Polemika: Američané mohou za dnešní Ukrajinu víc než Rusové, Evropa bude platit

K čemu vlastně dnes na Ukrajině dochází? Nejsme svědky resuscitace bývalého carského impéria? 

Je zajímavé sledovat kolik – i jinak chytrých – lidí dnes v Česku ukrajinskou krizi vnímá jako jakýsi mytický střet dobra se zlem, s komunismem (případně totalitarismem obecně). Je to přitom v podstatě neideologický hospodářský střet USA a Německa o prostor střední a západní Evropy a o severoatlantickou hegemonii, v němž sama Ukrajina hraje neblahou roli šachovnice, po níž se šlape a tahá figurkami. A Rusko pak ochotně naskočilo do vedlejší, i když důležité, role vzteklého velkého psa, který na svém dvorku nesnese odpor a dá se i snadno vydráždit. Amerika soudcuje, Evropa bude platit.

Vysvětlete to.

Ke střetu na Ukrajině se koncentruje energie už nějakých dvacet let. Američanům (potažmo Britům) od začátku evidentně nejde primárně o Rusko, nýbrž o jeho vztahy s EU a speciálně s Německem. Americké angažmá v obou světových válkách bylo především o tom, zabránit Němcům ve spojení jejich technického a průmyslového potenciálu s nedozírnými průmyslovými a surovinovými zdroji na Východě. Přitom teď je Německo znovu hlavní hráč ve 450 milionové EU a z obnoveného Ruska proudí do Evropy nejvíce ropy a plynu v historii. Budují se další kapacity. Bez energie není průmysl, není výkon, není nic. Sami Američané o těchto svých evropských prioritách píšou odborné knihy. Nakonec i prezident Trump o těchto věcech mluvil docela otevřeně. Na své někdejší  světové superiorní představy a plány může Evropská unie po této nové krizi asi definitivně zapomenout.

Mohla za těch dvacet let Ukrajina víc uhrát? 

Určitě, je to velká a lidnatá země. Nepovedla se jí ekonomická – a vlastně ani politická – transformace. Za to Rusko myslím moc nemůže. Ale část Ukrajinců si to tak vyložila. V roce 2004 přišla prozápadní Oranžová revoluce, následovaly další její vlny. Ale Amerika a Evropa pro Ukrajince ve skutečnosti za těch dlouhých 18 let skoro nic reálného – v ekonomickém a politickém smyslu – neudělaly.  Obchod je slabý, Západ po Ukrajině nechce nic: Ani železnou rudu, ani ocel, ani uhlí, ani elektřinu, už vůbec ne obilí a další potraviny. Nové průmyslové obory se nerozvíjely, Západ do nich také neinvestoval, a ty tradiční, krom výše zmíněných ještě třeba strojírenství, vojenský, letecký a kosmický průmysl, jsou úplně v rozvalu. Takže ukrajinský obchod s Ruskem vytrvale klesá a obchod se Západem dále skomírá.

Ukrajinští techničtí inženýři dnes doma, na tržnicích svých měst, něco prodávají a případně pomáhají v Evropě na stavbách. To málo co se z Ukrajiny na Západ vyváží, je za hladové ceny. Ukrajina je dnes – dle velice kvalitních a průběžně aktualizovaných dat knihovny CIA – na 40. místě na světě v objemu HDP v paritě kupní síly (tedy i s podporujícím započítáním vlivu tamní nízké cenové hladiny), což je mnohem méně, než šesté Rusko a jen trochu více, než Česko, které má ovšem 4x méně obyvatel. V HDP na hlavu je Ukrajina, dle dat za rok 2020, až 121. na světě, mezi Iránem a Kubou, zatímco třeba Česko v této statistice stojí hodně vpředu, mezi Itálií a Izraelem. Podrobněji zde.

Jaká je podle vás pozice Německa? 

