Past, do níž padly USA. Profesor Krejčí a „ruská invaze“

Zdroj: Parlamentní listy – rozhovor

Zpravodajské servery s odvoláním na tři zdroje z Washingtonu i Evropy přišly s informací, že by invaze Ruska na Ukrajinu mohla začít ještě před koncem olympiády, zazněl i termín středa. Pane profesore, o čem to svědčí a jak tyto zprávy čtete vy?

Zkušenosti s letní olympiádou v Pekingu, během které zaútočila gruzínská vojska na Jižní Osetii, ale také vzpomínka na období zimní olympiády v Soči, během které probíhaly manifestace v Kyjevě, naznačují, že období olympiády je nesmírně citlivé – podněcuje některé extremisty. Nedá se vyloučit nějaká velká provokace ze strany ukrajinských nacionalistů směrem ke dvěma povstaleckým republikám či Krymu. V takovém případě je zásah ruských vojsk pravděpodobný. Stejně tak se nedá vyloučit provokace obdobné těm, které připravovaly takzvané „bílé přilby“ známé ze Sýrie. V zásadě ale platí, že válka velkého rozsahu kvůli Ukrajině, která by do konfliktu zatáhla mocnosti, je vysoce nepravděpodobná.

V celé této krizi jsou důležité dva momenty. Tím prvním je oznámení amerického ministra zahraničí, po kterém přirozeně následovalo obdobné prohlášení generálního tajemníka NATO, že USA, tedy ani Severoatlantická aliance, v případě ruského útoku na Ukrajinu do bojů nezasáhnou. Druhým momentem je prohlášení francouzského prezidenta, že je nutné plnit Minské dohody. Tyto dva zlomy zchladily některé horké hlavy strany války v Evropě, a to včetně některých politiků a veřejnoprávních novinářů v Praze. Ze Spojených států ovšem nadále zní zaručené zprávy, že útok ruských vojáků na Ukrajinu začne v úterý či ve středu nebo za týden…

Američtí politici se dostali do pasti vlastní hysterické propagandy. Sami si vytvořili nátlak domácích médií, který jim zúžil manévrovací prostor. Výsledek tak trochu připomíná legendu z konce 19. stoletím. Vypráví se, že tehdy mediální magnát William Hearst vyslal na Kubu novináře, aby informoval o tamním povstání proti španělským kolonizátorům. Když zmíněný novinář telegrafoval, že se válka nekoná, Hearst údajně odpověděl: „Vy pošlete obrázky a já zařídím válku.“ V případě Ukrajiny to bude obtížné, zvláště když už Moskva oznámila ukončení části vojenského cvičení.

Prezident Vladimir Putin se před Macronem zmínil, že pokud Ukrajina vstoupí do NATO, jde de facto o vyhlášení války. Třeba i jaderné. Co tímto prohlášením sledoval? Do jaké míry je Ukrajina pro Rusko skutečně otázkou života a smrti?

Severoatlantická aliance přebírá odpovědnost za své členy. Protože současná vláda v Kyjevě je zcela nevyzpytatelná a nejde vyloučit z její strany jak útok na povstalecké republiky, tak na Krym, je přirozené, že by NATO mohlo být Ukrajinou coby členským státem Aliance zataženo do přímé vojenské konfrontace s Ruskem. Použití jaderných zbraní tou stranou, která ve velkém konfliktu prohrává, nebo si myslí, že může prohrát, je vysoce pravděpodobné. Je v životním zájmu Česka a Slovenska bránit vstupu Ukrajiny do NATO.

Roztažení americké strategické infrastruktury na Ukrajinu by přineslo velké výhody americké armádě. Obrana geopolitického jádra Ruska se stává v případě rozmístění strategických zbraní USA na Ukrajině téměř nemožnou. Jediným řešením by mohl být okamžitý útok ruských strategických sil na samotné Spojené státy hned na počátku války. Příprava takovýchto scénářů je nejen iracionální – je to plánování absurdní sebevraždy. Dlužno dodat, že právě v tyto dny získala armáda USA další nové pozice při své politice Drang nach Osten, a to dvě letiště na Slovensku. Dá se říci, že tímto krokem Bratislava završuje geopolitické vyústění sametové revoluce – předávání vojenských letišť americké armádě znamená plné podřízení se vojensko-politickým zájmům Pentagonu.

Ukrajina je ochotna uvažovat o tom, že by se zřekla ambicí stát se členskou zemí Severoatlantické aliance. Prohlásil to ukrajinský velvyslanec v Londýně Vadym Prystajko. Rozpoutal bouři a vzal slova zpět. Váš komentář?

Racionální ukrajinská politika by směřovala k neutralitě, tedy k návratu k původním představám o ukrajinské státnosti. To by dnes vyžadovalo úpravu ukrajinské ústavy, kam byl požadavek vstupu do NATO začleněn dodatkem z roku 2019. Členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci je v rozporu s objektivními zájmy Ukrajiny – ta potřebuje přátele na západě i na východě.

