Jak probíhají hry na světové šachovnici

Kdo ovládne tento „světový ostrov“, ten povládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.

Tento proces řízený po desetiletí trpělivě a cílevědomě Spojenými státy dosáhl v současnosti východních ukrajinských hranic, kde ukrajinská vojenská síla vyrostlá z masivních dodávek zbraní zahraničních a vojenský instruktorů, cvičících ukrajinské vojáky. USA již přivedly svět téměř k cíli, který sledují, aby se staly jedinou světovou supervelmoci. Ale zde a celá desetiletí byl pro Ameriku jeden velký problém – Rusko, které v současnosti má zbraňové systémy, které předčí srovnatelné americké zbraně.

Amerika, chce-li se stát jedinou světovou supervelmocí, musí přivést svět, k válce nebo na samý její okraj.  Proto propagandisté z USA a EU musí skutečný americký cíl zabalit do hávu boje o svobodu, demokracii s lidská práva. Proto taková válka na Ukrajině je pro ně žádoucí, nutná…

Když si uvedené skutečnosti promítneme do konkrétní politiky, pak rázem se nám oči otevřou, a zjistíme o co se již několik desetiletí hraje. Pak porozumíme současnému dění. Zkusme to!

Bohužel státníci v západní a ve střední Evropě z knihy Z. Brzezinskéko moc nečerpali nebo ji dokonce považovali za nepřijatelnou propagandu. A tak po vedením USA se jejich vojenské jednotky „najednou“ ocitly na hranicích s Ruskem. Možná, že některým z nich dosud ani nedošlo, o co se ve skutečnosti jde.

Snad by pro tyto politiky bylo osvěžením  a pochopením, kdyby se přečetli velmi otevřená slova Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str. 65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – do Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha, aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ´evropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)

„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)

Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104-105)

Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

„Hra“ o světovládu se na velké šachovnici hraje dál

Do hry na šachovnici však vstupují i další nové a rodící se velmoci a mocnosti. V této situaci stabilita Euroasie nemůže být zajištěna jednou světovou velmocí, její dominancí ve světě, nýbrž jedině spolupráci všech mocností při řešení palčivých problémů současnosti, zejména při odstranění hladu, chudoby, nerovnoprávného postavení Afriky a řady arabských států.

Hra, jíž Amerika hrála na světové šachovnici, o nadvládu nad Eurasii, jež znamenala nadvládu nad světem, jak o tom mluví Z. Brzezinski ve svém díle, již dohrála. Nepomohla ani hesla o mobilizaci proti Rusku, jež, jak bylo zdůrazňováno téměř při všech možných příležitostech, je zdrojem všeho špatného ve světě, světovým agresorem, a proto musí být zničeno. Ve jménu demokracie a spolupráce. Postup amerického vlivu v Euroasii byl však přesto zastaven.

O co nyní jde, zkratově řečeno? USA se dále snaží o zachovaní zbytků svého dominantního postavení ve světě, ale jejich úsilí naráží na Rusko a Čínu. Jejich viditelným cílem je dosažení rekonstrukce chátrajícího unipolárního světové systému v multipolární, kde by právě uvedené mocnosti po dohodě s USA dosáhly nového rozdělení světa. O tom Amerika zatím, alespoň se tak tváří, nechce ani slyšet. Naopak ve spojení s NATO hodlá takovéto úsilí otupit a alespoň o nějakou dobu oddálit svůj sestup do multipolárního společenství s Ruskem a Čínou, případně i s dalšími státy, např. s Indií.

To je základní problém, o který se na velké šachovnici skutečně hraje. Současná doba poměřování sil vstupuje do nebezpečné fáze. Dojde k vytvoření multipolárního světa dohodou nebo dojde ke konfliktu, který se samozřejmě kdykoliv může vyhrotit až do jaderného střetu, omezeného nebo dokonce světového. Důsledkem jaderné války může být nejen vzájemné zničení protistran, ale také zánik všeho života na naší planetě Zemi.

Vše je však ještě mnohem složitější. Současný vývoj je také silně ovlivňován i jejími apoštoly, a stoupenci zeleného osudu lidstva. Je zájmem aktérů těchto her dobro lidstva nebo jeho redukce na udržitelný počet, na „zlatou miliardu? Vývoj v posledních desetiletích je poznamenán celkovým úpadkem Západu, který se zdá neudržitelný. Do Evropy se valí jedna migrační vlna za druhou. Je tomu všemu Evropa, v širším měřítku celý Západ, schopna vzdorovat, když sama vykazuje znaky bortícího se impéria, které zatím nevyvíjí ani potřebnou snahu o zachování vlastní existence.

EU jedná zmatečně až sebevražedně. Rozhodující orgány nemají demokratický základ. Hraje se zde nejen o státy, národy, ale i o existenci rodiny a civilizace, o mír či válku. Zdá se, že takovýto záhubný trend se mezi evropskými „elitami“ těší velké přízni. A právě takovýmto chováním si sami podrážejí nohy. Politická korektnost, která nabývá znaky lhavosti, není oním hávem, který vše špatné v tomto „vývojovém procesu“ muže překrýt. Právě naopak i ona sama přispívá k dalšímu rozkladu západní civilizace. Úpadek mravů, vzdělání, kultury, i ekonomických základů společnosti, je stále viditelnější a tíživější.

Asi v této vývojové fázi se nacházíme. Člověk se stává ohroženým druhem. Tzv. elity, či jejich části,  tomu napomáhají. Jaké bude asi rozuzlení současného stavu, kdy k němu dojde a jakým způsobem?

Aniž bychom byli schopni odpovědět na vznesené otázky, domníváme se že unipolární svět je již minulostí a že multipolární systém je schopný zabezpečit pozitivní řešení současných světových problémů bez válek a vytvořit i lepší podmínky pro člověka a lidské společenství.

Připravil dr. O. Tuleškov, České národní listy