Lidé, tak něžně oplakávající osud ukrajinských dětí, se zpravidla absolutně lhostejně chovali a chovají k osudům dětí Donbasu, které prožívaly vše to samé osm let za sebou a prožívají dosud. Někdo se diví: jak je to možné?
Ale mnoho z těch, kdo osm let soucítili s dětmi Donbasu, se nejen absolutně lhostejně chovají k osudům jejich vrstevníků z ukrajinských měst. To je ještě možné pochopit a vysvětlit reakcí na nepřítele, dlouho se tlačícího na vás, a který se náhle dostal pod stejný tlak. Mnozí cítící s donbaskou tragédií jsou lidmi levicových názorů, a absolutně klidně tvrdí, že nejen děti posledního cara byly spravedlivě zastřeleny spolu s ním, ale že i děti kulaků a dalších poraženců spravedlivě sdílely osud rodičů, kteří “nezapadli”, dokonce ani ne do samotné “nové společnosti”, ale do její teoretické koncepce. V krajním případě říkají, že “informace o represích jsou zveličeny” a “když se kácí les, létají třísky”.
A zatím za celé období ukrajinské krize dětí banderovců a antifašistů dohromady utrpělo (zahynulo, osiřelo, přišlo o přístřešek atd.) řádově (ne-li na řády) méně, než dětí “vykořisťovatelských tříd” od roku 1917 do roku 1941 (potom represivní aparát “státu dělníků a rolníků” už neměl náladu “na třídní nepřátele”, vítězství nad reálným nepřítelem si vyžádalo napnout všechny síly).
Nejenom že soucítíme s našimi a straníme se “ne našich”, když se obracíme do hloubky vlastní historie. Stupeň našeho soucítění je určován i zeměpisně. Například, zařezané v roce 1237 obyvatelstvo Rjazani je dosud naše bolest. Ale zlikvidované skoro o dvě desetiletí dříve obyvatelstvo Urgenče, Samarkandu, Buchary je statistika. Přesně tak jsme se nepříliš soustředili na úmrtí dětí Vietnamu v 60ých – 70ých letech 20. století a nyní okamžitě zapomínáme na strašné záběry s hladovějícími dětmi Afriky.
Válka, spatřená v televizi, probíhající za devatero horami, se málo čím z hlediska emocionálního vnímání liší od hraného filmu.
To není svědectvím naší drsnosti nebo pokrytectví. Člověk je tak uspořádaný, že když si bude připouštět blízko k srdci všechny tragédie, o kterých se dovídá, tak buď zemře, nebo se zblázní. Proto náš mozek sám dělí tragédie na “naše” a “ne naše”- podstatné a nepodstatné. Podstatné se stávají nám, nám blízkým lidem, dokonce našim vzdáleným předkům. Ovlivňují naši minulost, současnost a budoucnost. Proto je máme na paměti. Jsou nejenom naší historií, ale, jako součást celkové lidové paměti, vytvářejí naši národní identitu. V každém z nás jsou mentálně přítomny děti blokádního Leningradu a spálené Chatyně, ale děti rozbombardované Koventry a Guerniky nebo zastřelené a spálené děti v Oradour-sur-Glane – to je prostě historie, kterou mnozí z nás ani neznají.
Nicméně informační technologie se rozvíjejí rychleji, než se k nim náš mozek přizpůsobuje. Válka v televizi (už dokonce přes internet), která je námi tradičně vnímána jako “ne naše”, se může stát dokonce velmi naší, a davy “cizích” běženců, naší problémem.
Když se Ukrajina dívala v televizi na “zkrocení Donbasu”, její obyvatelstvo tradičně vnímalo obrázek na obrazovce jako nějaké dění s cizími lidmi. Odtud a údiv, smíšený s pobouřením mnohých včerejších antifašistů, když najednou válka z televizoru přišla do jejich města. Soucítili s umírajícími dětmi Donbasu, jako s hladovějícími dětmi Afriky, jako s cizími a vzdálenými, ale ukázalo se, že jsou dokonce velmi blízké.
Docela nedávno jsme byli jedna země a jeden národ. Proto mnozí Rusové, kteří se na základě “geografického principu” stali občany Ukrajiny, nemohli nebojovat o svou ruskost. Když se ruskost nedařilo uhájit na Ukrajině, bylo nutno se přesunout do Ruska. Někdo se přesouval samostatně, a někomu se dařilo vzít s sebou svá města a země (přestěhovat se spolu s územím). Někomu (jako Krymu) se podařilo se přestěhovat nekrvavě, a někdo (jako Donbas) platil za svou volbu krví a zbořeništěm. Ale Rusové nemohli neodejít do Ruska, a Rusko je nemohlo nepodpořit.
Čím víc se u Ruska hromadilo sil, tím podstatnější se stávala podpora. Nakonec, válka se vrátila ke svému pramenu – na kyjevský majdan a do útulných kaváren Lvova. A protáhly se kolony běženců na západní Ukrajinu i dále do Evropy.
V těchto kolonách je spousta dětí. Ale ještě více dětí prožívá válku na místě. Z Kyjeva a Černigova, Charkova a Oděsy, Lvova a Ternopolu, přesně tak, nemůže jako svého času z Doněcka a Luganska, Gorlovky a Mariupolu emigrovat všechno obyvatelstvo. Některé z těchto dětí a jejich rodičů čekají na osvobození, a některé hromadí zlost na “uchvatitele”. Soudě podle toků emigrace do Ruska za osm let a na Západ za tři týdny, těch je mnohem více (od dvou třetin, do tří čtvrtin obyvatelstva Ukrajiny). Všichni neemigrují, a část emigrovaných se vrátí.
Část dospělých jsou přesvědčení banderovci. Ty napraví pouze hrob. A své dětí vychovávají stejně. S těmi nic nenaděláš. Podle sil je je třeba vytlačovat ze země, a kdo nechce – ze života. Jinak oni vytlačí nás.
Ale absolutně převážná většina, jako v jakékoliv jiné společnosti, jsou živelní konformisti. Pokud se větší část obyvatelstva nesnaží “být jako všichni”, zapadnout do mainstreamu, vyhovovat pozici státu (která se automaticky stává pozicí většiny), tak společnost ztrácí stabilitu. Proto většina dospělých, když se dostane do jiné společnosti, založené na jiných prioritách, se dost rychle pousiluje se přeorientovat a stát se prvním rusofilem, stejně tak, jako se dříve titíž lidé snažili stát prvním rusofobem. To všechno bude téměř upřímné – stejně tak upřímné, jako když se z komunistů přebarvovali na nacionalisty.
Nicméně dětská psychika je uspořádaná jinak. Výrazné dojmy z dětství často navždy určují nejen profesionální, ale také civilizační volbu. Dětské křivdy si mnozí pamatují celý život, dokonce nepatrné, tehdy, kdy mnohé vážnější dospělé problémy se zapomínají ihned po jejich vyčerpání. Ale i dospělí si nejdéle pamatují a neodpouštějí křivdy svých nezletilých dětí. Vzpomeňte si, jak docela civilizovaná a vzdělaná dáma, najednou v mžiku zdivočí a je připravena zabít, když se jí zdá, že s jejím zázrakem, který se venčí v pískovišti, se zacházelo nespravedlivě.
I já samotný si pamatuji, že nejvíce ze všeho mě při vynucené emigraci znepokojovalo to, že se hroutí starostlivě mnou budovaný život mého dítěte. Za sebe a za manželku jsem se nějak neznepokojoval – přežijeme, budeme pracovat, ale dítě muselo okamžitě ztratit mnohé z toho, co bylo od dětství neoddělitelnou součástí jeho života, na roky se jeho životní úroveň musela podstatně snížit.
