Rusko chce mír, proto se připravilo na válku

V posledních týdnech se někteří kolegové pokoušejí uhádnout osud potenciálního válečného konfliktu na Ukrajině. Někdo hledá radu u vnitřního hlasu, někdo pozorně studuje rozložení hvězd, někdo studuje výraz tváří ruských vedoucích činitelů, a někdo si hází mincí. Rozsah “předvídání” kolísá od “válka nikdy nebude zahájena” po “válka začne už zítra”. Existují i “přechodné” náměty: válka začne, ale ne přímo nyní, až za půl roku, rok, dva, tři (kdo víc)? Nedávno byl oblíbeným datem pro začátek války den zahájení Olympiády v Pekingu. Nestalo se, a nyní titíž lidé s jistotou předpovídají začátek války v den ukončení Olympiády v Pekingu.

Víra v to, že jakákoliv vážná mezinárodní událost určitě bývá spojena s nějakým důležitým datem, je jen třeba se dovtípit s jakým, a hned bude všechno jasné (odhalí se všechna tajemství), je vlastní nejen marginálům, věřícím ve “světovou vládu”, “reptiliány” a jiné teorie spiknutí, ale i docela vzdělaným novinářům, byrokratům středního článku a expertům. Blízkost k sakrálním znalostem a nemožnost je postihnout činí právě tyto skupiny nejzranitelnějšími pro magii významných dat.

Ve skutečnosti spočívá problém “expertů” hledajících skrytý poznatek nebo honících se za “insajdry” v tom, že samotní přední političtí představitelé, zpravidla, neví, jakým směrem se budou vyvíjet události, zda se podaří vyřešit další krizi mírovou cestou nebo vojenská srážka je nevyhnutelná, jaký bude rozsah této srážky, kdy začne a čím skončí. Dokonce Hitler, vždy jednoznačně usiloval o válku, byl nucený nejednou z objektivních důvodů měnit termíny zahájení většiny svých vojenských kampaní, včetně vpádu do SSSR, který začal se zpožděním téměř půl druhého měsíce, než byl původně určený termín. Avšak většina politiků dává přednost řešení svých problémů mírovou cestou a berou válku jak možnou, ale nežádoucí metodu dosažení cíle, použitelnou pouze v krajním případě (“poslední důvod”).

Je třeba rovněž respektovat omezení, ukládaná aktuálními politickými pravidly, zformovanými po první a druhé světové válce. Tato pravidla prudce omezují legitimitu války, pokrytecky určují agresorem toho, kdo první použil sílu, třebaže byl k tomu dokonce nucen provokativním chováním nepřítele. A tak i tehdy, když je nezbytnost války jasná politickým lídrům, přesto stále ještě pokračují v diplomatických manévrech, už ne za účelem zrušit nevyhnutelné, ale aby přesunuli odpovědnost za “agresi” na oponenta.

Prostý příklad z aktuální politiky. Když se rozpadl SSSR a USA začaly rozšiřovat NATO a stimulovat k rozšíření EU, vysvětlovaly posouvání vojensko-politické a ekonomické infrastruktury Západu k ruským hranicím tím, že jejich systém se stal jedinou hlavní cestou civilizace, vedoucí lidstvo do světlé budoucnosti, a tak, jako držitelé sakrální vědomosti, nesoucí lidstvu světlo pravdy, mají prostě povinnost spojit v jedné osobě úlohu globálního učitele, policajta, prokurátora a soudce. Proto, prý, musí mít možnost “promítat sílu” v každém bodu planety, kvůli čemuž se rozvíjí příslušná infrastruktura.

Během uplynulých tři desetiletí se situace změnila, USA nezvládly vyhlášené závazky a zesílené Rusko, do jehož ekonomické závislosti se dostává už celá (a nejen východní) Evropa, zdvořile požádalo USA, aby sbalily zbytečnou infrastrukturu, jelikož už nemohou být ani učitelem, ani policajtem, ani soudcem, ani prokurátorem, a jelikož jejich systém nefunguje, zatímco ruský nevykazuje špatné výsledky. Na celé lidstvo si nečiníme nárok, ale někoho jsme připraveni vzít s sebou do světlé budoucnosti.

USA hrubě odmítly uznávat nové reálie a začaly předvádět připravenost k ozbrojené obraně svých “hodnot” přímo na ruských hranicích. Bude možné v takové situaci považovat za ruskou agresi násilné shazování Evropu okupujících amerických vojáků a jimi podporovaných loutkových režimů do Atlantického oceánu? Když se bude vycházet z litery mezinárodního práva, bude to agrese, ale jestliže budeme vycházet z duchu hlavních dokumentů OSN a OBSE, bude to otázka přinejmenším sporná.

