Manekýn Koudelka. O té blamáži s ricinem se budou zpravodajci učit, obává se Jan Schneider. Pasou si v BIS Kundru?

Proč dostal plk. Michal Koudelka, šéf české kontrarozvědné služby BIS medaili americké výzvědné služby CIA (na snímku). Je to za to, že si tu agenti CIA mohou volně a nerušeně verbovat koho chtějí, včetně politiků a novinářů?

Vláda jmenovala plk. Michala Koudelku ředitelem BIS pro další pětileté období. Je to dobrá nebo špatná zpráva?

Jak pro koho. Pro Koudelku dobrá. Má nyní dalších pět let na to, aby byl jmenován generálem. Nevím, jestli mu jde ještě o něco jiného.

Pro ty, kteří to s naší zemí nemyslí dobře, to je také dobrá zpráva. Všichni už mají Koudelku dokonale přečteného, což je ve zpravodajské branži, tedy z profesionálního hlediska tragédie. Ví se, komu bude Koudelka „odezírat ze rtů“ a byť i nevyřčené náznaky brát za své prioritní úkoly. Ví se, jak bude Koudelka reagovat, co mu podstrčit, aby nejdřív vystrašil veřejnost a pak to s děsem v očích předložil vládě, aby ta pak ve zmatku a kvůli své nekompetentnosti učinila zase něco, nad čím budou v zahraničí kroutit hlavou, ale rukama budou tleskat, protože zase poneseme pomyslnou morální standardu a vyklidíme zbytek ekonomických pozic.

Takže všeobecný potlesk, hlavně ze zahraničí – pouze smutek z hlediska toho, kdo ho platí a komu by měl sloužit ku prospěchu, tedy naší republiky.

Politici vládního tábora za Koudelkou stojí jako jeden muž celé roky, chválí ho jako bytostného profesionála, díky kterému je Česká republika bezpečnějším místem. Podle vás to tak není?

Jednomyslná, nota bene veřejná chvála je vždy podezřelá. Zpravodajské služby jsou ze svého principu nositelkami špatných zpráv, které však umí ocenit pouze politici, hodní svých postů. Varuje-li zpravodajská služba exekutivu před nějakým problémem, popíše-li ho přesně, dodá-li tu informaci včas a správnému adresátovi, poskytne tak exekutivě obrovskou výhodu. Dobrá zpravodajská služba, pokud to lze, pak ještě informaci doplní o kontext, popíše variantní vývoj a odhadnutelné důsledky.

A samozřejmě, sdělí exekutivě také, když něco není pravda, byť by se to politicky strašně hodilo vládní garnituře do krámu. A dá jasně najevo, že s žádnou takto motivovanou agendou nemůže a nebude mít nic společného.

Dobrý politik si ale uvědomí, že to je velká výhoda, když se zpravodajská služba takto chová, protože je důvodný předpoklad, že se tak bude chovat i v době, kdy on už nebude u lizu, a bude třeba v opozici.

Z logiky věcí pak exekutiva o takovém pokladu ve formě dobře a nestranně fungující zpravodajské služby moc nemluví, a veřejně už ani omylem.

Takže tady je něco špatně. Ředitel, který se nechá veřejně chválit, je manekýn. Politik, který chválí ředitele zpravodajské služby, je nafoukaný tlučhuba. Stačí se zamyslet nad tím, na základě jaké sumy zkušeností se zpravodajskou branží ti „z božího dopuštění politici“ služby hodnotí a takto plytce se pak vyslovují? Vždyť nevědí o té profesi nic, a to ještě v tom lepším případě. Realita je horší, oni mají v hlavě guláš.

Nejhorší je kombinace obojího. Nadutí politici a zpravodajský ředitel, který si s jejich „majestáty“ hraje jako s jojem.

Jak vůbec hodnotit předešlých pět let, kdy Michal Koudelka v čele Bezpečnostní informační služby stál?

Když Michal Koudelka nastoupil, dal svůj první rozhovor a já jsem byl příjemně překvapen (a také jsem to na stránkách Parlamentních listů zveřejnil). Těžko mě tedy někdo může podezírat, že bych byl vůči Koudelkovi osobně zaujatý. Ve svém hodnocení se držím pouze profesionálních kritérií.

Je jisté, že ředitel zpravodajské služby je vystaven mnoha tlakům, byť jde o relativně malou službu relativně malého státu. Koudelka však ty tlaky neustál, a ty slibné náznaky nerealizoval. Ba naopak, začal posluhovat, a ještě ke všemu veřejně.

Všimněte si, že řečí o takzvané hybridní válce (která ovšem ve své podstatě není v historii ničím novým) mají plnou hubu právě ti, kteří neskrývaně nejrůznější formy hybridní války používají. Zpravodajská služba má být ovšem službou tajnou. Rozhodně nemá ovlivňovat veřejnost různými alarmistickými a katastrofickými výstupy, nebo pomocí veřejných výročních zpráv, v některých pasážích formou připomínajících spíše politické pamflety.

Do této polohy se však BIS za Koudelkova ředitelování bohužel dostala.