Změnit můj osobní vztah k banderovcům a jejich přisluhovačům tyto události už nemohly. Pro mě Ukrajina, Kyjev a budoucí omajdaněná část obyvatelstva začaly představovat absolutně cizí, dokonce nehumanoidní, civilizaci už koncem osmdesátých, kdy se pravověrní komunisté a komsomolci začali houfně zapisovat mezi nacionalisty (někteří pouze za “červoněc” – tehdejších deset rublů). Ale všiml jsem si, jak můj syn, kterého jsme nepříliš zasvěcovali do příčin odehrávajících se událostí, se dokonce po třech letech v Moskvě pravidelně ptal: “A sem majdanovci nepřijdou?”, A tady majdan nebude?”. Uplynulo osm let, a syn, kterého jsme nikdy neučili nenávidět, se, když komunikuje v internetu s vrstevníky z různých zemí, prudce mění, když narazí na vrstevníka z Ukrajiny – komunikace se okamžitě přeměňuje na zápas, dokonce i když vlastně bojovat není s kým i není o co. V roce 2014 získaný instinkt ho nutí nenápadně pro sebe se mobilizovali a připravovat se na odpor, jelikož od Ukrajiny může přijít pouze něco nepřátelského.
Nyní miliony ukrajinských dětí, nenápadně pro sebe, vstřebávají nenávist k Rusku, produkovanou jejich rodiči. Ve strachu metaná slova o “ruských raketách”, “ruských bombách”, “ruském ostřelování”, “ruském vpádu atd. se přikládají k prudké změně jejich života k horšímu. Dokonce i když neodjely do Lvova v na doraz přecpaném vlaku, ale do Paříže osobním autem rodičů. Dokonce i když je zpočátku všechno dobré a zajímavé, nostalgie po opuštěných hračkách, ztracených přátelích, oblíbených věcech atd. se rychle extrapoluje na nevyhnutelnou neuspořádanost emigrantského každodenního života, na vznikající finanční omezení, na odcizení místních vrstevníků s nimiž, dříve než se najde společný jazyk, je třeba se ho ještě naučit.
Těch, kdo zůstane na místě, čekají vzdušné poplachy, sklepy, ostřelování, nedostatek potřebného, humanitární pomoc, nervózní utahaní rodiče a jiné nádhery života u fronty.
Podívejte se na ve válce vyrostlé děti Donbasu, vyhodnoťte jejich vztah k Ukrajině, a pochopíte, co nás čeká v podobě dospívajícího ukrajinského pokolení a jeho vztahu k Rusku a Rusům. Bez zohlednění tohoto faktoru, dokonce i když dnes vyhrajeme, prohrajeme ve výhledu a budeme se potom překvapeně ptát, jak se mohla banderovština obrodit za dvacet-třicet roků po jejím spolehlivém zničení.
Lze s tím něco udělat? Lze.
Máme dvě úspěšné zkušenosti: zkušenost bolševiků v dvacátých letech a zkušenost perestrojky. Obě jsou založené na totální změně společenských priorit. Bývalí gymnazisté a sovětské žactvo, s intervalem 70 let, zjistili, že vše co je učili nesprávně má být zapomenuto. Avšak nové správné vyučování jim bylo vysvětlováno nejen ve školách, ale i vtloukáno do hlavy vší silou státní propagandy: film, noviny, televize a dokonce rodina působily jednohlasně s pečlivě sestaveným školním humanitárním programem.
Zkušenost “perestrojky” v tomto plánu musí být dokonce použitelnější, jelikož, na rozdíl od bolševického období, kdy mnohé rodiny upřednostňovaly nevstupovat doma do konfliktu se státní propagandou, pro zamezení represí, epocha “perestrojky” se liší absolutně dobrovolným masovým přeformátováním vědomí, přičemž v absolutně deideologizované společnosti, v níž komunisté a liberálové, konzervativci a fašisté, zástupci tradičních náboženství a různého druhu členové sekt prakticky jako rovný s rovným vedli svou propagandu, ve snaze dosáhnout podpory svých myšlenek společností.
Poznamenám rovněž, že oba případy masového přeformátování vědomí v naší historii se staly po katastrofických porážkách (v první světové válce a ve studené válce rovněž). Přičemž obě tyto porážky byly podmíněny nikoli ztrátou schopnosti státu čelit vnějšímu nepříteli, ale zlomem společenského vědomí pod tíží zkoušek, které se zdály být pro dané společnosti nesnesitelné, ale potom se na pozadí následného uragánu ukázaly být pouze lehkým břízovým vánkem.
