Ukrajina vznikla deklarovaně jako neutrální stát (1991). V rozporu s ústavou její politické vedení projevilo v roce 2008 zájem stát se členem vojenského bloku, připomíná Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
V ústavě zakotvené neutrality se přitom parlament vzdal až po puči v roce 2014. Od té doby explicitně usilovala stát se členem vojenského bloku, který se s jejím ruským sousedem vzájemně pokládají za nepřátelské. Tím Ukrajina zásadně změnila politicko-mocenské poměry v regionu.
Ukrajina vznikla deklarovaně jako bezjaderný stát (1991) a jako takovému jí byly dány bezpečnostní garance. V roce 1994 Ukrajina přistoupila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, což v jejím případě znamenalo závazek, že země nebude usilovat o získání jaderných zbraní. V roce 2022 však ukrajinský prezident v rozporu s touto smlouvou prohlásil, že Ukrajina chce vlastnit jaderné zbraně. Dokončením tohoto postupně prováděného anticivilizačního vývratu Ukrajina zmařila možnost se na ony původní garance odvolávat.
Ukrajinské trestněprávní orgány doposud nevyšetřily vraždy na Majdanu a upálení desítek lidí v Oděse (2014), ačkoliv jim v tom nic nebránilo. Tím zcela diskreditují ukrajinský režim z hlediska dodržování elementárních lidských práv, které počínají právem na život.
Ukrajinští zákonodárci přijali jazykový zákon, který stanoví ukrajinštinu jako jediný úřední jazyk v zemi, kde více než polovina občanů používá v běžném životě ruštinu. Přijetí zákona, který diskriminuje jazykové menšiny, vyvolalo protesty v zahraničí, tedy nejen v Rusku, ale i v Maďarsku (a lze předpokládat, že kvůli svým národnostním enklávám na Ukrajině s ním nejsou zcela srozuměni ani v Rumunsku a Polsku). Tento jazykový zákon je zcela v rozporu s duchem EU, který je na práva menšin až přecitlivělý. Přijetím tohoto zákona Ukrajina vykročila směrem ze společenství civilizovaných států.
Přestože Ukrajina není členem NATO, členské státy NATO se již delší dobu podílí na výcviku ukrajinských ozbrojených sil. Cíleně vyzbrojují Ukrajinu nejmodernější západní protitankovou a protileteckou technikou. Zajišťují online přístup ke zpravodajským informacím. Na území Ukrajiny kromě toho operuje velké množství západních poradců, a ačkoliv to NATO popírá, také malých speciálních jednotek jejích zemí.
Energetika
Rusko přitom neustále dodává Ukrajině ropu i plyn (ten Ukrajina nenakupuje na burze, ale v rámci dlouhodobých kontraktů, tedy za ceny podstatně nižší, než třeba platíme u nás – spíše se budou pohybovat v několikrát nižších relacích, podobně jako platí Maďaři).
Snahy některých evropských politiků o zastavení dodávek ruských uhlovodíků do Evropy jsou ve své podstatě kontraproduktivní, protože by pro Ukrajinu znamenaly konec značných příjmů za tranzit, tedy ve svých důsledcích obrovské poškození ukrajinské ekonomiky.
Argument, že nákup ruských uhlovodíků podporuje ruské válečné tažení, je platný pouze v nepřímé úměře k tomu, jaké ceny za ruské uhlovodíky platí odběratelé na drážďanské burze západním dodavatelům, v porovnání s cenami, jaké platí tito západní distributoři ruským producentům. Jinými slovy, z finálních plateb za ruský plyn mají mnohem větší zisk západní distributoři, než ruští producenti.
Opravdu platíme svým účtem za plyn za Putinovu válku?
Je poněkud tristní, kolik takzvaných odborníků desinterpretuje ruskou úpravu plateb za energie. Kupující podle ruského požadavku budou i nadále platit v devizách (dolarech či eurech), a ruská strana je ruskému producentovi smění za ruble. Jinými slovy, nakupovat se bude za devizy, prodávat za rubly. To by snad nemuselo být tak složité k pochopení.
Pak ovšem vyvstává otázka, v čem je pointa? Ta je velmi prostá – ty devizy Rusové požadují vložit na účet v ruské bance. Nikoliv v nějaké západní, kde jsou okamžitě v rámci sankcí zmrazeny. Jinými slovy, Západ za dodávky ruských uhlovodíků jakoby platí, ale Rusové nic nedostávají – což se z jejich hlediska rovná krádeži. Tento stav ale není obhajitelný ani z hlediska Západu, protože je v rozporu se základní civilizační zásadou, totiž nečinit druhým to, co bych sám nerad strpěl.
Denacifikace
Dalším deklarovaným cílem ruské akce je denacifinace Ukrajiny. Její nespornou nutnost není třeba dokladovat jednotlivými případy státního oslavování co do antisemitismu předchůdců nacistů (Bogdan Chmelnickyj) nebo přímo ukrajinských nacistů a jejich spolupracovníků (Bandera, Šuchevyč, ukrajinské divize SS Grenadier, Galicien). Stačí věnovat pozornost obsahu opakovaných protestů izraelského velvyslance na Ukrajinu. Považuje-li si česká vláda zvláště dobrých vztahů s Izraelem, bylo by nanejvýš perfidní přehlížet jeho životní zájmy.
