Zdroj: Regionalninovinky
Válka, která se odehrává na Ukrajině, je společnou tragédií dvou blízkých národů, jejichž historické osudy nelze od sebe oddělit, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Střílejí po sobě děti otců, kteří spolu bojovali proti německému nepříteli. V druhé válce nepřítel nedělal nejmenší rozdíl mezi Ukrajincem a Rusem, oba tyto národy, spolu s vojáky asijských národností, nacisté považovali za rasově podřadné a určené k věčnému porobení lidmi panské krve. Jak moho dojít k tomu, že mezi Malorusy a Velkorusy, jak se tyto národy nazývaly v starších dobách, došlo k roztržce, jaká za Sovětského svazu ani za panování ruských carů nebyla možná? Nejsme-li s to odpovědět na tuto klíčovou otázku, nezbývá než se přidat k dobřeorganizovanému chóru a všechnu vinu za válku svalit na „šílence“ Putina. Vždyť přece nadávat na Rusáky je tak snadné!
Uvažujeme-li o tom, jaký byl vztah Ukrajinců k Rusům v minulých dobách, nemůžeme se nezastavit u Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809–1852), Ukrajince, který se stal jedním ze zakladatelů ruské klasické literatury 19. století. Znalci se shodují v tom, že Gogol obohatil ruskou literaturu zvláštním humorem, citovostí a patosem, tedy vlastnostmi, které se připisovali Malorusům.
Na otázku, jak je to s jeho vztahem k rodné zemi a k Rusku, Gogol odpověděl v dopise paní A.O. Smirnovové, odesílaném roku 1844 z Frankfurtu: „Ještě slovo k tomu, jakou mám duši, zda chocholskou nebo ruskou, což bylo jednu dobu předmětem Vašich úvah a sporů s ostatními. Na to Vám musím říci, že sám nevím, zda mám duši chocholskou nebo ruskou. Vím, že bych nedal přednost Malorusovi před Rusem, ani Rusovi před Malorusem. K oběma těmto národním povahám byl Bůh nesmírně štědrý a do každé z nich jakoby vložil to, co druhá postrádá – zjevné znamení, že jedna má doplňovat druhou. Nejsou si podobny ani tím, jak proběhl jejich minulý život, a tak se ve vzájemném oddělení nerozvinuly jejich silné stránky; teprve, až plynou vjedno, vznikne v dějinách lidstva cosi ve své jedinečnosti nevídaného.“
Gogol psal rusky, a k tomu nabádal i své ukrajinské přátele, protože ruštinu považoval za dominantní jazyk všech slovanských národů. (Dnes jsem četl článek jednoho našeho slavisty, že ukrajinština je nejkrásnější slovanský jazyk. Komentovat to raději nebudu.) Gogol Rusko miloval, přestože si uvědomoval duchovní i materiální bídu statkářů, úředníků i mužiků; situace na Ukrajině byla ostatně stejná, ne-i horší. Byl nešťasten, když čtenáři, zejména v cizině, si utvářeli obraz Ruska podle jeho románu Mrtvé duše, jehož četba vyvolává smích, vzápětí však smutek a slzy. Obrovské prostory Ruska, nedohlédnost a prázdnota stepi v něm vzbuzovaly stesk, ale také představu velkoleposti: „Vycítil jsem to velké pole činnosti, jež nestojí před žádným národem s výjimkou národa ruského, protože on má před sebou taková prostranství a pouze jeho duše ví, co je to bohatýrství… Každá hodnost i místo volá po bohatýrských činech.“
Dnes prázdná nedohledná ruská prostranství vzbuzují u západních politiků, obchodníků, finančníků, zbrojařů, vojáků, představu vzácného přírodního bohatství, které, jak přiznala sama ministryně zahraničí Albrightová, nemůže být v držení jednoho národa, navíc nespolehlivého, podezřelého, neschopného. Nebylo nic snazšího, než se poohlédnout po možnostech, jak se dostat Rusům na kobylku. Nemuseli dlouho hledat, vždyť kancléř Bismarck již před stopadesáti lety konstatoval, že nejzranitelnějším místem ruské říše je její podbříšek – Ukrajina. Gogol, znalec dějin a geografie Maloruska, s lítostí konstatoval, že jeho vlast má nevýhodu, protože jí příroda nevyznačila žádné zřetelné hranice.
Dračí setba protiruského šovinismu
Stačí se podívat na to, jak se ve dvacátém století měnily západní hranice Ukrajiny, jaké různé státní vlajky vlály nad Lvovem, aby bylo zřejmé, že tato nepříznivá situace zavdávala podnět k národnostním třenicím a vášním. Můj polský přítel, literární historik Roman Zimand, který se narodil v polském Lvově, mi v šedesátých letech vyprávěl, jak zažil za vlády Sovětů v roce 1940 transport haličských Poláků do Střední Asie.
