Grafika ukazuje schéma fungování jednoho z nevyspělejších světových protiletadlových systémů – ruského S-300, o který v článku E. Chmelára jde.
Tak přijel na Slovensko v listopadu 2002 ministr obrany USA, jeden z hlavních architektů války v Iráku a vůbec jeden z největších válečných zločinců od konce studené války Donald Rumsfeld, aby přesvědčil premiéra Dzurindu, aby se přidal k tvz. koalici ochotných, která za čtyři měsíce zaútočila na Irák.
Další americký ministr obrany přijel ve čtvrtek – aby Slovensko požádal o předání systému S-300 Ukrajině. Podobně i ministr zahraničních věcí USA přijel na Slovensko po dlouhých dvaceti letech – konkrétně Mike Pompeo v únoru 2019, aby projednal přijetí dohody o rozmístění Ozbrojených sil Spojených států na slovenském území. Tehdejší šéf slovenské diplomacie Miroslav Lajčák se to pokusil zlehčovat kvazi vtipkováním, že jsme tak dobří přátelé, že se nemusíme vidět tak často, ale myslím, že tohle mu uvěřili pouze ti jednodušší. Nikdy jsme se Spojenými státy neudržovali skutečné přátelské vztahy. Taková supervelmoc jako USA nemá ve světě přátel, jen zájmy. To je první konstatování.
Druhé konstatování je, že Slovensko se v poslední době dozvídá ty nejzávažnější informace, které se ho týkají, nikoli od vlastní vlády, ale ze zahraničních médií. Ministr obrany Jaro Naď už tradičně obvinil ze lži (po New York Times a Sky News) i CNN, ale pravdou je, že dosud všechny zprávy, které přinesly, se ukázaly jako pravdivé. Chyba tedy nebude v prestižních světových médiích, ale v netransparentním způsobu informování Hegerova kabinetu.
Člověk by čekal, že to bude našim novinářům překážet, ale při jejich kvalitě – nedivme se: jaká média, taková vláda.
Fakta jsou následující: americká zpravodajská stanice CNN ve středu informovala, že Slovensko předběžně souhlasilo, že pošle svůj klíčový systém obrany S-300 Ukrajině. Velvyslanectví SR ve Washingtonu sice odmítlo zprávu komentovat, ale hned druhý den přijel do Bratislavy ministr obrany USA Lloyd Austin a netajil se tím, že přesně o tohle mu jde.
Jeho slovenský partner vzápětí předvedl na tiskové konferenci svou typickou zamlžovací hru plnou polopravd, při které si na chvíli zahrál na vlastence a tvrdil, že on se systému S-300 nevzdá, pokud Slovensko nedostane náhradu. Ale protože Jaro Naď je svým povoláním zbrojařský lobbista a svou povahou především kšeftař, předpokládám, že spíše čeká na výhodnou nabídku. V každém případě se už dříve nechal slyšet, že se systému ze sovětské éry rád zbaví.
Jelikož zjišťuji, že mnozí na tom stále nevidí nic špatného, musíme si vysvětlit, proč je to šílený nápad. Nikdo, opakuji NIKDO z členských států Severoatlantické aliance nenabídl Ukrajincům těžkou vojenskou techniku. Dokonce i Polsko tomu odolalo. Všichni dobře vědí, proč se tak rozhodli. I bez výhrůžek Moskvy by to znamenalo faktické zapojení do války. Eviduji svalnaté řeči, že „jen žádné ohledy na Rusko“. Co přesně si mám pod tím představit? Pokud někdo tvrdí, že dodání takových zbraní pomůže zachránit mnoho lidských životů, tak si buď neuvědomuje základní parametry problému nebo je tak nezodpovědný, že by mu neměly dovolit řídit ani škodovku. S-300 je série protiletadlových a protiraketových systémů dlouhého doletu, který se nachází ve výzbroji dvaceti států na světě, včetně tří členských zemí NATO Bulharska, Řecka a Slovenska. Je to jeden z nejsilnějších protiletadlových raketových systémů současnosti.
Už dnes (nelžeme si) jde na Ukrajině o proxy válku, tedy zástupnou válku, v níž sice oficiálně bojují dvě strany, ale ostatní ji vojensky podporují. Taková byla španělská občanská válka a takové jsou i konflikty v Kongu, Sýrii, Jemenu a na Ukrajině.
Nad dodávkami lehkých zbraní přivírají obě strany oči, neboť obě to tak dělají. Ale dodávky těžké vojenské techniky, která rozhoduje války, nikdo tolerovat nebude. Pokud se najde nějaký mamlas, který bude moralizovat, že chceme dodat Ukrajině obrannou výzbroj, která může zachránit mnoho životů, tak mu prosím vysvětlete, že každý členský stát NATO, který chce vstoupit do přímé války s Ruskem a riskovat tak jaderný konflikt, se musí vyrovnat s přízrakem vyvraždění milionů vlastních občanů. Protože to morální dilema je postaveno takto.