Ale Rusko, navzdory přáním bojovných uživatelů internetu, upřímně se domnívajících, že na atomovou válku se budou dívat jen na internetu a že jich se to nedotkne, si nepřeje válečné řešení. Ne proto, že se obává odsouzení “světového společenství”. Američtí bandité, kteří si přivlastnili právo soudit ostatní, už dávno u nikoho nevyvolávají důvěru, a ztrátou výhody síly ztratili svůj jediný argument. Prostě válka, dokonce vítězná, je krajně energeticky náročná akce, vyžadující neproduktivní čerpání ohromného množství deficitního zdroje (lidského, materiálně-ekonomického, morálně-politického atd.)

Pro Rusko je banálně výhodnější dosahovat svých cílů mírovou cestou. Je to trochu delší, zato to nevede k nesmyslnému ničení zdrojů. Naopak, vzhledem k dynamice současných politických a ekonomických procesů, každý den míru činí Rusko silnějším, a jeho odpůrce slabšími. Je, pochopitelně, problém klinických idiotů, kteří při zaslechnutí slov “kompromis” ihned řvou “konec jednání” a požadují “úder raketami” (jako by mírový, vzájemně výhodný vývoj byl něco hanebného v porovnání s “hrdinskou” postjadernou pouští, v níž přeživší závidí včas zemřelým).

Ale to je problém řešitelný, jelikož, i když se lidem líbí sebejistota idiotů, kteří si v dětství dost nevyhráli na válku, ale bojovat každý zvlášť člověk určitě nechce. Proto potenciální bonapartové vítězí ve volbách pouze v tom případě, když slibují mír. Všichni se rádi pyšní našimi vlajkami nad jejich svrženými hlavními městy, ale nikdo nechce kvůli tomu umírat bez zvláštní nutnosti. Jedna věc je zahynout při obraně své země, a jiná věc je přijít o život v boji o pro většinu obyvatel nepochopitelné geopolitické ambice. Tím spíš, proč bojovat a utrácet životy našeho beztak nepočetného obyvatelstva, pokud je možné totéž získat mírovou cestou.

Ale někdy se politický oponent chová tak, že pouze přímá hrozba války ho může přimět se války zřeknout. USA dobře chápou, že prohrávají s Ruskem soutěž v mírových podmínkách. Kdyby to bylo jinak, nebyly by nervózní, nehonily by se se sankcemi i neprovokovaly by vojenské střetnutí na Ukrajině. Mají, samozřejmě, své jestřáby, sebejisté tak, že “blednou šňůry na uniformě z mírového života, bledne a chátrá hedvábí vlajek”, a také že “když granáty explodují ve dne v noci, rychleji se dávají hodnosti a řády”, ale politiku kontrolující velký byznys dobře ví, že vítězstvím bez války se vyhrává víc. Proto o válku americký politický systém začíná usilovat pouze v tom případě, když už nemůže zachovat dříve dosaženou dominanci mírovou cestou.

Všem je známá americká tradice bojovat převážně cizíma rukama. Jestliže se nedaří vyhnout se zatahování do války maximálně dlouhým vyhýbáním se účasti v aktivních bojových akcích a poskytováním tohoto “čestného práva” spojencům, kteří nejenže nesou hlavní ztráty, ale také obohacují americký byznys a stát pořizováním zbraní, surovin, spotřebního materiálu – všeho, co je třeba pro válku. Takovou a pouze takovou válku jsou USA připraveny vést roky a dokonce po desetiletí.

Tak i nyní přelévání ukrajinské krize ve válečný konflikt Kyjeva a Moskvy se jeví Američanům jako žádoucí, ale nedostačujícím rozvinutím současné situace. Washington si je vědom toho, že Ukrajina dlouho nevydrží. A dokonce, pokud Evropa zpočátku podpoří USA, poté, co Ukrajinu smažou z politické mapy, evropští spojenci budou moci říci Washingtonu, že nechtějí trpět kvůli nepřítomnému státu, proto rvát se s Ruskem definitivně nebudou, ale budou se domlouvat.

A tak, Američané potřebují v první etapě, ihned, v prvních minutách nebo hodinách střetu získat “důkazy” o “ruských zvěrstvech” a “zoufalých bojích” Ukrajinců “za svobodu”. Pouze tak lze přinutit alespoň některé evropské země, aby vyslaly vojska alespoň na ochranu Galicie, Volyně, Bukoviny, Zakarpatska na západě Ukrajiny. Nemyslím, že se tento týden americké velvyslanectví a generální prokuratura Ukrajiny rozhodly vyvézt své dokumenty (a velvyslanectví i personál) právě na západní Ukrajinu náhodou . Zřejmě mají důvod doufat, že tam budou důležité dokumenty v relativní bezpečnosti.

