Konec všech poplachů

Nekonečný seriál proroctví, že zítra začne válka, jakou svět neviděl, stejně jako stupňující se palba přes linii kontaktu s povstaleckou zónou na Donbase, vyústil do tečky v podobě jednoznačného ruského rozhodnutí povstalecká území bránit. Formálně má podobu ruského uznání luhanských a doněckých republik, ale klíčové bylo okamžité poskytnutí ruských bezpečnostních záruk těmto subjektům, i kdyby je neuznával nikdo jiný.

Těžko však radit, co by se mělo dělat jiného, když Washington stupňoval válečnickou hysterii dokonce i k výslovné nelibosti ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Neustále strašil útoky „pod cizí vlajkou“, tedy že ruská strana bude předstírat své napadení, aby mohla rozpoutat plánovanou agresi proti Ukrajině, počínaje obklíčením Kyjeva. Čišelo z toho, že se mají za každou cenu rozpoutat provokace, které měly vyvolat sankce ne za to, co se stalo, ale co se údajně chystá.

Kdo to trochu sleduje, ten ví, že už od loňského jara se chystalo násilné obsazení Donbasu ukrajinskými silami, jednou těmi oficiálními, jindy ozbrojenými milicemi, které jsou mimo kontrolu ukrajinské vlády. Demonstrace ruské síly, která vyvrcholila probíhajícím cvičením v Rusku a Bělorusku, tomu měla zabránit. Kdyby totiž k takovému násilnému obsazení Donbasu došlo a Rusko přišlo pomoci bránit region, který je v ohrožení už od časů Majdanu z roku 2014, byl by to vpád přes cizí hranice. Ruská reakce by pak musela být velmi opatrná, protože i malý zásah by vyzněl jako zásadní porušení suverenity sousedního státu. Násilné obsazení Donbasu ukrajinskými silami a pokoření Ruska, které vnímá tamější obyvatelstvo jako své krajany, by tedy asi uspělo.

Jestliže však nyní Rusko uznalo povstalecké republiky, které byly v ohrožení zničujícího útoku, a slíbilo jim ochranu, je to něco jako uznání Kosova, které nedělalo problém ani Česku. Bezpečnostní garance je něčím víc než okázalá vojenská cvičení na dohled od ohrožené zóny. Do tohohle střetu asi nikdo nepůjde. Evropa už mluví jen o sankcích a je z toho patrná úleva, že jedno nebezpečí má z krku.

Inscenovaný konflikt na Ukrajině měl ve skutečnosti přehlušit potřebu mluvit o podstatnějších věcech. O riziku války, která by nebyla malá a nebyla by vzdálená od těch, kdo ji tak usilovně podněcují. Měl mluvit o střetu dvou sfér vlivu. Ta americká se vytrvale posouvala k ruské hranici, jako kdyby neexistovaly sliby z časů sjednocování Německa, že změna hranic Německa nebude mít vliv na hranice NATO. Tedy že působnost Atlantické smlouvy zůstane tam, kde je. Jenže technologický pokrok způsobuje, že svět se zmenšil, a to zase přiblížilo Ameriku ruským zbraním.

V době, kdy ještě doznívala dnes už údajně zastaralá představa o blokovém uspořádání mezinárodních vztahů, klíčily jiné ideály. I Václav Havel mluvil o naději na oboustranné rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy. Představovali jsme si soužití lidstva, které se oprostilo od blokového myšlení, kde „kdo není s námi, je proti nám“. Náš idealismus však měl jednu drobnou slabinu, mohli jsme jej (krátce) propagovat, ale nemohli jsme jej prosadit. Američané rychle zapomněli, na čem se dohodli, a dospěli k závěru, že vyhráli, a že vítěz bere vše.

Nyní se tedy vracíme k ještě zastaralejší metodě stabilizace mezinárodních vztahů, než byly ty ideologicky vyladěné bloky. Je to metoda, která vznikla po napoleonských válkách jako „koncert mocností“. Tato metoda činí mezinárodní život velmi přehledným. Pár velkých států jedná mezi sebou o vypořádání svých zájmů, a ty menší mají právo opatrně přihlížet a ve vhodnou chvíli zatleskat. Pro Česko to bude úleva, že už nebude potřebovat vůbec žádnou zahraniční politiku, dokonce ani blbou. Nikdo se nás nebude na nic ptát.

Kdo jsou ty mocnosti? USA a Rusko už si své řekly. Ruská demonstrace nových strategických zbraní, která předcházela donbaskému finále, znovu připomněla, že o Ukrajinu tu opravdu nejde. Jedná se o realistické přizpůsobení změně sil, kdy Rusko obnovilo schopnost zaoceánské protivníky důvěryhodně ohrozit, když nestáli o to, aby bylo partnerem.

Neméně důležité je nové postavení Číny, která nezapomněla na své koloniální ponížení z časů opiových válek. Teď nám čas od času ukáže, že nemá důvod se nechat zastrašit, ale její strategie je jiná a charakterizují jí instituce jako jsou nové regionální investiční banky nebo program Pás a stezka, který natahuje koleje a buduje přístavy pro vytváření intenzívních hospodářských vazeb po celém světě.

V Evropě se hlásí o slovo Francie a Německo, ale to je asi tak všechno, co v té věci mohou udělat. Evropa dostane slovo jen když posílí svou integraci a zbaví se demokratického deficitu. Ten vynáší do bruselských exekutivních pravomocí podivné osobnosti, které nikdo nevolil, a kdyby k tomu došlo, tak by je ani nikdy nezvolil. To jsou témata, ke kterým nás tato krize dovedla shodou okolností právě ve chvíli, kdy se o nich má jednat. V březnu má proběhnout summit EU o bezpečnostních otázkách, které chce předsedající Francie řešit v duchu „strategické autonomie“ Evropy, a v květnu má vyvrcholit dvouleté jednání o budoucnosti EU a jejím posunu k představám, které mají federalisté.

Za zástěnou strašení tak vplouváme do něčeho, co trochu připomíná začátek revolučních devadesátek. Tehdy to USA nakonec vyhodnotily jako výzvu k totální hegemonii nad zbytkem světa. Teď, když je zahalení pastevci vyhnali z Afghánistánu tak rychle, že jim tam museli nechat i veškerou výzbroj, už to na dlouhé hájení hegemonie nevypadá. Ani ve východní Evropě, ani v té Asii či jinde. Tohle je zlomová doba. Zkusme se znovu napít idealismu, že to hlavní jednou nebudou zbraně. Ani vyděračské banky. To hlavní bude mír a partnerství. Mimochodem, to Havlovo rozpouštění vojenských paktů nebyl tak špatný nápad, i když mu dlouho nevydržel.