Kolonie nejsou. Nebude plyn. Gynekoložka von der Leyenová ví, kam vede Evropu

Vždyť dříve, ve středověku, Evropa hladověla. Protože hustota jejího obyvatelstva neodpovídá množství orné půdy, na kterém lze v dostatečném množství produkovat potravinářské výrobky. V USA, Rusku, Brazílii, Turecku nebo na Ukrajině to odpovídá, ale v Evropě nikoliv.

Proto také, počínaje 16. stoletím, vyhlásily evropské země lov na pozemky “domorodců” po celém světě. A čtyři sta let dojily své kolonie, jak chtěly. A ponechávaly v bídě Afričany, Indy, Indiány a všelijaké oceánské ostrovany a odváželi odtud obrovské zdroje. A, samozřejmě, za korále. Právě tak se Británie stala nezničitelnou Británií s bankami a veškerými zlatými rezervami Indie.

Ale v polovině století nastal konec koloniální politiky Evropy. Domorodci odhodili korále a rozhodli se, že chtějí něco většího. A především – nezávislost.

Tady se podívejte, kdy klíčové evropské země ztratily své poslední dojné krávy.

Francie, kdysi žijící na úkor Severní Afriky, přišla o svou nadvládu v Sýrii a Libanonu v roce 1946, državách v Indii v roce 1954, Tunisku a Maroku v roce 1956, Guinei, Nigerii, Burkina-Faso a západní Africe v roce 1958, Kamerunu, Senegalu, Mali, Súdánu, Gabonu, Čadu, Mauretánii, SAR, Kongu, Togu, Beninu, Pobřeží slonoviny a Madagaskaru v roce 1960, Alžíru v roce 1962.

Celkem měli Francouzi za posledních 500 let víc než 150 kolonií. Představte si, jaké to byly bezplatné zdroje. Francouzi nemuseli pracovat. Prostě brát všechno domorodcům, a potom je najímat na práci. Říká se, že Amerika okradla a pokořila černochy – hned za Indiány! Ale čím jsou ti Francouzi lepší?

Docela nedávno náš ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov sdělil, že jeho kolega z Francie se na něj málem osopil: “Neopovažte se lézt do Afriky! Je to naše území!”. Stalo se to v tom okamžiku, kdy se stát Mali rozhodl odmítnout spolupráci s Francií ve sféře bezpečnosti a oznámil, že uzavře dohodu s naší soukromou vojenskou společností Wagnera.

Pokud se máme držet takové logiky Francouzů, tak se jich v tom případě chce člověk zeptat: “A Ukrajina je také vaše?”

Ale pokračujme. Velká Británie.

Té by pochopitelně stačila pouze Indie, odkud oficiálně odešla v roce 1947, při té příležitosti opustila území nynějšího Pákistánu, Myanmaru, Bangladéše, Bhútánu a Srí Lanky. Ale i ona  měla více než sto kolonií. Které z nejznámějších opustila v polovině 20. století? Palestinu v roce 1948, Nigérii v roce 1960, Kuvajt a Sieru Leone v roce 1961, Ugandu, Jamajku a Trinidad a Tobago v roce 1962, Singapur a Keňu v roce 1963, Gambii v roce 1965, Mauritius v roce 1968, Fidži v roce 1970, Katar a Bahrajn v roce 1971, Šalamounovy ostrovy, které nyní – skandálně pro Brity a Američany – uzavřely smlouvu s Čínou o rozmístění na svém území čínské vojenské základny, v roce 1978, Hongkong v roce 1997.

Jak zoufale bojovali o Falklandské ostrovy s Argentinou, a tyto ostrovy dosud zůstávají jejich kolonií – za devatero horami.

Německo nemělo víc než 25 kolonií, přitom ne tak velkých, jako měli jejich sousedi. Dokonce Holanďané měli víc, mezi nimiž je například nejvíce známý Surinam. A proto dobývat “na obživu” museli Němci jinou cestou – pokaždé rozpoutávali válku uvnitř samotné Evropy za účelem “rabuj narabované”.

O tom, že vlastně díky koloniím se Evropa stala vládkyní světa mluví přinejmenším tento fakt. Portugalsko a Španělsko byly kdysi koloniálními giganty, ale téměř celé své vlastnictví poztrácely už v 19. století. Tedy přibližně před 150 lety. Takže proto ani Portugalsko, ani Španělsko už dávno nejsou bohatými zeměmi. A kdyby nebylo jejich podnebí, ani nevím, co by s nimi bylo.

Ale hle, koloniální ráj Evropy v 1960ých letech skončil. A co se stalo pak? Potom přišel štědrý SSSR, který začal dodávat do Evropy levný potrubní plyn. V roce 1967 byl tento plyn už v Československu a Rakousku. V roce 1970 byl uzavřen kontrakt se SRN – plyn výměnou za potrubí, a už v roce 1973 se Německo “posadilo” na sovětský plyn. Bojovat už dál nepotřebovalo.

V  roce1975 uzavřely smlouvy se SSSR Bulharsko, Maďarsko, Finsko, Itálie a Francie. O něco později se přidala Jugoslávie a Rumunsko. A jelo se. Začal rozkvět Evropy. Podmíněný pouze jedním – levnými energetickými nosiči.

Dokonce nyní některé zdravě myslící mozky Evropy přiznávají – 40 let žily evropské země díky levným energetickým zdrojům SSSR a Ruska, přičemž se nestyděly nazývat svého dobrodince “čerpací stanicí”.

A co chce nyní vzděláním gynekoložka Ursula von der Leyenová – ve funkci hlavy EU – nabídnout Evropanům? Kolonie – ne. A už nebudou. Plyn, dejme tomu, ale také ne, řekněme, jak by chtěla. Jaký je tedy recept na prosperitu Evropy? Buď je třeba vynalézt něco absolutně nového a neuvěřitelného (sluneční monočlánky posuzujte s 19letou Thunberg, ale ne se seriózními lidmi), nebo se chovat jako Německo dříve. Když se mu nedostávaly zdroje na přežití.

A je, tudíž, třeba se vydat na výpomoc Ukrajině. A proto Evropané určitě přijdou. Nyní ne, asi tak po příští zimě, kdy zavyjí hladem a zimou. Ale možná po zimě roku 2024, kdy už se určitě zřeknou ruského plynu. Dokonce je hrozné si představit, kam je v tom případě zavede gynekoložka.

No a my musíme být připraveni k plnohodnotnému evropskému vpádu. A my připraveni jsme. Máme Putina a Zirkony, Pravdu a Sarmaty. A ještě máme Boha, který nikdy neopouštěl a neopustí Rusko. Nezapomenu slova jednoho buddhistické mnicha, řečená ne mně, ale mému známému: “Přátelte se s Ruskem. Chrání ho áriové”. V Indii, kam kdysi áriové přesídlili z našeho území, to dobře vědí!

Alexandr Bočkarev

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Нет колоний. Не будет газа. Гинеколог фон дер Ляйен знает, куда ведет Европу