Nevím jak nyní, ale v mém dětství profesionální záchranáři doporučovali: když sebou tonoucí příliš silně plácá a zjevně zmatkuje, ze začátku je třeba ho opatrně ale silně uchopit, aby vás s sebou nestáhl na dno, a až pak ho přemístit na břeh a provádět s ním příslušné procedury. Člověk, který se dostane do panického stavu, ohrožuje jak sebe, tak i okolí.
Není náhoda, že vojenské organizační řády z dob minulé války (nynější jsou tajnými dokumenty, ale, myslím, že se málo čím liší) doporučovaly velitelům a dokonce je zavazovaly na místě panikařící podřízené zabíjet, aby se panika, jako lesní požár, nerozšířila na celý útvar a nezničila ho jako bojovou jednotku.
My tato doporučení použít nemůžeme. Snažíme se zachránit naše přátele, kteří zůstali vůlí osudu, okolností nebo z vlastní vůle na Ukrajině a jsou podrobeni ohrožení smrti rukou katů kyjevského režimu. V lepším případě jim hrozí vězení a mučení. Dokonce Američané zaznamenali podmínky zaopatření v ukrajinských věznicích a vazbě jako jedny z nejhorších na světě. A když už Oxana Marčenková na tiskové konferenci veřejně vyjadřuje jistotu, že jejího kyjevským režimem uneseného manžela (Viktora Medvedčuka) budou mučit, tak co můžeme říci o ostatních.
Medvedčuk je přece jen jedním z nejstarších (od roku 1992) ukrajinských politiků, vždy se držel proevropské orientace a jediným jeho “zločinem” je to, že vystupoval za mírové, pragmatické a vzájemně výhodné vztahy s Ruskem, které očividně byly v zájmu Ukrajiny, a jedině ty mohly zachovat a rozvinout ukrajinský stát. Ještě se s ním někdy setkával Putin, se vší rozhodností odmítající hovořit se Zelenským dokonce telefonicky, což mohlo vyvolal u prezidenta Ukrajiny záchvat žárlivosti. Vlastně za to byl Medvedčuk protizákonně uvězněný, mohou ho mučit a jeho život je v ohrožení.
Všimněte si, jak reaguje jeho manželka, která se za mnohá léta rodinného života rovněž trochu naučila pravidlům politické boje (ale také jí má kdo napovědět). Okamžitě provedla veřejnou tiskovou konferenci, nestyděla se za to, že je v Moskvě (dříve nebylo místo pobytu rodiny Medvedčuka přesně známo). Snaží se získat ohledně zatčení svého manžela maximální pozornost světové veřejnosti. Dokonce se obrátila i na Erdogana ve zvláštním, speciálně natočeném šotu. A nebojí se, že se SBU takovou pozornosti naštve a vybije si zlost na jejím manželovi.
Proto, že v SBU, třebaže se to může zdát divné, slouží lidé se svými obavami. Většina z nich jsou slabí lidé, své zločiny provádějí pod rouškou utajení a nejvíce ze všeho se bojí jejich vynesení na veřejnost. Proto, že časy se mění a moc se mění spolu s nimi. A příští moc může povolat k odpovědnosti.
Tím spíš, že armáda příští moci už je na Ukrajině a čile likviduje ozbrojené síly kyjevské junty. Proto ty politické vězně, kolem kterých se spustí ruch, se snaží obzvlášť nemrzačit (co když je najednou potom předloží tribunálu jako důkazy). Nejen to, ti, u kterých je riziko, že zemřou ve vězení z důvodu stáří a/nebo vážných nemocí, zřídka kdy dokonce vypouštěli, ale nyní se alespoň pokoušejí zlepšit podmínky jejich zaopatření. Nakonec, dokonce během únosu zraněnému Vasilii Volgovi byla poskytnuta lékařská pomoc až poté, kdy jeho únos vešel všeobecně ve známost a SBU se už nemohla nafouknout a prohlašovat, že prostě šli kolem a nic o něm nevědí.