Německo v takto nastavené situaci, hledíc si svých zájmů, po celou dlouhou dobu Merkelovsko-Schroderovského kancléřování, poměrně zdatně bruslilo, ale teď nejspíš přece jen bude kapitulovat. Pád nové železné opony mezi Estonskem a Rumunskem (s Ukrajinou na druhé straně) je velmi  pravděpodobný a Evropskou unii to bude stát šílené politické problémy a – ještě šílenější peníze. Ukrajina nejspíš, pokud by její špičky zvládaly emoce, a byly bazálně jednotné, mohla zůstat jednou nohou na obou stranách (pro ni optimální stav), mohla se pokusit vyjednat  jakousi obdobu finlandizace. Politicky to však nezvládla, vyostřila národnostní spor nade vše, a dnes fakticky už nemá ve smyslu neutrality o co hrát.

Nic jiného přitom ve hře nikdy nebylo, Západ ve skutečnosti Ukrajinu neměl v úmyslu ekonomicky významně podpořit, natož vstřebat, ani bránit. Evropa proto, že se obávala nákladů v souvislosti s nejistými výnosy. A Amerika vždy chtěla Kyjev pro své cíle jen využít – a zahodit. Spojené Státy „rozzuřeného psa“ Rusko na Ukrajinu ve finále de facto pozvaly. Umetly cestu. Pošťuchovaly jí, to vytrvale, ale nedaly jí zbraně, nedaly ji reálnou podporu, oznámily že se Rusko na Ukrajinu chystá a souběžně ohlásily, že se vojensky nebudou účastnit. Odvolaly své lidi z ambasády a přesunuly je do Polska. Nevyzvaly ani ke všeobecné ukrajinské mobilizaci. Evidentně neposkytly Zelenskému ani všechny důležité informace. Protože se Americe podařilo konflikt přece jen  roztočit a Francii a Německu se přes velké mnohaleté úsilí nepodařilo Ukrajinu do žádaného „finského“ koridoru usměrnit, bude důsledkem zhoršení všeho – v EU, na Ukrajině, i v Rusku. Největším vítězem (jimi podněcované) roztržky v Evropě jsou Američané (a Britové), největším poraženým ovšem evidentně nakonec bude Evropská unie. Američané dosáhnou velkého benefitu, v podobě rozpadu ekonomické osy EU – Rusko, s minimálními svými výdaji. To už je ale na jiný text.

Rusko v posledních letech stupňuje vojenskou nebo hybridní ofenzívu všude ve světě, například v Mali, Bosně a Herzegovině, v Černé Hoře, Bělorusku, Kazachstánu a nyní na Ukrajině. Znamená to vytyčování nových sfér vlivu?

Všechny země, které jste jmenoval, jsou země více méně neúspěšné, zklamané, chudé, tak či onak rozvrácené, nereformované.  Západ ve všech těchto zemích vzbudil jakési naděje a ty se nenaplnily. Typicky se v těchto zemích chovají západní politici, podnikatelé a manažeři jako v koloniích. Třeba Mali už formálně francouzskou kolonií není přes 60 let. Ve skutečnosti řada úředníků má francouzské školy a zejména příslušné vychování – kdo je v zemi skutečným pánem. Úřední řečí v rámci domluvy místních kmenových lidí v úřadech i na tržištích je jakýsi druh africké francouzštiny. Měna je západoafrický frank, který se tiskne a řídí ve Francii. Když se ze severu začali tlačit islamisté, Francie zvýšila podporu své místní vlády a nakonec do Mali musela poslat i vojáky. Později se se svou expedicí přidalo i Česko. Proč jsou ale islamisté tak populární? Jeden z našich vojáků mi sdělil hlavní příčinu:  V zemi je velké množství malých zlatých, i jiných, dolů, v nichž se celkem primitivně živí spousta lidí. Francouzi z nich vytřískají velkou většinu zisku a zlato vyvážejí a prodávají do světa. Islamisté chtějí za ochranu a místní správu mnohem méně. Došlo to tak daleko, že teď nová vláda v Bamaku laskavě požádala „nenažrané“ Francouze, aby vypadli. Pokud se jim tedy nepodaří na poslední chvíli zorganizovat nějaký puč,  a zkusit kořistit méně, bude se v zemi dál šířit islám a vláda v Mali se bude globálně orientovat  – spíš než na Rusko, na Čínu.

