Přibližně řečeno, její výsledek lze spočítat předem. Proto, zpravidla, válku začínají (nebo provokují, což je v principu totéž) ti, kdo si nepřejí se smířit se svou nevyhnutelnou politickou porážkou a pokoušejí se silou změnit chod historie.
Například, Stalin se chystal k roku 1942 dokončit rekonstrukci RKKA (Dělnicko-rolnická Rudá armáda, pozn. překl.) a spolehlivě přikrýt hranice. Ale, navzdory přesvědčení Hitlera, nechystal se napadat na říši. V plném souladu s marxistickým učením se Stalin (o tom svědčí dokumenty epochy, včetně jeho osobních projevů) chystal zaujmout pozice “chytré opice”a dívat se z výšky, jak se v kotlině ničí navzájem dva imperialističtí dravci, aby potom dobil oba. Přičemž se pochopitelně chystal využít závislosti obou stran konfliktu na sovětské neutralitě, aby postupně zlepšoval geopolitické postavení SSSR. To nevylučovalo vydírání malých zemí a “speciální vojenské operace” proti nim, připravené o něco lépe, než Finská válka v letech1939-40. Ale vést opravdovou velkou válku s odpůrcem rovným co do síly se Stalin nechystal – byly by příliš velké náklady, a výsledek by byl tentýž (nebo dokonce horší), než bez vojenských akcí.
Analogicky, Rusko neplánovalo zahajovat vojenské akce na Ukrajině. Zcela by mu vyhovovala situace, při níž by Západ i nadále utrácel za podporu agonie rusofobního režimu, vyčerpával vlastní zdroje a jen zhoršoval situaci s ukrajinskou státností. Jedinou pro Rusko kritickou podmínkou bylo zajištění bezpečnosti západním směrem. Přičemž bezpečnosti nejen Ruska, ale celého projektu “Velké Euroasie”.
V dlouhodobém výhledu rusko-čínský projekt stejně vyhrával nad americko-evropským. A životy a blahobyt několika desítek tisíc ukrajinských rusofilů na váhách historie neznamenaly víc, než životy a blahobyt nemenšího počtu ruských občanů (včetně žijících na Donbasu a Podněstří), kteří se dostávali pod hrozbu v případě zahájení bojových operací. Tím spíš, že v případě války (což je už potvrzeno praxí) nebezpečí pro ukrajinské rusofily rovněž mnohonásobně vzrůstalo.
Z hlediska vládnoucích elit ve Washingtonu byla pro USA porážkou dokonce kompromisní dohoda, ke které byly připraveny Rusko a Čína, pro zamezení nebezpečí velké války. Samotná nutnost uznat se rovným mezi rovnými byla americkými elitami posuzována jako katastrofa.
Proto také USA udeřily na “kritickém místě”, když ukázaly, jak Rusku, tak i Číně, že o žádné kompromisní bezpečnosti nemůže být vůbec řeč. Kontrolované Washingtonem limitrofní režimy se budou používat výhradně pro tlak na hranice jeho geopolitických odpůrců. Přičemž tento tlak bude ve výhledu narůstat.
To dělalo válku nevyhnutelnou. Otázka spočívala pouze v tom, kdo začne a kde začne. Byla varianta útoku Polska na Bělorusko, za podpory Pobaltí a Ukrajiny. Byla varianta útoku Kyjeva na DLR/LLR. Varianta společného útoku Ukrajiny a Moldávie na Podněstří byla ve hře spíše virtuálně. Kišiněv se velmi bál zahájení bojových operací a přinutit ho bylo možné pouze připojit se k už probíhající válce, ale v žádném případě ji nechtěl iniciovat. Byla varianta “vzplanutí” na Kavkazu, ale to bylo složité rozvinout do velkého konfliktu, vzhledem k nezájmu Ruska, Íránu a Turecka o proniknutí do regionu velkých geopolitických hráčů. Moskva, Teherán a Ankara, při všech rozporech, měly zájem o nacházení společného jazyka, aby se řešily regionální problémy na základě trojitého kompromisu, bez zapojení vnějších sil.
Velký konflikt mohl začít úderem Izraele na Írán, ale celkový poměr sil na Blízkém východě, po vítězství Ruska v syrské kampani, přinutil Tel Aviv, aby byl maximálně opatrný. Nakonec mohl konflikt vyšlehnout na indicko-pákistánské, indicko-čínské hranici, a také kvůli Taiwanu.
Hlavním úkolem USA bylo spoutat v zóně konfliktu ruské a čínské síly, přimět své geopolitické odpůrce nesmyslně utrácet zdroje v nekonečné válce do vyčerpání, a samotným zůstat mimo zóny konfliktu a stříhat bonusy.
V okamžiku, kdy se první fáze speciální operace zpomalila, a potom přetekla do druhé, očividně s úmyslem na dlouhou vojenskou krizi, USA usoudily, že minimálně polovina práce je provedena. Zůstalo pouze zatáhnout do války Čínu, a potom udržovat v obou konfliktech teplotu dost vysokou na to, aby oslabovaly geopolitické odpůrce, ale nedostačující na vystoupení krizí zpod kontroly a samovolného rozrůstání, s hrozbou přerůstání ve světovou atomovou válku. Ohledně ukrajinské krize USA dokonce stihly učinit prohlášení a přislíbily Rusku nový Afghánistán.