Ukrajinští zákonodárci však podporu nacismu povýšili na úroveň zákona. V zákoně č. 3552-XII ukrajinské Verchovné rady (část 6, odst. 16), se uvádí, že status veterána mají „…všechny osoby, které se zúčastnily všech forem ozbrojeného boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století jako součást Ukrajinské povstalecké armády (UPA), Ukrajinské povstalecké armády Atamana Tarase Borovece (Bulba) ‚Polský Sich‘, Ukrajinské lidové revoluční armády (UNRA), Organizace lidové obrany ‚Karpatský Sič‘, Ukrajinské vojenské organizace (UVO), ozbrojené složky Organizace ukrajinských nacionalistů….
Přitom například oficiální materiál Vojenského historického ústavu Armády ČR „Vpád banderovců na území Československa v letech 1945-1947“ přitom hodnotí tyto historické události z hlediska České republiky zcela jasně.
Pokud jde o směšný argument, že na Ukrajině nemůže být neonacismus problémem, protože prezident Zelenskyj je Žid, stačí si vygooglovat dotaz „Židé ve wehrmachtu“, který zvídavé zavede na mainstreamové weby (idnes, g, armyweb, securitymagazin), a vyléčí je z černobílého vidění světa. Za Německo bojovalo údajně až 150.000 osob, na něž se vztahovaly norimberské zákony, a nejslavnější plakát nacistické propagandy tvořila fotografie „židovského míšence“ Wernera Goldberga. Poukázat na fakta není antisemitismus. Popírat fakta je demagogie, a tam je antisemitismus jako doma.
Ján Čarnogurský: Argumenty o Ukrajině, které Západ nechce slyšet
Konflikt
Rusko napadlo Ukrajinu s tak malým množstvím vojenských sil a prostředků (v podstatě polovičním, než jsou ukrajinské stavy, přičemž podle vojenských odborníků úspěšný vojenský útok vyžaduje početní převahu nejméně 3:1, vzhledem k tamnímu terénu pak ještě podstatně vyšší), že to zcela vylučuje fantasmagorie o možném počátku ruského útoku na další východoevropské státy. Nesplňuje to ani úvahy o ruských plánech „okupovat celou Ukrajinu“.
Vyvstává otázka, zdali byla ruská vojenská akce v této podobě dlouhodobě připravována: co bylo vlastně jejím cílem?
Potvrdí-li se pravost ukrajinských záměrů (podepsaný rozkaz k útoku) zahájit v únoru 2022 ozbrojené akce na ovládnutí Donbasu a Krymu, pak nebylo časování konfliktu ruskou iniciativou, a ruská reakce by se dala americkým vojenským slovníkem označit jako preemptivní (přičemž pro srovnání uveďme, že ani Panama, ani Afghánistán, ani Irák, ani Somálsko, ani Sýrie, ani Libye nenapadly Spojené státy, a ty přesto „preemptivně“ vojensky v těchto zemích intervenovaly).
Ruské ozbrojené síly se nedaly vlákat do bojů v městských aglomeracích, které jsou typické zneužíváním civilních objektů a lidských štítů bránící stranou, a tudíž značnými (mediálně bleskově prezentovanými) civilními oběťmi.
Rozsah ruských vojenských akcí odpovídá tomu, co Rusové deklarovali při jejich zahájení. Hlavním cílem je zřejmě obsazení Donbasu, případně odříznutí Ukrajiny od Černého moře, plus bodové zničení ukrajinských vojenských instalací a biologických laboratoří (do nichž – v rozporu s údajným cílem tyto biolaboratoře v počátku devadesátých let zakonzervovat – Spojené státy podle přiznání náměstkyně Nulandové v americkém Kongresu investovaly obrovské sumy na jejich další rozvoj).
Ruské síly přitom zabezpečily ukrajinské energetické zdroje (nepsalo se, že spolu s ukrajinskými silami též jadernou elektrárnu v Černobylu), takže na většině (cca 85 %) ukrajinského území fungují dodávky energií i vody.
Prognóza
Spojené státy kdekoliv na světě „zaintervenují“ a pak se stáhnou, ať už byly výsledky jejich intervence jakékoliv. Na rozdíl od nich Rusko nemůže nedbat na důsledky své vojenské akce, protože Ukrajina prostě zůstane ruským sousedem. Nechce-li být Rusko vázáno dlouhodobým konfliktem, musí přemýšlet nad tím, jak snížit napětí a ukončit konflikt, aby v něm nebyl obsažen počátek konfliktu dalšího. Rusko logicky nemá zájem na přetrvávajícím napětí v oblasti formou zamrzlého konfliktu.
