačilo najít uspořádání, které umožní klidný život po jednu generaci. Jenže teď podnikáme kroky, které vedou ke zbytečnému zabíjení tisíců a tisíců lidí v nejisté naději, že tím ze světa vyřízneme příčinu zla, a že tím zmizí agrese a ozbrojené konflikty. Výsledek není zapotřebí obšírněji komentovat.

Chvála populistických diktátorů

Podruhé Curtis Yarvin: „Současná vláda je typická oligarchická vláda. Moc je rozptýlená ve skupině, která působí napříč různými organizacemi a institucemi. Nikdo nemá úplně navrch.”

Curtis zároveň připomíná, že je historicky extrémně neobvyklé, že by oligarchická vláda mohla být smetena lidovou revoltou či revolucí. Smést jednoho panovníka je možné (i když za lidovým hnutím beztak musí být aktivity nějaké kontraelity). Ale jak smést rozptýlenou moc?

Historicky běžný postup je, že oligarchická vláda je odstraněna diktátorem. Ten se může vyhlásit králem nebo císařem a musí se samozřejmě opírat o nějaké širší hnutí. V naší situaci by to jen těžko mohl být vojenský diktátor, takže zbývá silný vůdce opírající se o lid.

A vskutku, kdekoliv se podařila vzpoura proti globalistické oligarchii, tam vidíme výraznou osobnost – silného jedince vydávajícího jednoznačné rozkazy a přijímajícího odpovídající odpovědnost.
 
Petr Hampl: Tři vlny českých elit a ruská občanská válka

 
Škoda elit

Potřetí Curtis Yarvin: „Současná aristokracie, stejně jako většina aristokracií v dějinách, je tvořena úžasnými lidmi. Ti lidé jsou zasazeni do špatných systémů, ale když máme každého zvlášť, většinou zjistíme, že jsou úžasní. Ti lidé by za jiných okolností byli schopni žít úžasný a produktivní život, aniž by parazitovali na zbytku společnosti.“

Do značné míry s tím souhlasím. Mezi novými aristokraty najdete vzdělané kultivované lidi, kteří jsou zábavní společníci a trávit s nimi čas je radost. Ale najdete tam taky tupé primitivní zbohatlíky ve služebních audinách. Navíc se to mění generačně – s tím, jak se mění poměry na univerzitách a jinde. Ti mladší jsou agresivnější a nejsou vzdělaní ani kultivovaní. Prošli školami v době, kdy Kipling a Shakespeare už byli pokládáni za imperialistické rasisty, takže se domnívají, že Vronský je člen Putinova generálního štábu a Vivaldi značka kabelek.

To je jedna z mnoha mých námitek proti současnému systému. Že z lidí, kteří mohli a měli být opravdovou elitou, dělá tupá monstra.

Proti komu bojujeme

Opět z Curtise Yarvina: „Věříte-li například, že probíhá „velká výměna“, věříte také, že nahrazující populace nejsou příčinou výměny. Nejsou to vaši přátelé, ale nejsou ani vašimi nepřáteli. Proto byste vůči nim měli být neutrální.

 
Taková neutralita vám umožní zaměřit se na skutečnou příčinu, která je vaším hlavním nepřítelem… Může jít o systém nebo strukturu, nikoliv o soubor konkrétních lidských bytostí. Právě režim může být tím problémem. Dokonce i mnozí lidé, kteří tu mašinérii obsluhují, mohou být zcela nevinní nebo dokonce s dobrými úmysly. Jsou to jen kolečka. Den poté, co praskne, budou neškodní. V jistém smyslu nemáte žádné lidské nepřátele.“

Právě tohle byla silná stránka starého marxismu. A proto byli marxisté o tolik úspěšnější než jacíkoliv konspirační teoretici. Neválčili proti tajnému židovskému spiknutí ani proti majitelé nějaké korporace. Jejich cílem nebyla výměna špatných lidí za lepší. Bojovali za změnu vztahů, za změnu rozdělení bohatství, za změnu pravidel.

Samozřejmě, že v reálném životě ten systém hájí nějací konkrétní lidé, takže se stejně střetávají konkrétní osoby. Ale je dobré neztrácet z mysli, že smyslem jakékoliv smysluplné změny není odstranění Fialy, Kartouse či Pekarové. A dokonce ani Sorose (nebo případně Sorosova šéfa). Smyslem je taková změna poměrů, aby podobné kreatury přestaly být vynášeny k moci. Nebo ještě lépe taková změna pravidel, aby takové takové povahy přestaly být vytvářeny.


O politické masturbaci

Popáté z Curtise Yarvina: V čem je terorismus Nelsona Mandely lepší než terorismus Anderse Breivika? Ten Mandelův vede k politickému vítězství, zatímco ten Breivikův naopak snižuje naději vlastní strany na vítězství. To proto, že mezi antiglobalistickými stranami neexistuje symetrie. Není pravda, že co by fungovalo jedněm, funguje i druhým. Hampl k tomu doplňuje, že totéž se týká i dalších oblastí. Konspirační historky šířené Českou televizí a tituly nakladatelství Economia posilují vliv, zatímco obdobné konspirační historky šířené „alternativou“ vytlačují „alternativu“ do pozice izolované sekty.

Obávám se, že Curtis Yarvin má pravdu, že v určitém smyslu je zbytečná vlastně celá protisystémová činnost v současné podobě. Což široká veřejnost intuitivně vnímá.

Typická odpověď „alternativy“ zní: Lepší dělat aspoň něco než nedělat nic. Přeloženo do jazyka běžných lidí to znamená: Ztratili jsme naději, že něco vybojujeme, nicméně tato činnost je dobrá pro uspokojení našich emocí. Připomínám, že taková aktivita se zpravidla označuje jako masturbace.

Logicky se nabízejí dvě otázky. Ta první zní: Jak nahradit politickou masturbaci činností, která vede k úspěchu. Ta druhá se ptá, s jakými lidmi tu novou činnost případně dělat a jestli masturbanti ještě budou schopni přejít od sebeuspokojování k sexu.