Co BIS hledá u CIA? Šándor našel divné věci kolem Koudelky

Zdroj: Parlamentní listy

Generál Andor Šándor se v rámci Debatního klubu sešel s bezpečnostním analytikem Janem Schneiderem, aby probrali současný stav tajných služeb i historii. Šándor zkritizoval, jak probíhá kontrola tajných služeb a také že jsou údajně stále předmětem politických hrátek místo toho, aby sloužily k lepšímu vládnutí. Také se ptá, jak je možné, že je dnes tolik úniků do médií. A jak je možné, že prezident a premiér mají zásadně jiný pohled, ačkoliv by měli mít stejné informace. „Znamená to, že Miloš Zeman dostává vykuchané zprávy?“ ptal se.

Šándor hovořil například o tom, jak Miroslav Krejčík z vojenského zpravodajství vyhodil 400 pracovníků, protože pocházeli ještě z dob komunismu. A dotyční byli nahrazeni lidmi, kteří „nevěděli, že neví“. Šándor doplnil, že tímto krokem muselo Česko znejistět své zahraniční partnery, kteří se pak logicky museli ptát, s kým vlastně spolupracovali. Ale poznamenal, že samozřejmě nikdo na veřejnosti nikomu neřekne, že už něčí tajnou službu považuje za podřadnou. Noví pracovníci pak zavedli „zvláštní móresy“ jako neloajalitu a vynášení informací.

Také uvedl, že je pro to, aby tajné služby byly nějakou důvěryhodnou skupinou prověřovány, aby v případě krize mohla dotyčná skupina garantovat, že tajná služba neporušila zákon. „Mě fascinuje parlamentní kontrola. Která vypadá asi takhle: Pane řediteli, odposloucháváte někoho nezákonně? Ne, v žádném případě. Pane řediteli, jak pracujete s odposlechy? Tak, jak se má. Děláte to, pane řediteli, podle zákona? Ano, děláme. A tohle poslancům stačí. A pak všichni s plamenným výrazem říkají, jak to všechno funguje,“ přiblížil situaci.

A rýpl si, že si poslanci, kteří nejsou příjemci zpráv BIS, libují, jak je tajná služba dobrá, i když to nemohou vědět. Podotkl, že když služba udělá něco, co se shoduje s přesvědčením daného politika, tak to stále nedokazuje, že dobře pracuje. Překvapuje ho, že i třicet let po revoluci jsou české tajné služby stále spíše prostředkem politických her, než aby odpovídaly své funkci, totiž že je vlády mají, aby jim umožnily dobře vládnout.

Nadhodil, že by rád věděl, co v krizích tajné služby vládě píší. „Ti ministři někdy říkají věci, že jim to ty tajné služby ani říkat nemohou, protože je to přece proti zdravému rozumu. Nechtěl bych se dožít toho, že odezírají politikům ze rtů a říkají jim, co chtějí slyšet. Ale oni by jim měli říkat tu pravdu. Podle té pravdy by se oni měli nějak rozhodovat. Ta představa, že se politici rozhodují na základě upravených informací, vylepšených, je strašná,“ míní. Podle Šándora je Česko někdy tlampačem politiky, která mu nemůže nijak posloužit, a právě proto by ho zajímalo, jaké materiály poskytují tajné služby ministru obrany, vnitra, premiérovi či prezidentovi.

Ptal se také, jak je možné, že různí činitelé interpretují tyto zprávy rozdílně. A zda to neznamená, že prezident dostává jiné zprávy než premiér. „Znamená to, že Miloš Zeman dostává vykuchané zprávy? Já nevím,“ byl konkrétnější Šándor. A dodal, že jako ředitel BIS by zprávu o Vrběticích nikdy neudělal důvěrnou a s jejími závěry by prezidenta seznámil osobně.

Hodnotil i časté úniky do médií. „Kdybych byl premiér, tak vyskočím do stropu. Jak je možné, že to takto chodí ven? To už se ta služba stává součástí té politiky,“ soudí. „Je aktivistická, dělá něco, co jí naprosto nepřísluší, a je otázka, zda umí vůbec docenit, co tím únikem způsobí. Nebo jestli není prostředníkem v nějaké hře od někoho,“ pokračoval. Šándorovi pak přijde podivné, co BIS „hledá v Langley“, tedy v centrále CIA, protože BIS je kontrarozvědka, zatímco CIA je rozvědka.

Doplnil, že ovšem práci BIS nemůže hodnotit, když není příjemcem zpráv. Může hodnotit například úniky. Připomenul, že se BIS zastával vůči prezidentu Zemanovi, jenž tajnou službu označil za čučkaře, protože tímto prohlášením prý dával signál, aby sem „darebáci všech zemí“ přišli páchat neplechu.