Vy jste v BIS pracoval, máte tedy představu o jejím vnitřním fungování. Není kritika šéfa civilní kontrarozvědky v řadě ohledů neoprávněná či přestřelená? Třeba právě proto, že běžní občané, ale i politici netuší, o čem ta práce je…

Právě proto musím výslovně ohradit meze toho svého předešlého tvrzení pouze na některé výstupy a některé části výroční zprávy, protože tuším (vědět to nemohu, a i kdybych to věděl, napsat bych to nemohl), že v BIS je mnoho skutečných profesionálů, zejména v problematikách terorismu a ochrany ekonomiky.

Koudelka udělal tu chybu, že naprosto zmařil dlouholeté úsilí svého předchůdce generála Jiřího Langa, aby zpravodajská služba pokud možno zmizela z referátů médií. Vstoupil se službou do mediálního popředí, aby mohl hybridně ovlivňovat veřejné mínění.

To je ovšem něco, co zpravodajské službě z principu naprosto nepřísluší, a navíc je to v rozporu se zákonem. Ten jí nic takového neumožňuje (a státní instituce může dělat jen to, co jí zákon výslovně ukládá, takže například publikování výročních zpráv je v kolizi se zákonem).

ParlamentníListy.cz v minulých týdnech přinesly články o fungování BIS kvůli kauze Vrbětice a “ricin”. Naše zdroje z bezpečnostní komunity mluvily o fatálním selhání služby v ricinové kauze, protože kdyby ta hrozba byla reálná, BIS by svou údajnou nečinností v reálném čase mohla způsobit tragédii. Jak to je podle vás?

Ten závěr je logický. Lze to přirovnat k dilematu, který má policie při rozpracování složitých kauz, kdy je svědkem probíhající trestné činnosti. Z hlediska zákona by již měla zakročit, ale nedobrala by se dalších pater organizovaného zločinu.

Myslím však, že tato úvaha je sice logická, ale v tomto případě není na místě. Příznačné – až přízračné! – je totiž to, že Koudelka dostal Tenetovu medaili, a ředitel CIA George Tenet smutně vstoupil do historie tím, že se podílel na sérii globálních fejků, předcházejících americké agresi do Iráku v roce 2003. Všechny takzvané zpravodajské informace se dost brzo poté ukázaly být nikoliv jen nepřesnými, ale začasté i zgruntu vyfabulovanými.

Jedním z těch fejků byla takzvaná pražská stopa, kdy se měl jeden z údajných aktérů útoku na WTC v New Yorku 11. září 2001 setkat předtím v Praze s iráckým zpravodajcem. Krásně o tom píše bývalý ředitel BIS Jiří Růžek ve svých memoárech.

O ricinové blamáži se bude vyučovat ve zpravodajských kurzech. Bylo by jen s výhodou, když by se posluchači dozvěděli, že tehdejší ředitel služby nebyl nikdy povýšen do generálské hodnosti.

Od známých odhalení v kauze Vrbětice a údajném zapojení ruských tajných služeb brzy uplyne rok. Co se za toto období stalo? Došlo k nějakému výraznému posunu, který by původní tvrzení BIS potvrdil? A pokud ano, dozvěděla by se to veřejnost?

Hezky jste tu otázku postavil. Ano, k vývoji mohlo dojít, a patrně také došlo. Třeba tím, že přes usilovné pátrání se nepodařilo najít ani vyfabrikovat další „indicie“, které by měly podpořit srdcervoucí konspirační teorii o ruských zpravodajcích, perfidně se plížících a po bondovsku vnikajících do nějakých nablblých skladů kdesi na Moravě, snad aby tím přispěli k porážce světového imperialismu. Já vím, jsou to nablblé fráze, ale úmyslně tím chci evokovat onu nablblou dobu, kterou BIS svou „kreativitou“ nablble vyvolává.

Takže, kdyby se podařilo přivést na svět něco, co by alespoň zdánlivě podpořilo onu velmi výstřední konspirační teorii, jistě by nám to mediální agenti BIS sdělili neprodleně, ne-li dokonce zase s předstihem. Holt uvidíme, jestli se BIS po starém (nejen kágébáckém!) způsobu podaří chytit černou kočku v temné komoře, i když tam není.

Policie je ale k uzoufání neúspěšná, stále jen předprocesně prošetřuje, ale tím to končí, protože nad procesním vyšetřováním již bdí státní zástupce, a ne každý je tak „politicky uvědomělý“, že by si nechal pověsit tak zprofanovaného bulíka na nos. Dokonce je naděje, že se k tomu žádný nepropůjčí, což by bylo velmi dobré znamení, že trestněprávní orgány – při vší oprávněné kritice – mají a znají svou mez.

Takže k vývoji došlo, protože opakované nic – protažené v čase – též leccos vypovídá. O tom se ale mlčí, a již se jen – bez jakýchkoliv důkazů – opakuje ta fikce o tom, jak dva ruští agenti vyhodili vrbětické sklady do luftu.

Připomíná mi ta situace týden staré video, jak americký novinář Matt Lee znemožnil tiskového mluvčího amerického ministerstva zahraničí Neda Price. Novinář požaduje důkazy, které by nasvědčovaly přípravám ruské agrese na Ukrajinu. Price tvrdí, že jeho tvrzení jsou vlastně těmi důkazy a že to musí stačit. „Cožpak nevěříte americké vládě? Cožpak nevěříte britské vládě?“ ptá se to hovado přímo už ve stylu mccarthyovských výslechů před výborem pro neamerickou činnost počátkem padesátých let.

…    …   … (celý rozhovor s Janem Schneiderem najdete zde)