Ale není tomu tak, že u jakéhokoliv jiného lídra by se podařilo obezřetně, bez narušení idylky do teplé vany ponořeného Západu, dovést restauraci ruské moci, nacionalizaci elity a semknutí společnosti do toho okamžiku, kdy proces absolvoval bod návratu, stal se nezvratným.
A pokud by se to i podařilo, sotva by se mu z masového zbožňování nezatočila hlava. Nakonec, Putin je málem jediný člověk v zemi mužně bojující s pokusy nastolit kult osobnosti Putina. Velká část obyvatelstva se natolik obává, že “po Putinovi” bude tak, jak bylo “před Putinem”, že je připravena vyhlásit jej třeba imperátorem všeruským, třeba božským Augustem, jen aby první za století úspěšná vláda v Rusku nikdy neskončila. Rusové de facto, v nemenším rozsahu než Ukrajinci, nadělují Putina osudovými rysy. Pouze pro Rusy je to dobrý bůh, a pro Ukrajince zlý.
Opačnou stranou této iracionální víry v putinskou všemohoucnost je neméně iracionální víra v to, že ruská politika se určuje nikoli existencí objektivních zdrojů a možností, ale subjektivními rozhodnutími Putina. Na otázku, proč Rusko nepřinutilo Ukrajinu k denacifikaci v roce 2014, velká část obyvatelstva v otevřené nebo zahalené podobě odpovídá: “Proto, že Putin neměl chuť (polekal se, byl oklamaný) atd.”.
To je, mimochodem, normální praxe vzájemných vztahů věřících v Boha v rámci jakéhokoliv náboženství. Na jedné straně, člověk věří, že Bůh je všemohoucí a vševědoucí, na druhé – pravidelně se pokouší jej po troškách oklamat (jako by se to Bůh nedověděl) nebo s ním smlouvat. V ruských politických reáliích vůči událostem posledních osmi let vyplývá , že všemohoucí a vševědoucí Putin se osm let klamal (bál se, nechápal) ohledně snadnosti navedení pořádku na Ukrajině, ale středněstatistický Vasja, čtoucí “vzdělaného bloggera”, přesně věděl, co je vlastně třeba dělat, ale Vasju nikdo neposlouchal, ale Vasja by určitě pořádek udělal (přibližně jako Zelenský na Ukrajině, pouze ještě rychleji, jelikož “nad čím tady přemýšlet, tady je třeba zatřást”).
A dokonce nyní, kdy po osmi letech přípravy Rusko ne bez námahy překonává odpor ani ne tak ukrajinské armády (s armádou to je všechno relativně jednoduché), nakolik dávno (už na začátku nultých) na Ukrajině zformované rusofobní společnosti, “vasjové” předpokládají, že prostě Putin a generální štáb “všechno propočítali” a “speciálně protahují operaci” (ze zvláště vychytralých pohnutek), a až nastane čas, vytáhnou tajnou zbraň V-8 a řeknou: “čáry máry fuk” – a všechno se překoná a urovná samo sebou.
A v tomto je velká síla lídra, těšícího se absolutní důvěře společnosti (lidé jsou připraveni jít za ním kamkoli, aniž by se zamýšleli nad následky), ale v tom je přece i jeho velká slabina: jakákoliv vážná porážka (před kterou nikdo není pojištěný) může vyvolat masové rozčarování (“šaman ztratil sílu” a už není s to vyvolat déšť), rychle přecházející v nenávist. Taková je lidská nátura.
O vojenskopolitických pastech, očekávajících zvláštní operaci, jsem už psal. Krátce připomenu, že hlavní nebezpečí spočívá v tom, že USA zatím ještě mají možnost ji změnit (operaci) na vleklou válku za účasti části svých evropských spojenců, jejíž chod by se pokusily dálkově regulovat. Zdůrazním: sotva se jim to podaří, ale takové nebezpečí existuje a je třeba s ním počítat. Jsem přesvědčený, že v Kremlu ho vidí a berou v úvahu, ale jsem přesvědčený i o tom, že mluvit o něm je třeba, aby u lidí nevznikal vztah k válce jako k napínavé počítačové hře s dobrou grafikou, kde je všechno ne ve skutečnosti a, kdyby něco, tak to lze restartovat a začít vše od začátku. Válka (dokonce studená, natož horká) je velká práce a velká náhoda. A tím je také nebezpečná, že nesmyslně ničí spoustu zdrojů, a vítězství nezaručují dokonce ani ty nejpečlivěji propracované plány, jelikož nepřítel má také plán.
