Mojmír Grygar: Jak Američné připravovali válku na Ukrajině

Americká diplomatka Victoria Nulandová na kyjevském Majdanu v roce 2014 prohlásila, že rozeštvání Ukrajiny a Ukrajinců spolu s probuzením nacizmu a banderizmu stálo Spojené státy 5 miliard dolarů

Agresivní záměr amerických politiků nebyl podstatně ovlivněn pozdější politikou Ruské federace ani výměnou prezidentů. Jestřábi v Pentagonu, v CIA a ve zbrojním průmyslu si počkali na vhodného muže. Stal se jím Biden, i když již dřív měla k válce nakročena Clintonová; ve volební kampani slibovala nejednat s Putinem v rukavičkách, ale nebyla zvolena. Trump se válce s Ruskem vzpíral, i když musel udělat řadu ústupků jestřábům. Ukázalo se, že Biden vystihl vhodnou chvíli, a ve chvíli, kdy  Putin zahájil operaci na Ukrajině, se mu podařilo předal roli Černého Petra. Desítky států, zejména ty, na jejichž území měli Američané vojenské základny, prohlásily válečnou operaci Rusů za akt ničím  nevyprovokované agrese.

Na druhé straně by se měla veřejnost seznámit také s málo známými a zatajovanými historickými fakty o roli extrémního ukrajinského nacionalismu. Lidé by měli vědět, že Sergej Bandera a Roman Šuchevyč, političtí a vojenští velitelé ukrajinského národního hnutí, za války pomáhali v nacistických i národních uniformách v boji proti Sovětskému svazu. Teror od počátku považovali za základní způsob prosazování národních zájmů.

Primátor Hřib dal provokativně přejmenovat část ulice, kde sídlí Ruské velvyslanectví, na Ulici ukrajinských národních hrdinů, ale neuvědomil si, nebo mu to bylo jedno, že pojem „národního hrdiny“ razili především banderovci a že Bandera a Šuchevyč získali tento titul již za tzv. oranžové revoluce. Pražským provokatérům nevadilo, že ve stejné době se na Ukrajině ve velkém kácely pomníky velitelů Rudé armády, bez jejichž obětí by se nejen Ukrajina, ale celá Evropa neosvobodila od nacistické nadvlády. Dnes se na Ukrajině všechno ruské stává terčem organizovaného násilí. Když jsem se dozvěděl, že zkáze neušel ani pomník ruského básníka a přítele Malorusů Sergeje Puškina, ztrnul jsem: zde už byla překročena hranice mezi politickými a národnostními spory, zde už byla napadena sama myšlenka nadnárodních kulturních a etických hodnot. Octli jsme se v stavu ničím nespoutaného pudového ničení. Zde už nerozhodují rozdíly ideologie, myšlenek nebo názorů, nýbrž podle Sigmunda Freuda Thanatos, pud násilí, zhouby, smrti.

Citace osm let starého neuveřejněného eseje:

V březnu 2014 byl americkému kongresu předložen dokument The Ukraine Support Act (Zákon pro svobodu Ukrajiny), který byl strategickou reakcí USA na ruskou anexi Krymu. Tento zákon se nebezpečně podobá dvěma jiným  –   Trvalé svobodě z roku 2001 a Irácké svoboda 2003. Oba tyto dokumenty připravily americké ozbrojené intervence v Afghánistánu a v Iráku, které vedly k zpustošení velkých oblastí Přední Asie, aniž mohly být ukončeny mírem – ani Afghánistánu, ani Iráku tyto vleklé války nepřinesly svobodu.

Proč? Protože bombardovací letadla, tanky a kulomety nejsou vhodným prostředkem, jak přinést podrobeným národům lepší duchovní a materiální životní podmínky. Američtí politikové a stratégové se v případě afghánské a irácké války přepočítali, protože sáhli k přímému ozbrojenému řešení (kdo může vzdorovat nejmocnější, nejlépe vyzbrojené a nejpočetnější armádě světa?), aniž se pokusili dosáhnout změny poměrů jinými prostředky – diplomatickým vyjednáváním, hospodářskou a kulturní pomocí, bojem proti  producentům opia (v Afghánistánu), tlumením místních národnostních a náboženských rozporů a konfliktů (v Iráku), vyjednáváním mezinárodních smluv, které měly a mohly nahradit krutou a nekontrolovatelnou mluvu zbraní.

