Kdo se prodral před kamery. Ivan Hoffman k tomu, v čem teď žijeme

Zdroj: Parlamentní listy – rozhovor

„Z východu chladný vítr vane, vrací nám staré obrazy. V ulicích tanky, oheň plane, bezmoc, člověka zamrazí,“ zpívá ve své aktuální písni Jaroslav Hutka. A navazuje dalšími odkazy na srpen 1968 v Československu. Vidíte vy, jako pamětník, při sledování zpráv z Ukrajiny nějaké „vrácené obrazy“ našeho roku 1968?

Jaroslava Hutku neposlouchám, takže s ním nemohu souhlasit ani polemizovat. Ptáte-li se ale na podobnost ruské invaze na Ukrajinu s československým srpnem 1968, vnímám spíše rozdíly. Pražské jaro bylo pokusem o reformu socialismu ve světě rozděleném železnou oponou. Trnem v oku nebylo pouze komunistickým konzervativcům ve východním bloku, ale také nelevicovým politikům na Západě. Ukrajinský pokus o vstup do NATO a zájem pořídit si proti Rusku atomovky, je čistá geopolitika, ve které běží o zájmy, nikoli ideje. V roce 1968 vedla okupace Československa armádami Varšavské smlouvy ke konzervování stávajícího rozdělení světa. Rok 2022 bude naopak rokem, kdy globalizovaný svět rozdělila železná opona. Tanky jsou stejné, ale jsou rekvizitami v jiných příbězích.

Jsme ve válce, slyšíme. Přitom formálně jsme my ani nikdo z našich spojenců v NATO do války nevstoupili a reálně na nás nikdo nestřílí a žádné cizí armády u nás nejsou. Bez ohledu na všechnu hrůzu války na Ukrajině – nepohybujeme se ve světě trochu zmatených pojmů?

Ve válce nejsme, ale podporujeme jednu stranu konfliktu, tudíž jsme druhou stranou nepochybně vnímáni jako nepřátelé. Prostřednictvím naší politické reprezentace, tedy vlády, Parlamentu i prezidenta, jsme se stali součástí konfliktu, podílíme se na sankcích, a tím pádem nepochybně počítáme s reakcí. Například že k nám nedoputuje plyn, ropa anebo jaderné palivo. Nezdá se, že by vláda měla pro takovou eventualitu připravené řešení. Myslím, že spoléhá na to, že má řešení Brusel.

Třeba textař Michal Horáček naopak tvrdí, že jsme se ze zmatení pojmů vymanili, protože vidíme, co je černé a co je bílé. A Čeští elfové jdou ještě dál a kreslí linii mezi vlasteneckým premiérem Fialou (protože si podal ruku s Volodymyrem Zelenským) a vlastizrádným prezidentem Zemanem. Není tato binární selekce na jedničky a nuly až příliš nebezpečná?

Omlouvám se, ale textaře Michala Horáčka nesleduji a co jsou Čeští elfové netuším. Předpokládám nicméně, že půjde o lidi, kteří uchopili konflikt na Ukrajině emotivně a s emocemi takováto prvoplánová personalizace logicky koresponduje. Mám pro to pochopení v atmosféře citového vydírání, které zdejší média provozují 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Chce-li se nyní člověk dobrat nějaké věcné a nestranné analýzy, musí umět anglicky. V amerických médiích je ohledně Ukrajiny patrná svoboda slova, nadhled a odstup. Připisuji to tomu, že Američané vnímají válku na Ukrajině nikoli jako americký, nýbrž jako evropský malér. Jinak je ale pravda, že z pohledu militantů jsou války černobílé. Z pohledu pacifistů, ke kterým se hlásím, jsou rudé. Krvavě.

Nejvypjatější část této debaty se týká Ruska – země, která v této válce figuruje v roli agresora. V Česku to ale vede k útokům na zde žijící Rusy, odmítání obsluhy v restauraci nebo dokonce u lékaře, a k paušální agresi na úrovni xenofobie. Napadá mě, jestli to souvisí jen s touto válkou, nebo to řada lidí sčítá s účty z minulosti. Třeba Hana Marvanová říká, že se jen potvrdilo, že mráz přichází z Kremlu, což říkala třicet let. Co myslíte?