Nástroje, kterými jako veřejnost disponujeme pro poskytnutí pomoci antifašistům, kteří se ocitli v nebezpečí, a dokonce umírněným opozičníkům (na Ukrajině nyní s obviněním ze spolupráce s Kremlem chytají a zabíjejí všechny, kdo neměli štěstí a nezalíbili se dokonce nejen samotnému Zelenskému, ale třeba jen jakémusi marginálovi z teritoriální obrany), jsou velmi omezené. Jsme schopni pomoci penězi omezenému počtu osob, které přišly o zdroje prostředků k existenci.
Hlavní avšak je, že můžeme upoutat pozornost k problému – jak ruského státu, tak i mezinárodní veřejností.
K realizaci obou těchto možností jsou potřebné seznamy osob, které byly podrobeny represím. Můžeme kolikrát chceme říkat, že na Ukrajině byly tisíce lidí uvrženy do vězení kvůli vymyšleným obviněním nebo prostě uneseny neznámými dokonce bez uvedení obvinění, že je bijí na ulicích i ve vlastních domech, mučí ve věznicích, že se ocitají pod hrozbou, že budou zabiti, ale do té doby, dokud nepředložíme konkrétní jména konkrétních osob, podrobených represím, žádný úředník se ani v Rusku, ani za jeho hranicemi nehne. A správně udělá, jelikož úkolem úředníka je reagovat na fakta, a nikoli na něčí, i když velmi přesvědčivé, povídání.
Pokud však mluvíme o konkrétních lidech, tak, v souvislosti s roztržením diplomatických vztahů mezi RF a Ukrajinou a stagnací jednacího procesu, může ruské MZV předat seznamy svým západním kolegům se žádostí vyjasnit osud těchto konkrétních osob, jelikož máme důvody tušit, že mohou být podrobeny represím z politických důvodů. Tyto seznamy lze rozšířit na platformách OSN a OBSE a pokaždé strkat jejich prostřednictvím nos do řečí našich západních “přátel a partnerů”, jakmile začnou s písničkou o “agresi” a “genocidě”.
Říkám vám z vlastní zkušenosti, že to funguje. Diplomati jsou také lidé. Vůbec nechtějí vypadat jako blbci nebo darebáci kvůli hrdlořezům z jakéhosi východoevropského bantustanu, stejně pitomých, jako i sprostých. Osud několika stovek nebo několika tisíc lidí nijak neovlivní výsledek globálního zápasu. Kdyby je už zavraždili, Západ by se tvářil, že se nic nestalo. Ale když jsou naživu a je kolem nich rušno, do Kyjeva se začne signalizovat, že je možný příjezd mezinárodní komise pro kontrolu podmínek zabezpečení konkrétních vězňů, a potom, když je umoří stálými otázkami o jejich osudu, které jim budou ohledně toho s důvodem i bez důvodu při každém setkání zadávat ruští diplomati, začnou doporučovat odevzdat je pod ušlechtilou záminkou (výměna) Rusku, ať, prý, si je vezmou, když mu dělají takové starosti.
Zda přitom existuje riziko? Ano. Ale je minimální, pokud je vaše jméno uvedeno mezi stovkami a tisíci jiných jmen a jestliže SBU ví, že jste se už stali objektem mezinárodní pozornosti. Mnohem větší riziko je schovávat se v nějaké noře, než vás chytí a použijí jako mrtvolu při organizování další “Buči” nebo umučí v SBU, jen tak, ze sportovní záliby.
Aby se co nejvíce zbavili nebezpečí lidé, kteří se ještě nedostali do spárů SBU, členíme seznamy na několik částí. Pouze část z nich bude veřejná. Jsou to ti lidé, kteří už jsou ve vězení, nebo na které byl proveden útok, nebo kteří zmizeli beze stopy, a také jsou ve zvláštním seznamu ti, koho junta sama vyhlásila za svého nepřítele, a kteří podléhají zatčení, nebo i exterminaci.