Ve druhé etapě se USA pokusí stabilizovat frontu pomocí kontingentů z východní Evropy a tlaku západní Evropy. Ideální stav pro ně je ani mír, ani válka, jako nyní na Donbasu. Linie rozhraničení někde na  Zbruči, na které periodicky dochází k excesům, dost nepříjemným, aby se Rusko drželo v napětí a dost malým, aby neposloužily důvodem pro zmaření příměří. Hlavní myšlenka – otočit “minský proces” o 180 stupňů, přinutit Moskvu, aby roky měla armádu v terénu, a využívat jako čelící jí maso pro děla Ukrajince a Východoevropany, podpořené (pro demonstraci západní solidarity) několika na rotačním základě působícími americkými a západoevropskými prapory, a také přikrývané americkým letectvem a prostředky PVO.

Takovou válku jsou USA připraveny vést do úplného vyčerpání ruských zdrojů.

Aby se co nejdříve sklonilo Rusko k míru s americkými podmínkami, počítá se i se třetí etapou, předpokládající rozvinování na ruskými vojsky obsazené části Ukrajiny “hnutí odporu” – ve skutečnosti vytvoření teroristických buněk, jejichž úlohou bude ochromení týlu ruských vojsk na Ukrajině a pokus o organizování teroristické války na vlastně ruském území. Odpovědnost na sebe vezme z Kyjeva do Galicie uprchlá “ukrajinská vláda”, a reálnou organizaci, financování, zásobování a řízení budou provádět USA.

Mimochodem, aby nevznikly otázky, odkud je mně všechno toto známo? Stále o tom hovoří sami Američané a Angličané ve formě “předpokladů” (“jak bude Ukrajina čelit”), a také jejich ukrajinské loutky. Ty z hlouposti říkají vše, co se stihly dovědět od Angličanů a Američanů dopodrobna a detailně. Ti i když neoznamují svým loutkám o plánech úplné informace, ale je jich dost na to, aby se podle existujících četných fragmentů zrekonstruovaly celé obrysy.

Samozřejmě že v Kremlu, na MZV, MO, ve FSB, SVR nesedí děti a všechny tyto americké plány jsou dobře známy a jasné. Donedávna se Rusko pokoušelo vyvíjet vysvětlující činnost s evropskými spojenci USA. Vysvětlovalo se jim zjevné – když se pokusí i nadále sedět na dvou židlích, tak Američané jim nedovolí utrhnout se z háčku, podpořením Washingtonu ústně, ale de facto sabotováním zavedení nepotřebných pro Evropu a nebezpečných pro ni samotnou protiruských sankcí. USA budou moci vytvořit v zemích EU takové veřejné mínění, jež přinutí politiky, kteří legalizovali americkou provokaci, plně a bezvýhradně podpořit USA v jejich protiruských krocích.

Pro Evropu to je nevýhodné. Aby se vyhnula tlaku USA i samotné provokaci, musí lídři EU (Francie a Německa), a také všichni spojenci, které se jim podaří mobilizovat, oznámit, že za žádných podmínek nepodpoří Washington v jeho konfrontaci s Moskvou. To nezabezpečí před americkou provokací na 100%, ale značně jí znehodnotí.

Ukázalo se, že Francie a Německo nejsou připraveny jít na tak radikální krok. Demonstrují věrnost dřívější politice a oznamují podporu Ukrajiny (“v případě ruské agrese”), a také “jednotu Západu” (svou připravenost i nadále následovat v plavební koridoru zahraničních politiky USA), ale přitom se pokoušejí dosáhnout vyvedení své obchodně-hospodářské spolupráce s Ruskem zpoza platnosti potenciálních amerických sankcí. Tímto se domáhají cíle, opačného než je vytýčený – de facto přesvědčuji USA o možné efektivnosti připravené provokace. Washington může počítat s tím, že, když získá v první etapě částečnou a podmíněnou podporu svých spojenců, rychle je dotlačí k úplnému a bezvýhradnému souhlasu se všemi americkými záměry.