Nicméně, vycházíme z toho, že současná vojenská krize na Ukrajině skončí v náš prospěch (jinak naše účast v ní nemá význam). Ale vítězství na bojišti ještě negarantuje politické a diplomatické vítězství. Právě v takové posloupnosti. Jelikož je málo přinutit bojujícího nepřítele kapitulovat a přijmout naše podmínky. Je třeba ještě přinutit (nebo přesvědčit) ostatní svět tuto dohodu uznat. Aby to bylo jasnější připomenu, že podmínky Sanstefanské smlouvy, která korunovala rusko-tureckou válku v letech 1877-78, byly zrevidovány na Berlínském kongresu horším směrem pro Ruskou stranu. Pokud celkové politické vítězství nenásleduje za vojenským, tak pro diplomaty bývá krajně těžké (a časem to ani není možné) dosáhnout stoprocentního uznání výsledků vojenského vítězství světem.
Jedním z problémů omezujících dimenze politického vítězství vždy bývá schopnost pevně kontrolovat území očištěná od nepřítele (je jedno zda cestou jeho připojení ke svému státu nebo zřízením na něm přátelského (závislého) režimu). Myslím, že samotný chod bojové operace by měl rozptýlit pochybnosti těch, u koho byly, ohledně náročnosti politického osvojení osvobozených území Ukrajiny.
Začněme tím, že s dokončením horké fáze (pokud se ji podaří rychle ukončit) neskončí globální opozice s USA. Takže Washington udělá vše, aby proměnil vojenské vítězství Ruska v jeho politickou porážku. Přičemž je třeba chápat, že startovací podmínky pro začátek politické etapy boje o kontrolu nad Ukrajinou nebudou mít USA špatné.
Několikrát jsem psal o tom, že problém Ukrajiny je v řídících kádrech. Nyní se tento problém stává problémem Ruska. Na dané etapě, s absencí něčeho lepšího, se sází na sbornou soljanku z bývalých regionálů a dalších velmi relativně proruských politiků (jak připravených vrátit se z emigrace, tak i těch, kteří zůstali celou tu dobu na Ukrajině). Jednotlivé postavy mezi těmito “bývalými” mohou mít autoritu u některých vrstev ukrajinského obyvatelstva, ale není mezi nimi žádná postava s dostatečnou autoritou dokonce ne pro celou Ukrajinu, ale ani pro jakoukoli její část. Největší jejich problém však spočívá v tom, že si nepředstavují jiný pořádek, než “jak za Janukoviče, ale bez Janukoviče”. A to znamená nejen stálé nebezpečí pokusů obnovy prozápadního kurzu, ale také návrat k praxi přerozdělení vlastnictví poražených ve vnitřní politice. V zemi, kde je v rukou obyvatel několik milionů jen neevidovaných bojových hlavní, a kde si národ za osm let zvykl řešit jakýkoliv problém násilím, to povede k trvalé ozbrojené opozici, s níž se nevypořádá žádná Rosgvardija. Prostě proto, že to nebude politický banditismus, nebude to terorismus, ale běžné vyřizování si účtů v byznysu v režimu dávno imanentním pro současnou ukrajinskou společnost.
Již nyní vidíme, jak veškeré pokusy vybudovat efektivní občanskou administrativu z dovezených “názorových lídrů” v armádním povozu se rozbíjejí o realitu. Tito “lídři” nemají podporu u místního obyvatelstva a místo podpory ruské armády díky mobilizaci místních zdrojů požadují od ruské armády vydávání zdrojů na jejich podporu.
Jelikož dlouho sedět na bodácích nelze, otázka o výměně většiny těchto lídrů velmi brzy nastane. Vyberou jim náhradu z místních. A brzy se vyjasní, že tato výměna je nejen vrcholně zkorumpovaná, ale ještě také ve své většině neloajální vůči Rusku a pokouší se navrátit banderovštinu (pro začátek alespoň v lehké formě). Jejich relativní podpora místním obyvatelstvem v daném případě bude hrát spíše negativní úlohu, protože zkomplikuje proces výměny (obyvatelstvo bude protestovat).
Pokus dát vše pod kontrolu ruských úředníků také nepřinese výsledek. Ruští úředníci (ve své většině) tradičně vidí Ukrajinu jako nelišící se od Ruska, pouze menší, rovnější a špinavější. Ale pouze proto, že ji nesprávně řídili. Tak teď zorganizujeme správné řízení, a všechno bude normální. To je katastrofická představa.