Balkán není ve svém důsledku zas tak odlišný. Proto nemyslím, že jde v těchto případech o nějakou ruskou ofenzívu, a to dokonce ani ve zmiňovaných bývalých sovětských republikách, jako spíš o odraz tohoto zklamáni mezi obyvatelstvem zmíněných zemí. Rusko se – myslím – děsí představy, že bude muset Ukrajinu, Bělorusko nebo Kazachstán financovat. Tyto státy se – stále více – hledají mimo Západ, i mimo Rusko, a dnes především právě v Číně, která koloniální minulost v Africe, ani jinde, nemá a místním víc nechává. A do jejich věcí se jim nemíchá, puče nepořádá. Tento trend bude v takových zemích pokračovat a narůstat.

Platí stále rovnice, že čím je slabší Západ, tím je silnější Rusko a naopak? Pokud ano, kdy Západ oslabil? 

Západ nepodceňuji. Je v řadě věcí pořád nejlepší na světě. Zase tolik absolutně neoslabuje, ale roste mu obrovská konkurence právě v Číně. Tím vznikají nová měřítka. Ještě před dvaceti lety se v Číně vyrábělo asi milion osobních aut ročně. Nyní skoro třicet miliónů. V Evropě dohromady je to čtrnáct, v USA deset miliónů. V Německu pět a v Česku milión a půl. Ročně se teď v Číně vyrobí 750 milionů tun oceli. Ve zbytku světa 450 milionů. Z toho v Americe asi 40 milionů tun, stejně v Rusku, u nás 5 miliónů.. Pojďme k mobilním telefonům: Čína má sedm z deseti největších výrobců, ze zbylých tří HTC je vlastně taky čínský (Tchaj-wan) a jihokorejský Samsung zčásti, a americký Apple téměř kompletně vyrábějí rovněž v Číně. Polovina světových mrakodrapů a rychlovlaků je už  také v Číně, ty čínské ovšem mají cestovní rychlost 350 km za hodinu, tedy větší, než kdekoli jinde. Člověk může jenom přemýšlet kde Čína může být za dvacet let, když nyní má v paritě kupní síly 116 % objemu HDP USA, ale 420 % obyvatel.

Rusko je ekonomicky mnohem slabší (HDP zhruba na úrovni Německa) ale ne zas tak slabé, abychom se nad ním pošklebovali – což se často děje. Rusové mají špičkové zbraně, vcelku dobrý průmysl, hlavně strojírenství, chemii a jadernou energetiku, dále zmiňované suroviny a energie, v často bezkonkurenčních objemech, a jsou středem jejich světa, který se velikostí a počtem obyvatel fakticky moc neliší od toho z dob SSSR. V Moskvě nebo Petrohradu je to vidět. Teď se jim fakticky vrátí i zubožená Ukrajina, kterou Západ – jak výše zmíněno – ekonomicky a vojensky hodil přes palubu.

Západ se teď navíc permanentně střílí do vlastní nohy. Green Deal je technicky vzdělaným lidem k smíchu, ekonomům k pláči. Do rozvratu směřuje ekonomický kalkul (kdysi největší síla Západu), ekonomické rozhodování o investicích se totiž začalo konat na základě ideologických pravidel. Takže dražší je „lepší“, nebo dokonce jedině možné. Vybírají se enormní uhlíkové daně na životadárný a vcelku vzácný plyn oxid uhličitý (0,04 % v atmosféře), povinná drahá elektroauta, pro které nemáme suroviny, nabíječky a energii. K tomu se na ulicích kácejí sochy otců zakladatelů, profesoři se na univerzitách bojí říct, že 1+1=2. A v armádách se diskutuje o ústroji mužů, kteří jsou zrovna těhotní…

Rozhovor vedl Bohumil Pečinka, foto: Zbyněk Pecák, zdroj Reflex