Být voják podle své hlavy

Tehdy projekt spravoval koncern Reichswerke Hermann Göring. Stavělo se v Kunčicích, po únoru 1948 také v Kunčičkách a v Bartovicích. Národní podnik Nová huť Klementa Gottwalda se zřídil v roce 1951 a sídlil v Ostravě-Kunčicích.

Dva roky nato obdržel tatík rozkaz pořídit samostatnou práci (napsat bleskovku) s bohatou fotodokumentací z prostředí šachet, koksárny a vysokých pecí. Vojsko se totiž výstavby pro výrobu oceli účastnilo. Jako fotografa s okem výtvarníka zaujal mladého redaktora pracant z pomocných technických praporů s odhodlanou ostře řezanou tváří bez známek jemnocitu. Takhle přece vypadají sochy válečných hrdinů. Muž na sobě neměl zbytečný gram a rozhodnost z jeho semknutých rtů jen čišela. Otec požádal muže, zhruba osmadvacetiletého, o několik póz před důlní mechanizací. Bleskovka vyšla v ohromném nákladu, a tomu také odpovídal rozsah průšvihu.

„Víš, Waldo, koho´s to vyfotil? A jak já si to zodpovím? Krucinál!“ reagoval velitel na posádce nazítří časně zrána. Odhodlaný hrdina práce z vydání Vojáka na šachtě nebyl nikdo jiný než navrátilec z cizinecké legie, co za účast v nepřátelském vojsku dostal dva roky odnětí svobody a po výkonu trestu pracovní zařazení… Dva roky kriminálu za bolševika, v čase politických procesů: „procesů s vedením záškodnického spiknutí proti republice“. Co jsou to dva roky! Ne, že by se o nic nejednalo.

Je dvojí hrdinství, politické (nebo, řekněme, státní) a osobní. Hrdina státního zájmu často klesne na úroveň předmětu, tu povýšeného a ctěného, jindy poníženého a zapomínaného. Cesta osobního hrdinství může a nemusí být vítaná – čili jak kde a jak kdy. Jde v každém případě o cestu bez zakázek, o cestu jako fakt, který stojí na vlastních nohou, a jen s velkými obtížemi a jen částečně se podaří jej nějak použít.

Před několika měsíci i u nás probíhaly soudy s vojáky podle své vlastní hlavy, s muži, kteří se dobrovolně postavili do středu obránců donbaského a luhanského provizoria proti silám proplaceného ukrajinského převratu. Teď, „v prostředí bez totality jako řemen“, padaly (často v nepřítomnosti souzených) dvacetileté tresty odnětí svobody. Tresty desetkrát zuřivější než ty bolševické!

Kdo dlouho žije, hodně ví. Může se ohlížet, srovnávat a podtrhávat si v kapitolách moderních dějin. Nezapomenu na docenta Rázka (blahé paměti), který nám na katedře sice přednášel dějiny dvacátého století, ale vykládal je od pultíku zpaměti jako paměti šedinami ověnčeného muže. Já, za rok snad jubilant středního věku, mohu srovnat a zpaměti přidat něco z kapitol první třetiny století jednadvacátého. Je škoda, že někteří zbrklí lidé u zdroje poměrné moci, lidé o deset a více let mladší než já, si nemohli docenta Rázka vyslechnout. A je na škodu, když dění nebudou vnímat v souvislostech.