Ptáte se na to venkovského spisovatele, který s útoky na Rusy není konfrontován. Žádné tu nemáme. Nemáme tu ani Ukrajince. Obecně ale soudím, že je zrádné vytvářet si názor na složitý problém z náhodných příběhů, které média vytahují jako zajíce z klobouku. Vyprávění příběhů, místo sdělování relevantních informací, k nám dorazilo jako součást tak zvaného „infotainmentu“, neboli mixování informací se zábavou. Je to trend, který devalvuje novinařinu podobně jako jiný exces, kterým je „komentované zpravodajství“. Dávno pryč je doba, kdy šéfredaktor New York Times líčil, že mezi zpravodajským oddělením a oddělením komentářů jsou zamčené dveře, od kterých není klíč. Veřejnost je bombardována ukrajinskými a ruskými příběhy, kterými je podepírán, jak se dnes módně říká, oficiální narativ. Také bych mohl přispět příběhem. Podnikatel, od kterého bereme krmivo pro drůbež, má skladníka Ukrajince, který pravidelně telefonuje s rodinou. Podle něj se doma nic neděje, otec veterinář si nemůže dovolit nikam utíkat, protože se rodí kozy. Na vesnici je z jara práce nad hlavu, a bojuje-li se někde, pak ve městech… Pokud si ukrajinský skladník nevymýšlí, a proč by to dělal, pak z jeho příběhu lze vyvodit, že před válkou ve městě lze prchnout na ukrajinskou vesnici, kde je klid a mír a není třeba se trmácet až někam do Prahy. Chci tímto svědectvím, odporujícím oficiálnímu narativu, ilustrovat, že vyprávěním příběhů nelze suplovat věcné, nezaujaté zpravodajství ani objektivní analytiku.

Co, pane Hoffmane, cítíte vůči Rusku v těchto dnech vy? A co vůči jeho prezidentu Putinovi?

Sympatie to nejsou, ale ani nepluji na vlně nenávisti. Pokud jde o Putina, myslím, že šok z jeho rozhodnutí nejlépe vysvětlil Petr Drulák, když napsal, že jsme uvykli politiky vnímat jako obchodníky, kteří pragmaticky zvažují, co je výhodné, ale Putin že je válečníkem, kterými vůdcové byli po většinu historie. Akcí proti Ukrajině způsobil Putin Rusku obrovské ekonomické, zahraničněpolitické i morální škody. Pro použití síly se rozhodl s vědomím, že ve světě přijde nejen o spojence, ale i většinu partnerů a Rusko že nadlouho skončí v izolaci. K takovému kroku musí být vážný důvod. Putin byl zřejmě přesvědčen, že Ukrajina míří do NATO a se Západem že není možná domluva. Jisté je, že Rusku na vztazích se Západem zaleželo víc, než Západu na vztazích s Rusem. Nyní je vzájemná averze symetrická. Rusko už od Západu nic dobrého nečeká, stejně jako Západ od Ruska nic dobrého nečekal vlastně nikdy.

Jednou, až tohle peklo skončí, budeme postaveni před zásadní otázku: Jak tohoto džina vrátit zpátky do láhve a začít se k Rusku chovat jako k normální zemi? Já mám obavy, že tohle bude v Česku velká výzva…

Myslím si, že my už se normalizace vztahů s Ruskem nedožijeme.

V rámci téhle vypjaté debaty zaznívají požadavky, aby se různí lidé distancovali anebo nějak deklarovali postoj. A když to neudělají dostatečně, mají pocítit důsledky, jako třeba Jaromír Nohavica, kterému zrušili koncert v Uherském Brodě právě kvůli „nedostatečnému distancování“ od Vladimira Putina. Co je to za módu neustále deklarovat postoj, vyjadřovat se veřejně ke kde čemu? Napadá mě k tomu to Krylovo „zaujímáme postoje, místo abychom stáli“…

Když říkáte „zaznívají požadavky“, asi je k tomu potřeba říct, že veřejný prostor ovládli militanti, kteří mají přirozený sklon ke kádrování a cenzuře. K mikrofonům a před kamery se prodrali „staré struktury“, porevoluční radikálové, spolu s novopečenými experty na bezpečnost, vojenství, politiku či diplomacii. Mainstreamová mediální masáž z jedné strany dokáže zastrašit vlastníky kulturních zařízení, aby Nohavicovi nepronajali sál, ale když se ho pronajmout odváží, jako se to stalo například v Hodoníně, je beznadějně vyprodáno a ukáže se, že publikum v Nohavicovi nevidí laureáta nějaké ceny či vyznamenání, ale svého oblíbeného písničkáře.