Ti, kteří jsou zatím na svobodě, ale mají důvody mít obavy o svůj život a svobodu, budou v uzavřené, neveřejné části, aby se na ně neupoutávala pozornost SBU. Těm, u koho proběhly prohlídky, doporučujeme opustit Ukrajinu nebo veřejně oznamovat, že mají obavy o svůj život, ale zahrnovat je do veřejné části seznamu plánujeme pouze až už budou mimo nebezpečí (opustili Ukrajinu), buď na základě výsledků veřejných prohlášení jejich osobních nebo jejich příbuzných (s odkazem na tato prohlášení).
Ještě jednou zdůrazním, že jiný způsob poskytnutí pomoci našim kolegům, a mnozí z nich doslova volají o pomoc přímo nyní (protože nemají možnost čekat, až se k nim dostane osvoboditelská armáda), nemáme.
Tento materiál je psán na základě výsledků prvního týdne práce s organizováním pomoci pronásledovaným na Ukrajině. Osobně jsem slyšel, jak manželka hovořila s Oděsou a žádala o předání jmen lidí, kteří jsou v nebezpečí, a vysvětlovala, že zveřejněny budou údaje pouze těch, kdo už sedí. Na druhém konci linky žena vzlykala (bez zveličení) a říkala: “Jsou nás zde stovky, víc než tisíc. Ke všem přicházejí, u všech jsou prohlídky. Zachraňte nás! Ale nic oznamovat není třeba, protože se bojíme! Do města nahnali plno vojáků a slibují, že ještě pošlou z Kyjeva odborníky na boj s proruským prvkem. Bojíme se! Zachraňte nás! Ale není třeba nic zveřejňovat!”
A není to ojedinělý případ. I kolegové v jiných městech se střetávali s podobnou situací. Někdo říká: “Ano, je to riziko, ale není jiná možnost. Publikujte!” A někdo se bojí. Nemohu odsuzovat ty, kteří se bojí. Když jsem vjížděl 21. února 2014 do Kyjeva, také mně bylo hrozně. A hrozně mně bylo celý týden, co jsem tam strávil. A hrozně mně bylo, dokud jsme neodjeli. Dobře si pamatuji a chápu tu hrůzu bezmocnosti z nevyhnutelné hrozby, přičemž nejenom pro sebe, ale i pro rodinu. A ano, chtělo se mi zalézt do nějaké škvíry a nevyrušovat. Ale kdybych se poddal svému strachu a prostě se schoval v Kyjevě, místo abych se aktivně zabýval přípravou a realizací odjezdu, nebyli bychom už naživu ani já, ani rodina.
Někdo bude mít štěstí, a přečká to. Ale je třeba chápat, že kat má vždy víc času, než voják-osvoboditel. Když bude chtít, kat vždy stihne přijít první. Nepřijde pouze v případě, že se bude bát, a bát se bude, když bude přesvědčený, že ho budou hledat. Jistota, že to může nastat (nebo nenastat) je teprve tehdy, když kati vědí, že je o vás zájem, a že přijdou, a že se zeptají: kde jsou, a co se s nimi stalo, a kdo to udělal.
Riziko je v obou případech (i když se budete hýbat, i když se budete schovávat). Pouze v jednom případě to je riziko činorodé, a v druhém nečinorodé. V jednom případě se vy sami pokoušíte ovlivňovat vlastní osud, ve druhém za vás rozhodují vaši kati. Ti si vybírají, koho zabijí dnes, koho zítra, a někdo může mít štěstí – na něj ve spěchu zapomenou nebo k němu nedojdou. Ale bezpečně se před nimi schovat nelze. Je to pouze otázka času. Bude čas – najdou všechny.
Každý je strůjcem svého štěstí. My se však můžeme pokusit pomoci těm, kdo se o něj chce přičinit. Je to cesta se vstřícným pohybem. Rozhodnutí, zda jít vstříc nebo čekat na okraji, každý přijímá sám.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