Mnohem horší byl způsob, jak jednali s Poláky haličtí radikálové vedeni Stěpanem Banderou, který se stal hrdinou protipolského, protisovětského a protiruského odporu, zakladatelem Ukrajinské osvobozenecké armády, iniciátorem všech násilí a hrůz doprovázejících nejhorší typ ukrajinského šovinismu. Bandera považoval teror za hlavní způsob prosazování národních požadavků a zájmů. Účast při atentátu na polského ministra vnitra Bronislava Pioreckého v roce 1932 mu vynesla trest smrti, dostal však amnestii a z vězení se dostal až na začátku války, kdy bylo Polsko obsazeno německou armádou. Zde začíná dlouhá klikatá životní dráha tohoto fanatického nepřítele Poláků, Rusů a Židů. Vychován v rodině pravoslavného popa byl přesvědčen, že Židé, jak tvrdil nacistický ideolog Rosenberg, jsou páteří bolševického režimu. Vyprávět peripetie Banderova boje s nepřáteli by znamenalo psát historii nejtěžších válečných zločinů, jimiž jeho podzemní oddíly pod záštitou Wehrmachtu a oddílů SS čistily Ukrajinu od nežádoucích živlů. (Tehdy se stali i čeští vystěhovalci na Volyni předmětem čistky řízené velitelem ukrajinské soldatesky Romanem Šuchevičem.) Když skončila válka, Bandera a jeho početní spolubojovníci dostali bezpečný útulek na Západě – v Německu a zejména v Kanadě.
U nás jsou ještě pamětníci bojů se skupinami banderovců probíhající po válce; méně známé je však spojenectví Bandery se slovenskými fašisty, kteří mu dokonce na podzim 1939 poskytli léčebný pobyt v Piešťanech. V té době se Banderovci uchýlili na Podkarpatskou Rus, kde, bez ohledu na to, že Rusíni se nepovažovali za Ukrajince, chtěli vytvořit základnu ozbrojených oddílů. Dnešní kyjevská vláda ostatně neuznává rusínský národ, což jí samozřejmě dělá menší starost, než popírat národnostní práva mnohamilionové ruské menšiny.
Nahrávka ukrajinské armády: „Náš otec Bandera“
Jak se váleční zločinci dočkali rehabilitace
Dnešní válka na Ukrajině má své vzdálené kořeny v podivném gambitu, ke kterému došlo hned po válce, kdy Západ fatálním způsoberm přehodnotil strategii: z nedávného spojence se stal nepřítel a z bývalého nepřítele – spojenec, který byl cenný tím, že měl zkušenosti z bojů proti Sovětům. Proč v Adenauerově Německu denacifikace skončila na úbytě, a tisíce válečných zločinců se nedostalo před soud nebo až po patnácti letech pod tlakem veřejného mínění? Jaký byl skutečný záměr zákona o nápravě škod způsobených denacifikaci? Proč tisíce nacistů, včetně válečných zločinců, dostalo pardon a k tomu i významná místa v politice, hospodářství, armádě, tisku, školství? Proč Adenauer na pokyn Američanů pověřil generála Reinharda Gehlena velením tajných služeb BRD, když bylo známo, že on jako zpravodajský expert pověřený vyslechem sovětských válečných zajatců porušoval elementární zákony válečného i občanského práva?
Tato nacistická dračí setba začala klíčit po rozpadu Sovětského svazu. Oprávněná kritika škod, které napáchal sovětský režim, se stala ochrannou rouškou obnovy starých démonů. Na Ukrajinu se vraceli emigranti–ultranacionalisti, kteří s požehnáním americké vlády a specialistů protisovětského tažení začali se systematickou ukrajinizací země. Vybavuji si rozhovory se Sergejem, Rusem z Kyjeva, s kterým jsem se setkal před patnácti lety na Krétě; události na Ukrajině mi dnes připomínají jeho stížnosti na násilnou ukrajinizaci města a země, na ničím vnějším nevyprovokované potlačování ruštiny, na přejmenovávání míst, výrobků, dabování starých filmů apod.
Staří bojovníci z Banderovy armády, kteří bojovali bok po bok či spíše dva kroky za Wehrmachtem a kterým Západ poskytl milosrdné přístřeší, začali plnit svou úlohu – připravovat půdu pro příští střet mezi Amerikou a Ruskem. Jejich účast při povstání na Majdanu byla nepřehlédnutelná, ale hlasitě se ozvali již za oranžové revoluce 2010, kdy Juščenko s Tymošenkovou, ikonou nacionalistů, a s potomky banderovských bojovníků udávali tomuto protiruskému povstání tón. Juščenko ještě stačil udělit Banderovi a Šuchevičovi titul hrdiny národa. Když se předáci oranžové revoluce zdiskreditovali svými korupčními aférami a zmizeli načas ze scény, budoucí prezident stačil zrušit tato potupná vyznamenání, ale Porošenko se opět hlásil k těmto zapřisáhlým nepřátelům Rusů, kteří bojovali bok po boku s německými oddíly SS proti Sovětskému svazu. Západním politikům, ani kancléřce Merkelové nevadilo, že při oslavách 75. výročí konce války nahradil právě Porošenko Putina jako představitel bývalé Sovětské velmoci. Větší urážku sovětských vojáků a Putina jako představitele Ruské federace, která na sebe převzala viny a dluhy SSSR, si lze těžko představit. Nebyla snad i tato událost jedním z polínků do ohně doutnající války Západu s Ruskem?
Bylo by vhodné příležitostně se zeptat prezidenta Zelenského, zda považuje Benderu a Šucheviče za hrdiny národa. Odpověď by pomohla určit ráz jeho národního vědomí.