V Kyjevě se střídají státníci, hlavy mocností „žhaví dráty“. Na Ukrajinu odcestuje v úterý německý kancléř Olaf Scholz. Co od této schůzky očekávat? Může to být zásadní moment?

Omlouvám se, že odpovím poněkud zeširoka. Když se podíváme na britskou zahraniční politiku v období evropské harmonie – tedy od napoleonských válek do 1. světové války – vidíme, že Londýn hrál roli takzvaného balancera: Británie se v evropských konfliktech přidávala na stranu slabšího bez ohledu na to, zda byl v právu, či nikoliv. Cílem této politiky bylo zabránit sjednocení kontinentální Evropy, jak tomu bylo za Napoleona, protože Londýn předpokládal, že sjednocená Evropa by mohla ohrožovat hegemonii britské říše. Když čteme dnešní práce či posloucháme přednášky některých renomovaných amerických stratégů, dovídáme se, že hlavním úkolem Spojených států je zabránit sjednocení euroasijského kontinentu. Zdá se, že to, co často vnímáme jako iracionální chování Washingtonu, je především snaha zabránit tomu, aby v oblastech od Atlantiku po Vladivostok či Šanghaj zavládla poklidná kooperace. Tato strategie je pravděpodobně v pozadí americké snahy udržet konflikt na Ukrajině v provozním stadiu. Těmto záměrům slouží i NATO, z hlediska zájmů Evropy dnes zcela zastaralá vojenská aliance.

Evropa potřebuje novou bezpečnostní architekturu. Návštěvy francouzského prezidenta a německého kancléře v Moskvě ukazují zcela jednoznačně, že zájmy Evropy a zájmy USA se mohou výrazně lišit. Kdybychom si měli představit nejlepší scénář zakončení krize kolem Ukrajiny, pak by to byl růst důvěry na linii Paříž–Berlín–Moskva, což by mohla být geopolitická osa zmíněné nové bezpečnostní architektury.

Na Ukrajinu odletěl pražský primátor Zdeněk Hřib. Premiér Petr Fiala svolal bezpečnostní radu státu. Mimochodem, jak hodnotíte návštěvu českého ministra zahraničí Lipavského v Kyjevě a postup české diplomacie?

Diskutovat se dá pouze o analýze či strategii. Přít se s lidmi, spoutanými ideologickými předsudky a emocemi, je ztráta času. Pokud jde o Piráty, ti se snaží přeměnit v korzáry, tedy v lupiče Jejího Veličenstva. To v dnešní době především znamená posluhovat zájmům amerického vojenskoprůmyslového komplexu. Nemusí si toho být plně vědomi, protože Česko a Slovensko jsou informační periferií anglosaských mediálních agentur a politici bez zkušeností a úcty ke vzdělání jsou závislí na médiích. Čeští a slovenští novináři, především ti veřejnoprávní, soutěží v hledání negativních informací o Rusku a Číně, aby prokázali, že propagandistické zadání pochopili a že je iniciativně plní. Pokud jde o nízkou politickou kulturu, britská ministryně zahraničí v Moskvě ukázala, že to není záležitost pouze ministrů z Prahy a Bratislavy.

Jak hodnotíte návštěvu francouzského prezidenta v Moskvě? Do jaké míry to přispěje k deeskalaci konfliktů?

Tato návštěva vrátila Minské dohody na jednací stůl poté, kdy z Kyjeva i Washingtonu znělo, že tyto dohody už neplatí. Jenže právě zpochybňování Minských dohod, které obsahují mírový rámec pro ukončení vojenského konfliktu na Ukrajině, vyvodilo nejistotu. Alternativou těchto dohod totiž je útok kyjevských armád na povstalecké republiky. Právě Minské dohody předpokládají úpravu ukrajinské ústavy ve směru autonomie menšin, výměnu všech zajatců, amnestii, stažení znepřátelených vojsk a podobně. Protože i v Praze zaznívá, že tyto dohody vyčpěly, připomínám, že je schválila i Rada bezpečnosti OSN v rezoluci 2202 (2015). Podaří-li se na základě návštěvy francouzského prezidenta vést další jednání v normanském formátu, pak by to mohlo být řešení ukrajinské krize i zárodek vytváření zmíněné nové architektury bezpečnosti v Evropě.

Americký prezident Joe Biden na setkání s německým kancléřem Olafem Scholzem řekl, že pokud Rusko překročí hranice Ukrajiny, Nord Stream 2 skončil, USA to prý zařídí. Scholz vedle něj mluvil naopak velmi obecně. Jak tento moment vnímat?

Americký prezident jen názorně ukázal, že se zájmy USA a Evropy na Ukrajině rozcházejí. A nejen na Ukrajině. Odlišný je také styl. Brutalita Bidenových formulací by měla být varováním. Nezapomínejme ani, že americký vojenskoprůmyslový komplex přišel o své mnohaleté afghánské odbytiště, které nový ukrajinský trh částečně nahrazuje.

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE