Česko vstoupilo do vznikající válečné krize s finančním zdravím, které nebylo příliš podlomeno náklady pandemie. I když dnes vláda vykládá o Babišově éře hrůzostrašné příběhy, před covidem jsme na to byli finančně skvěle. Vstoupili jsme do pandemie s jedním z nejnižších státních zadlužení v EU, a to se zvedlo po kovidu podobně jako u evropského průměru, nicméně v českém případě na stále extrémně nízkou úroveň 40,4 procenta HDP. Ukončili jsme tak rok na pouhých dvou pětinách průměrného zadlužení EU-27.
Rizika každého státního dluhu představují situace, když je dluh příliš velký, je na vysoký úrok, převažují v něm krátkodobé závazky a má velký podíl dluhů v cizí měně. To všechno jsou parametry, které se v krizi snadno zhorší. Velký dluh vyvolává obavy a snižuje kredibilitu země, jinými slovy – rating a z něho odvozený odstup úroků od těch nejlepších. Půjčky na vysoký úrok odčerpávají peníze z reálné ekonomiky a snižují tak příliv rozpočtových zdrojů pro splácení závazků vlády.
Začne-li to dusit ekonomiku do té míry, že produkce stagnuje nebo dokonce klesá, rozsvítí se červená u nejsledovanějšího kritéria, kterým je poměr dluhu k HDP, a začne být problém s prodejem dluhopisů za rozumnou cenu. V tu chvíli začnou nejvíc tlačit krátkodobé závazky, nutící sehnat peníze ber, kde ber, bez ohledu na náklady. Otřesené státní finance pak snadno přivolají pokles kurzu měny, který zdraží dluhy v zahraniční měně. Když je jich moc, je tu riziko státního krachu, kterému lze ujít jen za cenu mučivého protektorátu Mezinárodního měnového fondu a jeho vyděračského diktátu.
Je to děsivá představa, ale nic z toho loni Česku nehrozilo. Jak vyčteme ze Zprávy o řízení státního dluhu ČR, na konci roku 2021 činil státní dluh 2,5 bilionu korun (2 465,7 miliardy Kč). Hrubá emise střednědobých státních dluhopisů toho roku přesahovala půl bilionu korun (572,7 miliardy Kč), ale to pokrylo i splatnost stávajících dluhopisů za 162 miliard korun. Na zahraničních trzích jsme rychleji spláceli staré dluhopisy (2,0 miliardy euro), než emitovali nové (1,0 miliardy euro). V souhrnu všech dluhů jsme si v loňském roce půjčovali levně (průměrně za 1,61 procenta ročně) a na dlouho (průměrná vážená splatnost nově prodaných dluhopisů činila 8,8 roku). Průměrná splatnost státního dluhu (i s dluhy z minulých let) se lehce prodloužila na 6,4 roku. Krátkodobé závazky činí jen asi desetinu státního dluhu.
Fialova vláda to bude mít těžší, ale je otázka, zda si to uvědomuje, a hlavně zda je schopna podle toho jednat. Má to přitom horší venku i doma. K důsledkům pandemie, která stačila ochromit většinu českého automobilového průmyslu, se přidává válka a inflace. Inflace na nás útočí přímo i prostřednictvím toho, co mělo být bojem proti inflaci. Reakce České národní banky by vydala na menší bombardování. Tím, že zvedla základní úrokovou sazbu na 5 procent, zatímco v eurozóně vládne nula, nejenže zdražila současné české peníze, ale zároveň znehodnotila i ty minulé.
Konkrétně znehodnotila minulé státní dluhopisy v průměru o šest procent. To není málo. Hospodářský růst o 2,5 procenta ročně je považován za dobrý. Dva roky práce jsou tak škrtnutím pera (nebo zmáčknutím čudlíku) někde na hnoji. Šetřili jste na důchod? Udělali jste chybu. Trestají se důvěřiví střadatelé, kteří si mysleli, že si pomůžou, když se zapojí do penzijního spoření se státní podporou. Již dříve tato podpora stačila tak na provoz penzijních fondů, střadatelé z toho nic neměli. Teď však nůž úroků zaťal do živého a fondy budou ve ztrátě.
Komické je, že drastické utažení měnové politiky ČNB nepřineslo Česku nižší inflaci, než je v eurozóně, naopak, pokračuje ve dvojnásobném tempu. A nyní se vynořily zprávy, že ČNB zadržuje platby z evropských fondů ve svých rezervách, místo aby je prohnala trhem a umožnila jim působit na posílení měny. Vysoký úrok a oslabení měny, to je, jak jsme si již vysvětlili, jako když chytnete jednu zprava a přidají vám druhou zleva. Evropské fondy mají přispívat na modernizační investice, avšak ty jsou teď s vysokými českými náklady financování a přepočtem na slabou korunu podstatně dražší a obtížněji dostupné.