Neudivuje, že Američané odmítli přijmout návrh Henri Kissingera, který již před lety navrhoval řešit afghánskou krizi diplomatickou cestou – uspořádáním mezinárodní konference. Zřejmě stratégové v Kongresu a v Pentagonu dali přednost vojenskému řešení. Vybavil se mi výrok Albrightové, která váhavému ministru obrany Powelovi krátce před útokem na Irák řekla: „Coline, máš tak skvělou armádu, proč váháš použít ji?“ Sáhnout k válce vyhovuje americké mentalitě řešit věci ihned a rázně – take it easy!  Kissinger, který sám má na svědomí nejednu útočnou válku, zřejmě k stáří dospěl k názoru, že mírové řešení je i z hlediska pragmatického lepší než zbrklý vojenský útok. Proto navrhoval prohlásit Afghánistán za neutrální stát, kterému by sousedící a zainteresované země měly zaručit  bezpečnost a prosperitu – přitom by nikdo z účastníků nepřišel zkrátka: dlouholetou zaostalá a válkou zpustošená země sama nemůže využívat bohatá naleziště vzácných nerostů a surovin.

Nezakládá se třetí americký plán šířit svobodu, tentokrát na Ukrajině, na mylných předpokladech?

První je nesprávné posouzení krymské otázky. Nejde o anexi cizího území, nýbrž o nápravu chybného rozhodnutí začlenit Krym do Ukrajiny. Došlo k tomu v roce 1954, kdy se Chruščev, tehdejší vládce SSSR, rozhodl rozšířit území jeho rodné země, která byla těžce poškozená kolektivizací ve 30.letech a válkou v letech 1941-1945. O této události jsem již několikrát psal, ale neváhám opakovat, co někdo nechce nebo nemůže slyšet. Nebyla ukrajinizace strategicky i hospodářsky významných ruských území pokáním sovětského politika, který byl ve 30. letech osobně pověřen provádět na Ukrajině Stalinovu devastační politiku?

Chruščevův syn popírá osobní nebo nacionální pohnutky, které by jeho otce vedly ke změnám hranic uvnitř SSSR, tvrdí, že členové politbyra chtěli rozsáhlé investiční plány rozdělit rovnoměrně mezi dvě sousední republiky – rozšíření ukrajinského území mělo poněkud zmírnit jejich ekonomickou nerovnováhu  Ať již byly důvody tohoto administrativního opatření jakékoli, přičlenění Krymu k Ruské federaci nebylo svévolnou expanzí, nýbrž nápravou podivného sovětského zákona, který podle archivních dokumentů doklonce neproběhl podle regulí zákona. Jediný vyšší funkcionář, který protestoval proti tomuto rozhodnutí, byl předseda krymské organizace komunisitické strany. Za to, že tlumočil názor obyvatel většiny poloostrova, byl zbaven své funkce a  Krym se stal součástí Ukrajiny.

Za Sovětského svazu toto administrativní rozhodnutí nijak neovlivnilo život Krymčanů. Po pádu sovětského státu se Rusové stali ve svém domově občany cizího státu a byli vystaveni šikanám. Ukrajinizace, která po roce 1991 během dvaceti třiceti let změnila národnostní ráz země, narazila u Rusů na Krymu na odpor. O těchto věcech není naše veřejnost informována, lidé si neuvědomují národnostní útisk Rusů i jiných národností, pro které ustavení ukrajinštiny jako jediného státního jazyka znamenalo hrubé porušení jejich národnostních práv. Ve světle amerických dokumentů o přípravě války proti Ruské federaci, je zřejmé, že při přípravě Ukrajiny jako nástupiště útoku proti Ruské federaci právě rozpoutání národnostní nenávisti má sehrát klíčovou roli.

Kdo dnes připomene, že  radikální skupiny nacionalistů, které třímaly otěže povstántí na Majdanu, otevřeně hlásaly válku proti Rusku a požadovaly přístup k atomové zbrani? Julie Tymošenková, ikona oranžové revoluce 2004, později nařčená z masivní defraudace státních peněz, během povstání o deset let později prohlásila, že „Rusáky je třeba topit“ a jejich zemi „spálit atomem“. Nebylo zapotřebí mluvit tak otevřeně, ale její stoupenci a následovníci se této pekelné vize nevzdali. Západní připravovatelé války volili jiná slova, jiné argumenty, ale jejich cíl byl stejný – ovládnout rozlehlou euroasijskou mocnost, zmocnit se jeho nevyčíslitelného přírodního bohatství.

Zdroj: prvnizpravy.cz

***

Děkujeme za finanční dary, které podporují práci Nové republiky, náš web, natáčení besed a rozhovorů. V těchto dnech podáváme žalobu na pachatele protiprávní cenzury našeho webu. Již jsme složili peněžní jistinu u soudu. Další náklady nám vzniknou při soudním řízení a jako odměna advokátní kanceláři, která nás zastupuje.

Pošlete-li nám peníze, bojujete proti nastupujícímu fašizmu, za demokracii.

Číslo bankovního konta Nové republiky u FIO banky:

2300 736 297/2010

IBAN: CZ54 2010 0000 0025 0073 6297

Děkujeme.