Pravda chráněná cenzurou není pravdou – naše společnost je zase blíže totalitě

Věřit médiím, věřit webům? Oficiální propaganda pracuje s pojmem věřit médiím, v jejich pojetí „dezinformačním webům“. Již tímto pojmem vyjevují zvrácenost své propagandy. Nikdo by neměl věřit žádnému médiu, ani systémovému, ani alternativnímu. Pokud chce někdo věřit, tak má jít do kostela. Tak jako náš zažívací systém zpracovává potravu, kterou mu poskytneme prostřednictvím úst a zubů, a získává z ní potřebné látky, tak také „informační potravu“ získává prostřednictvím médií, kterou by měl také zpracovávat, v tomto případě prostřednictvím svých kognitivních kompetencí. Součástí zpracování je pravděpodobnost pravdivosti informace. Těžko můžeme předpokládat u informace stoprocentní pravděpodobnost a každá další „informace“ zpětně vstupuje do přepočítávání pravděpodobnosti všech předchozích informací a jejich syntézy. Naše reflexe světa je zákonitě fluidní, v neustálé proměně. Podobně jako je soukromí minulou historickou kategorii, tak také stabilní svět a jeho stabilní reflexe jsou minulostí.

Současní hlasatelé pravdy by byli překvapeni, kdyby se seznámili s dílem apoštola liberalizmu K.Poppera, který pracuje s pojmem falzifikace, což znamená popření pravdivosti hypotézy, teorie. Pravdivost hypotézy a teorie nikdy nelze potvrdit. Pouze v daném čase nebyla falzifikována, tedy popřena, což však neznamená, že nebude falzifikována za rok za deset, za sto let.

Osobnost politika?

Jaké typy osobnosti najdeme mezi politiky? Spíše se jedná o odchylky od normality, nadstandardně mezi nimi nalezneme deprivanty, psychopaty, sociopaty, kteří potřebují ovládat druhé. Nejde jim o ideje, hodnoty. Jde jim pouze o moc. Proto se lehce z komunisty stane antikomunistou (Stříž, Dlouhý, Rychetský, Pavel, Čalfa, Babiš, Tošovský, Pithart, Mohorita, Jan Fischer) či stoupencem dalších ideových směrů. Tato politická flexibilita je v českém prostoru předpokladem úspěchu. Známe i politiky, kteří stihli, a to ještě jejich život není u konce, být stalinisty, reformními komunisty, liberály, křesťanskými politiky plus politické modifikace těchto ideových směrů. Jejich politická metamorfoza jim však vždy přinesla osobní prospěch. Tento typ osobnosti není komunistou, pouze je členem KSČ, není liberál, není demokrat, pouze používá ideologický arzenál těchto ideových proudů, pokud jsou u moci, k získání vlastní mocenské pozice.

Věřit politikům? Tak jako je kámen puzen k Zemi, tak je také politik puzen k moci a s ní souvisejícím majetkovým prospěchem, což však nemůže říkat občanům, svým voličům. Těm tvrdí, že mu jde o jejich blaho. Samozřejmě, občan, který je schopen používat hlavu k myšlení politikovi nevěří. Myslící občan je pro politika nebezpečný a tomuto nebezpečí čelí politik několika způsobí. Debilizací populace a degradací a redukcí vzdělávacího systému na kvalifikační přípravu, s odklonem od vzdělanosti ve smyslu požadovaném již řeckými filozofy, to znamená rozvoj a kultivace osobnosti, rozvoj kritického myšlení a kompetence myšlenkových operací. Na druhém místě je zabránění přísunu „potravy“ v podobě pro systém nežádoucích informací, analýz, vizí. Tedy alternativních pohledů na svět. Tomu se snaží zabránit cenzurou. Cenzura je rodná sestra moci, kde je moc, tam je snaha o cenzuru. Daleko efektivnější než tvrdé ovládání moci prostřednictvím policie a represí je měkké ovládání, kdy je občanům mediální propagandou implementován systémem požadovaný obsah a zabráněno v přístupu k alternativním názorům a informacím.

Přesně podle návodu Orwellova Velkého bratra používají newspeak a snaží se obsadit pojmy svým obsahem. Proto usilují mediální výchovou zdánlivě o kritický přístup k médiím, přičemž oni jsou nositelé pravdy, zatímco ti druzí jsou dezinformátoři atd.

Daleko nejnebezpečnější pro mocenskou elitu a pro moc jsou však jedinci, pro které je jejich přesvědčení nejvyšší hodnotou a jsou ochotni ho sdílet s ostatními. Moc a pravda, intelektuál-prorok x politik jsou zcela protikladné, nepřátelské, neslučitelné kategorie. Tam kde se objeví prorok a pravda, je ohroženo mocenské uspořádání. Takovým ohrožením byl Ježíš s hlásáním pravdy i za cenu ohrožení života. Proto musel být ukřižován. Takovým ohrožením byl Jan Hus, proto musel být upálen.