Doufám, že vojenskou porážku Ukrajině zajistíme. Státní katastrofu si už dávno zajistila sama. Hodnoty banderovštiny nemohou být realizovány, ani při tvrdé (nacistické) variantě vybudování nacionální autarkie, ani při měkké (liberálně-fašistické) integraci do celoevropského domu. Alternativní návrh – postupná integrace do společného euroasijského domu je na stole, ale lidi je třeba přesvědčit o jeho přijatelnosti osobně pro ně.
Pro dospělé stačí katastrofy, které se staly, ale u dětí bude třeba zlomit vypěstovaný banderovským vzděláním a obroušený vojenským konfliktem protiruský instinkt. Tentýž instinkt, který, když jednou vznikl v šerém dávnověku z neznámo jakého důvodu, plodí davy rusofobů mezi Poláky, Čechy, Pobalťany a ostatní východní Evropou.
Co prudce změnilo nálady mladého (ale nejen mladého) pokolení v době “perestrojky”? Nesoulad objektivní reality s navrženou komunistickým státem ideologickou konstrukcí. Monoideologický stát s jednou stranou nedisponoval dostačující ideovou pružností a informační operativností, aby reagoval na výzvy, vznikající jako houby po dešti ve společnosti, která získala svobodu slova.
Nedůvěra, vyvolaná neúspěšným komunistickým experimentem byla tak velká, že, nehledě na to, že KSSS se sama zřekla ideologie bolševismu, demontovala stát jedné strany a pokusila se využít potenciál osvobozené společnosti pro překonání krize, ta samá společnost odmítla spolupráci se stranou a vstoupila do 90ých s úplně přeformátovaným vědomím. Přičemž odmítnutí nadšení ze Západu a jeho ideologie současného kvazi-liberalismu (liberál-fašizmu) nevedlo k obnově komunistických idejí. Leví mají poměrně nevelkou podporu společnosti, větší část společnosti odešla ke zdravému konzervatismu a podporuje tradiční hodnoty.
Pokud koncem 80ých – začátkem 90ých masy věřily dokonce otevřeným zrádcům typu Rezuna, který je přesvědčoval o tom, že málem SSSR první zaútočil na Německo, tak již reálné nedostatky sovětského systému u nikoho pochyby nevyvolávaly. Lidé v něm žili, a nedostatky jsou vždy viditelnější, než přednosti.
Stejně tak naskrz ideologizovaný ukrajinský stát, který zmařil svůj historický projekt dvakrát rychleji než KSSS komunismus, nemůže být předmětem nostalgie mladého pokolení. Bude potřebovat nový projekt. Stejně tak, jako byl ve Výmarské republice společnosti předložený revanšistický projekt Hitlera, ukrajinští dědicové banderovštiny se pokusí předložit mládeži revanšistický projekt nacistického státu v novém obalu. Myslím, že bude dokonce nejeden takový projekt.
Naším úkolem je dosáhnout, aby se všechny podobné projekty asociovaly u mladého pokolení s propadovým ukrajinským budováním umělého národa konce 20. – začátku 21. století. Dosáhnout je toho možné pouze jedním způsobem – ve slovním spojení “ukrajinský nacismus” akcentovat ne až tak nacismus, jako ukrajinský. V nyní schválené koncepci denacifikace je viníkem všech ukrajinských neštěstí vyhlášený ukrajinský nacismus. Vyplývá z toho, že když se odstraní nacistická složka, lze vybudovat úspěšnou Ukrajinu.
Právě tímto chybným postulátem začínali ukrajinští nacionalisté v letech 1917 a 1989. V prvním případě se dobudovali k banderovštině, vyrostlé z petljurovštiny, ve druhém – k současné ukrajinské neobanderovštině. Přitom je třeba poznamenat, že většina budoucích ukrajinských nacistů v roce 1989 odsuzovala nejen banderovštinu, ale také petljurovštinu, a vyhlašovali za své idoly Vinničenka a Gruševského, v krajním případě “rolnického vůdce” Machna.