Světová banka vidí budoucnost Evropy a Střední Asie (jak se jí to slévá v pohledu z Washingtonu) dost černě. Novým faktorem je válka na Ukrajině, která během několika týdnů zcela změnila poměry ve světě. Děsivé jsou počty uprchlíků. „Ruská invaze na Ukrajinu vyvolala jednu z nejrychleji rostoucích uprchlických krizí v Evropě od časů 2. světové války a bude mít pravděpodobně devastující dopady na regionální chudobu a pokles potravinové bezpečnosti,“ píše ve zprávě před jarním výročním zasedáním. Vidí také kumulaci efektů války a pandemie, které budou mít dlouhodobé důsledky na ekonomiku regionu. Připomíná rozkolísané finanční trhy, přerušené obchodní a turistické trasy, příliv uprchlíků a migrantů a k tomu ještě hrozící energetickou a potravinovou krizi.
U těch rozkolísaných finančních trhů se zastavme. Inflace představuje jen jednu složku, druhou je nejistota budoucího uspořádání světového měnového systému. Zatím se zdá rýsovat hranice mezi Západem a zbytkem světa, který by byl orientován na Čínu, Rusko a Indii. Spoustu zemí vyděsilo, jaká rizika nese obchodování v dolarech, protože pak mohou být obětí sankcí americké vlády. Bude proto snaha obchodovat více také v jiných měnách, a nejen v čínském jüanu.
V minulosti se tomu americká vláda dost úspěšně, často i silově, bránila, ale podmínky pro obranu se zhoršují. Je stále zřetelnější, jaké faktické hospodářské oslabení si USA samy způsobily, když přenesly veškerou materiálovou výrobu do levných zámořských destinací, a teď vrší jeden rekordní obchodní schodek za druhým. To není dobrá perspektiva. Když se k tomu přidá nejistota ve sféře petrodolarů, kterých je po světě nejméně jednou tolik jako celé americké HDP, rýsuje se riziko tektonických otřesů.
Zvláštní funkci tu má inflace, na které část americké ekonomiky – zejména ropné firmy – vydělávají, ale otřásá stabilitou vlády, protože je vnímána jako neschopnost Bidenovy administrativy řešit klíčové problémy. S velkou pravděpodobností tak volby v mezidobí vyhraje republikánská opozice a prezidentské volby Donald Trump nebo nějaký jeho klon. Biden už má jen pár týdnů na to, aby to zvrátil, pak už se s tím nedá nic dělat.
Kdyby americký dolar ztratil funkci rezervní měny, změní se postavení obchodního schodku USA, už by nemohl být hrazen pouhou emisí dluhopisů s nízkým úročením. Náklady dluhu by vzrostly a řešení by se hledalo i v oslabení dolaru. Už jen vyhlídka takových změn však spustí prodejní vlnu. Trhy reagují v předstihu – a přehánějí.
Měli bychom být v tomhle proměnlivém světě opatrnější. Rozdělení světa se změní. Všechno asi bude mnohem dražší. Dnes se rostoucí ceny energií promítají do inflace jen v řádu jednotlivých procent, ale to je založeno na předpokladu, že brzy odezní. Mění se také role peněz, už brzy bude jasné, že penězi se neohřejeme, ani nenajíme. Pomoc s cenami neřeší absolutní nedostatek. Důležitá bude existence alternativ – když někdo ohrozí použití velké měny, musíme mít možnost fungovat s malou, třeba na bázi regionálních doplňkových měn, za které lze zajistit základní věci jako jídlo, teplo nebo střechu nad hlavou. Větší hodnotu bude mít spolupráce, ve které se na peníze nekouká, jde o výsledek.
To všechno jsou věci, do kterých bychom se měli pustit teď, dokud to jde, dokud se nic nehroutí. Náznaky změny myšlení už se objevují, například v podstatném zvýšení příspěvku na budování komunitních energetik obnovitelných zdrojů z Modernizačního fondu. Otázka je, jak dlouho budou k dispozici vnější podpůrné fondy, když na tom špatně budou všichni. Je třeba začít mluvit o radikální daňové reformě, která by zajistila financování potřebných projektů a služeb z vlastních zdrojů.
Svět se změní, i když válka na Ukrajině rychle skončí. Vzroste význam evropské spolupráce, protože velké dálky budou nebezpečnější. Vzroste význam resilience, schopnosti odolávat, a význam koordinace, schopnosti vyrovnávat výkyvy spoluprací. Svět bude dál ustupovat od globalizace, a tak poklesne potřeba neustále se srovnávat s náklady někde jinde. Musíme se o tom otevřeně bavit, a to je něco jiného než nařizovat, co si má kdo myslet.