Současná moc zdůvodňuje cenzuru tvrzením, že dezinformační weby šíří nepravdu. Kdo zná pravdu? K pravdě se můžeme přibližovat konfrontací odlišných přístupů, dalších informací. Dokonce i konfrontací a syntézou nepravdivých informací se můžeme posunout blíže k pravdě než byly výchozí nepravdivé informace. Starší generace to zná z minulosti, kdy na základě konfrontace komunistické propagandy a antikomunistické propagandy z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy směřovala k pravdě. Za protektorátu bylo poslouchání „dezinformačních rozhlasových stanic trestné, dezinformační rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa byly rušené, ovšem ne již v osmdesátých letech.  Současná moc se posunula k jejich zákazu.  Jen nevzdělaný blbec je přesvědčen o vlastní pravdě. Předobraz evropského filozofa Sokrates říkal: Vím, že nic nevím. Další řecký filozof tvrdil, že poznávání je jako nafukování míče. Tak jako se nafukováním zvětšuje plocha míče, tak se také poznáváním rozšiřuje oblast nepoznaného. Ve filozofii dokonce existuje směr, který tvrdí, že pravda je nepoznatelná – agnosticizmus. V indickém duchovním směru existuje teze, že poznat pravdu lze pouze sjednocením poznávajícího-poznávaného a procesu poznávání. Bránění v přístupu k jiným zdrojům informací je spolehlivým indikátorem, že se jedná o propagandu, protože pouze propagandě vadí alternativní informace.

Ve společnosti se přesouvají do dalších životních fázích neustále nové generace. V aktivní životní fázi jsou v současnosti normalizační generace, transformační generace a kybergenerace. V každé životní fázi příslušníci generací zaujímají nové role, které jsou výzvou pro nové způsoby chování. Např. post premiéra a z něho vyplývající moc málokdo „ustojí“.  U minulých premiérů jsme mohli pozorovat, že nevystačili s novou luxusní značkou auta, odpovídající jejich pozici „ředitele zeměkoule“, ale museli si také pořídit nový model manželky – milenky, která lépe reprezentovala jeho pozici. V menší míře, ale také odlišně v nové životní fázi a v nových rolích a pozicích se projevuje celá generace a její příslušníci a odkrývá se generační podstata.

V devadesátých letech byla široce sdílená teze, že až doroste nová generace, která nežila v „komunizmu“, jak bývá  předchozí společnost chybně nazývána, tak to bude generace velice demokratická, citlivá na svobodu slova. Pak přišli „noví mladí politici“ Gross, Nečas, Sobotka, Hamáček, Petříček, Lipovský a s nimi nová politická kultura.

U nových mladých generací nejenže nepozoruji vysokou hodnotu demokracie, oni ani neví, co demokracie je. Nechápou, že politici a stát mají sloužit lidem a ne naopak. Snaha státu a politiků určovat lidem co mají číst, co si mají myslet, je nezpochybnitelným projevem totality. Zatímco pro mou generaci bylo v předchozím režimu krédem Voltairovo: „Nesouhlasím  s Vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl říkat“,  v současné mladé a střední generaci je rozšířený opačný názor. Jiné názory je třeba zakázat, zadupat do země. Manifestačně tento generační postoj vyjádřil výkonný ředitel CZ.NIC  Mgr.Ondřej Filip MBA, který zakázal  s označením dezinformační weby, nejdříve osm domén a posléze další, bez jakéhokoli soudního rozhodnutí, důkazu či analýzy. Zapisuje se tak do české historie po bok Josefa Urválka jako podobně Igor Stříž oživuje z historie formulaci „za schvalování atentátu na R. Heydricha byli popraveni“.

O morálním profilu a právním vědomí Mgr. Ondřeje Filipa, MBA vypovídá jeho minulost. „Ondřej Filip byl členem rady Českého telekomunikačního úřadu, ale zároveň nepřestal být výkonným ředitelem konsorcia soukromých firem“. CZ.NIC pracoval pro ČTU. Ondřej Filip tak byl v pozici dodavatele i odběratele zároveň. Vláda ČR byla dopisem vyzvána, aby O.Filipa z funkce odvolala. Vláda v reakci sdělila mandátovému a imunitnímu výboru PS, že dotyčný „učinil patřičné kroky směřující k ukončení činnosti výkonného ředitele soukromého sdružení právnických osob CZ.NIC“. Po zadržování vláda dotyčný dopis dala k dispozici teprve na základě rozhodnutí soudu. Dopis obsahoval neuvěřitelnou větu: „Ondřej Filip chtěl odejít z postu výkonného ředitele konsorcia CZ.NIC, ale výkonný ředitel Ondřej Filip ho nechtěl pustit a tak musel rok počkat.“ Jistě nelze říci, že celá generace je jako Ondřej Filip, ale slovy Karla Kosíka: „Každý jev adekvátním způsobem vyjevuje podstatu“. Lze tak říci, že chování Ondřeje Filipa je adekvátní výpovědí o jeho generaci, jejíž kredo geniálně vyjádřil Václav Klaus: „O peníze jde až v první řadě.“ Jejich ideologickým štítem je antikomunizmus a krédem zákaz komunistické strany. Nejspíš ani netuší, že těmito přístupy, zákazy a cenzurou, se vzdalují demokracii a z politického oparu se čím dál zřetelněji vynořují obrysy totality.

Pravda osvobozuje, proto všichni diktátoři a otrokáři brání lidem v poznávání pravdy. Domnívají se, že jejich právem je určovat obsah vědomí lidí, tím však jdou proti základnímu vesmírnému zákonu, že nejcennější ve vesmíru je vědomí a svobodná cesta k němu.

Docent PhDr. Petr Sak, CSc., zdroj Regionální novinky