Spojené státy a jejich spojenci ale fedrují množství zbraní na Ukrajinu s deklarovaným cílem „aby Rusko bylo oslabeno do té míry, aby nemohlo dělat věci, které dělalo na Ukrajině,“ jak řekl na tiskové konferenci v Polsku americký ministr obrany Lloyd Austin. Z toho vyplývá, že Spojené státy naopak mají zájem na dlouhodobé destabilizaci oblasti, která bude vyčerpávat Rusko a vázat jeho ozbrojené síly. O této americké strategii „vývozu destabilizace“ píše slovutný americký geopolitik George Friedman ve své knize „Příštích sto let“. Tam také prorocky napsal, že „ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné.“
Evropě zůstane k řešení problém s neidentifikovanými ozbrojenými Ukrajinci (zčásti dokonce propuštěnými vězni), kteří se již nyní v tisícových počtech pohybují volně po Schengenském prostoru. O jejich aktivitách svědčí i to, že francouzské trestněprávní orgány již zachytily a identifikovaly na francouzském černém trhu zbraně, dodané Západem pro boj proti ruské armádě ….
U nás bude starost o udržení stabilní bezpečnostní situace v první řadě zodpovědností Bezpečnostní informační služby (BIS), která by měla monitorovat situaci „v předpolí“ a informačně podporovat české trestněprávní orgány. Potenciální riziko je tak velké, že BIS by měla alokovat maximální kapacity na tuto problematiku.
(V úvahu však bohužel přichází i extrémní varianta, že nastalou bezpečnostní krizi by vláda mohla uvítat k vyhlášení nouzového stavu, nebo dokonce stavu ohrožení státu, což by jí umožnilo omezit shromažďovací právo, aby veřejnost nemohla projevovat svou nevoli a žádat například demisi ministra zemědělství, který lže o potravinové bezpečnosti, nebo demisi ministra průmyslu, který lže o energetické bezpečnosti republiky, nebo demisi celé vlády a vyhlášení předčasných voleb.)
Rusko nemůže na ukrajinské straně jednat o míru s někým, kdo nebude mít u Ukrajinců prestiž. Proto je nesmyslné podezírání, že Rusko chtělo ukrajinského prezidenta zabít – tím by z něj pouze zcela kontraproduktivně udělalo mučedníka. Jeho případný nástupce by sotva měl autoritu „vítězného“ Zelenského, a Rusové by ho navíc nemuseli mít tak dobře „přečteného“, jako Zelenského.
Rusko svým postupem zřejmě dá ukrajinské straně záminku k nějakému vítěznému pokřiku. Tím se pozice Zelenského upevní, což bude velmi potřeba, aby ustál mírová ujednání a ta aby platila i poté, až opadnou emoce a zjistí se, že „neúspěšné“ či dokonce „poražené“ Rusko vlastně dosáhlo všech svých deklarovaných cílů. A že Zelenskyj vlastně mohl Ukrajinu ušetřit všech těch hrůz!
Zůstane-li Ukrajina po ukončení konfliktu odříznuta od Černého moře, bude její export probíhat buď blahosklonností Rusů, nebo budou Ukrajinci odkázáni výlučně na polskou cestu. V takovém okamžiku nelze vyloučit, že Polák zůstal Polákem, a napadne ho vyřídit si s oslabenou Ukrajinou staré účty (kterážto situace nikoliv náhodou připomíná situaci po Mnichovské dohodě oslabeného Československa, do něhož se Polsko zakouslo způsobem, který Winston Churchill nazval „hyenským“). Podobně by Maďarsko a Rumunsko mohly dostat apetit nečekat s ochranou maďarsky či rumunsky mluvícího obyvatelstva až zase nastane nějaká krize.
Zůstane otázka, zdali se Německo konečně zbaví americké okupace a začne-li dělat vlastní politiku. To může velice ovlivnit pozice dolaru: rozhodne-li se svět dedolarizovat, budou mít Američané úplně jiné starosti, i když nelze vyloučit, že by chtěli Evropu použít jako nástroj k řešení svých problémů (ať už si pod tím představíme cokoliv).
A co Čína? Celý svět může nyní doufat v její roli moderátora, tedy toho, kdo zklidňuje situaci. Nikdo jiný to udělat nemůže, protože v průběhu posledních let se Čína stala skutečnou světovou jedničkou. A ne ledasjakou. Na rozdíl od téměř neexistující „hloubky“ americké civilizace, která – slovy George Friedmana – vznikla válkou, žije válkou a svou budoucnost vidí ve válce, je čínská politická kultura nejen hluboce historicky založena, ale je též schopna ony tisícileté zkušenosti nikoliv mechanicky, ale velmi kreativně aplikovat.
Přitom tu nastává nebezpečí, známé v evropské tradici jako Thúkydidova past, nebo vulgárněji kolkolem zběsilé kopání chcípající kobyly. Bylo by dobře, kdyby Spojené státy nepanikařily, protože Čína je padnout nenechá (to by se ty dolarové dluhopisy v jejím držení proměnily v bezcenné třeba klozetové tapety). Pouze ztratí pozici hegemona a jejich mesianističtí politici, vnucující celému světu své bludy, by měli být ku prospěchu celého lidstva vyměněni a přesunuti do jakýchsi skanzenů, kam by se na ně pro výstrahu chodily koukat děti školou povinné.