Válka je velmi špatné, mimořádně rizikové opatření, kterému, pokud možno, je třeba se vyhnout, ale, když už začala, tak je třeba směřovat k vítězství, které přinese větší dividendy, než by přinesla kompromisní mírová smlouva za předválečných podmínek. Pokud v první fází speciální operace Rusko vidělo svou úlohu v přinucení Západu ke kompromisnímu míru (příslušné podmínky byly ukrajinské delegaci předkládány na jednáních), pak druhá se vede právě se zaměřením na dosažení maximálního úspěchu.
O faktoru času a ohrožení nekontrolovaného rozrůstání krize kvůli neadekvátnosti amerických elit jsem už psal. Nebudu se k tomu vracet. Nyní se zastavím právě na pozitivních stránkách, které Rusko už vyždímalo a ještě může vyždímat z této krize.
Za prvé, Západ (USA, Velká Británie a Francie) byl nucen na oficiální úrovni přiznat, že vede proti Rusku válku na zničení. Západ samotný se zabývá ekonomickým, informačním, logistickým a materiálním zabezpečením konfliktu, Ukrajina plní úlohu nástroje horké války, a východoevropské státy čekají, až přijdou na řadu, aby posloužily jako dříví na udržení ohně.
To od základu změnilo naše vztahy. Před zahájením současné fáze krize spočíval úkol Ruska v tom, aby přesvědčilo Západ o nutnosti kompromisních dohod. Není to naivita, jak si myslí některé nepříliš vzdělané, ale velmi horké hlavy, jsou to pravidla hry. Nelze hrát na zvyšování sázek v předstihu, pokud se nechcete proti své vůli ocitnout ve stavu světové války několik týdnů po vypuknutí krize. Zkušenosti lidstva svědčí o tom, že je výhodnější zaujmout umírněnou pozici a požadovat rozhovory k všeobecnému urovnání, dokonce i když si uvědomujete nemožnost domluvit se kvůli nekonstruktivnosti oponenta. Nepřítel je nucen reagovat na vaše návrhy, vy ho srážíte z dříve předpokládaného tempa vývoje krize, dohodnuté akce se odklánějí, spojenci odpadají od odezvy. Tak nelze zvítězit, ale lze přinutit nepřítele, aby byl nervózní a chyboval, což je prvním krokem na cestě k vašemu vítězství.
Po zahájení současné fáze krize Rusko začalo válku na vítězství. Lavrov správně mluví o tom, že všechny války končí mírovou smlouvou. Jenže dříve jsme nabízeli mírovou smlouvu bez války, a nyní náš ministr zahraničních věcí zdůrazňuje, že podmínky míru budou záviset na výsledcích války, kterou jsme ne my, ale nám vyhlásili naši západní “přátelé a partneři”. Přešli jsme z komplikovanější (politicko-diplomatické) úrovně vzájemných vztahů s “partnery” na jednodušší (vojenskou). Ztrácíme v politické manévrovatelnosti, ale získáváme mobilizaci společnosti (prosté úkoly jsou jasnější prostým lidem a nevyvolávají u nich nepotřebná podezření), a také vyhráváme tempo v partii.
Za druhé. Přiměli jsme jak kolektivní Západ, tak i celý svět vyhranit se, na čí straně vystupuje konkrétní země. Přitom jsme deklarovali konstruktivnější přístup k vymezení spojenců, než USA. Američané prohlásili: “Kdo není s námi, ten je proti nám”, a my: “Kdo není proti nám, ten je s námi”. Ve výsledku se s námi ocitla nejen větší část světa (je jednodušší zachovávat neutralitu, než se přeorientovávat, aby ses zavděčil jedné ze znepřátelených stran), ale dokonce taková země NATO a EU, jako je Maďarsko, které jako by sankce podporuje, ale také obchodní styky s Ruskem zachovává a dokonce se pokouší je rozvíjet. Dokonce taková země NATO, jako je Turecko – nejdůležitější americký partner na jižním křídle bloku, bez jehož podpory NATO nemůže bojovat nejen v Černém moři, ale dokonce ani ve východní části Středozemního, se pokouší hrát svou hru, zachovat si bonusy ve vztazích s oběma stranami konfliktu. V naší gradaci je Ankara spojenec, v gradaci USA – protivník.
Ve výsledku se “světové společenství” zkroutilo do euro-anglo-saského bloku + Japonsko a Korejská republika a stalo se předmětem výsměchu. “Civilizovaný svět” náhle uviděl svůj (ale ne náš) ekonomický a finanční systém, jak se hroutí, zdroje surovin mimo dosah, značnou část perspektivních trhů pro sebe zavřenými. Západ, dříve pomalu se sesouvající, začal prudce padat do deprese horší, než byla ta “velká”.
Za třetí. Uvnitř Ruska se nejenom plně projevila pátá kolona. A také v téměř úplném složení opustila zemi. Západ ztratil tisíce ničemných agentů vlivu. Zvýšila se úroveň konsolidace ruské elity, vyrostlo její porozumění a součinnost se společností.
Všechny tyto pozitivní aspekty současné krize nám prakticky zaručují politické vítězství. Problém však spočívá v tom, že krize už přerostla do vojenského stádia. Proto na bojišti musí být rovněž dosaženo vítězství, které uzná jako takové alespoň naše vlastní společnost.
No a hlavní cena, kterou platíme (a také celé lidstvo platí) za všechnu tu nádheru, je narůstající riziko nekontrolovaného vývoje krize. Natolik narůstajícího, že dokonce Lavrov byl nucen oznámit růst nebezpečí atomové války. Nás může uklidnit to, že jsme to nebyli my, kdo zvolil tak riskantní cestu, nám ji vnutili. My jsme však do posledního okamžiku nabízeli se domluvit po dobrém.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