Američané dobře vědí, proč se nedají vtáhnout do války s Ruskem. Proč se k takovému kroku chceme nechat vyprovokovat my?
Abych byl správně pochopen, rozumím morálnímu dilematu, které se odehrává v hlavách mnoha lidí, kteří vidí hrdinskou obranu Ukrajinců a stydí se, že jim nedokážeme více pomoci. Toto morální dilema kladl před nás už ten zatracovaný Dostojevskij, který se nás ptal, zda bychom dovolili zabít dítě, kdybychom věděli, že jeho smrt zachrání svět. Ale my to nevíme.
A nechceme žít ve světě, který pro svoji záchranu potřebuje vraždit děti. Ale v mezinárodní politice nemáme nic lepšího než pravdu pravidel, kterou musíme ctít, máme-li přežít. Za prvé, nemyslím si, že jim právě my pomáháme málo. Pomáháme jim víc, než mnozí tuší (pravděpodobně i zpravodajsky), pomáhá nevídané množství dobrovolníků z celého Slovenska, což je snad ten největší projev mezinárodní solidarity v našich moderních dějinách (Ukrajinci jsou už i u nás v Galantě, a to jsem si ještě nedávno myslel , že sem netrefí). Ale musíme znát míru a hranici mezi altruismem a sebezničením.
Nemusíme a nesmíme pomáhat nad rámec toho, co sami uneseme. Naše mantinely jsou vymezeny našimi právními závazky. Pokud do toho chceme táhnout svědomí, tak to by nás mělo kousat více v případě Jemenu, který jsme utopili v krvi i našimi zbraněmi – a ty jsme dodávali agresorovi, ne obětem.
Ještě jednou, pokud to někdo nechápe: Jaro Naď hraje teď se Slovenskem extrémně nebezpečnou hru a je třeba ho zastavit. Bude to těžké, protože na jeho blažené tváři po setkání s Lloydem Austinem jste mohli vidět, že jediný, koho v politice respektuje a ke kterému vzhlíží, je jeho americký tutor.
Ale dodat Ukrajině nejúčinnější zbraň je jako postavit se Rusům před mušku a myslet si, že si nás nevšimnou. Toto už není o nich. To je o nás. A postavit Slovensko do první linie boje za stát, který není členskou zemí Severoatlantické aliance – na to prostě tato vláda nemá mandát. Rovněž ho nemá na zneužívání situace k prohlubování militarismu na Slovensku. Včera Jaro Naď bez většího zájmu médií řekl, že 2% HDP na vojenské výdaje již nejsou cílem, ale základem pro jejich další zvyšování. Nemůžeme nevidět, že tento růst zbrojení je samoúčelný. Podle údajů Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru jsou výdaje Evropské unie na zbrojení 5krát vyšší než výdaje Ruska a výdaje Spojených států dokonce 12krát vyšší. I největší nárůst v dovozu zbraní v letech 2017 – 2021 zaznamenala Evropa – až o 19 procent.
Problém naší bezpečnosti není ve výši zbrojení. Jsme uzbrojeni více než kdykoli v dějinách, a přece nedokážeme zabránit válkám a dosáhnout trvalého míru. Když americký prezident Joe Biden řekne, že Ukrajině budeme dodávat více a více zbraní, protože ji čeká dlouhý a náročný boj, je to přesně naopak – dlouhý a náročný boj ji čeká právě proto, že se tam kumulují zbraně. Základní ideologií této garnitury je proto zcela jednoznačně militarismus, což není nadávka, ale stav převahy vojenských principů, cílů a hodnot v politice státu, podřízení všech oblastí života armádním pravidlům. Takto nastavené priority si nevybírají optimální způsob rozvoje bezpečnosti, ale kumulují je.
Zvýšení vojenských výdajů na 2 procenta HDP? Nestačí! Na 3 procenta? Nestačí! Odevzdat vojenská letiště do užívání Ozbrojeným silám USA? Nestačí! Pozvat sem 2000 vojáků NATO? Nestačí! S tímto mentálním nastavením se nikdy nezastaví a problémy vědy, vzdělání, inovací a celkově modernizace země se budou nadále odkládat. S touto vládou se proto rozcházím nejen ve filozofii obrany, ale především v prioritách státu, které jsou postaveny doslova na hlavu, končí komentář Eduard Chmelár.
Autor Eduard Chmelár, slovenský analytik, zdroj Regionální novinky