Větší část občanů Ukrajiny se cítí jako ryba ve vodě právě v rámci totálně korupční ekonomiky. Když nemohou “vyřešit problém” pomocí úplatku, nemohou ho vyřešit vůbec. Prostě nechápou, že je třeba jednat podle zákona. Ještě hůře bývá chápána myšlenka, že když zákon něco zakazuje, tak obejít ho nijak nelze. Myslí, že se od nich prostě chce víc peněz. Rovněž většinové vědomí nechápe, proč mají platit daně. Když se jim nyní říká, že v Rusku je pořádek (přičemž značně tvrdší, než v Evropě), myslí si, že je to propaganda, a když se střetnou s realitou, aktivně si pokoušejí ji přeformátovat podle svého, urážejí se a vzpírají se, když jim realita nevyhovuje.
V Rusku probíhá proces formování nového vědomí dvacet let. Zdaleka není zakončen, ale na byrokratické úrovni je už vyveden do stavu sebezachování. Na Krymu jsou vidět první, dost významné úspěchy, ale ještě mnoho let na něj bude muset federální centrum dohlížet, aby tam nezačal skluz k obvyklému korupčnímu “komfortu”.
Na Donbasu proces dokonce ještě nezačal – nálada na to nebyla, byla válka. Obrovská (v porovnání s Krymem a Donbasem) Ukrajina ještě dokonce ani neví, co ji čeká. Ale bez dovedení do konce procesu očištění elit (nejen od banderovštiny, ale také od obvyklé totální korupce) se nedá na Ukrajině vybudovat stabilní ekonomika a adekvátní společnost řízená respektovanou mocí. Ale bez tohoto budou všechny do těchto území vložené síly a prostředky vydané nazmar.
Problém absence adekvátní elity vyvolává nejen problém nemožnosti zřízení na Ukrajině stabilní nezávislé státnosti, ale dokonce alespoň trochu stabilního protektorátu. Ale zahrnutí části nebo celého území do struktury Ruska by vedlo k aktivním a často úspěšným pokusům korumpování ruské elity. Je to to samé, jako vybudovat “svobodnou ekonomickou zónu” i neohradit od ní zbývající území celní hranicí. Podmínky zóny se v takovém případě začnou rychle rozšiřovat na celé území státu (jelikož to je výhodné). Pokud se nepropojí zkorumpovaná elita s víceméně normální v rámci jedno státního organismu, stát se začne rychle rozkládat.
A v tom také spočívá hlavní nebezpečí Ukrajiny. Není až tak nebezpečná v rovině vojenské (i když, jak bylo řečeno výše, i zde USA ještě mají určité možnosti), jak je nebezpečná na úrovni společensko-ekonomické.
Jediné východisko já osobně vidím v tom, abychom se smířili s nutností vynaložit nejbližších dvacet-třicet let na vychovávání adekvátní řídící elity na Ukrajině, a na tuto dobu postavit její řídicí aparát pod tvrdý ideologický a politický dohled (aby se pokračovalo ve vykořeňování výhonků banderovštiny, které se určitě budou pokoušet znovu a znovu se prodrat), a v ekonomickém a rozpočtovém plánu ji oddělit od ostatního Ruska (bez ohledu na to, vejdou-li její území do struktury Ruska nebo ne). Pouze tak bude možné kontrolovat kvalitu práce a hladinu korupčnosti místních elit, a usilovat o stálý růst prvního a snížení druhého. Pouze tak bude možné získat od místního obyvatelstva podporu akcí centra ohledně výměny příliš prohnaných místních úředníků. Pokud bude místní rozpočet úplně v jejich rukách, a centrum je může pouze nahradit, ale neovlivňuje rozdělení prostředků a nic nevyčleňuje v podobě subvencí (území žije za své), tak obyvatelstvo začíná vidět v centru ochranu před místní zvůlí (centrum se stává “dobrým vládcem”, a místní – “špatnými bojary”).
Ukrajinskou korupci, stejně jako banderovštinu, je třeba vést k hrobu dlouho a opatrně. Zato když dovedeme, tak zjistíme, že spolu s nimi jsme pohřbili a samotné ukrajinství, jelikož současné ukrajinství není etnografický kroužek milovníků kreseb a výšivek. Je to internacionální spolek zlodějů a banditů, pro které je nacistická ideologie banderovštiny pouze přikrytím, umožňujícím nazývat jimi vytvořenou bandu státem. Vyjměte z Ukrajince banderovštinu a korupci – a získáte běžného Rusa, ovšem s regionálními zvláštnostmi a svým (zcela ruským) regionálním nářečím.
Když projdeme tuto dlouhou cestu do konce, obrodíme ruskou jednotu. Když budeme spěchat, tak znovu po několika letech (nebo dokonce desetiletích) “přátelství národů” uvidíme banderovské vyceněné zuby (spíše je dokonce uvidí naši vnuci).
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Nezávidím politikům těžký úkol Nové Ukrajiny.
Jo. Protože to je úkol nejméně na jednu generaci. Spíše na dvě.