Poslední kroky Západu, včetně rozhodnutí o částečné evakuaci diplomatů řady zemí z Ukrajiny, připravující se k přejezdu amerického velvyslanectví do Galicie, příprava k útěku z Kyjeva ukrajinských státních struktur, rozvinování na Ukrajině dodatečných kontingentů západních “instruktorů”, “poradců” a “specialistů”, mobilizační akce, uskutečňované ukrajinskými úřady atd., svědčí o tom, že k americké provokaci na Ukrajině je vše připraveno a může k ní dojít kdykoliv, dokonce bez vědomí místních úřadů.

V těchto podmínkách nemá Rusko jiný způsob jak se pokusit zachovat mír, než předvést svou připravenost na válku v rozsahu značně převyšujícím ten naplánovaný Američany. Washingtonu dávají najevo, že věc se neodbude Ukrajinou a že USA nedostanou jim potřebnou stagnující frontu kdesi mezi Vinicí a Lvovem.

Začátek tohoto týdne byl poznamenán doslova kaskádou ruských signálů, natolik vyhraněných, že Západ je dokonce nemusí luštit – vše se předkládá prakticky otevřeně.

Za prvé, Sergej Naryškin, hlava SVR, oznámil v rozhovoru pro MK (Moskovskij komsomolec, pozn. překl.), že USA připravují na Donbasu provokaci typu “bílých přileb”, která se má stát důvodem pro ukrajinský útok na DLR/LLR. Takto, vedoucí SVR informačně legitimizuje ruskou odpověď: USA – provokatér, Ukrajina – agresor, Rusko se brání.

Za druhé, vždy trpělivý Sergej Lavrov po komunikaci s ministryní zahraničí Velké Británie veřejně a v absolutně nediplomatické podobě vysvětlil, že není s kým a o čem hovořit, jelikož nás nechtějí slyšet. Stalo se to ihned poté, co USA a Británie anulovaly návrhy Macrona, které učinil během setkání s Putinem, když hrubě prohlásily, že francouzského prezidenta nikdo nepověřoval hovořit jménem celého NATO. V té době ve Washingtonu ze Scholze vymáčkli veřejné bezvýhradné přiznání amerického lídrovství. Takže Lavrov odpovídal ne negramotné ministryni Jejího Veličenstva, ale přes její hlavu gramotným a vše chápajícím oponentům, pro něž je Liz Trussová další přízemní loutka.

Za třetí, minimálně dvě (a možná i více) stíhačky MIG-31 s hypersonickými raketami Kinžal přeletěly pro umístění do Kaliningradu. Jejich možnosti zvětšují hloubku zasažení území NATO až po Atlantik (včetně celé kontinentální Evropy a Británie) kaliningradskou skupinou.

Za čtvrté, na cestách Ruska, směřujících z centrálních oblastí k ukrajinské hranici byla pozorována obrněná technika pohybující se na jihozápad . Buď se vysunují nové jednotky kvůli zrychlení stávajících (v odpověď na přesun do východní Evropy dodatečných amerických kontingentů), nebo se stahuje týl již rozvinutých jednotek.

Za páté, v Bělorusku bylo rozvinuto seskupení ruských vojsk, co do po počtu srovnatelné, ale podle  možností o řád převyšující běloruskou armádu. Je přislíbeno, že vojska budou po skončení cvičení stažena, ale zatím nikdo neoznámil, kdy bude cvičení ukončeno, a hlavně, věčně bez financí Lukašenko se najednou rozhodl “nakoupit” pro běloruskou armády veškerou techniku, se kterou přijela ruská vojska. Ne novou, ale právě tu, se kterou přijela. Pochopitelně, že Bělorusové tolik nepotřebují. Nadto osvojovat si ji budou ne jeden rok. Zato to umožňuje Rusku dokonce po skončení cvičení legálně nechat v Bělorusku velkou část techniky a mužstvo, potřebné pro její obsluhu (jako by pro zaškolení Bělorusů). V případě nenadálého zostření bude dostatečné rychle (letadly) přesunout mužstvo, aby se za několik hodin úplně obnovilo seskupení, skládající se z jednotek,  které už prozkoumaly terén, na kterém budou muset vést bojovou činnost .

Za šesté, také “v rámci cvičení” do Sevastopolu přibylo šest velkých výsadkových lodí Severní a Tichooceánské flotily. Vzhledem k tomu, že konkrétně ČF (Černomořská flotila, pozn. překl.) disponuje sedmi velkými výsadkovými loděmi , výkon jeho výsadkových prostředků se zvětšuje víc než jedna a půl krát. S příchozími loděmi je ČF schopná v mžiku uskutečnit operaci na výsadek brigády námořní pěchoty na nevybaveném pobřeží, posílené tankovým praporem, samohybným dělostřeleckým oddílem a jinými útvary.