Přesně tak i nyní, odsouzením ukrajinské neobanderovštiny a přistoupením k budování “nové Ukrajiny” se rychle přijde k dalšímu závitu ukrajinského nacismu. Nevypiplá se jinak “kamenný kvítek” nezávislé ukrajinské státnosti – spletená na tribalistickém nacismu rusofobie vždy byla a bude jejím základem. Zrna ukrajinismu, spadlá na půdu zkypřenou válečnými ranami dětské psychiky, dají výhonky v podobě nového nacistického pokolení, přesvědčeného o tom, že nejsou “nacisté, ale patrioti”.
Jenom vysvětlením dospívající generaci, že jeho neštěstí má na vině ukrajinství, vždy a všude s jistotou plodící nacismus a válku, budeme s to ji vytrhnout z chybného kruhu banderovských přerodů. Za ukrajinství se musí stydět, jeho symbolika musí odpuzovat. Válka na Ukrajině byla zahájena agresivními Ukrajinci (mankurty, kteří zradili svou ruskost), proti Malorusům – součásti ruského národa. Všechna úmrtí a pustošení mají na svědomí Ukrajinci, kteří si usmysleli válku nejen začít, ale také hanebně prohrát. Zaútočili proto, že chtěli žít na cizí účet, prodáním svého ruského světa Američanům, a prohráli proto, že pravda vždycky vítězí.
Každé mrtvé dítě, každý zničený osud, každý rozbitý dům hlasitě křičí o vykořenění ukrajinství. Hovoří o tom i nutnost zachování naší ruské pravoslavné víry, kterou se ukrajinství pokusilo zlomit a zmrzačit ze začátku filaretovštinou, a potom bartolomejštinou. Ukrajinství je násilí na svědomí, jazyku, tradicích, náboženství a kultuře ruského národa, produkované zrádci v zájmu západních dobyvatelů, kteří si po mnohá století brousí zuby na naše zdroje, naše země, náš blahobyt.
Dva předcházející odstavce představují krátký soubor tezí denacifikace (pokud chceme, aby byla úspěšná). Děti (ale dospělí také) trpící porážkou ukrajinství a ruku v ruce jdoucího zpustošení, se musí cítit našimi – ne poraženými, ale vítězi – přece stejnými Rusy, kteří se nacházeli v ukrajinském zajetí a osvobozenými “přesvědčenou armádou”. Tehdy nebudou jejich připomínky ohledně bomb a raket upřeny k nám, ale k ukrajinství, jako hlavnímu viníkovi jejich utrpení, které hodně slibovalo, ale nic nedalo. V nenávisti k ukrajinství najde východisko nahromaděná za dobu utrpení negativní energie, nyní hledající východisko v nenávisti k ruskosti. Nelze současně milovat ukrajinství i ruskost – je nutno vybrat jedno.
Radili nám “zabít v sobě Rusa”, je třeba jim pomoci zabít v sobě Ukrajince. Pouze komplexní přístup, zahrnující všechny sféry společenského života, povede v daném případě k úspěchu. Možná (dokonce nejspíše) tento komplexní přístup stojí za to nazývat denacifikace, ale pro sebe si musíme uvědomovat, že denacifikace bez deukrajinizace není možná. Nacismus se stabilně objevuje tam, kde vzniká ukrajinství (schopné existovat pouze jako alternativa ruskosti) a zmizí pouze s jeho zmizením.
Na závěr chci vysvětlit, že jsem nebyl a nejsem odpůrcem etnografických uměleckých výtvorů v podobě věnečků, ozdůbek, výšivek a jiných drobných radosti vesnického lidu. Vždy existovaly a vykořeňovat je je nesmyslné. Je jen třeba odtrhnout celý tento národopis od vzniklého na konci 19. století termínu “ukrajinství” a stane se absolutně neškodným – místní maloruskou zvláštností, jednou z mnohých regionálních zvláštností ruského národa.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
https://www.pravda.ru/world/1692629-chekia_z/?from=email_subscribe