Na Slovensku, odkud pocházíte, to jede možná ještě intenzivněji. Tam jsou ve fázi špionománie a odhalování ruských agentů, a také jsem při setkání české ministryně obrany s jejím slovenským protějškem zaznamenal, že i rétorikou ve vztahu s Rusku je slovenský ministr výrazně agresivnější. Proč se to na Slovensku děje takto intenzivně?

Na slovenskou politiku nejsem expert, nicméně zaregistroval jsem, že tam mají zjednodušeně řečeno proamerickou vládu s proamerickou prezidentkou, ale také silnou protiamerickou a euroskeptickou parlamentní opozici. Proto zřejmě to silnější jiskření a drsnější rozdělení společnosti, které se projevilo již kolem uzavírání kontroverzní obranné smlouvy s USA. Pokud jde u zemí, jako je Slovensko, o agresivní rétoriku, zpravidla jde o servilitu k velmoci, které se trpaslík právě podbízí. Také platí, že Slováci už dávno neměli tak slabou, nekompetentní a neoblíbenou vládu, jak je tomu nyní, a agresivní vystupování vůči zahraničnímu nepříteli je způsob, jak odvést pozornost od neřešených domácích problémů. To už je taková politická klasika.

Ještě než začala válka, četl jsem nějaký průzkum, že Slováci jako národ mají z celé Visegrádské skupiny k Rusku nejpříznivější vztah. Jak se tento národ dívá na to, že zrovna jejich vláda, a vlastně i prezidentka, jsou takoví „hardlineři“?

Konflikt na Ukrajině prestiž Ruska na Slovensku určitě nezvýšil. Je třeba si uvědomit, že sympatie k Rusku nejen na Slovensku přechovávali pacifisté, kteří Rusko vnímali jako oběť z jejich pohledu neodůvodněné západní šikany. A pacifista si násilí oškliví bez ohledu na to, jaké jsou pro ně argumenty či alibi.

Jak česká tak slovenská vláda poměrně hlasitě vyzývají, že se musíme „semknout“ a v této situaci být loajálním obhájcem západních hodnot a neméně loajálním členem NATO. Také se oceňuje, že Západ ve smyslu západních zemí je jednotnější, než kdy dříve. Znamená to, že nastává éra jednotnosti Západu tak, jako to bylo do roku 1989?

Nemyslím, že se Západ sjednotil a nevidím žádné hmatatelné západní hodnoty, které by byla vůle bránit. Slyšíme jen prázdné politické fráze a kecy. Éra, která nastává, bude érou deglobalizace. V zásadě je to rozumný trend, ze kterého by měl rezultoval návrat k lokální soběstačnosti a k demokracii, která není-li samosprávná, pak není žádná. Tomu ale bude nepochybně předcházet pověstné kopání chcípající kobyly. Nikdy se neví předem, kolik je třeba popela, aby se z něj znovuzrodil Fénix, jak hluboko je dno, od kterého se lze odrazit. Jisté je jen to, že bezprostřední budoucnost Evropy bude temná. Od vlád, které zmiňujete, osobně očekávám pouze šikanu, represi a bídu.

Česko, Slovensko, Polsko a další země čelí v současnosti stovkám tisíc válečných uprchlíků z Ukrajiny, a dá se čekat, že množství z nich tu i zůstane. O Česku se přitom říkalo, že je to země která nemá zájem o nové kulturní impulzy a nově příchozí (dnes jsem od jednoho komentátora v této souvislosti četl vtipný termín „český hobitín“) a mnozí si říkají, co toto množství lidí přece jen trochu odlišné kultury s Českem udělá. Jak se na to díváte vy z pozice člověka, který tu českou „hobití nedůvěru“ v minulosti musel překonat?

Začnu od konce – jsem český repatriant, nikoli slovenský emigrant, takže jsem žádnou nedůvěru překonávat nemusel. Pokud jde o o exodus Ukrajinců, otázkou není jenom jak je přijme Západ, který si pravděpodobně zidealizovali. Stejně nejasné je, s jakým přicházejí očekáváním. Pokud jim jde o dočasný azyl, mohou se na naši solidaritu spolehnout. Pokud od nás ale očekávají budoucnost, budou zklamáni. My sami ji totiž nemáme a kde nic není, tam jak známo – ani čert nebere.