Vzhledem k tomu, že taková desantní operace nemůže být izolovanou akcí, a předpokládá pouze obsazení předmostí a vytvoření podmínek pro vysazování hlavních sil, pro její další rozvoj je potřebné mohutné letiště, schopné přijímat velká přepravní letadla. Těmto požadavkům v rámci dosahu výsadkových jednotek ČF odpovídá pouze Oděsa. Mimo to, Oděsa je bránou do Podněstří, které se rovněž může stát cílem provokačního útoku z podnětu USA.

Je zřejmé, že vývoj takové operace si bude vyžadovat podporu z Krymu, a také přesun dodatečných sil, ze Severního Kavkazu. Do průrazu pozemního koridoru přes Cherson – Nikolajev – Krym – Krymský most se může zásobování takové operace udržovat pomocí zorganizování leteckého mostu na oděské letiště, a také díky v Sevastopolu soustředěných velkých výsadkových lodí a civilních plavidel (podle schématu, propracovaném v “Syrském expresu”).

Za sedmé, do 19. února, pod záminkou cvičení, ČF uzavřela pro vodní dopravu oblasti, úplně izolující Azovské moře, Oděsu, Nikolajev, Cherson, a také zavírací přístup k Sevastopolu.

Nakonec, už 28. ledna na otázku novinářů o evakuaci západních velvyslanectví Lavrov odpověděl, že jednou Anglosasové odvážejí diplomaty, znamená to, že něco připravují a přislíbil pouvažovat o evakuaci části ruského diplomatického personálu.

Celkově Rusko demonstruje připravenost odpovědět na jakoukoliv provokaci hlubokou operací, potenciálně vystupující za meze ukrajinských hranic. Jestli budeme ignorovat formu prohlášení Lukašenka, slibujícího, že Bělorusko ochrání Rusko před útokem Ukrajiny, běloruský prezident vlastně oznámil, že na první požadavek Moskvy nejenom vstoupí do války, ale také poskytne území Běloruska pro rozvinování ruských jednotek (jsou tam už připraveny). Kromě hrozby hlubokému severnímu křídlu Ukrajiny, to spolu se zesílením kaliningradské skupiny předkládá otázku o průlomu přes suvalský koridor nebo přes Litvu kvůli otevření pozemního spojení s Kaliningradem.

Podle hodnocení expertů NATO podobného druhu operace s rozhodujícími cíli musí zabrat tři-pět dnů, tedy po vstup ruských vojsk na západní hranici Ukrajiny. Mimo jiné to znamená, že rozhodnutí o své reakci bude muset Západ přijímat v podmínkách, kdy prostě nestihne uskutečnit základní akce k mobilizaci, a hranice, na které se ruská vojska chystají se zastavit, nebude známa. Mimo to, při tak rychlém vývoji událostí nestihnout evakuovat z Donbasu a z levého břehu Dněpru tam rozvinuté kontingenty západních “poradců”, “instruktorů” a “odborníků”. Jedná se o desítky, nebo i pár stovek vojáků zemí Západu, kteří mohou začít zveřejňovat údaje o úkolech, které plnili na Ukrajině.

Kvůli odvrácení války Rusko demonstruje připravenost nejenom přijmout silovou výzvu Západu, ale od počátku vyvést rozsah konfliktu na pro Západ nepřijatelnou úroveň, kdy v prvních hodinách (maximálně v prvních dvou dnech) vojenských operací budou muset USA rozhodnout: buď se vměšují do konfliktu a berou na sebe veškerá rizika konfrontace s atomovou velmocí, mající kvalitativní převahu na evropském bojišti nad USA a jejich spojenci, nebo se tváří, že s tím nemají nic společného a úplně vydají situaci a spojence na pospas osudu.

Kreml na prstech objasňuje bezohlednému Washingtonu, že v případě, že USA vyprovokují konflikt, Rusko zcela podle amerických moresů zvedne sázky a přiměje je vybírat mezi špatným a horším.

Dále to bude záviset na tom, zda Američané uvěří, že Rusko nežertuje, a také zda nebudou chtít riskovat zatažení do nekontrolovatelné válečné krize v naději nazdařbůh, jen aby se nevzdali. Jejich problém spočívá v tom, že když USA vynechají tuto krizi, tak zorganizovat podobnou následující bude řádově těžší, jelikož spojenci se pocítí řádově samostatnější.

Situace připomíná čelní útok v letectví: někdo musí odbočit, ale bývá to i tak, že neodbočí nikdo.

11.2.2022

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://ukraina.ru/exclusive/20220211/1033255121.html